ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.388.2005:49
sp. zn. 6 Azs 388/2005 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Milady Haplové v právní věci
žalobkyně: B. T. L., zastoupena JUDr. Gustavem Valenzem, advokátem, se sídlem Plzeň,
Božkovská 15, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 17. 3. 2005, č. j. 14 Az 471/2003 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i znáv á .
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) svojí kasační stížností brojí proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Az 471/2003 - 23 ze dne 17. 3. 2005, kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 870/VL - 07 - C10 - 2003
ze dne 19. 9. 2003, jímž stěžovatelce nebyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o azylu“), udělen azyl a současně bylo
rozhodnuto, že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá nezákonnost způsobenou nesprávným posouzením
právní otázky splnění podmínek pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu, když v řízení
a ve své žádosti o udělení azylu uvedla důvody, které bylo možné podřadit pod ony důvody
zvláštního zřetelehodné pro udělení azylu z humanitárních důvodů ve smyslu ust. §14
citovaného zákona, které stěžovatelka ale neuvádí a nekonkretizuje. Jak správnímu orgánu,
tak krajskému soudu vytýká, že se dostatečně nezabývaly a nerozhodovaly o otázce, zda byly
dány či nikoliv důvody pro udělení humanitárního azylu, když žalovaný stručně
a nepřezkoumatelně dovodil, že nebyly shledány důvody pro udělení azylu z humanitárních
důvodů a soud, navzdory námitek obsažených v žalobě, se s ust. §14 zákona o azylu rovněž
nevypořádal. Namítá dále, že soud ve svém odůvodnění v jeho úvodu uvedl, že je žaloba
důvodná, v závěru odůvodnění rozsudku konstatoval nedůvodnost žaloby a její zamítnutí.
Rovněž rozhodnutí žalovaného podle ust. §91 zákona o azylu tak i soudu považuje
za nepřezkoumatelné, neboť oba orgány neuvedly, jak a proč k tomuto závěru dospěly.
Oběma musí být známo, že stěžovatelka poté, co opustila ilegálně vlast, může být za toto
jednání soudně trestána. Proto lze rozhodnutí žalovaného i soudu o tom, že u stěžovatelky
nebyly shledány překážky k vycestování považovat za nezákonné. Stěžovatelka rovněž
namítá, že na místo v záhlaví uvedeného předsedy senátu JUDr. Miroslava Formánka
je rozsudek podepsán předsedou senátu Ivo Chmelařem, bez bližšího zdůvodnění.
To považuje za vadu, která zakládá nezákonnost a nepřezkoumatelnost, pro niž by měl být
rozsudek zrušen. Navrhla zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci soudu
k dalšímu řízení, kromě toho žádala o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání, odkázal
na správní spis, zejména vlastní podání a výpověď, kterou stěžovatelka učinila během
správního řízení a na vydané rozhodnutí. Vyplynulo, že důvodem její žádosti o udělení azylu
byly ekonomické potíže v zemi původu, vyplývající z její nezaměstnanosti a snaha
o legalizaci pobytu. Je zřejmé, že stěžovatelka nesplňuje podmínky stanovené §12, §13
zákona o azylu a ve věci neudělení azylu podle §14 zákona o azylu odkázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, konstatující právo správního orgánu rozhodnout v rámci volného
správního uvážení, a to, že na udělení azylu z humanitárního důvodu nemá žadatel subjektivní
právo. Stěžovatelka není pak ohrožena skutečnostmi uvedených v §91 zákona o azylu
a legalizace pobytu nezakládá nárok na mezinárodní ochranu formou azylu, neboť právní
úpravu pobytu cizinců na území České republiky upravuje zákon o pobytu cizinců na území
České republiky a k námitkám týkající se odůvodnění rozsudku a náležitosti rozsudku
se nevyjádřil. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost a nepřiznání
odkladného účinku.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil zejména následující rozhodující
skutečnosti: Stěžovatelka podala žádost o udělení azylu dne 26. 2. 2003, v níž za důvod
i udělení azylu označila ekonomické potíže a nezaměstnanost ve Vietnamu, a proto přijela
hledat práci do České republiky. Dále uvedla, že není členkou žádné politické strany ani jiné
organizace, Česká republika je pro ní cílovým státem, kde chce pracovat, v případě návratu
do vlasti se ničeho neobává a její zdravotní stav je dobrý. V pohovoru dne 17. 7. 2003
doplnila, že do ČR přicestovala poprvé v červenci 2002, byla však zadržena a vrácena
na Slovensko a poté ilegálně vstoupila na území ČR v prosinci 2002. Na Slovensku o azyl
nežádala. Ve Vietnamu pracovala příležitostně, neměla dostatečný příjem, hledala
zaměstnání, za prací nikam nepřesídlovala, neměla žádný výjimečný důvod k vycestování
a od pobytu v ČR očekávala zlepšení svých životních podmínek. V případě návratu
do Vietnamu se ničeho neobává, nikdy tam neměla problémy s policií, státními orgány,
do politického života se nezapojovala. Žalovaný po zhodnocení těchto skutečností dospěl
k závěru, že nejsou dány důvody pro udělení azylu ve smyslu ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona o azylu, azyl stěžovatelce neudělil a nevztáhl na stěžovatelku překážky vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil,
že stěžovatelka v žalobě namítala porušení procesních předpisů podle zákona o správním
řízení a neudělení azylu podle ust. §12 písm. b) zákona o azylu. Žádnou z námitek blíže
nekonkretizovala. Tato žaloba byla krajským soudem zamítnuta poté, co soud dospěl
k závěru, že se správní orgán dostatečně zabýval tvrzenými skutečnosti žadatelky o azyl
v průběhu řízení o udělení azylu, neshledal porušení procesních předpisů ve správním řízení
a dospěl k závěru, že důvody pro udělení azylu ve smyslu ust. §12, §13 a §14 nebyly dány
a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka byla účastníci řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
kasační stížnost je podána osobou oprávněnou. Stěžovatelka namítá nesprávné posouzení
podmínek neudělení azylu podle §14 zákona o azylu, míří tedy kasační důvod na ust. §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.. Namítá, že žalovaný porušil pravidla o řízení (správní řád) v neudělení
azylu podle §14 zákona o azylu a při rozhodnutí o nevztažení překážky vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu (námitky jsou podřaditelné pod §103 odst. 1 písm. b/ s. ř. s.).
Soudu pak vytýká rozpor v úvodu a závěru odůvodnění rozsudku týkající se důvodnosti
podané žaloby, dále vytýká, že se dostatečně nevypořádal s ust. §14 a ust. §91 zákona
o azylu. Spolu s námitkou týkající se záhlaví rozsudku a podpisu rozsudku jde o důvody
podřaditelné pod ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu podle §109 odst. 2, 3 s. ř. s. v mezích uplatněných kasačních důvodů, vázán
důvody kasační stížnosti přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V logice kasačních důvodů je nejprve nutno se vypořádat s námitkou směřující
proti vadám řízení před žalovaným, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci
samé (§103 odst. 1 písm. b/ s. ř. s.), přičemž vadou má být nerespektování některých
ustanovení správního řádu a nezhodnocení některých důvodů, které stěžovatelka měla
ve správním řízení uvádět. Předně je nutno uvést, že v řízení o žalobě napadla stěžovatelka
porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §46, §34 odst. 5 a §47 odst. 3 správního řádu; dlužno
dodat, že se omezila pouze na jejich reprodukci, nijak tyto námitky neindividualizovala
ve vztahu k příběhu, který ve správním řízení žalovanému předestřela. Proto již přístup
krajského soudu, jenž se v rovině mu přezkum alespoň částečně umožňující, touto námitkou
zabýval, je nutno považovat za hraniční; ve světle rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu není řádně uplatněným žalobním bodem to, že stěžovatelka (žalobkyně)
reprodukuje určitá ustanovení procesní normy, nýbrž je nutno, aby uvedla konkrétní
individualizovaná skutková tvrzení doprovázená konkrétní právní argumentací, z nichž plyne,
z jakých důvodů považuje výrok za nezákonný. Nestačí odkaz na okolnosti uvedené
ve správním spise, nýbrž je třeba uvést konkrétně skutkové děje a okolnosti ve spisu
zachycené tak, aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolnosti považuje stěžovatelka
za základ jím tvrzené nezákonnosti (srov. rozsudek č. j. 2 Azs 92/ 2005 – 67,
www.nssoud.cz). To se v posuzované věci nestalo a přezkum provedený krajským soudem šel
za této situace na samou hranici akceptovatelné rovnosti účastníků řízení a nelze mu nic
vyčíst. Konečně stěžovatelka ani v kasační stížnosti neuvedla jakoukoliv skutkovou
specifikaci pochybení, jíž se měl žalovaný v procesu dopustit. V kasační stížnosti namítané
nesprávné posouzení právní otázky v neudělení azylu podle §14 zákona o azylu by byl omyl
soudu při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci právní
normy jde tehdy, pokud na tam zjištěný skutkový stav by použil jiný právní předpis, než který
měl za daného správně zjištěného skutkového stavu správně použít a nebo aplikoval správný
právní předpis, ale dopustil se nesprávnosti při výkladu. Na tomto místě musí Nejvyšší
správní soud především uvést, že v žalobě stěžovatelka namítala nezákonnost pouze
v neudělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu a pokud v kasační stížnosti vztahuje
kasační důvod ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. k ust. §14 zákona o azylu, jedná se
o námitku nepřípustnou, neboť za situace, kdy se jí nemohl krajský soud zabývat jako řádně
uplatněnou, nepřísluší Nejvyššímu správnímu soudu jako soudu kasačnímu přebírat
přezkumnou roli soudu krajských (§104 odst. 4 s. ř. s.). Totéž platí i ve vztahu k ust. §91
zákona o azylu, neboť stěžovatelka výrok o překážce vycestování žalobní námitkou
nenapadla.
Stížní námitka směřující do odůvodnění rozsudku v tom, že v úvodu soud konstatuje
důvodnost žaloby a v závěru pro nedůvodnost žalobu zamítá, nebyla shledána důvodnou,
neboť z obsahu odůvodnění rozsudku krajského soudu nepochybně vyplývá, že soud žalobu
zamítl jako nedůvodnou, a tudíž v úvodu odůvodnění se jedná o chybu v psaní, kterou soud,
pokud tak dosud neučinil, odčiní opravou ve smyslu ust. §54 odst. 4 s. ř. s. Zjevnou
nesprávností je také uvedení jména předsedy senátu v záhlaví rozsudku. Nejvyšší správní
soud z protokolu o hlasování zjistil, že předsedou senátu, který o žalobě stěžovatelky
rozhodoval, byl Ivo Chmelař, který proto správně napadený rozsudek podepsal. I v tomto
případě měl krajský soud po zjištění této zjevné nesprávnosti postupovat ve smyslu ust. §54
odst. 4 s. ř. s., a pokud tak neučinil, předseda senátu opraví tuto zjevnou nesprávnost
dodatečně. Ani chyba v psaní ani zjevná nesprávnost v záhlaví rozsudku nemají však vliv
na zákonnost rozsudku krajského soudu.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání rozhodnutí
krajského soudu k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti, žalovaný, jenž byl procesně úspěšný, podle soudního spisu žádné náklady
nevznikly, proto bylo rozhodnuto, že se mu jejich náhrada nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu