ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.139.2006
sp. zn. 4 azs 139/2006 - 120
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: O. B., zast. Mgr. Pavlem Oriniakem,
advokátem, se sídlem České Budějovice, Na Sadech 21, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2006, č. j. 36 Az
73/2005 – 89,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 8. 3. 2002, č. j. OAM-7973/VL-19-P11-2001, žalovaný neudělil
žalobkyni azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), a dále na žalobkyni nevztáhl překážku vycestování ve smyslu §91
téhož zákona.
Žalobu žalobkyně podanou proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Brně usnesením
ze dne 20. 11. 2003, č. j. 36 Az 540/2003 – 27, odmítl. Ke kasační stížnosti žalobkyně
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 12. 4. 2005, č. j. 4 Azs 338/2004 – 72, předmětné
usnesení o odmítnutí žaloby zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský
soud v Brně poté na základě vyjádření žalobkyně ze dne 8. 6. 2005 nařídil ve věci jednání
na 27. 4. 2006.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 3. 2006, č. j. 36 Az 73/2005 – 89, ustanovil
PhDr. H. U. tlumočníkem z jazyka ruského a uložil jí, aby provedla tlumočnický úkon při
jednání soudu, které bylo nařízeno na 27. 4. 2006.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost, v níž namítala, že jejím mateřským jazykem je ukrajinština, nikoliv ruština,
proto jí měl být ustanoven tlumočník z jazyka ukrajinského. Stěžovatelka zdůraznila,
že pokud se někdy v minulosti spokojila s tlumočením do jazyka ruského, nehodlá tuto chybu
opakovat. Stěžovatelka navrhla, aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc byla vrácena
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka sama požádala
o ruský jazyk jako jednací jazyk pro řízení o udělení azylu, přičemž žalovaný jí tento jazyk
nenavrhl, ani nevnutil. Žalovaný ponechal rozhodnutí o kasační stížnosti na uvážení
Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud shledal podanou kasační stížnost přípustnou a přijatelnou
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Ačkoliv v kasační stížnosti stěžovatelka výslovně nečiní odkaz na příslušné ustanovení
soudního řádu správního, jehož se dovolává, lze z obsahu kasační stížnosti dovodit,
že ji podává z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil tyto podstatné informace
potřebné k posouzení důvodnosti kasační stížnosti. Stěžovatelka v prohlášení o jazyce ze dne
14. 8. 2001 požádala, aby s ní bylo řízení o udělení azylu vedeno v jazyce ruském. V návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 14. 8. 2001, stěžovatelka v kolonce znalost cizích
jazyků (myšleno jazyků odlišných od češtiny) uvedla jazyk ruský. Důvody pro udělení azylu
stěžovatelka vlastnoručně napsala rovněž v ruském jazyce. Pohovor k důvodům návrhu na
zahájení řízení o udělení azylu, konaný dne 11. 12. 2001, byl na žádost stěžovatelky rovněž
veden v ruském jazyce.
Z obsahu soudního spisu pak bylo zjištěno, že opravný prostředek proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 3. 2002 byl tvořen předtištěným textem, který stěžovatelka
vlastnoručně doplnila vlastními námitkami v ruském jazyce. Krajský soud v Brně přípisem
ze dne 30. 5. 2005, č. j. 36 Az 73/2005 – 79, požádal stěžovatelku o vyjádření, zda souhlasí
s tím, aby o věci bylo rozhodnuto bez jednání, a současně ji vyzval, aby pro případ nařízení
jednání sdělila, zda žádá, aby jí byl ustanoven tlumočník, zda bude jednat ve svém mateřském
jazyce a v jaké dalším jazyce se dorozumí. Podáním ze dne 8. 6. 2005 stěžovatelka vyslovila
nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání a požádala o nařízení jednání.
Nejvyšší správní soud tedy zjistil, že stěžovatelka v průběhu celého správního
řízení na vlastní žádost komunikovala v ruském jazyce, přičemž o ukrajinském jazyce
jako své mateřštině se vůbec nezmínila. Rovněž v průběhu soudního řízení před podáním
kasační stížnosti stěžovatelka neupozornila na to, že jejím mateřským jazykem je ukrajinština.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovatelka svým podáním ze dne 8. 6. 2005,
kterým žádala o nařízení jednání, nereagovala na výzvu soudu, aby sdělila, zda žádá
o zajištění tlumočníka a z jakého jazyka. Předmětné podání stěžovatelky je psáno v českém
jazyce a představuje její bezprostřední reakci na přípis krajského soudu ze dne 30. 5. 2005.
Není proto pochyb o tom, že stěžovatelka tomuto přípisu rozuměla, případně si jej nechala
přeložit.
Krajský soud vycházel z předpokladu, že mateřským jazykem stěžovatelky je ruština.
V odůvodnění napadeného usnesení sice neuvedl, z jakého důvodu rozhodl o ustanovení
tlumočníka, nicméně pokud shledal, že stěžovatelka pro účely nařízeného jednání tlumočníka
potřebuje, nelze s ohledem na obsah soudního a správního spisu jeho rozhodnutí o ustanovení
tlumočníka z ruského jazyka považovat za nesprávné.
Ve světle uvedených skutečností posoudil Nejvyšší správní soud kasační námitky
stěžovatelky jako nedůvodné a účelové, neboť stěžovatelka nikdy dříve nežádala
o komunikaci v ukrajinském jazyce, se správním orgánem i se soudem komunikovala rusky,
a to ústně i písemně, a na výzvu soudu nepožádala o ustanovení tlumočníka, ani neuvedla,
jaký jazyk je její mateřštinou a kterým dalším jazykem se dorozumí. Navíc je zřejmé,
že krajský soud poskytl stěžovatelce svým postupem více práv, než musel, když stěžovatelka
o tlumočníka výslovně nepožádala.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
17. 3. 2006, č. j. 36 Az 73/2005 – 89, není nezákonné. Kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. tedy nebyl prokázán, a proto Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
S ohledem na výše uvedené ponechává Nejvyšší správní soud na uvážení krajského
soudu, zda pro účely jednání, které ve věci samé bude muset znovu nařídit, ustanoví
stěžovatelce jiného tlumočníka, který by mohl ovládat oba zmiňované jazyky.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona. Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné jemu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatelka s podanou
kasační stížností úspěch neměla.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu