ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.66.2006
sp. zn. 7 Afs 66/2006 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Elišky Cihlářové v právní věci stěžovatele
společnosti P. b., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem
v Praze 4, Na Záhonech 71, za účasti Finančního ředitelství v Praze, se sídlem v Praze 2,
Žitná 12, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
29. 12. 2005, č. j. 8 Ca 174/2004 - 28,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2005, č. j. 8 Ca 174/2004 - 28,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podanou kasační stížností se stěžovatel - společnost P. b., spol. s r. o.
(dále jen „stěžovatel“), domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“) ze dne 29. 12. 2005, č. j. 8 Ca 174/2004 - 28, a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Napadeným rozsudkem městského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze (dále též „správní orgán“) ze dne 25. 6. 2004,
č. j. 737/04-130, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu
výměru Finančního úřadu v Benešově (dále též „správce daně“) ze dne 18. 2. 2003,
č. j. 16135/03/021910/4586, jímž byla stěžovateli dodatečně doměřena spotřební
daň z uhlovodíkových paliv a maziv za zdaňovací období květen 1999.
Ve včas podané kasační stížnosti namítal stěžovatel (dále též „daňový subjekt“) stížní
důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel uvedl,
že již v žalobě namítal zásadní početní nesoulad ve správním prvostupňovém rozhodnutí,
které uvádí základ spotřební daně v tunách a sazbu spotřební daně 2850 Kč. Obě hodnoty
jsou tisíckrát vyšší než uvádí dokument FÚ pro Prahu 2 nazvaný Pomůcky, který údaje
za období roku 1999 až 2000 uvádí v kilogramech a sazbu 2,85 Kč/kg.. Soud přisvědčil
stěžovateli, že výměr trpí matematickou chybou, avšak uvedl, že z tohoto nelze dovodit
nezákonnost či neplatnost platebního výměru. Stěžovatel k tomu uvádí, že buď platí údaje
uvedené ve správním spise nebo ve výměru, když správní orgán měl tento rozpor odstranit
formou opravy zřejmé chyby. Na matematicky rozporný výměr je proto nutno pohlížet
jako na nezákonný. Stěžovatel dále namítl, že rozhodnutí trpí nedostatkem důvodů,
neboť soud se řádně nevypořádal s námitkou obsaženou v bodu II/2 žaloby, kde stěžovatel
namítal, že v pomůckách je uveden nepřiznaný základ spotřební daně za rok 1999 v množství
946 338 kg plynu. Součtem plynu doměřeného ve všech výměrech za rok 1999
se dojde k sumě 946 342 tun. I tento početní rozpor mezi správním spisem a výměry nelze
nechat bez povšimnutí. Rovněž námitkou uvedenou pod bodem II/3 žaloby se soud
nezabýval. Stěžovatel zde namítal, že v pomůckách je vyčíslen doměrek spotřební daně pouze
souhrnně za rok 1999 a 2000, když však ani správní orgán ani správce daně neuvádějí,
jak dospěly k jednotlivým údajům za jednotlivé měsíce roku 1999 a 2000. Stěžovatel
zdůraznil, že i daň stanovená za pomoci pomůcek musí mít oporu ve správním spise a nemůže
být výrazem libovůle. Jestliže pak odvolací orgán zjistí nesoulad mezi správním spisem
a výměrem, je jeho povinností výměr změnit nebo zrušit. Neučiní-li tak, musí nápravu zjednat
soud. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že pomůcková daň nesplňuje parametry
ustanovení §46 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, když výměry postrádají oporu
ve správním spise. Jak plyne z rozsudku, stěžovatel správci daně předložil doklady
prokazující údaje uvedené v daňovém přiznání. Dále není možno stěžovateli vytýkat porušení
záznamní povinnosti, když za období leden 1999 až květen 2000 se jí stěžovatel nemohl
dopustit, protože mu nebyla uložena. Odvolací orgán se nezabýval změněnými výpověďmi
svědků Š., H. a L., které stěžovatel předložil v rámci odvolacího řízení, když neuvedl proč a
na základě jakých skutečností nebere v úvahu důkazní prostředky předložené stěžovatelem.
Stěžovatel se domnívá, že soud po něm v podstatě požadoval, aby se doznal k pochybnostem
správce daně, i když tak dalece jeho daňového břemeno nesahalo. Jestliže si správce daně
obstaral vlastní činností skutečnosti, které vyvrátily údaje uvedené stěžovatelem, měl
povinnost stanovit daň dokazováním. Městský soud se dále nevypořádal s námitkou uvedenou
v bodě II/6 žaloby. Stěžovatel tak z uvedených důvodů navrhl zrušení napadeného rozhodnutí
městského soudu.
Správní orgán ve svém vyjádření uvedl, že se domnívá, že městský soud posoudil
důvody v rozsahu žaloby po skutkové i právní stránce správně a svůj výrok podrobně
zdůvodnil. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Protokolem o ústním jednání podle ustanovení §12 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen
„zákon o správě daní a poplatků“), ze dne 30. 8. 2000, č. j. 106664/00/002/932/3293,
byla se stěžovatelem (dále též „daňový subjekt“) zahájena daňová kontrola spotřební daně
od doby registrace. Výzvou ve věci daňového řízení dle ustanovení §16 odst. 2 písm. c)
a §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků ze dne 26. 9. 2001,
č. j. 125224/01/002932/3293, byl stěžovatel vyzván k doložení denní evidence výtoče
propanbutanu za období roku 1999 a dále k dalším skutečnostem vztahujícím
se k jednotlivých čerpacím stanicím. Na tuto výzvu daňový subjekt částečně
reagoval, a to vyjádřením v protokole o ústním jednání ze dne 24. 10. 2001,
č. j. 130101/01/002/932/3293. Výzvou ve věci daňového řízení dle ustanovení §16 odst. 2
písm. c) a §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků ze dne 22. 11. 2001,
č. j. 144884/01/002/932/3293, byl stěžovatel vyzván k dokladování a prokázání množství
vytočeného propanbutanu za období roku 1999 a 2000, a rovněž k předložení evidence členů
PB k. V protokolu o ústním jednání ze dne 21. 2. 2002, č. j. 27437/02/002/932/3293, daňový
subjekt uvedl, že je schopen dokladovat množství látky, ale jen od poloviny roku 2000
(z důvodu krádeže), a že evidenci členů není schopen předložit. Výzvou ve věci daňového
řízení dle ustanovení §16 odst. 2 písm. c) a §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků ze
dne 22. 5. 2002, č. j. 82102/02/002/932/3293, byl daňový subjekt vyzván mj. k předložení
údajů o množství nebo hodnotě autoplynu, vytočeného členy PB k. za období roku 1999 a
2000. V protokolu o ústním jednání ze dne 17. 6. 2002, č. j. 89797/02/002/932/3293, daňový
subjekt uvedl, že je nemůže předložit, neboť byly odcizeny při krádeži. Ve správním spise je
rovněž založeno rozhodnutí o stanovení záznamní povinnosti v souladu s ustanovení §39
zákona o správě daní a poplatků ze dne 10. 5. 2000, č. j. 76726/00/002914/5457, jímž byla
daňovému subjektu od 1. 6. 2000 stanovena záznamní povinnost v rozsahu blíže
specifikovaném v rozhodnutí. Ze zprávy o kontrole spotřební daně ze dne 11. 9. 2002, č. j.
117723/02/002/932/3293, vyplynulo, že daňový subjekt byl v průběhu daňového řízení
vyzván k předložení dokladů, a to za pomoci několika výzev. V dokumentu nazvaném
Pomůcky, Spotřební daň – období 1999, 2000 je přesně rozepsán způsob výpočtu daňové
povinnosti, kdy jsou nejprve uvedeny souhrnné skutečnosti a následně i rozpis daňové
povinnosti za jednotlivá zdaňovací období, tj. za jednotlivé měsíce roku 1999 a 2000.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle ustanovení §56 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků stanovenou daň správce
daně rozhodnutím opraví nebo zruší na žádost nebo z úřední povinnosti, pokud
byla stanovena někomu, kdo podle zákona ji není povinen platit, došlo při stanovení daňové
povinnosti k zřejmé chybě v počítání, psaní nebo jinému omylu, zejména jde-li o stanovení
dvojí daňové povinnosti u téže daně a téhož daňového subjektu. Je-li v tomto případě
stanovena dvojí daňová povinnost různě vysoká, zruší se daňová povinnost nižší.
Dle ustanovení §46 odst. 2 cit. zákona pokud je základ daně nebo daň stanovena
odchylně od základu daně a daně, jak je daňový subjekt přiznal nebo za řízení uznal,
musí být z vyměřovacího spisu patrno, podle jakých pomůcek nebo na podkladě
čeho se správce daně při stanovení základu daně a daně odchýlil, jakož i důvody těchto
rozdílů. Obdobně musí být z vyměřovacího spisu patrno, jak byl daňový základ zjištěn
a daň stanovena, stalo-li se tak bez přiznání nebo hlášení daňového subjektu.
Podle ustanovení §31 odst. 5 cit. zákona nesplní-li daňový subjekt při dokazování
jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, takže zde není možno
daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odstavců 1 až 4, je správce daně oprávněn
stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará
bez součinnosti s daňovým subjektem.
Dle odst. 6 cit. ustanovení pomůckami podle odstavce 5 mohou být zejména listinné
doklady, výpisy z veřejných záznamů, daňové spisy jiných daňových subjektů, znalecké
posudky a výpovědi svědků v jiných daňových věcech a osob přezvědných, zprávy
a vyjádření jiných správců daně, státních orgánů a orgánů obcí, zájmových sdružení a vlastní
poznatky správce daně, a to jak z průběhu zdaňování u dotčeného daňového subjektu,
tak i u daňových subjektů obdobných.
Podle ustanovení §50 odst. 5 cit. zákona směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o dani
stanovené podle pomůcek nebo o dani sjednané za řízení, zkoumá odvolací orgán pouze
dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Shledá-li odvolací
orgán, že tyto zákonné podmínky byly dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne.
V opačném případě rozhodnutí změní nebo zruší. Zjistí-li, že jsou u správce daně prvního
stupně podmínky pro rozhodnutí podle §49 odst. 1, vrátí věc k rozhodnutí s odůvodněním
a pokyny pro další řízení správci daně prvního stupně.
Stěžovatel v prvé řadě namítal početní nesoulad v dodatečném platebním výměru,
který uvádí jiné hodnoty než dokument nazvaný Pomůcky. Této již žalobní námitce městský
soud přisvědčil, avšak uvedl, že v daném případě je nepochybné, v jaké částce
byla daň doměřena, neboť tento údaj je součástí výroku, a ze zřejmé chyby v psaní,
kdy je místo kilogramu uvedena tuna, nelze dle názoru městského soudu dovodit nezákonnost
dodatečného platebního výměru. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že nelze směšovat
instituty odvolání proti platebnímu výměru a opravu zřejmých omylů a nesprávností,
jak to činí stěžovatel ve své kasační stížnosti, neboť smysl obou institutů je zcela odlišný.
Druhý jmenovaný slouží k opravě vadně stanovené daně, v případě, že tato daň byla
stanovena někomu jinému, či jestliže při jejím výpočtu došlo k chybě, a dále rovněž
i k opravě takové zřejmé chyby v počítání, psaní nebo jiných omylů, které nejsou chybami
při stanovení daňové povinnosti, nýbrž chybami jinými (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 4. 2006, č. j. 2 Afs 136/2005 - 66, www.nssoud.cz). Aby mohlo být takto
postupováno, je však nutné, aby výše uvedená chyba byla „zřejmá“, a to buď daňovému
subjektu, na jehož návrh je možno zahájit řízení, nebo správci daně, jenž je k zahájení řízení
rovněž povinen. V souzené věci se daňový subjekt dovolává zrušení rozhodnutí, neboť
se v něm vyskytuje chyba v psaní. Vzhledem k okolnosti, že sám na tuto chybu poukazuje,
je nutné přijmout závěr, že jeho osobě zřejmá je, tj. že zde není pochyb o tom, jestli daňový
subjekt o této chybě ví. Naopak vzhledem k nečinnosti správce daně a správního orgánu,
kteří mají ze zákona obligatorní povinnost zahájit řízení dle ustanovení §56 zákona o správě
daní a poplatků v případě, že zjistí, že jejich rozhodnutí obsahuje chybu, je nutné vyvodit,
že u nich zřejmost daná nebyla. Okamžik, kdy i u těchto orgánů vstoupila ve známost chyba
v rozhodnutí správce daně, je den, kdy jim byl doručen stejnopis žaloby obsahující
tuto žalobní námitku. Ze skutečnosti, že správní orgán ani správce daně nic nečiní
(resp. soudu není známo, že by činily), však nelze dovodit nezákonnost rozhodnutí.
Ustanovení §56 zákona o správě daní a poplatků totiž obsahuje vlastní pravidlo,
jak postupovat v případě, že daň byla stanovena ve správné výši, avšak rozhodnutí
o této daňové povinnosti obsahuje písařskou chybu (což je tento případ). Jestliže
tedy stěžovatel má pochybnosti o správnosti platebního výměru, tedy jestliže sám dovozuje,
že tento obsahuje písařskou chybu, má možnost podat návrh na její opravu. V žádném případě
tento procesní postup není možno suplovat námitkou v kasačním či žalobním soudním řízení.
Proto je tato námitka stěžovatele nedůvodná.
Další námitkou stěžovatele je, že pomůcky vyčíslují doměrek pouze souhrnně
za rok 1999 a 2000, když není uváděno, jak bylo dospěno k množství plynu vytočeného
za jednotlivé měsíce. Nejvyšší správní soud však uvádí, že, jak již bylo výše několikrát
zmíněno, obsahuje správní spis dokument nazvaný Pomůcky, Spotřební daň – období 1999,
2000, jehož strana pátá obsahuje tabulku s přehledem výtoče autoplynu na karty dle záznamů
společnosti S. C. S. a.s. členěnou dle jednotlivých měsíců. Vzhledem k okolnosti, že z druhé
strany tohoto dokumentu je jasně patrné, že pro stanovení daně dle pomůcek, tedy pro
stanovení doměrku, byly použity údaje o množství vytočeného plynu společnosti S. C. S. a.s.,
je zřejmé, že se jedná o pomůcku, na jejímž základě byla daňovému subjektu doměřena daň.
Správní spis rovněž obsahuje tzv. sjetiny z počítače společnosti S. C. S. a.s., která v rozhodné
době spravovala databáze daňového subjektu, zaslané správci daně Policií České republiky,
které zobrazují odběry autoplynu. Je proto nutno uzavřít, že ze správního spisu je jasně
seznatelné, na základě jakých skutečností byla daňovému subjektu doměřena daň a co bylo
pomůckou podle ustanovení §31 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. Nejvyšší správní
soud proto zaujal stejné stanovisko jako městský soud a shledal tuto námitku nedůvodnou.
S námitkou stěžovatele, že pomůcky nemají oporu ve správním spise, se Nejvyšší
správní soud částečně vyrovnal již výše, když považuje za nutné zdůraznit, že z dokumentu
nazvaného Pomůcky nade vší pochybnost vyplývá, že i přes okolnost, že stěžovatel
byl správcem daně několikrát vyzván k prokázání rozhodných skutečností, tyto výzvy
nikterak nereflektoval a požadované doklady nedoložil, čímž neprokázal správnost údajů
uvedených ve svém daňovém přiznání. Na str. 1 a 2 rozhodnutí správního orgánu je velmi
podrobným způsobem rozebráno, z jakých důvodů považoval správce daně skutečnosti
doložené daňovým subjektem za nedostatečné. Je proto nutno vyzdvihnout zejména
skutečnost, že tvrzení, že daňovému subjektu bylo odcizeno kompletní účetnictví a další
písemnosti a doklady, nezbavuje daňový subjekt povinnosti prokázat údaje, které uvedl
v daňovém přiznání. Lze však přisvědčit stěžovateli, že v daňovém řízení předložil některé
doklady, nelze však již souhlasit s tím, že by tyto doklady postačovaly a plně vyhověly všem
požadavkům stanoveným v jednotlivých výzvách (k tomu blíže viz přehled správního spisu
učiněný výše). Nepředložením požadovaných dokladů tak bylo znemožněno ověření
správnosti údajů záznamní povinnosti a její návaznost na účetní knihu a inventarizační
soupisy. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že daňový subjekt v průběhu daňového řízení
nevyhověl výzvám správce daně k prokázání rozhodných skutečností, přičemž byl poučen
o důsledcích svého konání; správce daně proto postupoval v souladu se zákonem,
když za takto daného stavu věci přistoupil ke stanovení daně dle pomůcek.
Proto je i tato stížní námitka nedůvodná.
V dalším bodě své kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že jestliže si správce daně opatřil
vlastní činností skutečnosti, které dle jeho názoru vyvracejí tvrzení stěžovatele, měl stanovit
daň dokazováním, protože tak měl splněny všechny zákonné předpoklady. V této souvislosti
považuje Nejvyšší správní soud za vhodné zdůraznit, že jednou ze základních zásad daňového
řízení (na rozdíl od např. řízení trestního), která je zakotvena v ustanovení §31 odst. 9 zákona
o správě daní a poplatků, je zásada tzv. „obráceného důkazního břemene“ spočívající
v okolnosti, že daňový subjekt má v průběhu daňového řízení nejen povinnost tvrzení
(v souzené věci podat daňové přiznání), ale také povinnost důkazní, tedy prokázat všechny
skutečnosti, které ve svém daňovém přiznání uvedl. V případě, že správce daně v průběhu
daňového řízení daňový subjekt vyzve k prokázání skutečností jím tvrzených, je tento povinen
tvrzené skutečnosti doložit. Jestliže jsou však skutečnosti, jimiž se daňový subjekt snaží
prokázat svá tvrzení, zpochybněny správcem daně, tj. správce daně jim nepřiřadí hodnotu
důkazních prostředků, je správce daně oprávněn postupovat tak, že skutečnosti daňovým
subjektem neprokázané při stanovení nového daňového základu a daně nezohlední. Zákon
o správě daní a poplatků ve svém ustanovení §31 odst. 5 zohledňuje i případ, kdy daňovou
povinnost není možno stanovit na základě skutečností, které jsou správci daně známy,
a to díky nesoučinnosti daňového subjektu v průběhu daňového řízení. V souzené věci
z provedeného dokazování vyplynulo, že s ohledem na nedostatek důkazních prostředků
předložených daňovým subjektem, nebylo možno dokázat skutečnosti, které tento subjekt
uváděl ve svém daňovém přiznání. Tato nemožnost byla objektivní, proto měl správce daně
zákonnou povinnost stanovit daňovému subjektu daň za pomoci pomůcek. K námitkám
týkajícím se prostředků použitých správcem daně ke stanovení daňové povinnosti daňového
subjektu se Nejvyšší správní soud nevyjadřuje, neboť se jedná o pomůcky, kdy mu v důsledku
ustanovení §50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků takové vyjádření nepřísluší.
Je totiž jen a pouze věcí správce daně, jaké pomůcky při stanovení daně použije,
neboť je povinen jednat i bez součinnosti s daňovým subjektem. Protože byla daň stanovena
na základě pomůcek, neměl správce daně povinnost vyjadřovat se k relevanci dokumentů,
které stěžovatel předložil až v odvolacím řízení, neboť, jak již bylo řečeno, daň stanovená
dle pomůcek je a priori stanovená bez součinnosti s daňovým subjektem; tento tedy nemůže
až v odvolacím řízení předkládat důkazní prostředky. Co se týká uložené záznamní
povinnosti, tato byla daňovému subjektu uložena rozhodnutím správce daně až od 1. 6. 2000.
Je proto zřejmé, že tato povinnost nemohla mít relevanci na rozhodné daňové období,
které předcházelo stanovení výše uvedené povinnosti; proto bylo také správcem
daně přikročeno ke stanovení daně za pomoci pomůcek na základě porušení jiné povinnosti
než záznamní, což je ze správního spisu patrné. K námitce stěžovatele, že ze správního spisu
vyplývá, že ve věci daňového přiznání za červen 1999 bylo správcem daně nejprve zahájeno
vytýkací řízení, Nejvyšší správní soud uvádí, že takováto skutečnost ze spisu nevyplývá.
Protože ji daňový subjekt nedoložil předložením uvedené výzvy, je jeho námitku nutno
hodnotit jako nedůvodnou, a to i za situace, kdy je z rozhodnutí městského soudu zřejmé,
že se tento s touto námitkou nevypořádal, jakož i že se jednalo o jiné zdaňovací období.
Toto jeho pochybení však nemohlo mít, vzhledem k charakteru této námitky,
vliv na zákonnost rozhodnutí městského soudu. I tento stížní bod je tedy nedůvodný.
Důvodnou však Nejvyšší správní soud shledává námitku stěžovatele, že se jak městský
soud, tak i správní orgán, nevypořádal s jeho námitkou zdůrazňující početní rozpor
mezi správním spisem a platebním výměrem, když v pomůckách je uveden nepřiznaný základ
daně za rok 1999 v množství 946 338 kg, přičemž součtem množství plynu doměřeného
ve všech výměrech se dojde k částce 946 342 tun. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí
následující. Ve správním spise založený dokument s názvem Pomůcky obsahuje na své druhé
straně údaj o celkové výši nepřiznané spotřební daně, která dle této strany činí 2 697 063 Kč,
když je z údajů uvedených na této straně zřejmé, že správce daně k tomuto číslu dospěl
prostým vynásobením množství rozdílu plynu přiznaného daňovým subjektem a zjištěného
dle evidence společnosti S. C. S. a.s., sazbou daně (která činila 2,85 Kč/kg). V Podkladě
k dodatečnému platebnímu výměru z kontroly č. j. 117723/02/002/932/3293, který je součástí
Pomůcek, je uvedena tabulka obsahující přehled množství vybraných výrobků a výši
doměřené daně za jednotlivá zdaňovací období. Poslední řádek tabulky obsahuje rovněž údaj
o výši celkového doměrku za rok 1999 ve výši 2 697 074 Kč. Srovnáním obou částek je
patrné, že druhá uvedená je o 11 Kč vyšší. Rovněž celkový součet množství vybraných
výrobků uvedených v Podkladu se liší od toho, které je uvedeno na druhé straně Pomůcek
(946 342 tun v prvém případě, 946 338 tun v druhém). Nejvyšší správní soud je si vědom, že
v souzené věci došlo ke stanovení daně na základě pomůcek; tato skutečnost však
neopravňuje správce daně ke stanovení daně na základě rozporných skutečností,
neboť i v tomto případě je nutno aplikovat ustanovení §46 odst. 2 zákona o správě daní
a poplatků. Proto musí být i v souzené věci ze správního spisu patrno, na základě jakých
pomůcek došlo ke stanovení daně a jak bylo dospěno k doměřené výši daně. Tento požadavek
však v dané věci splněn nebyl. Ze správního spisu vyplývají údaje, které jsou ve vzájemném
rozporu, když se k této námitce, která byla obsahem již odvolání proti dodatečnému
platebnímu výměru, správní orgán nevyjádřil. Učinil tak stejnou chybu jako městský soud,
který tuto žalobní námitku rovněž zcela pominul. Jeho rozhodnutí je tak stiženo vadou
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, a proto je ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. v této části nepřezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm
je městský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.); v novém rozhodnutí se proto městský soud vypořádá i s výše
uvedenou skutečností, když v dalších bodech je kasační stížnost nedůvodná.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu