ECLI:CZ:NSS:2005:NAO.1.2005:229
sp. zn. Nao 1/2005 - 229
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: A. M.,
zast. Mgr. Pavlou Frodlovou, advokátkou, AK Dr. E. Beneše 14a, Šumperk, za účasti
vedlejšího účastníka S. M. zast. Mgr. Pavlou Frodlovou, advokátkou, se sídlem shora
uvedeným, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o
plný invalidní důchod, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně a vedlejšího účastníka proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2000, č. j. 43 Ca 144/96 – 155, vedené u
Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Ads 19/2003, o návrhu na vyloučení soudců
Nejvyššího správního soudu z projednávání a rozhodování této věci,
takto:
Soudci Nejvyššího správního soudu JUDr. Marie Žišková, JUDr. Lenka Kaniová,
JUDr. Josef Baxa a JUDr. Michal Mazanec nejsou v y l o u č e n i z projednávání
a rozhodování věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Ads 19/2003.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 5. 2000, č. j. 43 Ca 144/96 – 155,
potvrdil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. 10. 1996,
č. 565 710 1142, a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Rozhodnutím žalované ze dne 18. 10. 1996 byla zamítnuta žádost žalobkyně A. M. o plný
invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §39 zákona č. 155/1995 Sb.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, o kterém nebylo rozhodnuto
do 31. 12. 2002. Žalobkyně a vedlejší účastník S. M. po poučení podle §129 odst. 3 zákona č.
150/2002 Sb., soudní řád správní – s. ř. s., podali ve dnech 2. 1. a 8. 1. 2003 kasační stížnost
proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě.
Nejvyšší správní soud podáním ze dne 9. 12. 2004 poučil účastníky řízení o tom,
že danou věc bude podle rozvrhu práce rozhodovat tříčlenný senát, který může být složen
z předsedkyně senátu JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Josefa
Baxy a JUDr. Michala Mazance. Současně účastníky řízení poučil o tom, že mají-li za to,
že některý ze jmenovaných soudců je vyloučen pro svůj poměr k věci, k účastníkům
nebo k jejich zástupcům, případně se podílel na projednávání nebo rozhodování věci
u správního orgánu, nebo v předchozím soudním řízení, mohou namítnout jeho podjatost
v propadné lhůtě jednoho týdne ode dne, kdy zjistí skutečnosti rozhodné pro vznesení
námitky podjatosti. O takové námitce rozhodne jiný senát Nejvyššího správního soudu.
Na uvedené poučení reagoval S. M. podáním ze dne 18. 12. 2004, jímž žádal o
vyloučení soudců Nejvyššího správního soudu, a to JUDr. Marie Žiškové, JUDr. Lenky
Kaniové, JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Ludmily Valentové, JUDr.
Radana Malíka, JUDr. Bohuslava Hnízdila, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Brigity
Chrastilové, JUDr. Elišky Cihlářové, JUDr. Věry Šimůnkové, JUDr. Václava Novotného,
JUDr. Marie Součkové, JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Hany
Pipkové, JUDr. Zdeňka Pivoňky, JUDr. Petra Příhody, JUDr. Miluše Doškové a JUDr.
Vojtěcha Šimíčka. Podle názoru stěžovatele uvedení soudci jednali v jeho důchodových
věcech a ve věcech sociálního zabezpečení bez nařízení jednání a „od stolu zamítli všechny
kasační stížnosti s porušením Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod, s porušením
veškerých příslušných zákonů“. Stěžovatel dále uvedl, že v žádném případě nedává souhlas
k neveřejnému jednání.
K námitce podjatosti se vyjádřili soudci – členové senátu, který má podle rozvrhu
práce o kasační stížnosti stěžovatelů rozhodnout. Soudkyně JUDr. Marie Žišková uvedla,
že se necítí být podjatá, neboť k panu M. ani k účastníkům řízení nemá žádný osobní vztah a
není nijak interesována na projednávané věci. Pouze opakovaně jako předsedkyně senátu,
popř. jako členka senátu rozhodovala o některých kasačních stížnostech podaných S. M.
v jeho důchodových věcech, v čemž podle jejího názoru nelze spatřovat důvod její podjatosti
v této věci. Soudce JUDr. Josef Baxa uvedl, že se necítí být podjatý v rozhodování ve shora
označené věci. Stejně tak se vyjádřila JUDr. Lenka Kaniová, která uvedla, že se necítí být
podjatá v rozhodnutí ve shora uvedené věci. Soudce JUDr. Michal Mazanec uvedl, že
nespatřuje žádný důvod své podjatosti ve věci 1 Ads 19/2003; jeho rozhodování (jako u
ostatních soudců) ve věcech stěžovatele tímto důvodem není.
Podle §8 odst. 1 s. ř. s. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci,
jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán
důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli
na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním
řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci, nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Podle §8 odst. 3
téhož zákona soudce, který zjistí důvod své podjatosti, oznámí takovou skutečnost předsedovi
soudu a v řízení zatím může provést jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Předseda
soudu na jeho místo určí podle rozvrhu práce jiného soudce nebo jiný senát. Má-li předseda
soudu za to, že není dán důvod podjatosti soudce, nebo týká-li se věc předsedy soudu,
rozhodne o vyloučení Nejvyšší správní soud usnesením, a jde-li o soudce Nejvyššího
správního soudu, jiný jeho senát.
Integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), je garance toho, aby ve věci
rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním
z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů
a jiných subjektů práva v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Nestrannost soudce
je především subjektivní kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané
věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním
zástupcům), o nichž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce
pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi stěží nalezla uplatnění vzhledem
k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti
je proto třeba vnímat šíře, tedy i v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to,
jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení),
nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním
pochybnostem o tom, že soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah. Vyloučení soudce
z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti,
ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Subjektivní hledisko účastníků
řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání; rozhodování o této otázce se však
musí dít výlučně na základě hlediska objektivního (shodně též I. ÚS 370/04).
V posuzované věci Nejvyšší správní soud především uvádí, že byť S. M. vznesl
námitku podjatosti i vůči dalším soudcům Nejvyššího správního soudu, čtvrtý senát tohoto
soudu rozhodoval o vyloučení pouze těch soudců tohoto soudu, kteří mají podle rozvrhu práce
rozhodovat o kasační stížnosti stěžovatelů.
Z návrhu na vyloučení soudců Nejvyššího správního soudu, podaného S. M., výslovně
vyplývá, že námitku podjatosti odůvodňuje postupem soudců v jiných jeho věcech, a to proto,
že soudci rozhodovali bez nařízení jednání. Z ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.
však zcela jednoznačně plyne, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které
spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci, nebo v jeho rozhodnutí v jiných
věcech. V této souvislosti pro informaci stěžovatele Nejvyšší správní soud uvádí, že podle
ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s. o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání. Pouze v případech, kdy to považuje za vhodné, nebo provádí-li dokazování,
nařídí k projednání kasační stížnosti jednání.
Způsob projednání kasační stížnosti závisí tedy na úvaze senátu, což ve svých
důsledcích znamená, že „souhlas či nesouhlas k neveřejnému projednání věci“ není
pro postup senátu Nejvyššího správního soudu právně významný.
Dalším důvodem pro vyloučení soudců je skutečnost, že se podíleli na projednávání
nebo rozhodování věci u správního orgánu, nebo v předchozím soudním řízení. Musí jít
o totožnou věc a podílem na předcházejícím soudním řízení bude například situace,
kdy soudce působil ve věci jak u krajského soudu, tak posléze u Nejvyššího správního soudu,
popřípadě naopak, kdy jako člen senátu Nejvyššího správního soudu by věc vrátil krajskému
soudu, kde by zasedal jako člen senátu, nebo jako specializovaný samosoudce, a měl
by ji znovu projednávat. Běžný instanční postup, kdy například Nejvyšší správní soud
rozhodne o kasační stížnosti a věc vrátí krajskému soudu, nebo postup při obnově řízení
samozřejmě důvodem pro vyloučení není. Taková situace však v posuzované věci nenastala
a výslovně není ani namítána.
Se zřetelem k tomu, že důvod uplatňovaný stěžovatelem, t. j. vyloučení soudců
z projednávání a rozhodování této věci pro jejich postup v jiných jeho věcech, není důvodem
způsobilým vyvolat pochybnosti o nepodjatosti soudců, kteří v dané věci mají rozhodovat,
a dále vzhledem k tomu, že sami tito soudci se necítí být z projednávání a rozhodnutí věci
vyloučeni, neshledal čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu návrh stěžovatele na vyloučení
soudců z projednávání a rozhodování této věci důvodným, a rozhodl proto tak, že výše
jmenovaní soudci nejsou z projednávání a rozhodování věci, vedené u Nejvyššího správního
soudu pod sp. zn. 1 Ads 19/2003, vyloučeni.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. 2. 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu