ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.174.2005
sp. zn. 7 Azs 174/2005 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele M. K.,
zastoupeného JUDr. Věrou Magulovou, advokátkou se sídlem v Brně, Vachova 5, za účasti
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2005,
č. j. 36 Az 92/2004 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou kasační stížností domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2005,
č. j. 36 Az 92/2004 - 30, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že je třeba zamítnout žalobu
stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne
2. 4. 2004, č. j. OAM-451/VL-19-ZA07-2004, jímž stěžovateli nebyl udělen azyl podle
ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), a současně rozhodnuto tak, že se na něho nevztahuje překážka
vycestování podle §91 zákona o azylu.
Krajský soud při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že důvody odchodu stěžovatele
z Ukrajiny jsou čistě ekonomické a že stěžovatel si podal žádost o udělení azylu z důvodu
legalizace svého pobytu na území České republiky.
Stěžovatel totiž ve vlastnoručně psaných důvodech uvedl, že do České republiky přijel
proto, aby zde vydělal peníze na obživu své rodiny na Ukrajině. V České republice chce nejen
pracovat, ale i žít a přestěhovat do této země i svou rodinu. V žádosti pak stěžovatel doplnil
tyto důvody tak, že na Ukrajině neměl stálou práci, z toho mu pak vznikaly rodinné problémy
kvůli nedostatku finančních prostředků, a proto příležitostně pracoval i v Rusku. O udělení
azylu však žádá proto, že si chce v České republice legalizovat pobyt a žít zde i se svou
rodinou. Tyto skutečnosti stěžovatel zopakoval ve svém pohovoru, kde navíc dodal,
že v případě návratu do vlasti se ničeho neobává.
Krajský soud za tohoto stavu přisvědčil správnímu orgánu, že v řízení nebyl prokázán
žádný z důvodů pro udělení azylu podle ustanovení §12 písm. a) a b) zákona o azylu, které
se týkají pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo odůvodněného
strachu z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů.
Stěžovatel totiž žádný z uvedených důvodů netvrdil a čistě ekonomické příčiny
a okolnosti odchodu stěžovatele z Ukrajiny a následnou snahu stěžovatele o legalizaci pobytu
na území České republiky nelze podřadit pod žádnou ze zákonných podmínek udělení azylu
podle §12 zákona o azylu.
Krajský soud souhlasil se správním orgánem i v tom, že v řízení nebyly zjištěny ani
důvody pro udělení azylu stěžovateli podle ustanovení §13 odst. 1, 2 (stěžovatel nemá
na území České republiky žádného rodinného příslušníka, kterému by byl azyl udělen) a §14
zákona o azylu (na udělení humanitárního azylu není právní nárok a po posouzení osobní
situace stěžovatele a situace v zemi původu neshledal správní orgán důvod pro udělení tohoto
azylu). Krajský soud neshledal pochybení správního orgánu ani pokud jde o neexistenci
překážek vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu, které ostatně ani nebyly
tvrzeny, ba naopak, neboť sám stěžovatel uvedl, že se v případě návratu na Ukrajinu ničeho
neobává.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně stěžovatel odmítl
závěry krajského soudu, pokud ten dospěl k tomu, že v jeho věci nebyly dány důvody
pro udělení azylu podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu, ani shledány
překážky vycestování podle ustanovení §91 téhož zákona.
Stěžovatel opřel kasační stížnost o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále
jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel má za to, že správní orgán se nezabýval jeho věcí svědomitě a odpovědně
(§3 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
že nevycházel při svém rozhodování ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu (§32 odst. 1
správního řádu), že mu nedal možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohl vyjádřit k jeho
podkladu i ke způsobu jeho zjištění a neměl ani možnost navrhnout doplnění dokazování
(§33 odst. 2 správního řádu), nevydal rozhodnutí, které by bylo v souladu se zákonem
a s ostatními právními předpisy (§46 správního řádu) a posléze, že vydal rozhodnutí, které
je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů (§47 odst. 3 správního řádu).
Stěžovatel dospěl proto k závěru, že správní orgán v důsledku těchto procesních pochybení
vydal nezákonné rozhodnutí o neudělení azylu a o neexistenci překážek vycestování.
Krajskému soudu pak stěžovatel bez potřebné konkretizace skutkových a právních
důvodů zcela obecně vytkl, že se nevypořádal s uvedenými žalobními námitkami
a s porušením zákona, kterého se v řízení dopustil správní orgán, a že právně pochybil, pokud
opodstatněnou žalobu zamítl.
Současně stěžovatel navrhl, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, v písemném vyjádření
ke kasační stížnosti odkázalo na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi
stěžovatele i na obsah vydaného správního rozhodnutí. Současně uvedlo, že v řízení bylo
nepochybně zjištěno, že stěžovatel odešel z Ukrajiny z ekonomických důvodů, protože byl
bez zaměstnání a neměl dostatek finančních prostředků k obživě rodiny. K přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti správní orgán neshledal důvody a navrhl zamítnutí
kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 7. 4. 2005, č. j. 36 Az 92/2004 - 30, při vázanosti rozsahem a důvody,
které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a jelikož sám
neshledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Zcela neopodstatněná je výtka kasační stížnosti, že se krajský soud nevypořádal
se žalobními námitkami.
Z obsahu žaloby stěžovatele a jejího doplnění na základě výzvy krajského soudu
ze dne 5. 5. 2004 především vyplývá, že stěžovatel v žalobě vůbec nevznesl námitky v tom
směru, že se správní orgán nezabýval jeho věcí svědomitě a odpovědně (§3 odst. 3 správního
řádu), že mu nedal možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohl vyjádřit k jeho podkladu
i ke způsobu jeho zjištění a neměl ani možnost navrhnout doplnění dokazování (§33 odst. 2
správního řádu) a že vydal rozhodnutí, které je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost
a nedostatek důvodů (§47 odst. 3 správního řádu).
Krajský soud se těmito námitkami právem nezabýval a ani se jimi nemohl zabývat.
Je tomu tak proto, že podle ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. mohl krajský soud přezkoumat
napadené rozhodnutí jen v mezích žalobních bodů a výhrady v uvedených směrech stěžovatel
v žalobě neuplatnil. Jestliže tyto námitky pak stěžovatel vznesl až v kasační stížnosti proti
rozsudku krajského soudu, jde v tomto směru o nepřípustnou kasační stížnost. Podle
ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. totiž není kasační stížnost přípustná, opírá-li se mimo jiné
o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine tedy brání tomu,
aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení
před Krajským soudem v Brně, jehož rozsudek ze dne 7. 4. 2005, č. j. 36 Az 92/2004 - 30,
je přezkoumáván. Nesporné je přitom i to, že stěžovateli nic nebránilo, aby výtky uplatněné
v kasační stížnosti vznesl již v žalobě a potom by se jimi musel zabývat i krajský soud.
Krajský soud se ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. proto zabýval jen výtkami
stěžovatele, které uplatnil v žalobě (skutková podstata, z níž správní orgán při rozhodování
vycházel, nemá oporu ve spisu, rozhodnutí o neudělení azylu, zejména humanitárního azylu,
a o neexistenci překážek vycestování vychází z nesprávného právního posouzení věci).
Nejvyšší správní soud, který rozhoduje o kasační stížnosti proti napadenému rozsudku
krajského soudu, vychází z toho, že i v řízení o kasační stížnosti se kasační soud řídí přísnou
dispoziční zásadou. Je provedením této dispoziční zásady, jestliže ustanovení §106 odst. 1
s. ř. s. ukládá stěžovateli povinnost označit rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvést,
z jakých důvodů (skutkových a právních) toto soudní rozhodnutí napadá a považuje výroky
tohoto rozhodnutí za nezákonné. Rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvedení skutkových
a právních důvodů pak znamená povinnost stěžovatele tvrdit, že soudní rozhodnutí nebo jeho
část odporuje konkrétnímu zákonu nebo jinému předpisu, který má charakter předpisu
právního a toto tvrzení také odůvodnit. Činnost kasačního soudu je pak ohraničena rámcem
takto vymezeným (rozsah napadení soudního rozhodnutí a skutkové a právní důvody
nezákonnosti tohoto rozhodnutí) a tento soud se musí omezit na zkoumání napadeného
rozhodnutí jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vadu, k níž musí hledět z úřední povinnosti
(§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Nedostatek stěžovatelova tvrzení, že vydáním napadeného soudního
rozhodnutí byl porušen zákon nebo jiný právní předpis, představuje vadu kasační stížnosti,
která brání jejímu věcnému vyřízení. I při nejmírnějších požadavcích proto musí být z kasační
stížnosti poznatelné, v kterých částech a po jakých stránkách má kasační soud napadené
soudní rozhodnutí zkoumat, přičemž kasační soud není povinen ani oprávněn sám vyhledávat
možné nezákonnosti soudního rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud podotýká, že ostatní námitky kasační stížnosti, jež jsou
stěžovatelem formulovány způsobem již popsaným v tomto mimořádném opravném
prostředku, se svou obecností a nekonkrétností pohybují na hranici věcné projednatelnosti.
Pokud jde o námitku, že rozhodnutí správního orgánu nevychází z přesně a úplně
zjištěného skutečného stavu věci a že krajský soud z této vady řízení nevyvodil odpovídající
závěry, třeba poukázat na to, že tato námitka je natolik obecná a nekonkrétní, že z ní nelze
vysledovat, jaké další či jiné důkazy měl správní orgán vlastně provádět a v čem jsou podle
přesvědčení stěžovatele skutková zjištění neúplná.
Nicméně z obsahu správního spisu vyplývá, že při rozhodování o žádosti stěžovatele
o udělení azylu vycházel správní orgán z této žádosti ze dne 5. 2. 2004, z protokolu
o pohovoru ze dne 25. 3. 2004 a z vlastnoručně psaného prohlášení, v nichž podrobně
a nerozporně stěžovatel uváděl důvody, které ho vedly k opuštění Ukrajiny a k podání žádosti
o udělení azylu v České republice. Správní orgán při svém rozhodování rovněž vycházel
ze Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2002 ze dne 31. 3. 2003, vydané Ministerstvem
zahraničí USA, z Informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 3. 3. 2003
a ze dne 13. 8. 2003 a z Informace Zastupitelského úřadu v Kyjevě ze dne 29. 4. 2003, které
se týkají dodržování lidských práv a svobod na Ukrajině. Podle přesvědčení Nejvyššího
správního soudu jde o úplné a standardní důkazy, z nichž správní orgán čerpal podklady
pro svá skutková zjištění, která z uvedených důvodů jsou úplná a mohla sloužit po právním
posouzení i pro rozhodnutí ve věci samé. Z uvedených důvodů se proto nemohla setkat
s úspěchem ani výtka stěžovatele na adresu krajského soudu, který rovněž odmítl výhradu,
že skutková podstata věci zjištěná správním orgánem nemá oporu ve správním spisu.
Pokud stěžovatel rovněž zcela obecně namítá, že rozhodnutí správního orgánu
o neudělení azylu a o neexistenci překážek vycestování vychází z nesprávného právního
posouzení věci a že krajský soud z této nezákonnosti nevyvodil závěry, jde opět o námitku,
které nelze přiznat žádné opodstatnění.
Krajský soud zcela důvodně dovodil, že skutečnosti uvedené stěžovatelem v žádosti
o udělení azylu, ve vlastnoručně psaném prohlášení a v pohovoru svědčí jednoznačně bez
jakýchkoliv pochybností o tom, že příčinou odchodu stěžovatele z Ukrajiny byly jenom
ekonomické poměry jeho rodiny a že zásadním důvodem podání žádosti o udělení azylu
stěžovatelem byla snaha o legalizaci pobytu na území České republiky. Jelikož stěžovatel
ani netvrdil skutečnosti, které by se daly podřadit pod důvody uvedené v ustanovení §12
zákona o azylu, byl zjišťován v řízení skutečný stav věci pouze v rozsahu důvodů, které sám
stěžovatel uváděl v průběhu správního řízení. Se zřetelem k tomu dospěl krajský soud
k závěru, že stěžovatel nenaplnil zákonné podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §12
zákona o azylu. Je tomu tak proto, že stěžovatel na Ukrajině nebyl pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod a ani mu nehrozilo pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má.
Krajský soud rovněž dospěl ke správnému závěru, že stěžovateli právem nebyl udělen
azyl podle §13 zákona o azylu již z toho důvodu, že nemá na území České republiky žádného
rodinného příslušníka, kterému by byl azyl udělen. Stejně tak došel krajský soud
k zákonnému závěru, že stěžovatel nesplňoval ani podmínky pro udělení tzv. humanitárního
azylu (na udělení humanitárního azylu není právní nárok a po posouzení osobní situace
stěžovatele a situace v zemi původu neshledal správní orgán důvod pro udělení tohoto azylu).
Je tomu tak i proto, že udělení humanitárního azylu je na volné úvaze příslušného správního
orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Jelikož správní
orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi a sám
z toho nedovodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho
pravomoci, zejména, když stěžovatel ve správním řízení a v řízení před soudem ani žádné
důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu neuvedl. Otázka špatné
ekonomické pozice a situace stěžovatele v zemi původu, kterážto byla tvrzena jako jediný
důvod pro udělení humanitárního azylu, nevzbuzuje v Nejvyšším správním soudu pochybnost
o tom, že správní uvážení spočívající ve volbě rozhodnutí azyl z humanitárního důvodu
neudělit, nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, bylo v souladu s pravidly
logického posuzování a že premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním
postupem. V žádném případě tedy nelze hovořit o voluntaristickém přístupu správního
orgánu. Rovněž nelze ničeho vytýkat ani krajskému soudu, který byl vázán rozsahem žaloby
(§75 odst. 2 s. ř. s.), její obsah zcela vyčerpal a jelikož víc, než-li zmínku o existenci
ekonomických potíží, resp. tíživé životní situace stěžovatele, tato žaloba neobsahovala,
krajský soud se k této problematice dále oprávněně nevyjadřoval.
Krajský soud nevzbudil žádné pochybnosti ani svým závěrem o neexistenci překážek
vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu, přestože pro stručnost odkázal na zcela
vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí správního orgánu. Je tomu tak proto, že stěžovatel svou
námitku nijak nekonkretizoval, ani nedokládal existenci kterékoliv z podmínek ustanovení
§91 zákona o azylu a navíc sám uváděl, že v případě návratu na Ukrajinu se nikoho a ničeho
neobává.
Nejvyšší správní soud též vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že není třeba o ní rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn
před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b
odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mimo
jiné, pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně; ze zákona pak platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti). Za tohoto stavu pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy
nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
je potom rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů došel k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2005, č. j. 36 Az 92/2004 - 30,
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst.1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl a podle obsahu spisu úspěšnému
správnímu orgánu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší
správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu