ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.187.2004
sp. zn. 7 Azs 187/2004 – 94
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci stěžovatele Z. S.,
zastoupeného JUDr. Jaromírem Heto, advokátem se sídlem ve Zlíně, Vodní 1972, za účasti
Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2004, č. j. 55 Az 7/2003 - 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru pro uprchlíky a integraci cizinců,
ze dne 28. 9. 1999, č. j. U-1313/VL-07-P01-99, byla zamítnuta žádost stěžovatele o přiznání
postavení uprchlíka z důvodu nesplnění podmínek uvedených v ust. §2 odst. 1 a §3 zákona
č. 498/1990 Sb., o uprchlících, ve znění platném pro projednávanou věc. K rozkladu
stěžovatele bylo toto rozhodnutí zrušeno rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 20. 4. 2000,
č. j. U-1424/AŘ-99, a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí správnímu orgánu
I. stupně. Novým rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky,
ze dne 24. 5. 2001, č. j. U-1313/VL-07-P01-R2-99, nebyl stěžovateli z důvodu nesplnění
podmínek uvedených v ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), udělen azyl a současně bylo vysloveno, že se na stěžovatele
nevztahuje překážka vycestování podle ust. §91 zákona o azylu. Vzhledem k okolnosti,
že stěžovatel podal i proto tomuto rozhodnutí rozklad, Ministerstvo vnitra (dále jen „správní
orgán“) svým rozhodnutím ze dne 23. 1. 2002, č. j. OAM-1274/AŘ-2000, potvrdilo
rozhodnutí správního orgánu I. stupně a rozklad stěžovatele zamítlo.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, o které rozhodl krajský soud
napadeným rozhodnutím tak, že ji zamítl, neboť došel k závěru, že napadené rozhodnutí bylo
vydáno v souladu se zákonem.
Ve včas podané kasační stížnosti namítá stěžovatel stížní důvody obsažené
v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvádí, že soud nesprávně posoudil právní otázku
týkající se naplnění skutkové podstaty ust. §12 zákona o azylu, neboť v průběhu dokazování
nebyly řádně zjištěny skutečnosti, zda stěžovatel může mít skutečně strach z pronásledování
z důvodu národnosti ve státě, jehož je občanem, a že v případě povolání do armády
by mu hrozila msta ze strany kosovských Albánců. Dále se soud nezabýval vztahem
stěžovatele k jeho dvěma dětem žijícím v České republice ve vztahu k Úmluvě o právech
dítěte a nesprávně tak zhodnotil otázku, zda jsou či nejsou splněny podmínky uvedené
v ust. §91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, když právě uvedená Úmluva garantuje vzájemná
práva dětí a rodičů. Poukazuje na fakt, že jak námitku týkající se chybějícího odkazu
na správní řád, tak i námitku o nepřiměřené době rozhodování o žádosti, podal ve lhůtě určené
soudem pro doplnění žaloby. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil
a věc vrátil zpět krajskému soudu. Žádá, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti
odkladný účinek, neboť „výkon, resp. právní následky rozsudku by znamenaly
pro stěžovatele, který žádá o legalizaci svého pobytu v ČR, nenahraditelnou újmu.“
Správní orgán ve svém vyjádření uvedl, že za uprchlíky nelze považovat osoby,
které opouštějí svou vlast z důvodu válečného konfliktu, tedy i z obavy před povoláním
do armády. Stěžovatel má možnost dosáhnout prostřednictvím zákona o pobytu cizinců
na území České republiky dalšího pobytu na území České republiky, proto neudělením
překážky vycestování nejsou porušeny mezinárodní závazky České republiky. Dále uvedl,
že chybějící odkaz na správní řád nezpůsobuje nezákonnost vydaného rozhodnutí. Navrhl,
aby kasační stížnost byla zamítnuta a aby jí nebyl přiznán odkladný účinek.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Stěžovatel podal dne 31. 3. 1999 žádost o přiznání postavení uprchlíka na území
České republiky. Dne 23. 7. 1999 byl se stěžovatelem veden, v srbochorvatském jazyce
za účasti tlumočníka, pohovor k důvodům žádosti o přiznání postavení uprchlíka na území
České republiky, ze kterého byl vyhotoven protokol. Stěžovatel uvedl, že prvním důvodem
jeho odchodu z Jugoslávie byla občanská válka a druhým ta skutečnost, že se do České
republiky přišel starat o své děti, které se narodily v Jugoslávii, ale mají české státní
občanství. Byl vojákem srbské armády v záloze a byla zde velká pravděpodobnost,
že by byl povolán do války v Kosovu. Dále uvedl, že obě děti se narodily ze soužití s družkou,
která je českou občankou a žije v České republice. Neměl žádné problémy se státními orgány.
V Protokolu o doplňujícím pohovoru v řízení o udělení azylu ze dne 17. 1. 2000, který
byl se stěžovatelem veden v srbochorvatském jazyce, uvedl, že by zde chtěl legalizovat svůj
pobyt. Při odjezdu z Jugoslávie neměl povolávací rozkaz, ale jeho kolegové už ho začínali
dostávat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnosti podat pouze z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Vzhledem k okolnosti, že stěžovatel uvádí jako právní důvod své kasační stížnosti
ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu těchto ustanovení.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento
je nesprávně vyložen. Skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak
dostačující k učinění správného skutkového závěru, ve spisu obsažený vede k jiným
skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu
ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento
materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Taková pochybení Nejvyšší
správní soud v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani v předchozím správním
řízení z důvodů uvedených níže neshledal.
Jestliže stěžovatel namítal, že nebyly řádně zjištěny skutečnosti, zda má skutečně
strach z pronásledování z důvodu národnosti ve státě, jehož občanství má, Nejvyšší správní
soud k tomu uvádí, že tato stížní námitka je nedůvodná, neboť jak z rozhodnutí správního
orgánu I. stupně, tak i správního orgánu II. stupně, která je s ohledem na povahu správního
řízení nutno brát jako celek, je zřejmé, že se oba správní orgány zabývaly všemi tvrzeními
stěžovatele, které se týkaly jeho vztahu k občanské válce. Jak vyplývá i z rozhodnutí
krajského soudu, stěžovatel neprokázal, že by splňoval zákonem stanovené požadavky
pro udělení azylu specifikované v ust. §12 zákona o azylu. Ani ve své kasační stížnosti
nikterak nespecifikuje, co konkrétně mělo být správním orgánem prokázáno. Nejvyšší správní
soud dodává, že i na řízení o azylu se aplikují ustanovení správního řádu. Výkladem
a contrario k ust. §9 zákona o azylu je zřejmé, že se v řízení o azylu použije i ust. §33 odst. 1
správního řádu, tedy že stěžovatel měl v průběhu azylového řízení možnost navrhovat důkazy,
které by prokázaly, že jeho žádost o udělení azylu je důvodná. To, že této zákonné možnosti
stěžovatel nevyužil, však nelze přičítat k tíži správnímu orgánu.
Stěžovatel dále namítá, že se soud nezabýval existencí překážky vycestování
s ohledem na Úmluvu o právech dítěte. Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud
ve svém rozhodnutí uvedl, že na stěžovatele není možno aplikovat režim ust. §14 a §91
zákona o azylu, neboť český právní řád obsahuje jiný právní prostředek, kterým se stěžovatel
může domoci svých práv, a to zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů. Není relevantní, zda jsou mechanizmy tohoto zákona
pro stěžovatele „složité“, jak uvádí ve své kasační stížnosti. Z těchto důvodů nedojde
ani k porušení mezinárodních závazků České republiky, neboť stěžovatel má možnost upravit
své rodinné poměry s českými občany jiným způsobem než v rámci řízení o azylu.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se krajský soud zabýval
stěžovatelovou námitkou týkající se absence odkazu na správní řád v rozhodnutí správního
orgánu. Krajský soud však pochybil, jestliže se nezabýval jeho poukazem na nepřiměřeně
dlouhou dobu rozhodování, avšak toto pochybení nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť
ve správním soudnictví není nástroj, díky němuž by bylo možno konstatovat, že k průtahům
ve správním řízení došlo či je případně nějakým způsobem zhojit.
Nejvyšší správní soud považuje dále za vhodné se vyjádřit k tvrzení stěžovatele
obsaženému v kasační stížnosti, že „žádá o legalizaci svého pobytu v ČR“. Azylové řízení
je prostředkem poskytnutí ochrany těm příslušníkům cizích států, kteří jsou na území státu
původu vystaveni pronásledování ve smyslu tohoto zákona nebo kteří mají odůvodněný strach
z takového pronásledování. Jak je patrné, zákonodárce nekonstruoval toto řízení jako
prostředek k legalizaci pobytu na území České republiky či jako možnost získat zde pracovní
povolení. Jestliže tedy stěžovatel žádá o legalizaci pobytu v České republice, bude se muset
podrobit režimu jiného zákona, a to bez ohledu na „složitost mechanizmů“, které tento
upravuje.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost jako
nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek dle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o tomto návrhu nerozhodl, neboť
se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ust. §56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první,
s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl, proto
mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu