ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.87.2006
sp. zn. 7 Afs 87/2006 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Radana Malíka v právní věci stěžovatele
společnosti P. b., s. s r. o., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem
v Praze 4, Na Záhonech 71, za účasti Finančního ředitelství v Praze, se sídlem v Praze 2,
Žitná 12, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 20. 12. 2005, č. j. 5 Ca 158/2004 - 25,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2005, č. j. 5 Ca 158/2004 – 25,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2005, č. j. 5 Ca 158/2004 - 25
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze (dále
jen „finanční ředitelství“) ze dne 25. 6. 2004 č. j. 739/04-130, kterým bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Benešově
ze dne 18. 2. 2003, č. j. 16140/03/021910/4586, jímž byla stěžovateli doměřena spotřební
daň z uhlovodíkových paliv a maziv za zdaňovací období červenec 1999. V odůvodnění
napadeného rozsudku městský soud uvedl, že neshledal důvodnou stěžejní námitku,
že v daném případě nebyly splněny zákonné předpoklady pro vyměření daně podle pomůcek.
Přestože stěžovatel správci daně předložil potřebné doklady a účetnictví, nesplnil svou
zákonnou povinnost průkazu svých tvrzení v daňovém řízení, jak mu to ukládá §31 odst. 9
zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“). Správce daně tak neměl věrohodné a úplné podklady pro to, aby mohl o daňové
povinnosti stěžovatele vést dokazování. Rovněž námitku směřující proti početnímu nesouladu
mezi údaji o množství plynu v dodatečných platebních výměrech a v pomůckách posoudil
jako neopodstatněnou. Finanční ředitelství ve svém rozhodnutí zcela důvodně poukázalo
na ustanovení §50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, podle něhož směřuje-li odvolání
proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení
zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Finanční ředitelství se proto
ve svém rozhodnutí mohlo zabývat pouze tím, zda byly dány podmínky pro stanovení daně
tímto způsobem. Jelikož ze správního spisu bylo patrno na základě jakých pomůcek byla
daň stěžovateli vyčíslena, odvolání bylo projednáno a zhodnoceno v dostatečném rozsahu,
není důvodná ani námitka o porušení ustanovení §46 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků.
Správní rozhodnutí sice trpí matematickou nelogičností, když základ pro stanovení daně
byl vyčíslen nikoli podle tun, ale podle kilogramů, finanční ředitelství však nepochybilo,
jestliže i přes tuto chybu odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru zamítlo.
Namítaný nedostatek totiž neměl vliv na platnost či zákonnost správního rozhodnutí. Městský
soud též neshledal nesprávným posouzení porušení záznamní povinnosti stanovené správcem
daně, jakož i nepřezkoumatelnost způsobu hodnocení svědeckých výpovědí a listinných
důkazů jako důvodu pro použití pomůcek.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. stěžovatel poukázal na to, že již v žalobě namítal zásadní
početní nesoulad ve správním prvostupňovém rozhodnutí, které uvádí základ spotřební daně
v tunách a sazbu spotřební daně 2850 Kč. Obě hodnoty jsou tisíckrát vyšší než uvádí
dokument Finančního úřadu pro Prahu 2 nazvaný „Pomůcky“, který údaje za období roku
1999 až 2000 uvádí v kilogramech a sazbu 2,85 Kč/kg. Městský soud sice dal za pravdu
stěžovateli, že výměr trpí matem atickou chybou, avšak z toho podle jeho názoru nelze dovodit
nezákonnost či neplatnost platebního výměru. Podle stěžovatele buď platí údaje uvedené
ve správním spise nebo ve výměru. Platí-li však podle městského soudu údaje ve správním
spise, byl odvolací orgán povinen zajistit soulad údajů obsažených ve správním spise s údaji
ve výměru, a to formou opravy zřejmé chyby. Nezjednal-li nápravu odvolací orgán,
měl tak učinit soud. Na matematicky rozporný výměr je třeba vždy pohlížet jako
na nezákonný. Stěžovatel dále namítal, že rozhodnutí trpí nedostatkem důvodů, neboť
městský soud se řádně nevypořádal s námitkou obsaženou v bodu II/2 žaloby, v níž stěžovatel
poukazoval na to, že v pomůckách je uveden nepřiznaný základ spotřební daně za rok 1999
v množství 946 338 kg plynu. Součtem plynu doměřeného ve všech výměrech za rok 1999
se dojde k sumě 946 342 tun. I tento početní rozpor mezi správním spisem a výměry nelze
nechat bez povšimnutí. Rovněž námitkou uvedenou pod bodem II/3 žaloby se městský soud
nezabýval. Stěžovatel namítal, že v pomůckách je vyčíslen doměrek spotřební daně pouze
souhrnně za rok 1999 a 2000, avšak ani správce daně ani finanční ředitelství neuvádějí,
jak dospěly k údajům za jednotlivé měsíce roku 1999 a 2000. Stěžovatel zdůraznil, že i daň
stanovená za pomoci pomůcek musí mít oporu ve správním spise a nemůže být výrazem
libovůle. Požadavku uvedenému v ustanovení §46 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků
na soulad rozhodnutí a správního spisu se nelze vyhnout obecným poukazem na ustanovení
§50 odst. 5 citovaného zákona, jak činí městský soud. Pomůcková daň v případě stěžovatele
nesplňuje parametry ustanovení §46 odst. 2 citovaného zákona, když výměry postrádají
oporu ve správním spisu. Nadto se stěžovatel domnívá, že daň mu neměla být stanovena
podle pomůcek, ale na základě dokazování. Stěžovatel předložil správci daně doklady
prokazující údaje uvedené v daňovém přiznání, což potvrzuje i soud (str. 7 třetí odstavec
rozsudku). Dále není možno stěžovateli vytýkat porušení záznamní povinnosti, když
za období leden 1999 až květen 2000 se jí stěžovatel nemohl dopustit, protože mu nebyla
uložena. Finanční ředitelství ani soud se nezabývaly změněnými výpověďmi učiněnými
na Polici ČR svědků Z. Š., L. H. a zejména odpovědí p. L., které stěžovatel předložil
v odvolacím řízení. Finanční ředitelství neuvedlo, proč a na základě jakých skutečností nebere
v úvahu důkazní prostředky předložené stěžovatelem. Bylo proto na soudu, aby rozhodnutí
zrušil jako nepřezkoumatelné. Podle mínění stěžovatele soud po něm v podstatě požaduje,
aby se doznal k pochybnostem správce daně, i když tak dalece jeho daňového břemeno
nesahalo. Jestliže si správce daně obstaral vlastní činností skutečnosti, které podle jeho mínění
vyvracejí údaje uvedené v přiznáních a v dokladech předložených na jeho podporu,
měl povinnost stanovit daň dokazováním. Městský soud se dále nevypořádal s námitkou
uvedenou v bodě II/6 žaloby. Stěžovatel tak z uvedených důvodů navrhl zrušení napadeného
rozsudku městského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že městský soud posoudil
důvody v rozsahu žaloby po skutkové i právní stránce správně a svůj výrok podrobně
zdůvodnil. Proto navrhlo, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle správního spisu byla u stěžovatele provedena daňová kontrola spotřební daně
od doby registrace. Výzvou podle ustanovení §16 odst. 2 písm. c) a §31 odst. 9 zákona
o správě daní a poplatků ze dne 26. 9. 2001 byl stěžovatel vyzván k doložení denní evidence
výtoče propanbutanu za období roku 1999 a dalším skutečnostem vztahujícím
se k jednotlivých čerpacím stanicím. Na tuto výzvu stěžovatel částečně reagoval,
a to vyjádřením do protokolu o ústním jednání ze dne 24. 10. 2001. Následně výzvou
podle ustanovení §16 odst. 2 písm. c) a §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků
ze dne 22. 11. 2001 byl stěžovatel vyzván k dokladování a prokázání množství vytočeného
propanbutanu za období roku 1999 a 2000 a rovněž k předložení evidence členů PB k.
Do protokolu o ústním jednání ze dne 21. 2. 2002 stěžovatel uvedl, že je schopen dokladovat
množství látky, ale z důvodu krádeže jen od poloviny roku 2000, a že evidenci členů není
schopen předložit. Výzvou podle ustanovení §16 odst. 2 písm. c) a §31 odst. 9 zákona
o správě daní a poplatků ze dne 22. 5. 2002 byl poté stěžovatel vyzván mj. k předložení údajů
o množství nebo hodnotě autoplynu vytočeného členy PB k. za období roku 1999 a 2000.
Do protokolu o ústním jednání ze dne 17. 6. 2002 stěžovatel sdělil, že je nemůže předložit,
neboť byly odcizeny při krádeži. Ve správním spise je rovněž založeno rozhodnutí
o stanovení záznamní povinnosti v souladu s ustanovením §39 zákona o správě daní
a poplatků ze dne 10. 5. 2000, jímž byla stěžovateli stanovena záznamní povinnost v rozsahu
v tomto rozhodnutí specifikovaném. V dokumentu nazvaném „Pomůcky, Spotřební daň –
období 1999, 2000“ je přesně rozepsán způsob výpočtu daňové povinnosti, kdy jsou nejprve
uvedeny souhrnné skutečnosti a následně i rozpis daňové povinnosti za jednotlivá zdaňovací
období, tj. za jednotlivé měsíce roku 1999 a 2000.
Stěžovatel v prvé řadě v kasační stížnosti namítal početní nesoulad v dodatečném
platebním výměru, který uvádí jiné hodnoty než dokument nazvaný „Pomůcky“. Stejně
formulovaný žalobní bod uznal městský soud důvodný s tím, že v daném případě
je nepochybné, v jaké částce byla daň doměřena, neboť tento údaj je součástí výroku,
a ze zřejmé chyby v psaní, kdy je místo kilogramu uvedena tuna, nelze dovodit nezákonnost
dodatečného platebního výměru. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že nelze směšovat
instituty odvolání proti platebnímu výměru a opravu zřejmých omylů a nesprávností,
jak to činí stěžovatel, neboť smysl obou institutů je zcela odlišný. Podle ustanovení §56
odst. 1 zákona o správě daní a poplatků stanovenou daň správce daně rozhodnutím opraví
nebo zruší na žádost nebo z úřední povinnosti, pokud byla stanovena někomu, kdo podle
zákona ji není povinen platit, došlo při stanovení daňové povinnosti k zřejmé chybě
v počítání, psaní nebo jinému omylu, zejména jde-li o stanovení dvojí daňové povinnosti
u téže daně a téhož daňového subjektu. Je -li v tomto případě stanovena dvojí daňová
povinnost různě vysoká, zruší se daňová povinnost nižší. Postup upravený v citovaném
ustanovení slouží k opravě vadně stan ovené daně, v případě, že tato byla stanovena někomu
jinému, nebo jestliže při jejím výpočtu došlo k chybě, a dále i k opravě takové zřejmé chyby
v počítání, psaní nebo jiných omylů, které nejsou chybami při stanovení daňové povinnosti,
nýbrž chybami jinými (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2006,
č. j. 2 Afs 136/2005 - 66, www.nssoud.cz). Aby mohlo být takto postupováno, je nutné,
aby výše uvedená chyba byla „zřejmá“, a to buď daňovému subjektu, na jehož návrh
je možno zahájit řízení, nebo správci daně, jenž je k zahájení řízení rovněž povinen. V dané
věci se stěžovatel dovolává zrušení rozhodnutí, neboť se v něm vyskytuje chyba v psaní.
Vzhledem k okolnosti, že sám na tuto chybu poukazuje, je nutné přijmout závěr, že jeho
osobě zřejmá je, tzn., že zde není pochyb o tom, jestli daňový subjekt o této chybě ví. Naopak
vzhledem k nečinnosti správce daně a finančního ředitelství, kteří mají ze zákona obligatorní
povinnost zahájit řízení podle ustanovení §56 zákona odst. 1 zákona o správě daní a poplatků
v případě, že zjistí, že jejich rozhodnutí obsahuje chybu, je nutné vyvodit, že u nich zřejmost
daná nebyla. Okamžik, kdy tyto orgány zjistily chybu v rozhodnutí správce daně, je doručení
stejnopisu žaloby obsahující tuto žalobní námitku. Ze skutečnosti, že odvolací orgán
ani správce daně nic nečiní (resp. soudu není známo, že by činily), však nelze dovodit
nezákonnost rozhodnutí. Ustanovení §56 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků totiž
obsahuje pravidlo, jak postupovat v případě, že daň byla stanovena ve správné výši, avšak
rozhodnutí o této daňové povinnosti obsahuje písařskou chybu. Jestliže tedy stěžovatel má
pochybnosti o správnosti dodatečného platebního výměru a dovozuje, že obsahuje písařskou
chybu, má možnost podat návrh na její opravu. V žádném případě tento procesní postup není
možno suplovat námitkou v kasačním či žalobním soudním řízení. Proto je tato stížní námitka
nedůvodná.
Další námitkou stěžovatele je, že byl doměrek vyčíslen pouze souhrnně za rok 1999
a 2000 a není uváděno množství plynu vytočeného za jednotlivé měsíce. Nejvyšší správní
soud poukazuje na to, že správní spis obsahuje dokument nazvaný „Pomůcky, Spotřební daň –
období 1999, 2000“, jehož strana pátá obsahuje tabulku s přehledem výtoče autoplynu
na karty dle záznamů společnosti S. C. S. , a. s. členěnou podle jednotlivých měsíců.
Vzhledem k okolnosti, že z druhé strany tohoto dokumentu je zřejmé, že pro stanovení daně
podle pomůcek, tedy pro stanovení doměrku, byly použity údaje o množství vytočeného
plynu společnosti S. C. S., a. s., je zřejmé, že se jedná o pomůcku, na jejímž základě byla
stěžovateli doměřena daň. Správní spis rovněž obsahuje sjetiny z počítače společnosti
S. C. S., a. s., která v rozhodné době spravovala databáze stěžovatele zaslané správci daně
Policií České republiky, které zobrazují odběry autoplynu. S ohledem na tyto skutečnosti
je ze správního spisu jasně seznatelné, na základě jakých skutečností byla stěžovateli
doměřena daň a co bylo pomůckou podle ustanovení §31 odst. 6 zákona o správě daní
a poplatků. Nejvyšší správní soud proto zaujal stejné stanovisko jako městský soud a shledal
tuto námitku nedůvodnou.
S námitkou stěžovatele, že pomůcky nemají oporu ve správním spise, se Nejvyšší
správní soud částečně vyrovnal již výše, když považuje za nutné zdůraznit, že z dokumentu
nazvaného „Pomůcky“ nade vší pochybnost vyplývá, že i přes okolnost, že stěžovatel
byl správcem daně několikrát vyzván k prokázání rozhodných skutečností, na tyto výzvy nijak
nereagoval a požadované doklady nepředložil, čímž neprokázal správnost údajů uvedených
ve svém daňovém přiznání. Na str. 1 a 2 rozhodnutí finančního ředitelství je velmi
podrobným způsobem rozebráno, z jakých důvodů považoval správce daně skutečnosti
doložené stěžovatelem za nedostatečné. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že tvrzení
stěžovatele, že mu bylo odcizeno kompletní účetnictví, další písemnosti a doklady
jej nezbavuje povinnosti prokázat údaje, které uvedl v daňovém přiznání. Nelze popřít,
že stěžovatel v daňovém řízení předložil některé doklady, ale nelze již souhlasit s tím, že by
tyto doklady postačovaly a plně vyhověly všem požadavkům stanoveným v jednotlivých
výzvách. Nepředložením požadovaných dokladů tak bylo znemožněno ověření správnosti
údajů záznamní povinnosti a její návaznost na účetní knihu a inventarizační soupisy. Nejvyšší
správní soud proto konstatuje, že stěžovatel v daňovém řízení nevyhověl výzvám správce
daně k prokázání rozhodných skutečností, přičemž byl poučen o důsledcích svého konání .
Správce daně proto postupoval v souladu se zákonem o správě daní a poplatků, když za této
situace přistoupil ke stanovení daně podle pomůcek. Proto je i tato stížní námitka nedůvodná.
Pokud stěžovatel v dalším stížním bodě namítal, že, byly splněny všechny zákonné
předpoklady pro stanovení daně dokazováním, považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné
zdůraznit, že v daňovém řízení, na rozdíl např. od řízení trestního, má daňový subjekt nejen
povinnost tvrzení, ale také povinnost důkazní, tedy povinnost prokázat všechny skutečnosti,
které ve svém daňovém přiznání uvedl. V případě, že správce daně v daňovém řízení vyzve
daňový subjekt k prokázání skutečností jím tvrzených, je tento povinen tvrzené skutečnosti
prokázat. Jestliže však správce daně prokáže existenci skutečností vyvracejících věrohodnost,
průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí nebo daňový subjekt
neprokáže svá tvrzení, tzn., že neunese důkazní břemeno, je správce daně oprávněn stanovit
daň podle pomůcek. V dané věci z provedeného dokazování vyplynulo, že s ohledem
na nedostatek důkazních prostředků předložených stěžovatelem nebyly prokázány
skutečnosti, které tento uváděl v daňovém přiznání. Tato nemožnost byla objektivní, proto
měl správce daně zákonnou povinnost stanovit daňovému subjektu daň za použití pomůcek.
K námitkám týkajícím se prostředků použitých správcem daně ke stanovení daňové
povinnosti se Nejvyšší správní soud nevyjadřuje, neboť s ohledem na ustanovení §50 odst. 5
zákona o správě daní a poplatků mu to nepřísluší. Je totiž jen a pouze věcí správce daně jaké
pomůcky při stanovení daně použije, neboť je povinen jednat i bez součinnosti s daňovým
subjektem. Protože daň byla stěžovateli stanovena na základě pomůcek, nemohlo se finanční
ředitelství vyjadřovat k relevanci dokumentů, které stěžovatel předložil až v odvolacím řízení,
neboť je-li daň stanovena podle pomůcek , nemůže daňový subjekt už v odvolacím řízení
předkládat důkazní prostředky. Co se týká uložené záznamní povinnosti, tato byla stěžovateli
uložena rozhodnutím správce daně až od 1. 6. 2000. Je proto zřejmé, že tato povinnost
nemohla mít relevanci na rozhodné daňové období, které předcházelo stanovení výše uvedené
povinnosti. Proto také správce daně přistoupil ke stan ovení daně za pomoci pomůcek
na základě porušení jiné povinnosti než záznamní, což je ze správního spisu patrné. K tvrzení
stěžovatele, že ze správního spisu vyplývá, že ve věci daňového přiznání za červen 1999 bylo
správcem daně nejprve zahájeno vytýkací řízení, Nejvyšší správní soud uvádí, že taková
skutečnost ze správního spisu nevyplývá. Protože stěžovatel k tomuto svému tvrzení nedoložil
uvedenou výzvu, je jeho námitku nutno hodnotit jako nedůvodnou, a to i za situace,
kdy je z rozhodnutí městského soudu zřejmé, že se tento s touto námitkou nevypořádal, jakož
i že se jednalo o jiné zdaňovací období. Toto jeho pochybení však nemohlo mít, vzhledem
k charakteru této námitky, vliv na zákonnost napadeného rozsudku. I tento stížní bod je tedy
nedůvodný.
Důvodnou však Nejvyšší správní soud shledává stížní námitku stěžovatele,
že ani městský soud, ani finanční ředitelství se nevypořádalo s jeho námitkou týkající
se rozporu mezi správním spisem a dodatečným platebním výměrem, když v pomůckách
je uveden nepřiznaný základ daně za rok 1999 v množství 946 338 kg, přičemž součtem
množství plynu doměřeného ve všech výměrech se dojde k částce 946 342 tun. Nejvyšší
správní soud k tomu uvádí, že ve správním spise založený dokument s názvem „Pomůcky“
obsahuje na str. 2 údaj o celkové výši nepřiznané spotřební daně, která činí 2 697 063 Kč,
když je z údajů uvedených na této straně zřejmé, že správce daně k tomuto číslu dospěl
prostým vynásobením množství rozdílu plynu přiznaného stěžovatelem a zjištěného podle
evidence společnosti S. C. S., a. s. sazbou daně (která činila 2,85 Kč/kg). V Podkladě
k dodatečnému platebnímu výměru z kontroly č. j. 117723/02/002/932/3293, který je součástí
„Pomůcek“, je uvedena tabulka obsahující přehled množství vybraných výrobků a výši
doměřené daně za jednotlivá zdaňovací období. Poslední řádek tabulky obsahuje rovněž údaj
o výši celkového doměrku za rok 1999 ve výši 2 697 074 Kč. Srovnáním obou částek
je patrné, že druhá uvedená je o 11 Kč vyšší. Rovněž celkový součet množství vybraných
výrobků uvedených v Podkladu se liší od toho, které je uvedeno na druhé straně „Pomůcek“
(946 342 tun v prvém případě, 946 338 tun v druhém). Nejvyšší správní soud si je vědom
toho, že daň byla doměřena za použití pomůcek, ale tato skutečnost však neopravňuje správce
daně ke stanovení daně na základě rozporných skutečností, neboť i v tomto případě je nutno
aplikovat ustanovení §46 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Proto musí být v dané věci
ze správního spisu patrno, na základě jakých pomůcek došlo ke stanovení daně a jak správce
daně dospěl k doměřené výši daně. Tento požadavek však v dané věci splněn nebyl.
Ze správního spisu vyplývají údaje, které jsou ve vzájemném rozporu, což bylo namítáno
již v odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru, a finanční ředitelství se k tomu
nevyjádřilo. Učinilo tak stejnou chybu jako městský soud, který tuto žalobní námitku rovněž
zcela pominul. Jeho rozhodnutí je tak stiženo vadou spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí, a proto je podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. v této části nepřezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek v souladu s ustanovením §110 odst. 1
s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V něm je městský soud vázán
právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3
s. ř. s.); v novém rozhodnutí se proto městský soud vypořádá i s výše uvedenou skutečností,
když v dalších bodech je kasační stížnost nedůvodná.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu