ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.400.2005
sp. zn. 6 Azs 400/2005 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: O. S. K ., zastoupen JUDr. Lenkou Pavlovou, advokátkou, se sídlem Praha 5, Palác
Patium, Žitavského 496, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad
Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 19. 9. 2005, č. j. 59 Az
494/2003 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Ministerstvu vnitra se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 7. 11. 2003,
č. j. OAM - 998/CU - 02 - P14 - 2001, nebyl žalobci udělen azyl podle ustanovení §12, §13
odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
ČR, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Zároveň žalovaný rozhodl,
že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu, jíž napadl
rozhodnutí správního orgánu v celém rozsahu výroku. O žalobě rozhodl Krajský soud
v Ústí na Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 19. 9. 2005, č. j. 59 Az 494/2003 - 28,
tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalobce neuvedl žádné
skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že by byl v zemi původu pronásledován
z důvodů podle §12 zákona o azylu. K obavě z trestního stíhání žalobce v zemi původu
a vysokého trestu odnětí svobody krajský soud uvedl, že sám žalobce se na území České
republiky opakovaně zdržoval nelegálně, dopouštěl se zde trestné činnosti a o azyl požádal
až po opakovaném pobytu. Krajský soud zdůraznil, že pokud žalobce v zemi původu
na základě své svobodné vůle dezertoval z armády a ilegálně přecházel hranice s úmyslem
nastoupit službu u cizinecké legie, je zcela v pravomoci příslušných orgánů země původu,
aby toto jednání žalobce posoudily a případně rozhodly o trestu. Skutečnost, že žalobce bude
v zemi původu pravděpodobně trestně stíhán a hrozí mu vysoký trest odnětí svobody,
nezakládá sama o sobě překážku vycestování. Pokud jde o trest smrti, ten byl na Ukrajině
zrušen. Krajský soud shodně jako správní orgán nezjistil, že by žalobce náležel do okruhu
osob ohrožených skutečnostmi, které by překážku vycestování zakládaly. V tomto případě
proto nebylo shledáno pochybení správního orgánu při rozhodování o překážce vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne
7. 10. 2005 kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), který spatřuje v tom, že rozhodnutí
správního orgánu vychází z nespolehlivě zjištěného skutkového stavu a pro tuto v řízení
před správním soudem důvodně vytýkanou vadu mělo být napadené rozhodnutí správního
orgánu zrušeno. V doplnění kasační stížnosti ze dne 11. 7. 2006 stěžovatel uvedl, že kasační
stížnost podal proto, že se domnívá, že krajský soud se dostatečně nevypořádal s žalobními
body, které uvedl v žalobě proti rozhodnutí žalovaného. Zejména pak krajský soud nesprávně
posoudil otázku, zda v řízení před správním orgánem nedošlo k porušení pravidel pro vedení
správního řízení tak, jak vyplývají z ustanovení správního řádu na které v žalobě poukazoval.
Stěžovatel má za to, že v průběhu řízení před správním orgánem došlo k pochybení
žalovaného ve vztahu k celkovému vedení řízení, zejména pokud jde o zjištění skutečného
stavu věci. Žalovaný dále zopakoval důvody, které jej vedly k opuštění země původu,
poukázal na zprávu Amnesty International 2006 - Ukraine - za rok 2005 a na zprávu
Ministerstva vnitra USA o situaci na Ukrajině v oblasti lidských práv za rok 2003
a s přihlédnutím k tomu a s ohledem na konkrétní důvody, které uvedl v průběhu správního
řízení a následně i v žalobě, má za to, že došlo k porušení povinnosti žalovaného stanovené
zejména v §32 odst. 1 správního řádu a v §47 správního řádu. Stěžovatel se z důvodu
odůvodněného strachu z pronásledování obává návratu na Ukrajinu, a je toho názoru,
že by mu měl být udělen azyl ve smyslu §12 zákona o azylu, eventuálně by v jeho případě
měla být konstatována překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Při návratu
na Ukrajinu se stěžovatel obává o svůj život a rovněž se obává ponižujícího zacházení
(zejména v souvislosti s reálnou možností uvěznění), přičemž na poskytnutí účinné ochrany
ze strany ukrajinských státních orgánů nemůže stěžovatel spoléhat, a to vzhledem k povaze
celého případu.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti výslovně uplatnil důvod podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu.
Naopak je toho názoru, že zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména ze skutečností,
které sdělil sám stěžovatel v jednotlivých fázích azylového řízení. Nebylo rovněž zjištěno,
že by při zjišťování skutkové podstaty byl žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem, a že by tato skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze
ani dovodit, že by napadené rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost. Žalovaný musí umožnit žadateli o azyl sdělit v řízení všechny
okolnosti, které považuje pro udělení azylu za významné, avšak není jeho úkolem předestírat
důvody, pro které je azyl obvykle poskytován. Tímto způsobem žalovaný v případě
stěžovatele postupoval, dostatečně zjistil všechny relevantní skutečnosti. Z obsahu žádosti
o azyl, stěžovatelova vlastnoručního prohlášení a provedeného pohovoru zcela jednoznačně
vyplynuly všechny relevantní okolnosti, které byly nezbytné k řádnému zjištění skutečného
stavu věci, přičemž ani Nejvyšší správní soud žádné nedostatky či pochybení žalovaného
neshledal. Skutkový stav tak byl zjištěn řádně a přesně a důkazy, které si žalovaný opatřil,
jsou pro posouzení daného případu dostačující. Ani sám stěžovatel ostatně nikdy v průběhu
správního či soudního řízení jakékoliv další dokazování nenavrhoval. Krajský soud
proto nepochybil, když se s rozhodnutím žalovaného ztotožnil. Nejvyšší správní soud tedy
důvody tvrzené ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. v posuzované věci neshledal.
Pokud jde o posouzení existence překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu,
z odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývá, že se správní orgán touto otázkou odpovědně
a důkladně zabýval. Náležitým způsobem pak zdůvodnil svůj závěr, že stěžovatel nenáleží
k osobám ohroženým skutečnostmi, zakládajícími překážky vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu. Krajský soud se s posouzením otázky překážky vycestování žalovaným
ztotožnil a ani Nejvyšší správní soud nemá důvodu se od tohoto posouzení krajským soudem
odchylovat.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra se nepřiznává náhrada nákladu řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu