ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.444.2004
sp. zn. 6 Azs 444/2004 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: V. Y., zastoupen JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem, se sídlem Klatovy, Čs. legií
172, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 2004, č. j. 60
Az 38/2004 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne p ř i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá rozsudek Krajského soudu
v Plzni č. j. 60 Az 38/2004 - 34 ze dne 30. 7. 2004, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 3022/VL - 10 - P25 - 2003 ze dne 28. 1. 2004,
kterým bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovateli neuděluje azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a že se na stěžovatele
nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že krajský soud nesprávně hodnotil zjištěné
skutečnosti a vyvodil z nich nesprávné právní závěry. Vedle toho dle stěžovatele nejsou
závěry krajského soudu přezkoumatelné. Ze skutečností jím v průběhu správního řízení
uváděných je evidentní, že byl bezdůvodně vydírán mafií a státní zřízení v zemi jeho původu
nezaručuje prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení dostatečnou ochranu. Stěžovatel
o pomoc policii nepožádal, neboť člověk, od něhož si stěžovatel půjčil peníze
a který jej pak vydíral, má na policii kontakty. Ve stěžovatelově případě nebyly zjišťovány
konkrétní okolnosti, správní orgán postupoval povrchně a spokojil se pouze s obecnými
informacemi. Krajský soud pak rozhodl, aniž by z jeho rozhodnutí vyplývalo, jaké učinil
závěry. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přitom zároveň navrhuje,
aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti její důvodnost popírá. Vyhrožování
ze strany soukromých osob nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu,
jestliže ze zpráv, které byly podkladem pro rozhodnutí žalovaného, vyplývá, že politický
systém daného státu dává možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů,
přitom tyto skutečnosti nebyly ve správním řízení vyvráceny. Žalovaný proto navrhuje
kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zejména zjistil, že stěžovatel
již od počátku správního řízení před žalovaným uváděl, že mu v zemi jeho původu vyhrožují
„mafiáni“, od nichž si půjčil peníze a ve lhůtě vrátil jen polovinu dlužné částky. Zemi svého
původu tedy stěžovatel opustil z toho důvodu, že měl problémy se splácením dluhu
a z toho vyplývající obavy z pronásledování ze strany příslušníků tamní „mafie“. Žalovaný
dospěl ve správním řízení k závěru, že tyto důvody nejsou těmi, pro které by měl být
stěžovateli azyl udělen, a v tomto směru vydal dne 28. 1. 2004 své rozhodnutí. Jak Nejvyšší
správní soud dále zjistil z obsahu soudního spisu, stěžovatel toto rozhodnutí napadl žalobou,
ve které namítal tatáž pochybení žalovaného, jaká nyní namítá v kasační stížnosti, poukazoval
na skutečnost, že na policii se neobrátil z důvodu kontaktů vyděračů právě na policii,
a namítal obecné posuzování stěžovatelových problémů. Krajský soud však stěžovatelovu
žalobu zamítl. Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 20. 9. 2004, ten jej napadl kasační
stížností dne 30. 9. 2004.
Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, dále jen „s. ř. s.“), osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.). Pokud jde o přípustnost
kasační stížnosti s ohledem na uplatněné kasační důvody, pak stěžovatel formálně sice uvádí
kasační důvody podávané z §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., svá tvrzení pod tato jednotlivá
ustanovení však nesubsumuje. Podle obsahu kasační stížnosti tedy Nejvyšší správní soud
dovodil, že uplatňuje-li stěžovatel námitky proti rozhodnutí žalovaného, jde o kasační důvod
podávaný z §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., přitom z tohoto kasačního důvodu je kasační
stížnost přípustná, neboť tytéž námitky již stěžovatel uplatňoval v řízení před krajským
soudem. Dále stěžovatel podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. namítá nepřezkoumatelnost
rozsudku krajského soudu, neboť z něj dle stěžovatele nevyplývá, jaké soud učinil závěry.
I tato námitka je přípustná. Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší správní soud z obsahu
kasační stížnosti dovodil i kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a si ce v té části,
kde stěžovatel zpochybňuje hodnocení zjištěných skutečností krajským soudem,
neboť stěžovatel tu míří na podstatu posouzení právní otázky splnění podmínek pro udělení
azylu.
Nejvyšší správní soud, zásadně vázán podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. rozsahem kasační
stížnosti a jejími důvody, kasační stížností napadený rozsudek přezkoumal a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o námitku směřující do posouzení právní otázky splnění podmínek
pro udělení azylu (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.), pak Nejvyšší správní soud předesílá,
že nesprávným posouzením právní otázky je omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný
skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci právní normy by šlo tehdy, pokud by soud
na zjištěný skutkový stav použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jinou
právní normu (jiné konkrétní pravidlo) jinak správně použitého právní předpisu,
než kterou měl za daného skutkového stavu správně použít, anebo pokud by aplikoval
správný právní předpis (správnou právní normu), ale dopustil by se nesprávnosti při výkladu.
Pokud krajský soud opřel zamítnutí stěžovatelovy žaloby o to, že stěžovatel neuvedl žádné
skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že by v zemi svého původu byl vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, použil správný právní předpis
a správnou právní normu a nesprávnosti se nedopustil ani při interpretaci. Opírá-li
totiž stěžovatel svoji žádost o udělení azylu toliko o své potíže se soukromými osobami -
„mafiány“ vymáhajícími po stěžovateli jeho dluh vůči nim, aniž by se obrátil na orgány
v zemi svého původu, které by mu takovou pomoc mohly poskytnout, a tuto skutečnost
ostatně výslovně potvrzuje i v kasační stížnosti, pak nejde o pronásledování ze strany státu,
ať již přímé či nepřímé, a důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu nemohou být
splněny. Nemůže být rozhodující stěžovatelovo přesvědčení, že jeho věřitelé („mafiáni“) mají
na policii kontakty. Pokud tedy stěžovatel v průběhu správního řízení před žalovaným
výslovně poukázal na obavy ze soukromých osob, pak za situace, kdy v řízení
před žalovaným stěžovatel ani nepoukázal na to, že by ze strany státních orgánů v zemi
jeho původu vůči němu byly uskutečněny úkony, které by ohrožovaly jeho život nebo jeho
svobodu, ani že by vůči němu byla činěna opatření působící psychický nátlak nebo opatření
obdobná, použil krajský soud správný právní předpis, v jeho rámci správnou právní normu,
přitom jím podaný výklad Nejvyšší správní soud aprobuje. Pokud bylo stěžovateli
vyhrožováno ze strany soukromých osob, pak nemůže jít o pronásledování ze strany státu
za situace, kdy se stěžovatel na příslušné orgány v zemi svého původu ani neobrátil.
Podmínka pronásledování, jak je podávána z §2 odst. 6 zákona o azylu, a tím i podmínka
pro udělení azylu, by mohla být totiž splněna pouze tehdy, pokud by stěžovateli z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu nebyla poskytnuta ochrana ze strany domovského státu,
bylo by však navíc rozhodné, zda tato ochrana byla v daném případě potřebnou
a zda stěžovatel hodlal této ochrany také fakticky využít. V takovém případě by rozhodným
důvodem pro udělení azylu mohla být skutečnost, že stěžovatel je vystaven útokům ze strany
soukromých osob, dožaduje se ochrany u příslušných orgánů v zemi původu a tyto orgány
mu ochranu neposkytnou, přitom neposkytnutí ochrany by mělo přímou souvislost
s uplatňováním politických práv a svobod stěžovatelem nebo se stěžovatelovou rasou,
náboženstvím, národností, příslušností k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů stěžovatelem. Nic v tomto směru stěžovatel v řízení před žalovaným
netvrdil. Pro posouzení věci však je pro Nejvyšší správní soud podstatnou i ta skutečnost,
že stěžovatel v průběhu řízení netvrdil ani to, že by útoky, na které poukazoval, byly
proti němu vedeny z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Krajský soud tedy konstatací
tohoto závěru při posuzování právní otázky důvodů pro udělení azylu nepochybil. V rozsudku
krajského soudu sice chybí úvaha v tom směru, proč nemohla uspět stěžovatelova námitka
nesouhlasu s rozhodnutím o neudělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona
o azylu, kterou bylo možno z obsahu žaloby dovodit, tato skutečnost však na zákonnosti
jeho rozsudku ničeho nemění. Pokud by se totiž krajský soud v rozsahu, v jakém lze úvahu
žalovaného ve vztahu k aplikaci §14 zákona o azylu přezkoumat, touto otázkou zabýval,
nemohl by dospět k jinému závěru, než který z napadeného rozsudku vyplývá. Určující
je již shora uvedené, a sice, že stěžovatelův jediný argument pro udělení azylu spočíval
ve tvrzení obav z věřitelů bez využití právních prostředků ochrany stěžovatele v zemi
jeho původu. V těchto právních otázkách tedy krajský soud použil správný právní předpis
a v jeho rámci správnou právní normu, přitom nesprávnosti se nedopustil ani při výkladu.
Z těchto důvodů nelze první ze stěžovatelových námitek přisvědčit.
Pokud jde o rozsah dokazování, jak jej stěžovatel nyní zpochybňuje, ani v této námitce
nemůže být stěžovatel úspěšným. Dokazování provedené žalovaným bylo determinováno
právě tvrzeními stěžovatele ohledně důvodů, pro které žádal o udělení azylu. Z kasační
stížnosti nevyplývá, jaké konkrétní dokazování měl žalovaný ve stěžovatelově případě
provádět, tj. jak konkrétněji měl zjišťovat stěžovatelovu situaci. Právní prostředky ochrany
v zemi stěžovatelova původu existují a nepokusil-li se jich využít, pak bylo pro žalovaného
dostatečně zřetelným, že důvod spočívající pronásledování ze strany státu, jak již Nejvyšší
správní soud shora podal, nemohl být splněn. Za situace, kdy stěžovatel žádné konkrétní
návrhy na doplnění dokazování neučinil a stěžovatelova tvrzení potřebu dalšího dokazování
nevyvolala, nebylo třeba další dokazování provádět. Ani této stěžovatelově námitce nelze
přisvědčit; i krajský soud se touto námitkou, jež byla uplatněna již v řízení před ním, zabýval
dostatečně a dospěl ke správným závěrům.
Ani poslední stěžovatelova námitka spočívající ve tvrzení, že z napadeného rozsudku
nevyplývá, jaké soud učinil závěry, není důvodná. Z napadeného rozsudku vyplývá
zcela zřetelně účel zákona o azylu, nezbytnost prokázání pronásledování ze strany státu
a stěžovatelovo nevyužití právních prostředků ochrany v zemi jeho původu. Z napadeného
rozsudku je také zřejmé, že právě nesplnění podmínek pronásledování ze strany státu
a nevyužití právních prostředků ochrany v zemi stěžovatelova původu, jak vyplývá
již ze samotných prohlášení stěžovatele učiněných ve správním řízení, je skutečnost,
pro kterou nemohl být stěžovatel v řízení o udělení azylu úspěšným (str. 4 napadeného
rozsudku). Stejně tak je z rozsudku zřejmé, jaké důvody vedly krajský soud k tomu,
že nepřisvědčil námitce ohledně rozsahu dokazování, jak je žalovaný vedl (str. 5 napadeného
rozsudku). I úvahu krajského soudu ohledně skutečného stěžovatelova důvodu k podání
žádosti o udělení azylu, podle níž základním důvodem byla snaha o legalizaci stěžovatelova
pobytu, když o azyl požádal až po uplynutí doby téměř jednoho roku od opuštění země svého
původu a poté, kdy stěžovatel obdržel správní vyhoštění, považuje Nejvyšší správní soud
za legitimní.
Nejvyšší správní soud tedy na základě posouzení všech stěžovatelem řádně
uplatněných námitek uzavírá, že v posouzení právních otázek krajským soudem neshledal
nesprávnost, jež by mohla přivodit nezákonnost jeho rozhodnutí, neshledal vady řízení
před žalovaným, pro které by měl krajský soud jeho rozhodnutí zrušit, ani neshledal
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud
samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu