ECLI:CZ:NSS:2005:8.AZS.98.2005
sp. zn. 8 Azs 98/2005-45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: D. C. N.,
zastoupený JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem nám. Republiky 108,
Horšovský Týn, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní
přihrádka 21/OAM, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2003,
čj. OAM-5510/VL-07-C10-2002, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2005, čj. 14 Az 383/2003-23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 8. 2003, čj. OAM-5510/VL-07-C10-2002, nebyl
žalobci udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o
změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“). Žalovaný současně rozhodl, že se na žalobce nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona.
Toto rozhodnutí žalobce napadl žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem; v
žalobě mj. namítal, že v pohovoru ke své žádosti o udělení azylu uvedl důvody politické a
humanitární, Vietnam opustil z důvodu pošlapávání lidských práv vládnoucím režimem,
má obavy o nepohodlný život v případě svého návratu do Vietnamu, humanitárním
důvodem je rovněž jeho vysoký věk; dále uvedl, že v rozhodnutí žalovaného chybí
dokazování, že důvody a skutečnosti jím uvedené v žádosti jsou nepravdivé a nepřesné; v
případě návratu do Vietnamu má obavy o svůj život a osobní svobodu, neboť proti němu
budou použity psychické, a případně i fyzické sankce. Krajský soud v Ústí nad Labem
žalobu rozsudkem ze dne 20. 1. 2005 zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce
nebyl v zemi původu pronásledován z azylově relevantních důvodů, politického života se
aktivně neúčastnil, neměl nikdy potíže se státními orgány, neuvedl situace, při nichž by byl
objektem jím obecně tvrzeného porušování lidských práv ve Vietnamu. V případě návratu
do Vietnamu by žalobci žádné nebezpečí ze strany policie či státních orgánů nehrozilo;
vietnamští občané, kteří v zahraničí požádali o azyl, nejsou v případě svého návratu do
Vietnamu diskriminováni ani perzekvováni. Žalobce tedy nesplňuje zákonné podmínky
pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu a nelze na něj vztáhnout překážku vycestování.
Rovněž nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu dle §13 zákona o azylu. Žalobce
neuvedl žádné důvody pro možnou úvahu o udělení azylu z humanitárních důvodů, jeho
věk tímto důvodem rozhodně není. Krajský soud dospěl k závěru, že žalobce podal
žádost o udělení azylu proto, aby legalizoval svůj pobyt na území České republiky, jedná
se o účelovou žádost. Ve vztahu k v žalobě obecně namítanému neúplně provedenému
dokazování krajský soud rovněž v obecné rovině uvedl, že před vydáním napadeného
rozhodnutí žalovaný zjistil skutkový stav dostatečně.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl
včas podanou kasační stížností, v níž uplatnil stížní důvod dle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.; dále uplatnil důvod dle písm. b) téhož ustanovení, aniž však k tomuto důvodu
čehokoliv tvrdil. Svá tvrzení odůvodnil tím, že se v zemi původu důvodně obává své
fyzické likvidace, a dále, že byli on i jeho otec mnohokrát napadeni nájemníky v domě
žalobce a žalobci bylo pohroženo fyzickou likvidací, pokud bude nadále soudní cestou
usilovat o navrácení nemovitostí nezákonně mu odňatých komunistickou vládou v roce
1954. Žalobce je aktivně praktikující křesťan - katolík, a ve Vietnamu je tak a priori
diskriminován; z politických důvodů nebyl přijat na střední ani vysokou školu. V případě
návratu do Vietnamu se obává sankcí a postupů státních orgánů a reakcí spoluobčanů. V
kasační stížnosti stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se
domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
Dále odkázal na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve
správním řízení a na vydané rozhodnutí. Proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti a
nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o
kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud
žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti
rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku; takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na
žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i
opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační
stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska
ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti
bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o
odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud pak přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v
mezích důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že
kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolával stížního důvodu podle §103 odst. 1 písm.
a) s. ř. s., tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v
předcházejícím řízení. K rovněž uvedenému důvodu dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
stěžovatel ničeho netvrdil, nejednalo se tedy o řádně uplatněný stížní důvod, kterým by se
Nejvyšší správní soud měl a mohl zabývat.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti tvrdil, že se v zemi původu důvodně obává své
fyzické likvidace, že byli on i jeho otec mnohokrát napadeni nájemníky v jeho domě a že
mu bylo pohroženo fyzickou likvidací, pokud bude nadále soudní cestou usilovat o
navrácení nemovitostí, které mu byly v minulosti nezákonně odňaty, a dále že je aktivně
praktikující křesťan – katolík, a ve Vietnamu je tak a priori diskriminován, a že z
politických důvodů nebyl přijat na střední ani vysokou školu, pak jde o tvrzení, která
stěžovatel ve správním řízení ani v řízení před krajským soudem neuváděl. Z pohledu
přezkumu kasačním soudem jde o tvrzení nová, která stěžovatel uplatnil až poté, co bylo
vydáno napadené rozhodnutí. K takové skutečnosti Nejvyšší správní soud nepřihlíží
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud tedy přihlédl pouze k tvrzení stěžovatele, že se v případě
návratu do Vietnamu obává sankcí a postupů státních orgánů a reakcí spoluobčanů. Toto
tvrzení lze s ohledem na výše uvedené považovat za námitku nesprávného posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení ve vztahu k nevyslovení překážky
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Podle dovolaného ustanovení povinnost ukončit
pobyt neplatí, a) pokud by byl cizinec nucen vycestovat 1) do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda
z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické
přesvědčení, nebo 2) do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo
trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo 3) do státu, který žádá o jeho
vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti, anebo b) jestliže by to bylo v
rozporu s mezinárodními závazky České republiky, nebo c) jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi,
ochotných přijmout nezletilou osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a
péče podle potřeb jejího věku a stupně samostatnosti.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal žádost o udělení
azylu pouze z důvodu toho, že „chtěl jít hledat svobodu v jiné zemi“, v zemi původu
přitom neměl žádné problémy, soukromě podnikal, měl dobrý měsíční příjem. V
pohovoru k žádosti o udělení azylu stěžovatel výslovně uvedl, že nikdy neměl žádné
problémy s policií nebo jinými státními orgány, politického života se aktivně neúčastnil a
v případě návratu do Vietnamu se ničeho neobává, nehrozilo by mu žádné nebezpečí ze
strany policie nebo jiných státních orgánů. Podle informací Ministerstva zahraničí České
republiky vietnamští občané, kteří v zahraničí požádali o azyl, nejsou v případě svého
návratu do Vietnamu diskriminováni ani perzekuováni. V řízení před správním orgánem
nebyla zjištěna důvodnost obavy stěžovatele z perzekuce, v případě jeho návratu do země
původu, a on sám v průběhu správního řízení ani ničeho takového netvrdil.
Krajský soud v Ústí nad Labem se tedy nedopustil žádného pochybení, když se
ztotožnil se závěrem žalovaného, že na žalobce nelze vztáhnout překážku vycestování ve
smyslu §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud tedy zhodnotil stížní námitku stran nevztažení překážky
vycestování na stěžovatele ve smyslu §91 zákona o azylu jako nedůvodnou a další stížní
námitky jako nepřípustné. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí
kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. prosince 2005
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu