ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.62.2006:90
sp. zn. 7 Afs 62/2006 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele
H., spol. s r. o., zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem
v Praze 2, Botičská 4, za účasti Finančního ředitelství v Praze, se sídlem v Praze 2, Žitná
12, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
13. 12. 2005, č. j. 6 Ca 241/2004 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Praze (dále jen „správní orgán“) ze dne 31. 12. 2003, č. j. 11779/03-130, kterým
bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Brandýse
nad Labem – Staré Boleslavi (dále též „správce daně“) ze dne 18. 12. 2002,
č. j. 55209/02/057921/1555, jímž byla stěžovateli dodatečně stanovena daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období květen 1997.
Jako právní důvod své kasační stížnosti stěžovatel (dále též „daňový subjekt“) uvedl
ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Předně stěžovatel namítá, že správce daně
při hodnocení důkazů nezohlednil ust. §19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., resp. poměr
mezi tímto ustanovením a §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, přičemž prvně
zmiňované ustanovení je speciálním. Jestliže tedy stěžovatel předložil formálně bezvadný
daňový doklad, splnil tak svou povinnost podle ust. §31 odst. 9 zákona o správě daní
a poplatků a unesl důkazní břemeno. Stěžovatel dále uvádí, že po něm správce daně
požadoval prokázání skutečností, na kterých se nepodílel a o nichž zákonitě nemusel mít
informace, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/95,
sp. zn. IV. ÚS 402/99 a rovněž i s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2005,
sp. zn. 5 Afs 131/2004. Stěžovatel tak není povinen zjišťovat, jakým způsobem jiná
společnost pro něho vymáhá pohledávky, a není objektivně schopen zjistit, z jakých pohnutek
jeho dlužníci plní dluhy. Stěžovatel v žalobě rovněž napadl skutečnost, že mu nebylo
umožněno klást otázky svědkům, když o konání výslechů svědkyně H. a M. nebyl
informován. Vzhledem k okolnosti, že z těchto svědectví vyplývá, že k vymáhání pohledávek
docházelo pouze telefonicky, jsou pro danou věc relevantní. Vymáhá pohledávek telefonickou
formou potvrdil rovněž svědek S.. Protože k němu docházelo v rámci podnikatelských vztahů,
muselo být úplatné. Stěžovatel rovněž uvedl, že již samotnou skutečnost, že docházelo
k vymáhání pohledávek jinou společností pro stěžovatele a zároveň jedinou společností, která
dle stěžovatele v tomto období pro něj pohledávky vymáhala, byla společnost A., lze v této
souvislosti považovat za důkaz, že A. dané pohledávky skutečně vymáhala. Stěžovatel se dále
domnívá, že paušální odkaz na Zprávu o daňové kontrole není dostačující, neboť správce daně
se nemůže vypořádat se žádostí daňového subjektu čistě formálně; proto došlo postupem
správce daně k porušení zákona. Stěžovatel rozporuje zjištění soudu a správního orgánu
týkající se výpovědí svědků V., K., H. a L. Stěžovatel dále zdůraznil, že ing. T. měl prokázat,
že stěžovateli poskytoval daňové poradenství, např. to, že za poskytnuté plnění přijal
od stěžovatele peněžité protiplnění či existenci písemné smlouvy. Stěžovatel dále uvedl,
že nárok na daňový odpočet vznikne tehdy, je-li řádným daňovým dokladem prokázáno,
že doklad byl vydán plátcem daně, čímž i unese důkazní břemeno. Jestliže poté správce daně
rozporuje jeho tvrzení, tj. zpochybňuje i správnost účetnictví a posuzuje jeho úkon jako
simulovaný, je povinen uvést rozhodné skutečnosti pro užití této své domněnky. I v tomto
bodě je tak závěr správního orgánu nedostatečný. Proto stěžovatel navrhl zrušení věci a její
vrácení městskému soudu zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel byl v průběhu daňového řízení
vyzván k prokázání pouze toho, co sám uvedl v daňovém přiznání, což platí i o nároku
na odpočet daně. Svědectví pí. H. a p. M. se vztahuje k jinému zdaňovacímu období. Odkaz
na výpověď p. S., T., R., H. a pí. B. nebyl uplatněn v žalobě. K paušálnímu odkazu na Zprávu
o daňové kontrole správní orgán uvedl, že stěžovatel byl v průběhu daňového řízení seznámen
s důkazními prostředky, na jejichž základě dospěl správce daně k závěrům uvedeným ve
zprávě o kontrole. Svědecké výpovědi p. V., p. H., p. L. a pí. K. prokazují pouze jednání s p.
T. Zcela se ztotožnil s rozsudkem městského soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Protokolem o ústním jednání ze dne 19. 7. 1999, č. j. 33960/99/057930/2036, byla
s daňovým subjektem zahájena daňová kontrola na daň z příjmů právnických osob
za zdaňovací období r. 1996, 1997 a 1998 a na daň z přidané hodnoty za stejná období. Z této
daňové kontroly byla vyhotovena Zpráva č. 254 a následně i Doplnění ke zprávě č. 254/99,
ze dne 11. 12. 2002, ve kterých správce daně rozebral jednotlivé skutečnosti vedoucí
ho k závěru o uplatnění požadovaných nákladů stěžovatelem v rozporu s ust. §24 odst. 1
zákona o daních z příjmů, neboť poskytnutí služby nebylo daňovým subjektem prokázáno
reálnými důkazy, nýbrž pouze tvrzeno.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ust. §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), daňový subjekt
prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo
k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván.
Podle ust. §32 odst. 9 cit. zákona odchyluje-li se vyměřená daň od přiznání, hlášení
nebo jiného oznámení, lze žádat v odvolací lhůtě o sdělení důvodu rozdílu mezi stanoveným
daňovým základem a daní, jež byla přiznána nebo za řízení uznána.
Dle ust. §2 odst. 3 cit.zákona při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své
úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom
přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo.
Podle ust. §19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), nárok na odpočet
daně má plátce, pokud pořízené zboží, stavební objekty, převedené nemovitosti, přijaté služby
nebo převedená a využitá práva (dále jen "přijatá zdanitelná plnění") použije k dosažení
obratu za svá zdanitelná plnění, pokud zákon nestanoví jinak.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá porušení ust. §31 odst. 9 zákona o správě
daní a poplatků, když, zjednodušeně řečeno, zdůrazňuje, že unesl své důkazní břemeno,
tj. že prokázal, že veškeré jím deklarované zdanitelné plnění bylo uskutečněno. Této otázce
se již v předchozím řízení věnoval jak městský soud, tak i správní orgán. Před vlastním
hodnocením sporné věci je třeba zdůraznit, že daňový subjekt nemá nárok na odpočet daně
u jakékoliv skutečnosti, nýbrž pouze v případě, že splní podmínky stanovené mu dikcí
ust. §19 odst. 1 a 2 zákona o dani z přidané hodnoty. V souzené věci daňový subjekt hodlal
nárokovat odpočet daně z přidané hodnoty i z peněžních prostředků, které uhradil společnosti
A. s. r. o. „za vymožení pohledávek, zajišťování jejich inkasa a minimalizaci pohledávek po
lhůtě splatnosti“. Daňový subjekt byl v průběhu daňového řízení vyzván k prokázání faktu, že
přijal zdanitelné plnění uskutečněné jiným daňovým subjektem, tj. že došlo k naplnění
předmětu smlouvy se společností A. s .r. o.. (výzvy č. j. 39551/99/057930/2036 a č .j.
42288/01/057930/4186). Jako důkaz, že uvedené transakce se uskutečnily, předložil daňový
subjekt mimo jiné i fakturu č. 28/97 ze dne 7. 5. 1997 od společnosti A. s .r .o. za vymožení
pohledávek, zajišťování jejich inkasa a minimalizaci pohledávek po lhůtě splatnosti, smlouvu
o obstarání věci ze dne 25. 2. 1997 uzavřenou mezi daňovým subjektem a společností A.
s. r. o. a přehled pohledávek, jejichž placení a správa byla zabezpečována společností A.
s. r. o., když k prokázání existence vztahu mezi daňovým subjektem a společností A. s. r. o.
navrhl daňový subjekt rovněž výslech několika svědků. Klíčový z nich, Ing. T., který dle
vyjádření daňového subjektu jednal za společnost A. s. r. o., však svým podáním
ze dne 24. 5. 2002 vypovídat odmítl, když se odvolal na zákonem mu uloženou povinnost
mlčenlivosti vyplývající z jeho vztahu daňového poradce k daňovému subjektu. Nejvyšší
správní soud k tomu konstatuje, že ve věci bylo správcem daně provedeno rozsáhlé
dokazování, které bylo shrnuto ve Zprávě č. 254 o kontrole daně z příjmů právnických osob
a zejména v Doplnění ke zprávě č. 254/99. V těchto dokumentech správce daně rovněž
provedl zhodnocení důkazních prostředků, když je z nich jasně seznatelné, na základě jakých
skutečností dospěl k závěru, že daňový subjekt v dané věci neunesl důkazní břemeno. Předně
je třeba zdůraznit, že existence účetních dokladů, tj. příjmových dokladů či faktur, i když
formálně bezvadných, sama o sobě neznamená, že se operace, která je jejich předmětem,
skutečně uskutečnila. Z rozboru výslechů jednotlivých svědků nevyplynula jednoznačná
odpověď na otázku, zda společnost A. s. r. o. prováděla pro daňový subjekt výše
deklarovanou činnost. Tato skutečnost nebyla daňovým subjektem prokázána ani předložením
jiných prostředků správci daně, jako např. soupisu pohledávek či smlouvy o obstarání věci
ze dne 25. 2. 1997. Daňový subjekt tak v průběhu správního řízení nepředložil správci daně
jediný důkazní prostředek jednoznačně prokazující, že se nejednalo o fiktivní operace,
či ani soubor důkazních prostředků, který by ve svém souhrnu vedl ke stejnému závěru.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem, který ve své kasační stížností tvrdí,
že po něm správce daně požadoval prokázat skutečnosti, které prokázat nemohl.
Jak vyplynulo z výše uvedeného, je povinností daňového subjektu prokázat veškeré údaje,
které uvedl ve svém daňovém přiznání, a to všemi důkazními prostředky, tj. např. i navržením
výslechu svědků. V dané věci však ani svědecké výpovědi nevedou k jednoznačnému závěru
o skutečné existenci daňovým subjektem tvrzených zdanitelných plnění. Takovýto postup
správce daně je zcela v souladu i s judikáty Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu,
na které ve své kasační stížnosti odkazuje stěžovatel. Nejvyšší správní soud proto vyslovuje,
že tento stížní bod stěžovatele je nedůvodný, když v podrobnostech odkazuje na odůvodnění
rozhodnutí městského soudu, které se vypořádalo s jednotlivými tvrzenými důkazy a jejich
relevancí.
Stěžovatel rovněž namítal, že mu nebylo umožněno klást otázky při výslechu svědků
H. a M., Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že navrhování důkazních prostředků je jedním
ze základních procesních práv daňového subjektu v daňovém řízení. S ohledem na výše
uvedenou námitku je podstatným zjištění, zda byl daňový subjekt v daném případě skutečně
zkrácen na svém právu zakotveném v ust. §16 odst. 4 písm. e) zákona o správě daní a
poplatků a v případě, že ano, jaké by to mělo pro věc důsledky. Součástí správního spisu je
písemnost nazvaná Odpověď na dožádání čj. 40474/00/057930/2036, ze dne 18. 10. 2000,
č. j. 119446/00/243932/1954, ze které vyplynulo, že Finanční úřad v Náchodě provedl
výslech svědků H. a M. Ve spise však není založena doručenka, ze které by vyplývalo, že by
k těmto výslechům byl přizván i stěžovatel. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že
správce daně postupoval v tomto případě v rozporu se zákonem, neboť upřel daňovému
subjektu možnost klást těmto svědkům otázky. Toto jeho pochybení má ten následek, že
předmětné výpovědi není možné v daňovém řízení použít, neboť se jedná o důkazy, které
byly získány v rozporu se zákonem. Je proto nutno ve světle tohoto zjištění zkoumat, zda-li
správce daně shromáždil dostatečné množství dalších důkazních prostředků, které samy o
sobě odůvodní závěr, ke kterému v daňovém řízení dospěl. Jak již vyplynulo z výše
uvedeného, Nejvyšší správní soud má za to, že ano, neboť předmětné výslechy jsou pouhou
marginálií, bez které je možno dospět ke stejnému právnímu závěru. Proto ačkoliv je tento
bod stěžovatele důvodný, nemělo takovéto pochybení vliv na zákonnost rozhodnutí, a to
z důvodů již uvedených. Proto je nedůvodná i námitka daňového subjektu týkající se
svědectví svědkyně H., neboť to nelze pro procesně vadný způsob provedení v řízení použít.
K dalšímu stížnímu bodu Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že je věcí každého
daňového subjektu, s kým bude uzavírat obchodní vztahy; je však jeho povinností v případě
nárokování na odpočet daně z přidané hodnoty prokázat, že skutečně došlo ke zdanitelnému
plnění. Povinnost snášet nepříznivé důsledky této volby spočívající např. v nemožnosti
prokázat existenci takovýchto vztahů, a to i z důvodu absence spolupráce svého obchodního
partnera, je pak podnikatelským rizikem spojeným s podnikáním, neboť daňový subjekt nebyl
žádným způsobem nucen uzavírat závazek právě se společností A. s. r. o. Tento princip je
vlastní daňovému řízení, protože jen za jeho existence je možno dostát základnímu cíli správy
daní, tedy správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností. Protože ve
svědeckých výpovědích se vyskytovaly rozpory, stejně jako ve výpovědích daňového
subjektu, a protože daňový subjekt nedoložil svá tvrzení dostatečnými jinými důkazními
prostředky, správce daně dospěl ke správnému právnímu závěru, který promítl do svého
rozhodnutí. Z jednotlivých výpovědí svědků v žádném případě nevyplývají tak kategorické
závěry, jaké přináší stěžovatel ve své kasační stížnosti (když se s touto otázkou vypořádal
rovněž i městský soud). Z výpovědi svědkyně H., která na dotaz „došlo k vymáhání
pohledávek pro společnosti H. spol. s r. o.,“ odpověděla „ano, na základě telefonického
hovoru v roce 1999“, rozhodně nelze dovodit, že tento postup byl pravidlem, a že se tak dělo i
v roce 1997, jak ve své kasační stížnosti dovozuje stěžovatel. Z výpovědi JUDr. S. vyplynulo,
že k urgenci splatnosti neuhrazených faktur docházelo telefonicky tak, že urgovali přímo
pracovníci stěžovatele. Tato výpověď tedy také neprokazuje, že by za stěžovatele vymáhala
společnost A. s. r. o., naopak to přímo vylučuje. JUDr. M. vypověděl, že nemají písemný
záznam o vymáhání, ale nevylučují, že k vymáhání došlo osobně či telefonicky. Na otázku,
zda-li může jednoznačně vyloučit, že bylo vymáháno i společností provádějící správu
pohledávek pro stěžovatele, tento odpověděl, že to vyloučit nemůže. Nejvyšší správní soud se
však ani u této výpovědi nedomnívá, že by potvrzovala existenci vztahu mezi stěžovatelem a
společností A. s. r. o., neboť je pro věc irelevantní, zda si stěžovatel sám vymáhal
pohledávky. Klíčovým je naopak to, zda-li se tak dělo i za přičinění společnosti A. s. r. o.,
což stěžovatelem namítané výpovědi svědků jednoznačně neprokázaly. Jedině svědek Ing. T.
ve své výpovědi uvedl, že ho „zhruba na podzim roku 1997 navštívil zástupce firmy, jejíž
jméno si nepamatuji (snad od písmene A), a vymáhal nezaplacené závazky naší společnosti.“
Dle jeho slov byl tento postup překvapující, neboť až na jednu byly všechny faktury uhrazeny
včas. Ani tato výpověď však ve světle ostatních nemůže zvrátit uvedené hodnocení o
neunesení důkazního břemene stěžovatelem. Proto je i tento stížní bod nedůvodný.
Ke stížnímu bodu rozporujícímu hodnocení svědeckých výpovědí svědků V., K., H. a
L. Nejvyšší správní soud uvádí, že důkazní hodnota těchto výpovědí byla jak správcem daně,
tak i soudem posouzena správně. Předně žádný z vyslechnutých svědků s patřičnou mírou
jistoty nevypověděl, že by Ing. T. v rámci své činnosti pro společnost A. s. r. o. vymáhal
pohledávky pro stěžovatele. Svědecké výpovědi prokazují pouze existenci určitých
obchodních styků mezi Ing. T. a p. Š., při kterých docházelo k předávání výpisů jednotlivých
firem, pro které H. vyrábělo, pak to bylo předávání finančních částek, které p. Š. předával Ing.
T. a z druhé strany předávání faktur a pokladních dokladů p. Š. od Ing. T. A v poslední řadě to
bylo předávání výkresové dokumentace a předávání disket“ (výpověď svědka V. ze dne
25. 9. 2002, č .j. 44876/02/057930/4186). Tyto skutečnosti však v žádném případě
neprokazují spornou otázku, tj. zda-li společnost A. s. r. o. vymáhala pro stěžovatele
pohledávky. Pro takovýto závěr jsou zmíněné svědecké výpovědi příliš obecné.
Proto je i tento stížní bod nedůvodný.
Stěžovatel rovněž namítá, že mu správce daně na jeho žádost o sdělení důvodu rozdílu
mezi stanoveným daňovým základem a daní, jež byla přiznána v daňovém přiznání,
odpověděl pouhým odkazem na zprávu o daňové kontrole a na její doplnění. Stěžovatel
spatřuje v tomto postupu porušení ust. §2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Nejvyšší
správní soud se s názorem stěžovatele neztotožňuje, a to z následujících důvodů. V dané věci
na žádost stěžovatele odpověděl správce daně tak, že ho odkázal na zprávu o daňové kontrole
a na její doplnění s tím, že tam je rozdíl mezi daní původně vyměřenou a daní dodatečně
vyměřenou zdůvodněn. Jak vyplývá z ustálené judikatury reprezentované např. rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2005, č. j. 2 Afs 46/2004-39, www.nssoud.cz,
„pokud je zde dán rozpor mezi daňovým přiznáním či dalšími podáními na straně jedné
a rozhodnutím správce daně, v němž chybí odůvodnění, na straně druhé, ovšem důvod rozdílu
byl již daňovému subjektu v řízení sdělen například formou zprávy o provedené daňové
kontrole, stačí v reakci na žádost podle §32 odst. 9 daňového řádu na takové sdělení odkázat,
byť i stručně. I pouhým odkazem na již poskytnutou informaci tak může správce daně dostát
své povinnosti“. Nejvyšší správní soud považuje v této souvislosti za vhodné podotknout,
že účelem institutu zakotveného v ust. §32 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků
je poskytnutí informace daňovému subjektu tak, aby na nově stanovený základ daně a daň
byl schopen reagovat ve svém odvolání (i z tohoto důvodu dochází uplatněním
tohoto institutu ke stavění běhu odvolací lhůty). V daném případě byl tento účel zcela
naplněn, daňový subjekt proto nebyl postupem správce daně nikterak zkrácen na svých
právech, neboť správce daně jen využil své zákonné možnosti a informaci požadovanou
daňovým subjektem mu sdělil formou odkazu na jinou svou písemnost, jejíž obsah byl
daňovému subjektu prokazatelně znám.
S námitkou týkající se postupu správce daně v případě výslechu Ing. T.
se již vypořádal městský soud. Nejvyšší správní soud k tomu jen podotýká, že v případě,
kdy existuje spor mezi daňovým poradcem a jeho klientem (v dané věci mezi Ing. T.
a stěžovatelem) o existenci smlouvy o poskytování daňového poradenství, je jediným
orgánem, který může tuto otázku vyřešit, soud v civilním řízení. Správce daně dostál všem
svým povinnostem daným mu zákonem, neboť je zřejmé, že v okamžiku, kdy zjistil,
že je mezi Ing. T. a stěžovatelem spor ohledně dané otázky, předvolal ještě jednou Ing. T. a
požádal o vysvětlení. Ten však setrval na svém stanovisku, že je vázán mlčenlivostí. V dané
věci se tedy jednalo dle ust. §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků o předběžnou
otázku, o které si správce daně učinil úsudek sám tak, že akcentoval absolutní zákaz výpovědi
daný mu ust. §8 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků ve spojení s ust. §6 odst. 8 zákona č.
523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění
platném pro projednávanou věc. Jestliže tedy stěžovatel byl jiného názoru, jak věc posoudit,
měl možnost se obrátit na soud, aby rozhodl, zda-li mezi ním a Ing. T. existovala smlouva o
poskytování daňového poradenství. V případě, že by soud rozhodl opačně než správce daně,
byl by to důvod pro obnovu řízení dle ust. §54 odst. 1 písm. c) zákona o správě daní a
poplatků. Z tohoto důvodu neobstojí ani tato námitka.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v dané věci stěžovatel neunesl v daňovém
řízení důkazní břemeno o tom, že bylo uskutečněno zdanitelné plnění tak, jak deklaroval
ve svém daňovém přiznání. Naopak správce daně provedeným dokazováním toto tvrzení
stěžovatele zpochybnil, na což stěžovatel právně relevantním způsobem nezareagoval.
K námitce stěžovatele týkající se ust. §19 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty
ve spojení s ust. §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků s ohledem na předložený
formálně bezvadný daňový doklad a dále k tvrzení stěžovatele rozporujícímu stanovisko
správce daně s ohledem na ust. §2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků Nejvyšší správní
soud s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř .s. pro jejich novost nepřihlédl. Shodně se lze vyjádřit
i o veškerých námitkách, které jsou obsahem podání stěžovatele ze dne 24. 11. 2006
nazvaného „Doplnění kasační stížnosti“. Ačkoliv lze souhlasit se stěžovatelem, že v případě
kasačního řízení se neuplatní zásada koncentrace řízení, která je aplikována v řízení
před krajským, příp. městským, soudem, avšak i tak je pro konstrukci stížních námitek nutno
dodržet rámec stanovený v ust. §104 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s ust. §109 odst. 4 s. ř. s.
Proto Nejvyšší správní soud nepřihlédl ani k námitce týkající se běhu prekluzivní lhůty,
sdělování totožnosti svědků, povinnosti Ing. T. vypovídat či povahy výzev dle §43 zákona o
správě daní a poplatků, neboť se jedná o novosti, která nebyly obsahem žaloby.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud
shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl bez jednání postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly,
proto soud rozhodl tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Radan Malík.
předseda senátu