ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.166.2005
sp. zn. 7 Afs 166/2005 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Ladislava Hejtmánka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele
S. S., a. s., zastoupeného JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové,
Dukelská 15, za účasti Finančního ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci
Králové, Horova 17, v řízení o kasačních stížnostech proti rozsudkům Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2005, č. j. 31 Ca 241/2004 – 28 a č. j. 31 Ca 240/2004 – 24,
takto:
Rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2005,
č. j. 31 Ca 241/2004 – 28, a ze dne 29. 4. 2005, č. j. 31 Ca 240/2004 – 24, se ruší a věc
se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2005,
č. j. 31 Ca 241/2004 - 28 a č. j. 31 240/2004 - 24 byly zamítnuty žaloby stěžovatele proti
rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále jen „finanční ředitelství“)
ze dne 9. 8. 2004, č. j. 745/120/2004 a č. j. 746/120/2004, kterými byla zamítnuta jeho
odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu v Jičíně ze dne 16. 12. 2003,
č. j. 62155/03/239812/3986 a č. j. 62156/03/238912/3986, jimiž bylo stěžovateli sděleno
penále na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1996 ve výši
1 835 405 Kč a roku 1997 ve výši 1 196 188 Kč. V odůvodnění rozsudků krajský soud shodně
označil za nedůvodnou námitku týkající se a bsence uvedení právního předpisu v platebních
výměrech. Skutečnost, kdy je daňový subjekt v prodlení, určuje jednoznačně ust. §63 zákona
č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“).
Platebními výměry správce daně sděloval výši tohoto penál e, přičemž takovým předpisem
je v takovém případě pouze zákon o správě daní a poplatků. Důvodnou neshledal krajský soud
ani námitku, že samotný výpočet penále je uveden na další straně platebního výměru a není
tak opatřen otiskem úředního razítka se státním znakem. Platební výměr na penále obsahuje
ve výroku celkovou výši tohoto penále a výslovný odkaz na další stranu, kde je uveden
výpočet daňového penále. Proto krajský soud v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
správního soudu uzavřel, že údaje uvedené na další straně jsou součástí platebního výměru.
Krajský soud dále neshledal důvodnými ani námitky týkající se výše vyměřeného penále.
Krajský soud vyšel z ust. §63 zákona o správě daní a poplatků s tím, že stěžovatel
byl v prodlení s plněním své daňové povinnosti. Pokud předložil seznam plateb, tak tento
seznam jeho skutkovou verzi nepodporuje. Nedoplatek na dani vyčíslil správce daně
až platebním výměrem ze dne 8. 3. 1999. Z operací zachycených v sestavě za jednotlivé dny
a měsíce roku 1998 nelze učinit závěry o výši přeplatků či nedoplatků na jednotlivých daních.
I když se v průběhu roku vyskytují kladné i záporné zůstatky, jsou závislé na tom, zda platby
daně nebo její zálohy jsou poukázány před nebo po termínu splatnosti. Proto nelze skutečnost,
že se v určitém okamžiku objevuje na sestavě údaj označený ja ko kladný zůstatek, pokládat
za přeplatek daně. Správce daně vyzval na základě pokynu finančního ředitelství stěžovatele,
aby specifikoval, v čem spočívá rozpor ve výpočtu penále. Takový postup je podle názoru
krajského soudu v souladu s ust. §50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, neboť pokud
citovaný zákon svěřil doplnění odvolacího řízení správci daně, je oprávněn takovou výzvu
vydat, aniž by bylo podstatné, zda tak učinil podle ust. §48 odst. 6 nebo ust. §43 zákona
o správě daní a poplatků. Povinností stěžovatele bylo skutkově a právně vymezit své odvolací
důvody. Stěžovatel však namítal chybně vypočtené penále, aniž by však konkrétně uvedl,
k jakému pochybení došlo. I když jeho povinností nebylo si penále vypočítat sám, měl ve
výpočtu správce daně označit konkrétní chyby. Pochybení, které stěžovatel namítal, finanční
ředitelství dostatečně přesvědčivě vyvrátilo. Pokud stěžovatel poukazoval na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, č. j. 2 Afs 45/2003 - 117, kterým
byl vysloven závazný právní názor a namítal, že od něj se bude dále odvíjet i výše daně
a následně daňové penále, s tímto vyslovil krajský soud souhlas, ale současně uvedl, že i když
již podle pokynů Nejvyššího správního soudu napadená rozhodnutí finančního ředitelství
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, zůstal platební výměr na daň z příjmů za rok 1997
v platnosti a je vykonatelný. Stěžovatel bude tedy muset vyčkat na výsledek řízení před
finančním ředitelstvím. Protože penále následuje osud daně, je nepochybné, že na změnu
daňové povinnosti bude správce daně následně reagovat i pokud jde o penalizaci.
Stěžovatel v kasačních stížnostech podaných v zákonné lhůtě vyjádřil s poukazem
na ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nesouhlas s právním názorem krajského soudu, konkrétně
se závěrem týkajícím se náležitostí rozhodnutí podle ust. §32 odst. 2 písm. d) zákona o správě
daní a poplatků. Podle názoru stěžovatele sleduje penále osud daně a je tak v daném případě
spjato se zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o daních z příjmů“). V žalobě stěžovatel argumentoval tím, že výše daňového penále
se odvíjí z jiné výše než která měla být stanovena podle hmotněprávních předpisů, což
dokumentoval rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, č. j. 2 Afs 45/2003
- 117. Proto se podle jeho názoru výše penále odvíjí i od zákona o daních z příjmů, neboť
splatnost této daně je vázána na lhůtu pro podání daňového přiznání. Zdaňovací období u daně
z příjmů právnických osob bylo upraveno v roce 1996 a 1997 pouze v zákoně č. 212/1992 Sb., o soustavě daní a to v ust. §4. Z těchto důvodů byla vznesena námitka, že platební výměr
neobsahuje odkaz na tento zákon. Podle jeho názoru je takové rozhodnutí proto
nepřezkoumatelné, přičemž poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 583/03.
Výrok rozhodnutí navíc musí být jasný a srozumitelný, přesný a určitý (stěžovatel citoval
v této souvislosti právní větu z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 772/02). Dále
uvedl, že platební výměr postrádá jednu ze zákonných náležitostí (otisk razítka se státním
znakem), neboť vlastní výpočet daňového penále je na další straně výměru. Stěžovatel si je
vědom ustálené judikatury správních soudů týkající se obsahu platebního výměru a jeho
součástí, ale s touto judikaturou nesouhlasí. Poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV.
ÚS 772/02 a sp. zn. II. ÚS 583/03 ohledně otisku úředního razítka. Napadené správní
rozhodnutí i platební výměr z tohoto důvodu považuje za nicotné. Stěžovatel rovněž poukázal
na to, že v odvolání rozporoval především skutečnost, že systémem potvrzené předpisy a
platby jsou nepřesně vyhodnocovány. Této skutečnosti si je správce daně vědom, a proto již
nadále neposkytuje sestavu předpisů a plateb použitou k výpočtu penále. V případě, kdy jde o
sdělení předpisu penále správcem daně, nejde o prokázání žádných skutečností, které je
povinen dokládat daňový subjekt, a proto nelze postupovat podle ust. §43 zákona o správě
daní a poplatků. V dané věci je tak vidět snaha správce daně převést na daňový subjekt
důkazní břemeno, když správce daně není schopen se vyrovnat se svojí povinností podle ust.
§31 odst. 8 písm. d) zákona o správě daní a poplatků. Doplňovací řízení tak nemá žádný
význam, neboť výpočet daňového penále je plně v dispozici správce daně. Stěžovatel také
namítal, že správní rozhodnutí, kterými mu byla doměřena daň z příjmů právnických osob za
rok 1996 a 1997, byla správním soudem zrušena. Za takové situace podle jeho názoru není
předmětný platební výměr na daň z příjmů pravomocný, a není tak stanoven zákonný podklad
pro stanovení výše daňového penále. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 311/99. Podle názoru stěžovatele správnost a oprávněnost platebního
výměru na daňové penále lze posuzovat jen v případě, když by původní platební výměr byl
správný. Pokud jde o sestavu správce daně označenou ADIS-EDA-10A, nesouhlasí stěžovatel
se závěrem krajského soudu, že z této sestavy nelze učinit závěry o výši přeplatků a
nedoplatků. Krajský soud tak pomíjí povinnost správce daně postupovat podle ust. §64 odst.
2 a 3 zákona o správě daní a poplatků, tj. jako by povinnost použití přeplatku na úhradu
nedoplatku u jiné daně neexistovala. V evidenci daní jsou evidovány platební povinnosti
vyplývající z konkludentních rozhodnutí správce daně, přičemž jedním z exekučních titulů je i
výkaz vykonatelných nedoplatků sestavený z této evidence. Poslední sloupec soustavy
ADIS-EDA-10A obsahuje údaj se záporným znaménkem nedoplatky, s kladným přeplatky,
a to podle jednotlivých položek. Podle zákona o správě daní a poplatků správce daně
na osobním daňovém účtu eviduje přehled plateb, které obdržel od daňového subjektu včetně
pohybů a připsání plateb od daňového subjektu na tento účet. Finanční ředitelství bylo v části
výpočtu daňového penále veden o snahou přenést důkazní břemeno na stěžovatele, neboť
nebylo ochotno sdělit, na základě čeho dospělo ke konkrétní výši daňového nedoplatku.
Správce daně se tak vyhýbá postupu, podle něhož se veškeré platební povinnosti týkající
se daně z příjmů právnických osob, jejich úhrady a zániky, musí zpětně promítnout k datu
původní splatnosti daně, tj. musí se provést přepočet, neboť se nemusí jednat ani o vznik
daňového přeplatku či nedoplatku, ale pouze o zápočet plateb na stejné dani. V části plateb
nelze aplikovat ust. §64 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, neboť se nejedná o platbu
převyšující splatnou daň, a to ani podle ust. §64 odst. 2 a 3 citovaného zákona. Pokud tedy
správce daně evidoval na osobním daňovém účtu platby daně z příjmů, nemůže takové platby
nezohlednit v případě výpočtu daňového penále. Stěžovatel poukázal na to, že jako důkazní
prostředek byl přiložen přehled jeho přeplatků za měsíc leden 1998 s tím, že dost dobře
nerozumí hodnocení krajského soudu, že jde o neověřenou sestavu, pokud údaje vycházejí
z podkladů správce daně. Stěžovatel tímto nezákonnost rozhodnutí doložil, to bylo finančním
ředitelstvím potvrzeno, proto je považoval za dostatečné podle ust. §31 odst. 8 písm. d)
zákona o správě daní a poplatků. Správce daně však veškeré platební povinnosti týkající
se daně z příjmů právnických osob (jejich úhrady nebo zániky) nijak nepromítl k datu
původní splatnosti daně, tj. neprovedl zápočet plateb na stejné dani, pokud byl vykázán
kladný zůstatek na účtu. Stěžovatel předkládal sestavu správce daně, z níž vyplývá,
že za měsíc leden 1998 měl kladné zůstatky sumárně za všechny daně, což mělo osvědčit
to, že částka plateb převyšovala částku předpisu v tomto období. Krajský soud se s tímto
nevyrovnal a dovodil z předložených důkazů chybné právní i skutkové závěry. Proto
se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozsudků a vrácení věcí krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádřeních ke kasačním stížnostem odkázalo
na svá rozhodnutí a vyjádřilo souhlas se závěry uvedenými v napadených rozsudcích.
Stěžovatel obecně napadá, že „systém“, který používá správce daně, „potvrzené předpisy
a platby jakkoli nepřesné, v případě složitějších kauz nesprávně vyhodnocuje a při výpočtu
penále v podstatě ignoruje“, ale již neuvedl, co ho vedlo k závěru, že systém správce daně
nesprávně vyhodnocuje skutečnosti při výpočtu penále. Dále znovu zdůraznil, že v sestavě
ADIS-EDA-10A ve sloupci „Nedoplatek + Přeplatek“ se nejedná o přeplatky ve smyslu
ust. §64 zákona o správě daní, kdy částky daní převyšují splatnou daň. Pokud daňový subjekt
uhradí platby před datem splatnosti daně, zobrazí se tyto částky kladně, přičemž výsledkem
může být i záporné číslo v případě, že předchozí číslo má vyšší zápornou hodnotu
než je přírůstek kladného čísla. Tato sestava je pomocn á pro správce daně. Pokud
by se stěžovatel od počátku neuchyloval k obecnému tvrzení a předložil důkaz ní prostředky,
mohl se správce daně i finanční ředitelství těmito konkrétními položkami zabývat. Jako jediný
stěžovatelem předložený důkazní prostředek byla sestava označená jako „saldo daní celkem“
údajných přeplatků z ledna 1998. Jak je patrné, hodnoty u jednotlivých dnů v měsíci se mění,
a není zřejmé, jaké hodnoty stěžovatel požaduje použít jako přeplatky v souvislosti
s dodatečným platebním výměrem č. 980000171 ze den 8. 3. 1999, byl splatný až k datu
16. 4. 1999 tak, aby to skutečně byl přeplatek v souladu s §64 zákona o správě daní
a poplatků a mohl být použit na úhradu případného nedoplatku u jiné daně. Proto finanční
ředitelství navrhlo, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasačních stížností napadené rozsudky
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasačních stížnostech a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud shledal důvodnou stížní námitku, v níž stěžovatel poukazoval
na to, že pokud byla zrušena rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání proti platebním výměrům
na daň z příjmů za zdaňovací období roku 1996 a 1997, měla být zrušena i rozhodnutí
o zamítnutí odvolání proti platebním výměrům o sdělení penále daně z příjmů za tatáž
zdaňovací období.
Penále představuje majetkovou sankci postihující daňového dlužníka za neplnění
uložených daňových povinností řádně a včas. Je vždy příslušenstvím daně (§58 zákona
o správě daní a poplatků) a sleduje tak její osud. Podle §63 odst. 1 citovaného zákona
je daňový dlužník v prodlení, nezaplatí-li splatnou částku daně nejpozději v den její splatnosti.
Povinnost platit penále tak vzniká daňovému dlužníkovi okamžikem, kdy se octl v prodlení,
tedy v den, následující po termínu splatnosti daně, přičemž náhradní lhůta splatnosti
dodatečně vyměřené daně stanovená v ustanovení §46 odst. 4 a 7 citovaného zákona nemá
vliv na uplatnění penále.
Daňová povinnost vzniká splatností daně. Podle §40 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků je daň splatná ve lhůtě pro podání daňového přiznání nebo hlášení (nestanoví-li
daňový zákon nebo daňový řád splatnost daně odchylně). Není-li nejpozději dnem splatnosti
daně daň zaplacena ve výši odpovídající zákonné daňové povinnosti, daňový subjekt
se dostává do prodlení, stává se daňovým dlužníkem a vzniká mu povinnost platit za dobu,
po kterou je s placením daně v prodlení, penále v zákonem stanovené výši.
Konkrétní výše penále pak závisí na tom, zda daň byla doměřena na základě dodatečného
daňového přiznání nebo hlášení daňového dlužníka (§41 ve spojení s §63 odst. 3 zákona
o správě daní a poplatků) anebo na základě dodatečného platebního výměru, jímž
je na základě zjištění, že původní vyměřená daň byla nižší oproti zákonné daňové povinnosti,
doměřena daň ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou (§46 odst. 7
citovaného zákona). Povinnost platit penále tak vzniká přímo ze zákona. Platební výměr
na daňové penále má charakter deklaratorního rozhodnutí, jímž správce daně sděluje
daňovému dlužníkovi předpis penále, jež tu v důsledku jeho prodlení s uhrazením daňové
povinnosti v určité výši k určitému datu ex lege existuje. Vydá-li správce daně dodatečný
platební výměr, autoritativně tak rozhoduje o tom, že daňový subjekt měl za př íslušné
zdaňovací období na předmětné dani vyšší daňovou povinnost, než kterou uvedl v daňovém
přiznání a jež mu byla správcem daně i vyměřena. Proti dodatečnému platebnímu výměru
správce daně je přípustné odvolání. Daňové řízení spojuje s odvoláním odkladný účinek
pouze tehdy, pokud zákon o správě daní a poplatků nebo zvláštní zákon výslovně odvolání
proti konkrétnímu druhu rozhodnutí vydaném v daňovém řízení odkladný účinek zakládá
(§48 odst. 12 zákona o správě daní a poplatků). Tak tomu v případě odvolání
proti dodatečnému platebnímu výměru není, a proto řádně doručený dodatečný platební
výměr se stává podle §32 odst. 13 zákona o správě daní a poplatků vykonatelným uplynutím
lhůty k plnění, a to bez ohledu na právní moc tohoto rozhodnutí.
Právní moc správního rozhodnutí činí výrok rozhodnutí o právu nebo povinnosti
závazným a nezměnitelným a vytváří tak překážku bránící novému projednání věci.
Pravomocné rozhodnutí je „odstranitelné“ pouze cestou mimořádných opravných prostředků
či rozhodnutím soudu ve správním soudnictví k podané žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu; tuto vlastnost si rozhodnutí zachovává i po dobu řízení, které se o takovém opravném
prostředku či žalobě vede (s výjimkou situace kdy je rozhodnuto o odkladném účinku žaloby
podle §73 odst. 3 s. ř. s.), a to až do doby právní moci rozhodnutí, jímž je pravomocné
rozhodnutí zrušeno. Právní moci nabývá takové daňové rozhodnutí, proti kterému nelze
uplatnit řádný opravný prostředek (§32 odst. 12 zákona o správě daní a poplatků).
Naproti vykonatelnost rozhodnutí znamená, že povinnosti v jeho výroku stanovené
lze vynutit i proti vůli povinného účastníka. U převážné většiny daňových rozhodnutí
napadnutelných odvoláním (včetně dodatečných platebních výměrů), není vykonatelnost
vázána na právní moc rozhodnutí ale pouze na uplynutí lhůty k plnění (§32 odst. 13 ve
spojení s §48 odst. 12 zákona o správě daní a poplatků), a jsou tedy předběžně vykonatelné.
Je-li dodatečným platebním výměrem dodatečně stanovena daňová povinnost,
pak, s ohledem na předběžnou vykonatelnost tohoto rozhodnutí, je daňový subjekt povinen
splnit povinnost a daň zaplatit v náhradní lhůtě správcem daně stanovené, bez ohledu
na to,zda podal proti dodatečnému platebnímu výměru odvolání. Právní moc dodatečného
platebního výměru nastává buď marným uplynutím lhůty k odvolání nebo, pokud odvolání
bylo podáno, doručením rozhodnutí o odvolání. Vykonatelnost dodatečného platebního
výměru tedy určuje, kdy je daňový subjekt povinen plnit povinnost tímto rozhodnutím
mu uloženou, zatímco právní moc tohoto rozhodnutí určuje závazně a s konečnou platností
výši daňové povinnosti daňového subjektu za příslušné zdaňovací období.
O tom, zda zákonná daňová povinnost daňového subjektu byla vyšší než byla dříve
správcem daně vyměřena, je závazně a s konečnou platností rozhodnuto až tehdy,
kdy rozhodnutí nabude právní moci. Teprve dnem právní moci dodatečného platebního
výměru je tak zároveň s konečnou platností rozhodnuto i o tom, že daňový dlužník
je v prodlení se zaplacením daňového nedoplatku. Právní moc rozhodnutí o existenci
daňového nedoplatku je proto rozhodná z hlediska splnění zákonem stanovených podmínek
pro uplatnění penále a není-li dodatečný platební výměr v právní moci, nelze ani předepsat
k úhradě penále.
Ačkoliv bezesporu zrušením rozhodnutí finančního ředitelství o odvolání stěžovatele
proti dodatečným platebním výměrům nedošlo ke zrušení samotných dodatečných platebních
výměrů, které jsou nadále vykonatelné (§32 odst. 13, §48 odst. 12 zákona o správě daní
a poplatků), přesto nelze přehlédnout, že nejsou pravomocné (§48 odst. 1, §32 odst. 12
zákona o správě daní a poplatků). Odvolací orgán totiž může odvolání stěžovatele nejen
zamítnout, čímž se vykonatelný platební výměr správce daně stane zároveň i pravomocným,
což se v právní sféře daňového subjektu ve smyslu jeho povinností uhradit daň včas a v řádné
výši neprojeví, ale může rozhodnutí zrušit či změnit (§50 odst. 6 zákona o správě daní
a poplatků). V případě zrušení nebo změny dodatečného platebního výměru o doměření daně
pak vzniknou nové skutečnosti, od nichž se bude odvíjet i výše pen ále, která musí odpovídat
výši daně a její splatnosti.
Za situace, kdy nebylo rozhodnuto o odvoláních stěžovatele proti rozhodnutím správce
daně o doměření daně z příjmů právnických osob, je nadbytečné, aby N ejvyšší správní soud
posuzoval stížní bod, v němž stěžovatel vyjádřil nesouhlas s výší sděleného penále.
Stížní námitky týkající se náležitostí platebních výměrů nepovažuje Nejvyšší správní
soud za důvodné a plně se ztotožňuje se závěry krajského soudu, které jsou v souladu
s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu i judikaturou Ústavního soudu.
Podle ust. §32 odst. 2 písm. d) zákona o správě daní a poplatků je základní náležitostí
rozhodnutí výrok s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, a jde-li
o peněžité plnění, také částky a čísla účtu příslušné banky, na nějž má být částka zaplacena.
Smyslem citovaného ustanovení je obsahové a konkrétní vymezení výroku rozhodnutí
správce daně, aby daňovému subjektu nevznikly pochybnosti o tom, jaká povinnost
je mu ukládána a podle jakého právního předpisu. Stěžovatel namítal, že v platebních
výměrech chybí uvedení příslušných ustanovení zákona o daních z příjmů a zákona
č. 212/1992 Sb. Ačkoliv penále sleduje osud daně a jeho výše závisí na skutečnosti, kdy bude
daň uhrazena, jeho úprava je obsažena pouze v zákoně o správě daní a poplatků, v němž
je stanovena povaha i výše této platební povinnosti vůči státu a postup při jejím zjištění
a vybrání, a nikoliv v zákoně o dani z příjmů a v zákoně č. 212/1992 Sb. Zákon o daních
z příjmů ani zákon č. 212/1992 Sb. daňové penále nijak neupravují, stanoví pouze zdaňovací
období, předmět daně, splatnost daně z příjmů fyzických a právnických osob aj. Proto
při stanovení daňového penále správce daně oprávněně v dodatečných platebních výměrech
uvedl pouze zákon o správě daní, neboť pouze ten upravuje tento právní institut. Skutečnost,
že výše daňového penále se logicky musí opírat o splatnost daně samotné a odvíjí se od její
výše nemá na uvedený závěr vliv, neboť se jedná pouze o dílčí právní skutečnost. Požadavek,
aby ve výroku rozhodnutí byla uvedena všechna ustanovení právních předpisů, jichž se takové
stanovení pouze nepřímo dotýká, by vedl k absurdním situacím, kdy by se z výroku stal
nepřehledný soupis právních ustanovení. Uvedený právní závěr je podle Nejvyššího správního
soudu v souladu i s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 772/02, podle něhož „ výrok
rozhodnutí je ústředním bodem celého rozhodnutí, kterým se přiznává účastníkovi řízení
určité právo nebo mu stanoví určitou povinnost, popř. závazně deklaruje, že určité právo nebo
povinnost je či není. V některých případech zák. č. 337/1992 Sb. stanoví, co musí být
obsaženo ve výroku, v jiných rozhodnutích obsah výroku vyplývá z jejich charakteru (§32
odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb.). Právě z uvedeného důvodu je nutné, aby výrok rozhodnutí,
kterým je stanovena daňová povinnost (nově doměřována) byl zcela konkrétní, jednoznačný a
srozumitelný“. V daném případě obsahuje výrok právní předpis, podle něhož bylo
rozhodnuto, a proto nelze dovodit, že povinnost stěžovatele z něj vyplývající není konkrétní,
jednoznačná a srozumitelná.
V dalším stížním bodě stěžovatel napadal závěr krajského soudu týkající se uvedení
konkrétního výpočtu daňového penále na dalším listě platebního výměru a absence otisku
úředního razítka se státním znakem. Nejvyšší správní soud považuje tento stížní
bod za nedůvodný, přičemž v argumentaci se plně shoduje s krajským soudem a za postačující
považuje odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu i rozhodnutí
Ústavního soudu (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2004 č. j. 3 Afs
14/2004 - 53 a ze dne 10. 8. 2004 č. j. 7 Afs 4/2003 - 52, ze dne 3. 2. 2005 č. j. 2 Afs
101/2004 - 51 – k rozpisu penále na dalším listu; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 2. 2005 č. j. 7 Afs 161/2004 - 44, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2005 sp. zn. IV.
ÚS 281/05 – k otisku razítka). Stěžovatel žádnou konkrétní argumentaci, která by
odůvodňovala změnu této ustálené judikatury nevznesl, a proto Nejvyšší správní soud nemá
žádný důvod se od dosavadní judikatury odklonit.
Z výše uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud napadené rozsudky zrušil a věci
vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení je krajský soud
právním názorem Nejvyššího správního soudu vázán (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu