ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.157.2005
sp. zn. 7 Afs 157/2005 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Elišky Cihlářové v právní věci stěžovatele
H. K., zastoupeného JUDr. Petrem Rydvanem, advokátem se sídlem v Liberci, Kostelní 10/5,
za účasti Celního ředitelství Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Elišky
Krásnohorské 2378/24, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 17. 2. 2005, č. j. 59 Ca 62/2004 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou kasační stížností domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání
rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka
Liberec ze dne 17. 2. 2005, č. j. 59 Ca 62/2004 - 30, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, napadeným rozsudkem zamítl
žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Celního ředitelství Ústí nad Labem (dále jen „celní
ředitelství“) ze dne 19. 4. 2004, č. j. 2952/04-2001/21, kterým bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele a současně potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu Liberec ze dne 1. 3. 2004,
č. j. E 403-04/04-1063-01/SD 008-R, jímž byla stěžovateli uložena sankce propadnutí zboží
1231 lahví lihovin podle ustanovení §135 odst. 5 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních
daních, ve znění účinném pro souzenou věc (dále jen „zákon o spotřebních daních“), neboť
stěžovatel v rozporu s ustanovením §133 odst. 1 citovaného zákona prodával lihoviny
na tržišti u celního přechodu S.
Krajský soud uvedl, že stěžovatel ani celní ředitelství nezpochybňovali,
že by k vystavení, nabídce nebo prodeji lihovin nedošlo na tržnici, a to ve stánku, jehož
užívání bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím. Předmětem sporu tak byl pouze výklad
ustanovení §133 odst. 1 zákona o spotřebních daních, které taxativně vymezuje místa,
kde je prodej lihovin zakázán. Prodej lihovin je zakázán na tržištích, tržnicích a mimo
provozovny určené k prodeji zboží a poskytování služeb kolaudačním rozhodnutím.
A contrario platí, že lihoviny lze prodávat mimo tržiště, mimo tržnice a v provozovnách
určených k prodeji a poskytování služeb kolaudačním rozhodnutím. Zákon stanoví pouze
zákaz, ze kterého lze dovodit, kde je možné lihoviny prodávat. Prodej lihovin
ve zkolaudované provozovně (stánku) na tržišti není proto možný. Na základě logického
výkladu citovaného ustanovení vyjádřil krajský soud souhlas se závěry správních orgánů.
Stěžovatel v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), označil napadený rozsudek za nezákonný
a dále uvedl, že má za to, že trpí vadami řízení a je nepřezkoumatelný. Poukázal na to, že již
v žalobě namítal, že alkohol nenabízel ani na tržnici, ani na tržišti, ale ve stavbě určené
k prodeji balených nápojů. Podle názoru stěžovatele je v ustanovení §133 odst. 1 zákona
o spotřebních daních stanoveno, že prodej alkoholických a tabákových výrobků je zakázán
na tržištích, tržnicích a mimo provozovny určené k prodeji zboží a poskytování služeb
kolaudačním rozhodnutím podle zvláštního předpisu. Z logiky věci a gramatického výkladu
pak lze dovodit, že prodej lihovin a tabákových výrobků je povolen v tzv. kamenném
obchodě, který je zkolaudován pro jejich prodej, neboť v opačném případě by byli omezeni
ti, kteří mají oprávnění k prodeji tohoto zboží v provozovně na základě kolaudačního
rozhodnutí. Prostor zkolaudované prodejny vytváří svůj vlastní prostor, který je obestavěný
bez volného přístupu, a který je nutné z provozu tržiště nebo tržnice jednoznačně vyloučit.
Tento právní názor je shodný s právním názorem veřejného ochránce práv a Ministerstva
průmyslu a obchodu. Stěžovatel nad rámec uvedených skutečností namítal, že žalobní
bod směřující k posouzení otázky, zda prodejní prostor u hraničního přechodu S. – M.
naplňuje znaky tržiště, uvedl již v žalobě, v níž tvrdil, že alkohol k prodeji nenabízel
ani na tržnici ani na tržišti. Proto se domáhal zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Celní ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že v dané věci na základě
návrhu veřejného ochránce práv, bez ohledu na probíhající soudní řízení, předložilo spisový
materiál k přezkoumání Generálnímu ředitelství cel, aby bylo zahájeno řízení o přezkoumání
všech rozhodnutí, která byla vydána v souvislosti s nezákonně provedenou kontrolou
dodržování zákazu prodeje tabákových výrobků a lihovin v lokalitě přechodu S. - M. Proto
navrhlo, aby řízení bylo přerušeno do doby skončení přezkumného řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil
stěžovatel v kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného
ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatnil důvody podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b), d) s. ř. s. Důvod uvedený pod písm. a) citovaného ustanovení předpokládá
nezákonnost v posouzení právní otázky, důvody podřazené písm. b) citovaného ustanovení
vyžadují vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo
při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Podle písm. d)
citovaného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před
soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Jak je však zřejmé z obsahu kasační stížnosti, stěžovatel v podstatě namítá pouze
nezákonnost posuzované právní otázky, neboť neuvedl, v čem se liší zjištěný skutkový stav,
z něhož správní orgány vycházely, od stavu skutečného, a ani netvrdil, v jakém směru
je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Stěžovatel se totiž v popisu skutkových okolností
nijak neodchyluje od skutkového stavu, z něhož při svém rozhodování vycházely správní
orgány i krajský soud. Není tak sporu o tom, že stěžovatel prodával zboží ve zkolaudované
stavbě nacházející se v areálu tržiště. Spornou je pouze otázka, zda se tím dopustil správního
deliktu z hlediska výkladu ustanovení §133 odst. 1 zákona o spotřebních daních. Proto
se Nejvyšší správní soud v dalším zaměřil pouze na správnost posouzení relevantní právní
otázky, tzn. přezkoumal napadený rozsudek na základě uplatněného stížního bodu ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle ustanovení §133 odst. 1 zákona o spotřebních daních je na tržištích, v tržnicích
a mimo provozovny určené k prodeji zboží a poskytování služeb kolaudačním rozhodnutím
podle zvláštního právního předpisu zakázán prodej tabákových výrobků a lihovin.
Z citovaného ustanovení nesporně vyplývá, že jeho smyslem je zamezit prodeji
předmětného zboží v uvedených prostorách. Podle tohoto ustanovení nemohou být tabákové
výrobky a lihoviny prodávány ve vymezených prostorách (tržiště, tržnice), a to v zásadě
bez ohledu na způsob tohoto prodeje (pultový či stánkový prodej). Citované zákonné
ustanovení je totiž nutno vidět v jeho vazbě na ustanovení §132 písm. a), d) a e) zákona
o spotřebních daních. Podle písm. a) citovaného ustanovení je stánkem prostor ohraničený
pevnou nebo přenosnou konstrukcí, zvláště která není spojena se zemí pevným základem,
kde prodávající vystavuje, nabízí nebo prodává zboží; podle písm. d) citovaného ustanovení
je tržištěm volně přístupný prostor, kde dochází k nabídce a prodeji zboží nebo poskytování
služeb, přičemž tento prostor umožňuje sestavit určitý počet prodejních míst a může být nebo
je vybaven stánky, pulty, stolky nebo obdobnými zařízeními, která jsou určena pro prodej
zboží nebo poskytování služeb a podle písm. e) citovaného ustanovení je tržnicí vymezený
uzavíratelný zastřešený nebo nezastřešený přístupný prostor, kde dochází k nabídce a prodeji
zboží nebo poskytování služeb na místech pronajatých k tomuto účelu, přičemž tento prostor
umožňuje sestavit určitý počet prodejních míst a může být nebo je vybaven stánky nebo
jednoduchými objekty, popřípadě pulty, stolky nebo obdobnými zařízeními, která jsou určena
pro prodej zboží nebo poskytování služeb. Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítá,
že „z logiky věci a z gramatického výkladu“ plyne, že prodej tohoto zboží je povolen
v tzv. kamenném obchodě, a to bez ohledu na to, kde se nachází, považuje Nejvyšší správní
soud v této souvislosti za nezbytné poukázat na vydané kolaudační rozhodnutí, kterým bylo
povoleno užívání stavby „tržnice S. – prodejní stánek č. 18 na p. p. č. 72/1 v k. ú. S.“ jako
prodejny balených potravin, balených nápojů, ovoce a zeleniny. Je tak dostatečně zřejmé,
že právní závěry krajského soudu i obou správních orgánů plně korespondují s dikcí
i smyslem popsané zákonné úpravy, neboť prodejní stánek lze považovat za jednoduchý
objekt, který může být součástí tržnice. Nejvyšší správní soud se proto s právním posouzením
zákazu prodeje lihovin podle ustanovení §133 odst. 1 zákona o spotřebních daních tak, jak jej
provedl krajský soud, ztotožňuje. Krajský soud při výkladu citovaného ustanovení použil
logického výkladu, který zdůvodnil a který vystihuje hypotézu právní normy.
Stěžovatel nedůvodně poukazuje na skutečnost, že takový výklad by znemožňoval
výkon práva užívat tento prostor k prodeji zboží na základě kolaudačního rozhodnutí.
Příslušnému podnikatelskému subjektu nic nezakazuje, aby v takové provozovně prodával
to zboží, k jehož prodeji je zkolaudována (v daném případě balené potraviny, balené nápoje,
ovoce a zeleninu). Pokud se však taková provozovna nachází v prostoru tržnice, je nutné
uplatnit také ustanovení §133 odst. 1 zákona o spotřebních daních. V této souvislosti je nutné
uvést, že kolaudační rozhodnutí hodnotí zejména soulad provedení stavby s příslušnou
dokumentací a tzv. veřejné zájmy (srov. ustanovení §81 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů). Tyto zájmy jsou však již z povahy kolaudačního řízení spjaty
se samotným užíváním stavby jako takové. V této souvislosti je nutno opakovaně poukázat
na již citovaný obsah kolaudačního rozhodnutí ze dne 22. 3. 2000, č. j. 664/2000/OVŽP-0077.
Na druhou stranu zákon o spotřebních daních zakazuje prodej určitého zboží (tabákových
výrobků, lihovin) na určitých místech, a to nikoliv proto, že by prodej tohoto zboží
byl z hlediska stavebního určení zkolaudované provozovny v rozporu se stavebním právem
(takové hledisko tento zákon nijak neuvádí ani nehodnotí), ale z hledisek jiných, např.
zejména možnosti státu vybrat spotřební daň ve správné výši.
Krajský soud vycházel ze shodného tvrzení účastníků, že prodejní prostor u obce
S. je tržnicí. Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že již v žalobě uvedl, že „alkohol k prodeji
nenabízel ani na tržnici ani na tržišti“. Podle ustanovení §75 odst. 2, věta prvá, s. ř. s.
přezkoumá soud napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž podle
ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. musí být ze žalobních bodů patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
nebo nicotné. Z formulace obsažené v žalobě („alkohol jsem k prodeji nenabízel
ani na tržnici, ani na tržišti, ale ve stavbě určené kolaudačním rozhodnutím k prodeji balených
nápojů“), na niž stěžovatel poukazuje, nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu
dovodit, že tímto stěžovatel vymezil přezkum napadeného rozhodnutí v tom smyslu,
že by zpochybňoval vymezení prostoru u obce S. jako tržnice. Takový výklad překračuje
slovní vyjádření použité v žalobě a soud není ani povinen a ani oprávněn dovozovat za takové
situace, co žalobce chtěl vyjádřit, resp. smysl jeho kusého vyjádření. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel tuto žalobní námitku řádně a konkrétně v žalobě nevymezil, krajský soud
důvodně přezkoumal napadené správní rozhodnutí pouze v rozsahu žalobního bodu
uplatněného v žalobě a nepostupoval proto nezákonně.
Z důvodů výše uvedených není napadený rozsudek nezákonný, a proto Nejvyšší
správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto mu nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení a celnímu ředitelství žádné náklady
s tímto řízením nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu