ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.88.2004
sp. zn. 6 Azs 88/2004 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci
žalobkyně: O. H ., zastoupena Mgr. Karlem Nováčkem, advokátem, se sídlem Vackova 44,
Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, adresa pro
doručování: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, poštovní schránka
21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 20. 1. 2003, č. j. OAM -
288/AŘ - 2002, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 27. 11. 2003, č. j. 55 Az 553/2003 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepři znává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 7. 2001, č. j. OAM - 6397/VL - 11 - 02 - 2001,
byl zamítnut návrh žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) na zahájení řízení o udělení azylu
v České republice jako zjevně nedůvodný podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění zákona
č. 2/2002 Sb. (dále jen „zákon o azylu“), dále jím bylo rozhodnuto, že se jí neuděluje azyl
podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a že se na ni nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 téhož zákona. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad,
o kterém rozhodl ministr vnitra v záhlaví uvedeným rozhodnutím, ve kterém rozklad zamítl
a napadené prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2003, č. j. 55 Az 553/2003 - 22,
byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí ministra vnitra.
V odůvodnění soud uvedl, že ministr vnitra se s důvody vyplývajícími z §16 odst. 1 písm. e)
a §12 zákona o azylu, ve znění platném pro přezkoumávanou věc, podrobně zabýval
a hodnotil stěžovatelkou uváděné důvody, které jí vedly k podání žádosti o udělení azylu.
Zásadními důvody, které uplatnila, byly důvody ekonomické a obava z mafie. K odchodu
z Ukrajiny se rozhodla poté, co ji členové mafie zbili a požadovali peníze. Do České
republiky přicestovala autobusem z Polska, přičemž autobus stavěl na hraničních přechodech,
kde byli cestující kontrolováni celníky. Nic jí nebránilo požádat o azyl v Polsku, neučinila tak,
protože v Polsku nikdy před tím nebyla, zatímco Českou republiku již dříve navštívila
a věděla, že tu není žádné bezpráví. V daném případě proto byly splněny podmínky §16
odst. 1 písm. e) zákona o azylu, soud dále neshledal na straně stěžovatelky existenci důvodů
pro udělení azylu podle §12, §13 a §14 zákona o azylu ani překážky vycestování podle §91
téhož zákona.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku Krajského soudu v Brně. Namítá, že jí nebyly ze strany soudu doručovány výzvy
či rozhodnutí v jejím mateřském jazyku, ačkoli s takovým postupem nevyjádřila souhlas.
To vše mělo za následek, že nemohla uvést další důvody a navrhnout další důkazy, a tím plně
nemohla využít svých práv při soudním řízení. Dále poukazuje na nesprávné zjištění
skutkového stavu, neboť se soud ani žalovaný nezabývaly skutečnostmi o útlaku, zejména
tím, že vůči ní byla páchána trestná činnost, dále, že jí stát neposkytl právní ochranu. Ohledně
skutečnosti, že mohla požádat o azyl v Polsku uvádí, že touto zemí jen projížděla s tím,
že se v tomto státě podrobila pouze pasové a celní kontrole, přičemž v tomto státě vůbec
nepobývala. Pojmu pobývat odpovídá stav dlouhodobějšího pobytu na určitém místě
např. týden či jinou delší dobu. V případě pouhého projíždění nelze slučovat význam
těchto dvou pojmů. Podle jejího názoru má žadatel o azyl právo si vybrat zemi, ve které o azyl
požádá. Stěžovatelka tak namítá vadu řízení před soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a nezákonnost rozhodnutí
krajského soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky ve smyslu §103 odst. 1
písm. a) tohoto zákona.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá její důvodnost. Z námitek
stěžovatelky nevyplývá ani náznak zpochybnění skutečnosti, že měla příležitost požádat
o azyl na území třetí bezpečné země, tj. Polska. Co se týče námitky stěžovatelky, týkající
se doručování písemností v českém jazyce, správní orgán se domnívá, že právo na jednání
před soudem v mateřském jazyce podle §18 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s §64 s. ř. s. se vztahuje pouze na ústní jednání
před soudem, nikoliv na doručování písemností. Nedošlo tedy k porušení práva stěžovatelky
na jednání v jejím rodném jazyce.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Vada řízení před soudem je podle §103 odst. 1 písm. d) ve spojení s §110 s. ř. s.
důvodem pro zrušení rozhodnutí krajského soudu, pokud mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé.
Dalším namítaným důvodem je důvod obsažený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné posouzení právní otázky může přitom spočívat v aplikaci nesprávného
ustanovení právního předpisu na daný skutkový stav nebo sice v aplikaci správného
ustanovení právního předpisu, avšak nesprávně interpretovaného.
K námitce stěžovatelky, že jí soud nedoručoval písemnosti v jejím rodném jazyce,
poukazuje Nejvyšší správní soud na svou ustálenou judikaturu, podle které soud není povinen
s účastníky soudního řízení písemně komunikovat jinak, než v jazyce českém (srv. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2004, č. j. 4 Azs 34/2003 - 65). Je tak správný
názor žalovaného obsažený v jeho vyjádření ke kasační stížnosti, podle kterého se právo
na jednání před soudem v mateřském jazyce vztahuje pouze na ústní jednání před soudem,
nikoliv na doručování písemností. Zásada rovnosti stran je jistě stěžejní zásadou
spravedlivého procesu. Je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy ČR
a promítá se také do řady ustanovení procesních předpisů. Soudní řád správní i občanský
soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení stanoví, pro soudy pak plyne povinnost zajistit
účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatňování jejich práv. Soudní řád správní
neobsahuje sám striktní úpravu práva jednat před soudem ve své mateřštině, ta však plyne,
jak je uvedeno výše z úpravy dané Ústavou a Listinou a rovněž tak je nutno užít podle §64
s. ř. s. úpravy občanského soudního řádu. Podle ustanovení §18 o. s. ř. mají účastníci
v občanském soudním řízení rovné postavení. Mají právo jednat před soudem
ve své mateřštině. Soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv,
přičemž účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka,
jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Totéž platí, jde-li o ustanovení tlumočníka
účastníku, s nímž se nelze dorozumět jinak než znakovou řečí. V dané věci soud dále
rozhodoval bez nařízení jednání, neboť s tímto postupem oba účastníci řízení vyjádřili
ve smyslu §51 s. ř. s. souhlas. V takovém případě z výše uvedených důvodů není nutné
ustanovovat účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, tlumočníka, nevyšla-li
potřeba ustanovení tlumočníka pro řízení před soudem v takovém případě ani jinak najevo
(srv. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2003, č. j. 3 Azs 18/2003 - 41;
č. 177/2004 Sb. NSS). Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že ani v případě,
kdyby skutečně došlo k procesnímu pochybení soudu, nebylo to v konkrétním případě
důvodem pro zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně. Stěžovatelka
totiž žádným způsobem nenaznačuje, jaký by tato tvrzená vada řízení mohla mít vliv
na zákonnost soudního rozhodnutí. Neuvádí žádné skutečnosti, které by byla v řízení uvedla,
kdyby jí tlumočník ustanoven byl. Krajský soud v Brně tedy nepochybil, jestliže doručoval
stěžovatelce písemnosti v českém jazyce a tato námitka stěžovatelky je proto nedůvodná.
Ohledně námitky nezákonnosti napadeného rozsudku vycházel Nejvyšší správní soud
z §2 odst. 2 zákona o azylu, ve znění účinném k okamžiku vydání napadeného správního
rozhodnutí (§75 odst. 1 s. ř. s.), podle něhož se bezpečnou třetí zemí rozumí stát jiný než stát,
jehož je cizinec státním příslušníkem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát
posledního trvalého bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území
a do kterého se může tento cizinec vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka
podle mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému
nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Podle druhé věty tohoto ustanovení stát není
bezpečnou třetí zemí, pokud na něj lze vztáhnout překážky vycestování podle §91,
nebo cizinec jeho územím pouze projížděl. V průběhu správního řízení sice došlo k novelizaci
uvedeného ustanovení zákonem č. 2/2002 Sb., který zrušil §2 odst. 2 písm. b) zákona o azylu.
Soud však při svém rozhodování aplikoval čl. II bodu 2 zákona č. 2/2002 Sb.,
podle kterého se řízení o rozkladu, o kterém ministr vnitra nerozhodl do dne nabytí účinnosti
tohoto zákona, dokončí podle dosavadní právní úpravy.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je nutné pojem „projíždí“
vykládat restriktivně, a to z důvodu podstaty a smyslu celého azylového řízení, do značné
míry založeného na principu, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv
a svobod ve své vlastní zemi má o azyl požádat vždy již v první zemi, v níž je to možné
a v níž budou garantována jeho základní práva a svobody. Rozhodujícím kritériem
pro posuzování toho, zda cizinec bezpečnou třetí zemí pouze projížděl, je skutečnost,
zda v této zemi měl reálnou možnost požádat o udělení azylu či nikoliv. Tak tomu např. není,
pokud je fyzicky omezen v možnosti zde požádat o azyl. Právo na azyl není právem na výběr
země, kde by žadatel o azyl chtěl žít (srv. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 10. 2003, č. j. 5 Azs 17/2003 - 45, a ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 5/2003 - 46).
V dané věci měla stěžovatelka možnost požádat o azyl již v Polsku. Ze žádné
skutečnosti nevyplývá, že by jí byla tato možnost fyzicky znemožněna. Nejvyšší správní soud
proto i v této věci souhlasí s názorem krajského soudu i žalovaného, že stěžovatelka přichází
ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi.
K poslední námitce stěžovatelky, tj. námitce nesprávně zjištěného skutkového stavu,
uvádí Nejvyšší správní soud následující. Je-li žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně
nedůvodná podle §16 zákona o azylu, je bezpředmětné posuzovat ji dále z hledisek
uvedených v §12 téhož zákona. Jelikož byla žádost stěžovatelky o udělení azylu zamítnuta
jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, nebylo povinností
žalovaného vůbec provádět šetření ve vztahu k důvodům pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu (např. pronásledování v zemi původu z důvodů v zákoně uvedených).
Proto ani námitka směřující vůči nesprávně zjištěnému skutkovému stavu ohledně
těchto důvodů nemůže být důvodná.
Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než kasační
stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 ve spojení s §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
zamítnout.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.
Protože úspěšný žalovaný žádné náklady neuplatňoval, ostatně mu žádné náklady nad rámec
jeho úřední činnosti nevznikly, soud mu žádné náhrady nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 31. května 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu