ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.93.2006:55
sp. zn. 7 Afs 93/2006 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Radana Malíka v právní věci
stěžovatele Ing. V. K., zastoupeného JUDr. Bedřichem Vymětalíkem, advokátem se sídlem
ve Frýdku-Místku, Lískovecká 2089, za účasti Finančního ředitelství v Ostravě, se sídlem
v Ostravě, Na Jízdárně 3, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 22. 9. 2005, č. j. 22 Ca 281/2005 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Zástupci stěžovatele JUDr. Bedřichu Vymětalíkovi, advokátovi se u r č u j e
na odměně za zastupování částka 1075 Kč, která mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 9. 2005, č. j. 22 Ca 281/2005 – 21
odmítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě (dále
jen „finanční ředitelství“) ze dne 25. 7. 2005, č. j. 9236/150/2003, kterým bylo zamítnuto jeho
odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu Ostrava II ze dne 30. 5. 2003,
č. j. 81271/03/389960/3609 o opravě zřejmé chyby v psaní (předčíslí DIČ z chybného
363 na správné 389) u platebního výměru téhož finančního úřadu ze dne 15. 4. 2003,
č. j. 64568/03/389960/3609 a ze dne 25. 7. 2005, č. j. 13878/150/2003, jímž bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu Ostrava II ze dne 15. 4. 2003,
č. j. 64574/03/389960/3609, kterým správce daně vyzval stěžovatele k zaplacení nedoplatku
na dani z nemovitosti v náhradní lhůtě podle ustanovení §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Krajský soud
v odůvodnění rozsudku uvedl, že rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností podle
ustanovení §56 zákona o správě daní a poplatků, kterým byl opraven pouze údaj o předčíslí
DIČ, není rozhodnutím, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti
ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. Je tomu tak proto, že tímto rozhodnutím nedošlo
k žádné změně výše vyměřené daňové povinnosti. Rozhodnutím ve smyslu ustanovení
§65 odst. 1 s. ř. s. není ani výzva k zaplacení nedoplatku na dani z nemovitosti v náhradní
lhůtě podle ustanovení §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, která je jen úkonem, jímž
se upravuje vedení řízení. V tomto případě je rozhodnutím o právech a povinnostech
ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. předcházející rozhodnutí o stanovení daňové
povinnosti. Na tom nemění nic ani to, uplatnil-li stěžovatel v žalobě proti této výzvě námitky
proti pravomocnému rozhodnutí o daňové povinnosti, protože takovými důvody se již nemůže
správní soud zabývat. Jelikož podle ustanovení §70 písm. a) s. ř. s. jsou ze soudního
přezkoumávání vyloučeny ty úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími podle
ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s., tedy rozhodnutí pouze z formálního hlediska, krajský soud
žalobu stěžovatele odmítl.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s. vyjádřil stěžovatel nesouhlas se závěrem krajského soudu,
že podanou žalobu je nutno odmítnout. Stěžovatel namítal, že krajský soud v rozporu
se zákonem žalobu nepřezkoumal z věcného hlediska, nesprávně posoudil právní otázky
žaloby a nezabýval se ani nezbytným dokazováním s ohledem na důkazy obsažené v žalobě.
Jednoznačné je i to, že finanční ředitelství nebylo oprávněno ani vydat obě rozhodnutí
ze dne 25. 7. 2005 napadená žalobou, a to důvodů uvedených v ustanovení §26 odst. 5, 6
zákona o správě daní a poplatků. Krajský soud však ani na tuto skutečnost odpovídajícím
způsobem nereagoval. Konkrétně jde o to, že se tento soud nezabýval základní otázkou
spočívající v tom, že již v podání ze dne 18. 6. 2003, doplněném dne 24. 8. 2003, namítal
stěžovatel podjatost všech zaměstnanců finančního úřadu a finančního ředitelství. Finanční
ředitelství nedoložilo, jak se s námitkou podjatosti vypořádalo, a proto nebylo oprávněno
v řízení pokračovat a vydávat jakákoliv rozhodnutí. Nelze také přijmout, že jako podjatý musí
být označen jen konkrétní zaměstnanec a nikoliv všichni zaměstnanci finančního ředitelství,
ačkoliv ti mají příkaz postupovat proti němu a nerespektovat ani pravomocná soudní
rozhodnutí. Z těchto důvodů se domáhal, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena
k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s., kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž
se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále
jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě
vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Podle ustanovení §70 s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony
správního orgánu a) které nejsou rozhodnutími, b) předběžné povahy, c) jimiž se upravuje
vedení řízení před správním orgánem, d) jejichž vydání závisí výlučně na posouzení
zdravotního stavu osob nebo technického stavu věcí, pokud sama o sobě neznamenají právní
překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské
činnosti, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, e) o nepřiznání nebo odnětí odborné způsobilosti
fyzickým osobám, pokud sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání nebo
zaměstnání nebo jiné činnosti, f) jejichž přezkoumání vylučuje zvláštní zákon.
Z dikce citovaného ustanovení, s ohledem na legislativní zkratku „rozhodnutí“,
lze dovodit, že za rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. lze považovat pouze
takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva
a povinnosti. Podle ustanovení §70 písm. a) s. ř. s. jsou vyloučeny ze soudního přezkoumání
především úkony správního orgánu, které vůbec nejsou rozhodnutím ve smyslu ustanovení
§65 odst. 1 s. ř. s., protože se jimi nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují
subjektivní veřejná práva nebo povinnosti. Judikatura mluví v této souvislosti o aktech, které
se sice prezentují ve formě rozhodnutí, ale rozhodnutími ve smyslu ustanovení §65 odst. 1
s. ř. s. nejsou, protože nemají takový obsah.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že výzva podle
ustanovení §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků není rozhodnutím ve smyslu
ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. a že je ze soudního přezkumu vyloučena.
Z dikce ustanovení §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků je zřejmé, že výzvou
vydanou podle citovaného ustanovení správce daně pouze vyzývá daňový subjekt ke splnění
povinnosti zaplatit daňový nedoplatek, a to v náhradní lhůtě, neboť daň byla již vyměřena,
tzn. že daňová povinnost již existuje. Výzva je tak pokusem dosáhnout uhrazení daňového
nedoplatku smírnou cestou v případě, kdy daňový dlužník nesplnil svou povinnost před
zahájením daňové exekuce, tj. výkonem rozhodnutí. Výzva k uhrazení daňového nedoplatku
v náhradní lhůtě podle ustanovení §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků tedy
má povahu pouhého procesního úkonu a při jejím zaslání se vychází z toho, že daňový subjekt
je již v pozici daňového dlužníka s přesně stanovenou daňovou povinností. Doručením výzvy
se tak práva či povinnosti daňového subjektu nemění, a tím méně zakládají. Výzva je pouze
prvým úkonem před zahájením vymáhání, přičemž vymáhání lze zahájit i bez výzvy hrozí-li
nebezpečí, že účel vymáhání bude zmařen, nepřistoupí-li se k němu neprodleně (§73 odst. 2
zákona o správě daní a poplatků). To znamená, že výzva není nezbytným úkonem před
zahájením daňové exekuce. Ustanovení §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků sice dává
daňovému dlužníkovi možnost podat odvolání, kterou v daném případě stěžovatelem využil,
ale tímto odvoláním se již nemůže domáhat změny daňového nedoplatku. V této fázi řízení
již nemůže daňový subjekt namítat to, co mohl uplatňovat v řízení vyměřovacím. Kdyby však
před zahájením exekučního řízení neměl možnost seznat obsah exekučního titulu, zejména
týkající se povinnosti platit daňový nedoplatek, k jehož úhradě je vyzýván, mohl by se i v této
fázi řízení bránit námitkou, že exekuční titul není proti němu právně účinným
a vykonatelným.
Výše uvedený právní názor, že výzva je úkonem, který není soudem přezkoumatelný,
vyjádřil i Ústavní soud v usnesení ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. IV. ÚS 198/99, v němž uvedl,
že „Ze systematického zařazení §73 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, lze usuzovat, že výzva k zaplacení nedoplatku
daně v náhradní lhůtě má povahu pouhého procesního rozhodnutí, neboť neřeší ani neukládá
hmotněprávní povinnosti placení daně, nýbrž pouze upomíná o zaplacení daňového
nedoplatku.“
Pokud jde o charakter správního aktu, totéž platí u rozhodnutí o opravě zřejmých
omylů a nesprávnosti, kterým byl v rozhodnutí o daňové povinnosti (platební výměr
Finančního úřadu Ostrava II ze dne 15. 4. 2003, č. j. 64568/03/389960/3609) opraven pouze
údaj o předčíslí DIČ z chybného 363 na správné 389. Se zřetelem k tomu, že uvedeným
rozhodnutím o opravě zřejmých omylů a nesprávností nedošlo ke změně výše vyměřené
daňové povinnosti, není toto rozhodnutí rozhodnutím ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s.
a nepodléhá soudnímu přezkoumání (§70 písm. a) s. ř. s.).
S ohledem na výše uvedené je bez významu tvrzení stěžovatele v kasační stížnosti,
že finanční ředitelství nebylo oprávněno ani vydat obě rozhodnutí ze dne 25. 7. 2005
napadená žalobou, a to důvodů uvedených v ustanovení §26 odst. 5, 6 zákona o správě daní
a poplatků a že se krajský soud nezabýval základní otázkou spočívající v tom, že již v podání
ze dne 18. 6. 2003, doplněném dne 24. 8. 2003, namítal podjatost všech zaměstnanců
finančního úřadu a finančního ředitelství.
Nejvyšší správní soud musí především poukázat na odůvodnění napadeného
rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 25. 7. 2005 č. j. 13878/150/2003, v němž je řešena
stěžovatelova námitka podjatosti. V tomto rozhodnutí finanční ředitelství uvedlo,
že stěžovatel podal dne 19. 6. 2003 námitku, v níž označil za podjatý jak Finanční úřad
Ostrava II., tak i finanční ředitelství a jelikož nelze namítat podjatost správního úřadu jako
takového, nýbrž pouze konkrétní osoby, vyzvalo finanční ředitelství stěžovatele výzvou podle
§21 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků k doplnění jména a příjmení konkrétních
pracovníků, jejichž vyloučení z daňového řízení se domáhá s poučením o následcích
nevyhovění výzvě. Přesto, že stěžovatel výzvu převzal dne 31. 7. 2003, nedoplnil náležitosti
námitky podjatosti do 15 dnů od jejího doručení, a proto je nutno na námitku pojatosti hledět
jako by nebyla podána (§21 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků). Rozhodné je však
to, že výzva podle ustanovení §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků a rozhodnutí
o opravě zřejmých omylů a nesprávností nejsou rozhodnutími ve smyslu ustanovení §65
odst. 1 s. ř. s. a jako taková jsou ze soudního přezkoumání vyloučena. Jestliže jsou tato
rozhodnutí vyloučena ze soudního přezkoumání (§70 písm. a) a c) s. ř. s.), nemůže soud
ve vztahu k těmto rozhodnutím věcně přezkoumávat ani námitku podjatosti právě z toho
důvodu, že soudní přezkum uvedených rozhodnutí je vyloučen. Takovou námitku by proto
bylo možno přezkoumat jen ve vztahu k soudně přezkoumatelným rozhodnutím, kterými však
předmětná rozhodnutí nejsou.
Z důvodů výše uvedených není napadené usnesení krajského soudu nezákonné, a proto
Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Ve věci
rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu
ředitelství žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát a podle
§35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát.
Podle ustanovení §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, náleží advokátovi odměna za jeden úkon právní služby
(doplnění kasační stížnosti) 1000 Kč a podle §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových
výdajů v částce 75 Kč, celkem tedy 1075 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu