ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.176.2005
sp. zn. 7 Azs 176/2005 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatelky K. S., zastoupené Mgr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem
v Brně, Bašty 2, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení
o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2005,
č. j. 55 Az 276/2004 – 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2005, č. j. 55 Az 276/2004 – 18,
byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 9. 12. 2004, č. j. OAM-3061/VL-07-04-2004, jímž bylo
rozhodnuto o neudělení azylu stěžovatelce podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto,
že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že námitka stěžovatelky, že ministerstvo v řízení
nepostupovalo v souladu se zákony a v součinnosti s ní, že při svém rozhodování nevyšlo
ze spolehlivě zjištěného stavu věci, nezjistilo přesně a úplně skutečný stav věci jsou natolik
obecné a nekonkrétní, že nelze zjistit, jaké další či jiné důkazy mělo ministerstvo provádět,
v čem jsou podle přesvědčení stěžovatelky skutková zjištění neúplná. Ze žádosti stěžovatelky
a z obsahu protokolu s ní sepsaného plynou důvody, které ji vedly k podání žádosti o udělení
azylu a s těmito uplatněnými důvody se ministerstvo beze zbytku vypořádalo. Závěry, které
z provedeného dokazování vyvodilo, nejsou s provedenými důkazy v žádném logickém
rozporu. Ministerstvu nelze vytýkat neprovedení dalších důkazů, když ani stěžovatelka
neuvedla, v jakém směru by další dokazování mělo být vedeno a co by případnými novými
důkazy mělo být prokázáno. Z obsahu spisového materiálu vyplynulo, že hlavním důvodem
odchodu stěžovatelky ze země původu byla její nespokojenost s životními podmínkami
ve své vlasti, kde byla nezaměstnaná. Do České republiky přijela v květnu 2003 s cestovním
dokladem a pracovním vízem, pobývala zde a následně otěhotněla. Po vypršení platnosti víza
požádala o azyl, aby mohla v České republice zůstat, pracovat a žít s manželem, který
je v současné době rovněž žadatelem o azyl. Do Mongolska se nemůže vrátit, protože nemá
finanční prostředky na cestu a obává se povinnosti vrácení půjčky, kterou s manželem
uzavřeli na nákup automobilu. Potíže ani konkrétní problémy se státními orgány v zemi
původu neměla. Uvedené problémy však podle názoru krajského soudu za důvod pro udělení
azylu považovat nelze. Udělení azylu z humanitárních důvodů je věcí absolutně volné úvahy
ministerstva a samotné správní rozhodnutí ohledně úvahy o udělení azylu z humanitárních
důvodů podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek
stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda předpoklady
takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Protože ministerstvo řádně
zjistilo a posoudilo jak osobní situaci stěžovatelky, tak i stav v její zemi a pokud z nich samo
nevyvodilo důvody pro udělení humanitárního azylu, je takovéto rozhodnutí plně v jeho
pravomoci a soud nezákonnost takového rozhodnutí neshledal. Posouzení existence překážek
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu je podrobně rozvedeno v odůvodnění napadeného
správního rozhodnutí. Stěžovatelka navíc svou námitku nijak nekonkretizovala, v žalobě
netvrdila ani nedokládala existenci kterékoliv z podmínek uvedených v §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost,
v níž namítala, že pokud jí nebyl udělen azyl podle §12 nebo §13 zákona o azylu, mělo
se ministerstvo důkladněji zabývat tím, zda nejsou v jejím případě splněny podmínky
pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Jak ministerstvo, tak i krajský
soud se tímto dostatečně nezabývaly přesto, že to stěžovatelka uplatňovala i jako žalobní
důvod. Ministerstvo pochybilo, když jí humanitární azyl neudělilo v situaci, kdy byla
ve vysokém stupni těhotenství a její manžel žije v České republice jako žadatel o azyl. Nyní
je matkou syna, který je také žadatelem o azyl. Ministerstvo tak vybočilo z mezí a hledisek
jak českých zákonů, tak i mezinárodních pramenů práva, např. Úmluvy o právech dítěte
z roku 1989, která garantuje dítěti právo na rodinný život. Tato práva budou porušena
v případě, že část rodiny bude nucena odcestovat z České republiky. Ona ani její manžel
se nemohou vrátit do Mongolska, neboť musejí nejdříve vydělat na splácení dluhů, které
ve vlasti mají. V odůvodnění rozhodnutí ministerstva i krajského soudu chybí přesvědčivá
reakce na tyto skutečnosti. Ministerstvem tak byly porušeny §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46
a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“).
Postup ministerstva stěžovatelka shledala nesprávným, nepřesvědčivým a nedostatečným
a dále se obávala, že v důsledku tohoto postupu byl porušen §14 zákona o azylu. Proto
se domáhala zrušení napadeného rozsudku a přiznání kasační stížnosti odkladného účinku.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy a odkázalo na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatelky učiněná ve správním řízení. K obsahu kasační stížnosti konstatovalo,
že přezkoumalo všechny stěžovatelkou sdělené důvody žádosti o azyl a dospělo k závěru,
že v jejím případě nebyl splněn žádný z taxativně vymezených důvodů udělení azylu podle
§12 zákona o azylu. Stěžovatelka opakovaně uvedla, že svou vlast opustila kvůli dluhu
v zemi původu a v České republice chce s rodinou zůstat, aby mohla vydělat peníze. Toto její
tvrzení nelze považovat za relevantní z hlediska §12 zákona o azylu. Ministerstvo se ve svém
rozhodnutí vypořádalo i s její snahou získat humanitární azyl a neshledalo u ní existenci
žádného zvláštního zřetele hodného důvodu pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu.
Při posuzování okolností případu stěžovatelky vycházelo ministerstvo z podkladů, které
shromáždilo a posuzovalo je se snahou o maximální objektivitu. Námitky stěžovatelky tudíž
nemají opodstatnění. Proto ministerstvo navrhlo zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání
odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele, jestliže v řízení
o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu nemá žadatel
subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení. Smyslem
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu je, aby správní orgán měl možnost udělit azyl
i v situacích, kdy není naplněn žádný z taxativně uvedených důvodů v §12 zákona o azylu,
ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neudělit. Správní orgán tak může podle
§14 zákona o azylu rozhodnout za použití správního uvážení o udělení azylu z humanitárních
důvodů nejen v případech, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako
obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených
či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i v případech, jež předvídané
či předvídatelné nebyly.
Jak vyplynulo ze správního spisu, ministerstvo v řízení zkoumalo, zda v případě
stěžovatelky jsou dány důvody pro udělení humanitárního azylu a po posouzení jak její osobní
situace, tak i stavu v zemi jejího původu, dospělo k závěru, že tomu tak není. Protože
o udělení humanitárního azylu rozhoduje správní orgán na základě volné úvahy, nepřísluší
soudu přezkoumávat, zda jsou dány pro jeho udělení důvody či nikoli, neboť to je věcí
diskrečního oprávnění správního orgánu. Soud rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu
přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů. Protože skutečnost,
že stěžovatelka měla ve vlasti ekonomické problémy a byla v době podání žádosti o udělení
azylu těhotná, nezakládá důvod pro udělení humanitárního azylu, a žádné jiné důvody, které
by byly hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu, stěžovatelka neuvedla,
a ani je nebylo možno v průběhu správního řízení z žádných jiných skutečností dovodit,
postupoval krajský soud zcela správně, když v rámci přezkumu správního uvážení
ministerstva o otázce, zda byly v případě stěžovatelky dány důvody hodné zvláštního zřetele
či nikoliv, nezasahoval a omezil se pouze na stručné vyhodnocení, zda skutečnosti uvedené
stěžovatelkou ve správním řízení a v podané žalobě lze považovat za takové, které
by odůvodňovaly udělení humanitárního azylu.
Proto je námitka týkající se neudělení humanitárního azylu nedůvodná,
a to i s poukazem na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek
ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003, ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs 47/2003
a ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004.
Stěžovatelka dále namítala, že ministerstvem byla porušena ustanovení §3 odst. 3 a 4,
§32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního řádu. V rozsahu tohoto důvodu, který by bylo možno
podřadit pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., však pro jeho nekonkrétnost a neurčitost, když
stěžovatelka namítala nezákonnost jen obecně a neuvedla, v čem tato spočívá, nemohl
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumat.
Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu