ECLI:CZ:NSS:2006:2.AS.63.2005
sp. zn. 2 As 63/2005 - 98
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Ladislava Hejtmánka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: J.
R. zast. JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem v Horšovském Týně, náměstí
Republiky 108, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, odbor územně a
stavebně právní, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2005, č. j. 6 Ca 26/2004 - 64,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce (dále také jen „stěžovatel“) napadl včasnou kasační stížností shora uvedený
pravomocný rozsudek městského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 11. 2003, č. j. 26214/03-63/2339, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení. Ve správním řízení byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení ve věci opatření na
sousedním pozemku podle ust. §135 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon, ve znění
pozdějších předpisů. Obnova se týkala řízení, jímž bylo stěžovateli uloženo strpět provedení
fasády a osazení klempířských prvků včetně doplnění dřevěných krokví a podbití na rodinném
domu č. 23 v B. z pozemku stěžovatele.
Stěžovatel napadl rozsudek v celém rozsahu a domáhal se jeho zrušení a vrácení věci
městskému soudu k dalšímu řízení. Důvod kasační stížnosti vymezil podle ust. §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), neboť podle jeho názoru je napadené správní rozhodnutí zcela nesprávné.
Konkrétně v kasační stížnosti uvedl, že městský soud nedostatečně zhodnotil
provedené důkazy, z nichž podle názoru stěžovatele vyplývá, že ze strany správních orgánů
došlo k porušení stavebního zákona, aniž by tento velmi obecný bod nějak blíže konkrétně
vymezil. Uvedl pouze, že městský soud pochybil v tom, že řízení o cloně spojuje
se stavebním řízením, neboť tato clona nebránila manželům K.. Stěžovatel nikdy nedal
souhlas k situování sousedních oken k jeho budově. Stěžovatel dále uvedl, že mu není jasné,
proč městský soud rozděluje řízení „na dvě samostatné věci“, když pořízení clony nesouvisí
se stavbou samotnou a na druhé straně není uvedeno v kolaudačním rozhodnutí. Stěžovatel se
domnívá, že správní orgány se v řízení zabývaly spíše posuzováním důvodnosti tvrzení a
zájmů stěžovatele, nikoliv však zákonností postupu stavebního úřadu. Městský soud podle
názoru stěžovatele nepřihlédl k dosud platnému Rozhodnutí místopředsedy vlády ČSR ze dne
29. 1. 1988, kterým bylo potvrzeno zrušení stavebního povolení manželům K.. Toto
rozhodnutí nerespektoval žalovaný při rozhodování o věci. Žádný ze správních orgánů ani
městský soud nevzal v úvahu, že správní orgány nepřihlédly k tomu, že manželé K. porušili
stavební zákon, když stavbu umístili „za hranicí nemovitostí“.
Žalovaný s podanou kasační stížností věcně nesouhlasil a navrhoval ji zamítnout jako
nedůvodnou. Městský soud se v odůvodnění rozsudku podrobně zabýval žalobními body.
Stěžovatel se v podané kasační stížnosti nesrozumitelně dovolává jiných řízení podle
stavebního zákona, které nebyly vůbec předmětem soudního ani správního přezkumu.
Předmětem tohoto řízení bylo pouze to, zda jsou dány důvody pro povolení obnovy řízení
podle stavebního zákona, nikoliv umístění a povolení stavby včetně stanovení příslušných
podmínek. Kasační stížnost je natolik obecná, že není patrný její konkrétní důvod, a proto
navrhuje její zamítnutí.
Napadeným rozsudkem byla stěžovatelova žaloba proti pravomocnému správnímu
rozhodnutí zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 31. 8. 2005, č. j. 6 Ca 26/2004 - 64). V odůvodnění napadeného rozsudku
městský soud uvedl, že neshledal důvod podjatosti zaměstnankyně správního orgánu,
neboť ta vystupovala v různých správních řízeních, a nebyl tak naplněn důvod podjatosti
podle ust. §9 odst. 2 zákona č. 70/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“). V dané věci byl uplatněn důvod obnovy řízení podle ust. §62 odst. 1
písm. e) správního řádu. Pokud důkazy, které žalobce předložil, jsou rozhodnutí, jež nabyla
právní moci, která nebyla do vydání napadeného rozhodnutí zrušena ani změněna, je nutné
z nich vycházet. V řízení o obnově nejsou správní orgány ani soud oprávněni posuzovat věc,
v níž je návrh na obnovu řízení podáván i z jiných důvodů, než z těch, které uvádí účastník
řízení. Takových jiných důvodů by bylo možné se dovolávat pouze za podmínek podle ust.
§65 správního řádu. Pokud žalobce uplatňoval jako důvod obnovy skutečnost, že stavba byla
dosažena trestným činem, pak soud uzavřel, že takové posouzení je pouze v pravomoci
příslušného orgánu činného v trestním řízení. Nic takového však nebylo doloženo.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti
(ust. §109 odst. 2, 3 s. ř. s.), přezkoumal napadený rozsudek městského soudu,
když neshledal skutečnosti, k nimž by musel přihlédnout ze své úřední povinnosti
(ust. §109 odst. 3 s. ř. s.). Stěžovatel sice výslovně namítá nesprávné posouzení právní otázky
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., fakticky se však v argumentaci dotýká i postupu
soudu v řízení a hodnocení důkazů, které provedl v napadeném rozsudku – vznáší tedy
i námitku podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Kasační stížnost je velmi obecná, nepřehledná a v podstatě vůbec není zacílena
na rozhodovací důvody městského soudu. Městský soud ve svém rozsudku svůj právní názor
na věc vysvětlil a odůvodnil, a proto by podaná kasační stížnost měla obsahovat polemiku
s takovým právním názorem. Vady postupu soudu jsou zmíněny jen okrajově, bez bližší
argumentace. Lze tedy především konstatovat, že kasační stížnost je na samé hranici
projednatelnosti, nicméně Nejvyšší správní soud neshledal, že by bylo na místě ji proto
odmítnout.
Kasační stížnost poukazuje na správní řízení jiná, která nebyla vůbec předmětem
posuzování městského soudu ani předmětem správního řízení, na což městský soud ve svém
rozsudku poukázal a svůj závěr odůvodnil. Nejvyšší správní soud s takovým právním
posouzením věci souhlasí a pouze znovu, stejně jako městský soud, připomíná, že předmětem
tohoto soudního a správního řízení je rozhodnutí o návrhu stěžovatele na obnovu správního
řízení, a nikoliv samotná rozhodnutí vydaná ve stavebním řízení. Pokud stěžovatel na taková
rozhodnutí a jejich důvody poukazuje i v podané kasační stížnosti, nemůže být k takovým
jeho výtkám přihlédnuto, neboť to nebylo předmětem příslušného správního řízení, a tím
ani předmětem soudního přezkumu.
Stěžovatel dále uvádí, že městský soud neměl přihlédnout k „nezákonnostem
v průběhu správního řízení“. Nejvyšší správní soud uvádí, že právní názor, podle něhož
by měl soud přihlížet ke všem nezákonnostem při soudním přezkumu, je naprosto lichý
a v rozporu se zákonem. Při přezkoumání napadeného pravomocného správního rozhodnutí
je soud vázán rozsahem a důvody, které žalobce uvede v příslušné lhůtě v žalobě, jak vyplývá
z ust. §75 odst. 2 s. ř. s. Tyto žalobní důvody pak musí směřovat proti rozhodnutí, které bylo
žalobou napadeno, což v daném případě bylo rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2003.
Žalobou proti pravomocnému správnímu rozhodnutí žalobce zároveň vymezí meze přezkumu
příslušným soudem, a tento soud nemá pravomoc (vyjma zákonem stanovených případů, kdy
soud musí přihlédnout k nicotnosti rozhodnutí z úřední povinnosti) tyto meze nějak o své vůli
rozšiřovat. Soud přezkoumává důvodnost podané žaloby, nikoliv zákonnost napadeného
rozhodnutí v obecném slova smyslu. I to bylo stěžovateli městským soudem v napadeném
rozsudku řádně vysvětleno. Proto i tento důvod kasační stížnosti, navíc velmi obecně
formulovaný (stěžovatel vůbec neuvedl, jakými „nezákonnostmi“ se městský soud nezabýval
a zda tyto „nezákonnosti“ uplatnil v podané žalobě), je nedůvodný.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že pokud stěžovatel vytýká určité skutečnosti
správním orgánům, tak takové výtky v kasační stížnosti vůbec posuzovat nemůže. Nejvyšší
správní soud v řízení o kasační stížnosti posuzuje napadené pravomocné rozhodnutí soudu
(§102 s. ř. s.), a neprověřuje obecně postup správních orgánů, s výjimkou případů,
kdy v žalobě bylo konkrétní pochybení správního orgánu vytýkáno, a soud se touto námitkou
nezabýval. I zde je však třeba touto žalobní námitkou rozumět jen námitku proti postupu
a rozhodnutí, které byl soud k žalobě oprávněn zkoumat, nikoliv postup v jiných řízeních
a či zákonnost jiných rozhodnutí. V kasační stížnosti není konkretizováno, kterou žalobní
námitkou se soud neměl z tohoto hlediska řádně vypořádat a odůvodnění rozsudku
relevantním žalobním námitkám dostatečně koresponduje.
Vznáší-li stěžovatel námitku proti celistvosti přístupu soud k žalobním námitkám,
nelze mu opět přisvědčit. Městský soud v mezích žalobních bodů zkoumal řízení
a rozhodnutí, které bylo předmětem jeho přezkumu, jak již bylo uvedeno výše. Jeho rozlišení
přístupu k předmětu řízení a k řízením dalším bylo oprávněné a jeho postup nebyl nezákonný.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou žádnou z uplatněných kasačních námitek,
a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle
ust. §60 odst. 1 s. ř. s. za použití ust. §120 s. ř. s., kdy by k jejich náhradě měl právo ve věci
úspěšný žalovaný, tomu však tyto náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu