ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.479.2004
sp. zn. 6 Azs 479/2004 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a doc. JUDr. Petra Průchy, CSc., v právní věci
žalobce: V. S., zastoupen Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem, se sídlem Na Jíkalce 13,
Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2004,
č. j. 36 Az 758/2003 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného č. j. OAM - 2545/VL - 11 - ZA07 - 2003 ze dne 18. 7. 2003
nebyl žalobci (dále jen „stěžovatel“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a nebyla na něho vztažena překážka
vycestování podle §91 téhož zákona. Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel
nevyužil ochrany kompetentních orgánů své vlasti, když byl nespokojen s postupem policistů
vůči své osobě, a naopak řádné vyšetřování jejich nezákonného jednání sám zastavil.
Žalovaný proto po zhodnocení stěžovatelových výpovědí neshledal splnění podmínek výše
uvedených ustanovení zákona o azylu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné
lhůtě žalobu ke Krajskému soudu v Brně, v níž namítal porušení jednotlivých ustanovení
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“), upravujících povinnosti
žalovaného v průběhu správního řízení a §12, §14 a §91 zákona o azylu. Tato porušení
však nijak blíže nespecifikoval.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2004, č. j. 36 Az 758/2003 - 19,
byla žaloba stěžovatele zamítnuta. V odůvodnění krajský soud uvedl, že skutková zjištění,
z nichž vycházelo rozhodnutí žalovaného, byla dostatečná a závěry vyjádřené v napadeném
rozhodnutí jsou v souladu se zákonem. Poukázal dále na skutečnost, že stěžovatelovy žalobní
námitky jsou jen obecné a nekonkrétní, aniž by obsahovaly návrhy na doplnění dokazování
či poukazovaly na konkrétní porušení v žalobě uvedených ustanovení právních předpisů. Dále
soud shledal správným závěr žalovaného, že jednorázové potíže s policií,
proti kterým se stěžovatel nejprve bránil, ale později od svého postupu ustoupil, nezakládají
opodstatněnou obavu z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu ani důvod zvláštního
zřetele hodný ve smyslu §14 téhož zákona. Soud se rovněž ztotožnil se závěry žalovaného
o neexistenci překážek vycestování podle §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou se domáhal jeho
zrušení a zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V jejím
odůvodnění uvedl, že ze způsobu pronásledování některými příslušníky ukrajinské policie lze
dovodit naplnění pojmu pronásledování ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu. Dále vytýká
krajskému soudu, že se dostatečně nevypořádal s otázkou, zda v daném případě byly splněny
zákonné podmínky pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu, protože ve své vlasti by mohl
být ohrožen na zdraví či životě, a v České republice vede spořádaný život a nepředstavuje
pro ni bezpečnostní riziko. Ze všech těchto důvodů se stěžovatel domnívá, že napadený
rozsudek krajského soudu je stižen nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek krajského soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy, a dodává, že se stěžovatel nedomáhal dostatečně
ochrany kompetentních orgánů své vlasti. Žalovaný rovněž i nadále neshledává důvod
pro přiznání humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Z výše uvedených důvodů
navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání jejího odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
dále jen „s. ř. s.“), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), stěžovatel je zastoupen advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit, že stěžovatel namítá kasační důvod podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., kasační stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelovo tvrzení, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky související
s podmínkami udělení azylu podle §12, §14 zákona o azylu a vztažení překážky vycestování
podle §91 zákona o azylu, lze podřadit pod důvod kasační stížnosti obsažený v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., který spočívá v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky může přitom spočívat v aplikaci
nesprávného ustanovení právního předpisu na daný skutkový stav nebo sice v aplikaci
správného ustanovení právního předpisu, avšak nesprávně interpretovaného.
Nejvyšší správní soud předně přezkoumal závěry krajského soudu ohledně posouzení
skutečnosti, zda byl stěžovatel ve své vlasti pronásledován či se takového pronásledování
opodstatněně obával z důvodů jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona o azylu) a jejich
pochybení neshledal. Pronásledováním je přitom ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu třeba
rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady v zemi stěžovatelova
původu nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před takovým jednáním. Příkoří, jemuž se stěžovatel vycestováním z vlasti vyhýbá,
tj. jednorázové potíže s policisty v jednom konkrétním případě, nelze z hlediska jeho intenzity
ještě považovat za jev státní mocí přímo vyvolaným, tajně podporovaným, státními orgány
vědomě trpěným či státní mocí záměrně nedostatečně potlačovaným ve smyslu výše
uvedeného ustanovení. Byť jde v daném případě o chování příslušníků policie při výkonu
služby, aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat
všechny reálně dostupné prostředky ochrany, což se v daném případě nestalo,
neboť stěžovatel sám přezkum postupu policistů o své vůli zastavil. Tento závěr ohledně
nesplnění podmínek pronásledování učinil Nejvyšší správní soud s přísným respektováním
základních principů, na nichž je azylové zákonodárství obecně postaveno. Z čl. 1 odst. 2
Úmluvy o právním postavení uprchlíků přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a z Protokolu
týkajícího se právního postavení uprchlíků přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967 lze
dovodit, že důvodem udělení azylu v případě represe musí být skutečnost, že jde o represi
ze strany státu. V případě stěžovatele tak nezbývá než uzavřít, že z jeho vyjádření učiněných
u žalovaného nevyplynuly skutečnosti, podle nichž by se v jeho případě jednalo o represi
uskutečňovanou ze strany státu, ať již přímou, kdy stát sám by stěžovatele ze zákonem
stanovených důvodů pronásledoval, tak i nepřímou, o kterou by se jednalo tehdy, pokud by
stát stěžovatele před pronásledováním cíleně nechránil.
Podle ustanovení §14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit
azyl z humanitárního důvodu, pokud v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je
otázkou správního uvážení správního orgánu. V otázkách přezkumu správního rozhodnutí,
které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kritéria, podle nichž a v jejichž
rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního
případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou
uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá
přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem,
zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny
řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že ze spisů nevyplývají žádné skutečnosti svědčící o překročení mezí správního
uvážení žalovaným nebo o jeho zneužití, neboť žalovaný posoudil osobní situaci stěžovatele
a důvod hodný zvláštního zřetele k udělení humanitárního azylu neshledal.
Institut humanitárního azylu, jak je upraven §14 zákona o azylu, poskytuje správnímu
orgánu možnost nad rámec obvyklých standardů uprchlického práva udělit azyl i osobám,
které jinak nesplňují podmínky pro udělení azylu. Nemůže však být prostředkem,
s jehož pomocí by žadatelé o azyl, kteří nesplňují podmínky §12 a §13 zákona o azylu, zcela
abstraktně zpochybňovali závěry správního orgánu. Za okolnosti hodné zvláštního zřetele
tak není možné považovat jakékoli obtíže, kterým je nucen uprchlík ve své vlasti čelit,
ale pouze okolnosti zvláště tíživé, jejichž dopad na život dotyčné osoby je zcela zásadní. Míra
volnosti správního uvážení správního orgánu je pak omezena pouze zákazem libovůle,
jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu. Aplikuje-li soud výše řečené na konkrétní situaci
stěžovatele, dospívá k závěru, že v těch limitech, kde soudní přezkum neudělení
humanitárního azylu proveden být měl, byl krajským soudem proveden řádně a v přiměřeném
rozsahu. Tato námitka stěžovatele tedy není důvodná.
Ke stejnému závěru došel zdejší soud i ve vztahu k posouzení případné existence
překážek vycestování podle §91 zákona o azylu, neboť krajský soud své závěry přesvědčivě
a v souladu se zákonem odůvodnil. Vzhledem k absenci jakýchkoli konkrétních žalobních
námitek postupoval soud správně, když existenci překážek vycestování přezkoumal pouze
obecně, a nepochybil, pokud v podrobnostech odkázal na správné a komplexní odůvodnění
žalovaného.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu