ECLI:CZ:NSS:2005:7.AFS.10.2005
sp. zn. 7 Afs 10/2005 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci stěžovatele M. R.,
zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská tř. 60, za
účasti Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká
hradební 61, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 4. 8. 2004, č. j. 15 Ca 165/2003 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením krajského soudu byla odmítnuta žaloba stěžovatele
proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále též „správní orgán“) ze dne
22. 4. 2003, č. j. 15895/110/2001, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele
proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Podbořanech (dále též „finanční
úřad“) ze dne 5. 2. 2001, č. j. 3672/01/202970, č. j. 3673/01/202970, č. j. 3693/01/202970
a č. j. 3701/01/202970, neboť žaloba byla podána opožděně.
Ve včas podané kasační stížnosti namítá stěžovatel stížní důvod uvedený
v ust. §103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Domnívá se, že právní názor krajského soudu o tom,
že stěžovatel zmeškal lhůtu k podání kasační stížnosti, je nesprávný, neboť rozhodnutí
správního orgánu bylo samotnému stěžovateli doručeno až dne 26. 4. 2003. Postupem
krajského soudu mu tak bylo upřeno právo na soudní a jinou právní ochranu zakotvené
v ust. §36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že plná moc,
kterou vystavil ve prospěch JUDr. R. P., byla omezená – zvláštní, opravňující tohoto
zmocněnce k zastupování jen při specifikovaných úkonech v daňovém řízení. Tato skutečnost
vyplývá z obsahu samotné plné moci, kdy na rozdíl od zastupování v jiných řízeních je pro
účely daňového řízení plná moc výslovně omezena. Správní orgán si byl vymezeného rozsahu
zmocnění JUDr. R. P. bezpochyby vědom, neboť rozhodnutí doručoval jak zmocněnci, tak i
stěžovateli. Stěžovatel dále poukázal na protokol ze dne 8. 3. 2002, č. j.
5931/02/202970/1886, vyhotovený Finančním úřadem v Podbořanech, který byl pořízen za
účelem odstranění pochybností o rozsahu jednotlivých plných mocí vystavených stěžovatelem
(pro JUDr. P. a pro Ing. B.). Skutečnost, že JUDr. P. byl zmocněným zástupcem s omezenou
plnou mocí, vyplývá i z vyrozumění finančního úřadu ze dne 17. 5. 2002, č. j.
11753/02/202970/5750, které je adresováno Ing. B., ze kterého je zřejmé, že nad rámec
vymezené zvláštní plné moci ve prospěch JUDr. P. komunikoval správce daně v oblasti daně
z příjmů fyzických osob prostřednictvím Ing. B. Stěžovatel dále konstatoval, že to byl až
krajský soud, kdo plnou moc vystavenou stěžovatelem dne 6. 4. 2001 kvalifikoval jako plnou
moc generální. Stěžovatel dále uvedl, že z konstrukce ust. §72 odst. 1 s. ř. s. vyplývá, že
počátek běhu lhůty je určen dnem, kdy bylo rozhodnutí doručeno stěžovateli, což se stalo dne
26. 4. 2003. Jestliže tedy byla žaloba podána k poštovní přepravě dne 26. 6. 2003, byla
podána v zákonem stanovené lhůtě. Správní orgán vyznačil na rozhodnutí doložku právní
moci a vykonatelnosti podle okamžiku doručení stěžovateli. Obsahem napadených
dodatečných platebních výměrů vydaných finančním úřadem byla povinnost stěžovatele
uhradit částku v nich specifikovanou. Je tedy nepochybné, že se jedná o osobní povinnost
daňového subjektu – stěžovatele zaplatit, nikoliv o povinnost třetí osoby. S ohledem na
základní zásady demokratického právního řádu, především na princip právní jistoty v
právních vztazích, má stěžovatel za to, že je nutno shora uvedené skutečnosti vykládat ve
prospěch daňového subjektu, a nikoliv naopak, jak činí krajský soud. Stěžovatel odkázal na
judikaturu Ústavního soudu České republiky, zejména na nálezy publikované pod sp. zn. I.
ÚS 433/01 a IV. ÚS 239/03. Stěžovatel navrhl přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a
dále zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření uvedl, že se odvolává na své rozhodnutí a vyjádření
k žalobě, ve kterých se s námitkami stěžovatele vypořádal, a proto navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Dne 6. 4. 2001 udělil stěžovatel JUDr. R. P. plnou moc mimo jiné
i „jako zvláštní plnou moc ve věci daňové řízení ohledně platebních výměrů FÚ Podbořany
č. 1010000017, 1010000018, 1010000019, 1010000020 a č. 4879/01/202970,
4895/01/202970, 4901/01/202970, 4903/01/202970, 4930/01/202970“. V Protokolu o ústním
jednání sepsaném Finančním úřadem v Podbořanech dne 29. 5. 2001,
č. j. 13361/01/202970/1886, stěžovatel uvedl, že „plná moc pro JUDr. P. platí pouze
v daňovém řízení ohledně platebních výměrů, které jsou výslovně uvedeny v plné moci ze dne
6. 4. 2001“. V Protokolu o ústním jednání sepsaném Finančním úřadem v Podbořanech
dne 8. 3. 2002, č. j. 5931/02/202970/1886, stěžovatel uvedl, že „u JUDr. R. P. jsou kromě
jiného vyjmenované platební výměry a plná moc se tudíž vztahuje k nim a k obdobím jím
příslušejícím. Plná moc pro JUDr. R. P. platí pro daň z příjmů fyzických osob a na daň
z přidaného hodnoty za zdaňovací období 1996 – 1999.“
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §10 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), daňový subjekt,
jeho zákonný zástupce nebo ustanovený zástupce se může dát zastupovat zástupcem,
jehož si zvolí. V téže věci může mít současně jen jednoho zástupce. Zástupce jedná v rozsahu
plné moci udělené písemně nebo ústně do protokolu. Není-li rozsah zmocnění vymezen
nebo není-li vymezen přesně, je tato plná moc pro daňové řízení neomezená.
Dle ust. §17 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků má-li příjemce zástupce
s neomezenou plnou mocí pro celé daňové řízení, doručuje se písemnost pouze
tomuto zástupci. Pokud má zástupce příjemce plnou moc omezenou na určité úkony, doručuje
se písemnost vztahující se k takovým úkonům příjemci i jeho zástupci. Má-li příjemce osobně
v daňovém řízení něco vykonat, doručuje se písemnost jemu i jeho zástupci.
Podle ust. §2 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků při správě daně jednají správci
daně v řízení o daních (dále jen „daňové řízení") v souladu se zákony a jinými obecně
závaznými právními předpisy, chrání zájmy státu a dbají přitom na zachování práv a právem
chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení.
Zásadní stížní námitkou je nesouhlas stěžovatele s posouzením otázky týkající
se nedodržení lhůty k podání žaloby krajským soudem. Proto, aby mohla být tato otázka
vyřešena, je nutné se nejprve věnovat samotné povaze plné moci, která byla stěžovatelem
udělena JUDr. R. P., neboť její posouzení je pro spor klíčové.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti považuje ze vhodné uvést, že zákon o správě
daní a poplatků rozlišuje dvě formy zastoupení na základě plné moci, a to tzv. plnou moc
neomezenou a plnou moc omezenou (viz ust. §10 odst. 3 ve spojení s ust. §17 odst. 7 zákona
o správě daní a poplatků cit. výše). Ze zákonné dikce je zřejmé, že pod omezenou plnou mocí
je nutno chápat pouze takovou, která má přesně vymezený rozsah zmocnění. Ve všech dalších
případech konstruuje zákon o správě daní a poplatků v ust. §10 odst. 3 právní fikci
neomezené plné moci. Proto, aby mohla být plná moc shledána jako omezená, je nutné,
aby v ní byly přesně specifikovány úkony, které je zmocněnec oprávněn vykonat,
tedy např. nahlédnutí do spisu, sepsání odvolání, apod. Jestliže je však rozsah plné moci
vymezen tak, že zástupce je zmocněn ve věci daňového řízení ohledně určitých platebních
výměrů, je nutné takovou plnou moc posuzovat jako neomezenou, neboť na jejím základě
může zmocněnec v konkrétním daňovém řízení konat veškeré úkony. Tomuto závěru svědčí
i skutečnost, že pod legislativní zkratkou „daňové řízení“ je dle ust. §2 odst. 1 zákona
o správě daní a poplatků nutno chápat řízení o daních jako takové, nikoliv určité úkony,
popřípadě určité fáze v rámci tohoto řízení. Nejvyšší správní soud považuje dále za vhodné
podotknout, že nelze ztotožňovat pojem tzv. speciální plné moci, která byla stěžovatelem
udělena smlouvou ze dne 6. 4. 2001, a omezené plné moci dle zákona
o správě daní a poplatků, neboť pro kvalifikaci plné moci podle zákona o správě daní
a poplatků je určujícím její obsah, nikoliv název. Tomuto závěru plně odpovídají i vyjádření
stěžovatele ze dne 29. 5. 2001 a 8. 3. 2002, ze kterých je patrné, že jeho úmyslem bylo,
aby ho JUDr. R. P. zastupoval po celé daňové řízení týkající se specifikovaných daní
a zdaňovacích období. Není z nich patrná jakákoliv snaha rozsah tohoto zastoupení omezit.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud považuje za vhodné ocitovat rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 433/01, na které odkazuje
i stěžovatel. „Právní teorie i praxe rozlišují různé druhy plné moci, resp. obsahu a rozsahu
zástupcova oprávnění, podle různých kritérií. Jde např. o všeobecnou (generální) plnou moc,
která opravňuje zmocněnce ke všem právním úkonům, nebo zvláštní (speciální) plnou moc
omezující se pouze na některé právní úkony, popř. některý druh právních úkonů
či pouze jediný právní úkon. Každý druh plné moci může být omezený nebo neomezený.
Podle neomezené plné moci může zmocněnec provést příslušné právní úkony podle svého
volného uvážení, zachovávaje povinnosti zmocněnce, v omezené plné moci má dány
směrnice, jak má postupovat. V každém případě musí být z plné moci zřejmý rozsah
oprávnění zmocněnce; rozhodující je proto obsah plné moci a omezení daná inter partes
nemají vůči třetím osobám žádnou právní relevanci.“ Jak je zřejmé, plná moc ze dne
6. 4. 2001 žádné takové příkazy neobsahovala.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud, zcela ve shodě s Krajským soudem
v Ústí nad Labem, uzavírá, že plná moc, kterou stěžovatel udělil dne 6. 4. 2001 JUDr. R. P., je
ve smyslu zákona o správě daní a poplatků plnou mocí neomezenou, a proto lhůtu dvou
měsíců pro podání žaloby je nutno posuzovat ode dne doručení napadeného rozhodnutí
uvedenému zástupci, tj. od 24. 4. 2003. Posledním dnem pro včasné podání žaloby byl proto
den 24. 6. 2003, avšak stěžovatel podal žalobu až 26. 6. 2003, tedy opožděně. Dle ust. §17
odst. 7 zákona o správě daní a poplatků je právně účinným pouze doručení zástupci
stěžovatele. Důvody, pro které správní orgán doručoval i stěžovateli, jsou tak pro spornou
otázku právně bezvýznamné.
Jak již bylo vyjádřeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu, není
rozhodné, že správní orgán vyznačil doložku právní moci dle doručení stěžovateli, neboť soud
není v přezkumném řízení vázán tímto právním názorem správního orgánu.
Jestliže stěžovatel v kasační stížnosti argumentuje principem právní jistoty, Nejvyšší
správní soud k tomu dodává, že tento je vyjádřen právě v ust. §10 odst. 3 zákona o správě
daní a poplatků již zmíněnou fikcí neomezené plné moci. Nedůvodnou je i námitka
stěžovatele poukazující na okolnost, že mu bylo upřeno právo na soudní a jinou právní
ochranu, neboť stěžovatel měl možnost se s žalobou obrátit na soudní instanci,
která ji také projednala. Skutečnost, že žaloba byla odmítnuta, je možno připsat pouze na vrub
stěžovateli, neboť to byl on, kdo k jejímu podání zmeškal lhůtu.
K poukazu stěžovatele na nález Ústavního soudu publikovaný
pod sp. zn. IV. ÚS 239/03 se Nejvyšší správní soud nevyjádřil, neboť tento na danou věc
nedopadá.
Nejvyšší správní soud výše uvedené uzavírá tak, že krajský soud postupoval zcela
v souladu se zákonem, jestliže žalobu stěžovatele pro její opožděnost odmítl.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť ve věci bylo
rozhodnuto bezodkladně pro provedení všech nezbytných procesních úkonů a po shromáždění
veškerých podkladů.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. 2. 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu