ECLI:CZ:NSS:2007:1.AFS.100.2006
sp. zn. 1 Afs 100/2006 - 85
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce
T. O., s. r. o., zastoupené JUDr. Mojmírem Bartošíkem, advokátem se sídlem Praha 1,
Karlovo nám. 24, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Praze, se sídlem Praha 2,
Žitná 12, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2004, č. j. 9415/04-130, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2006, č. j. 8
Ca 60/2005 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem zamítl městský soud žalobu proti shora označenému
rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru
ze dne 31. 12. 2003 č. j. 35760/03/039971/3139, jímž Finanční úřad v Čáslavi
(dále jen „správce daně“) vyměřil žalobci za zdaňovací období květen 2002 nadměrný
odpočet z daně z přidané hodnoty ve výši 38 159 Kč. Žalobce v daňovém přiznání za uvedené
zdaňovací období ze dne 24. 6. 2002 vykázal nadměrný odpočet ve výši 13 238 159 Kč.
Správce daně neuznal žalobcem uplatněný nadměrný odpočet ve výši 13 200 000 Kč;
šetřením zjistil, že se neuskutečnilo zdanitelné plnění podle faktury č. 20200006 ze dne
5. 9. 2000 přijaté žalobcem od společnosti K. & S. G. a. s., jako prodávajícího, protože
nedošlo k převodu vlastnictví k souboru movitých věcí dle kupní smlouvy ze dne 24. 8. 2000.
Dle čl. 1 této smlouvy je prodávající vlastníkem souboru movitých věcí (tvořeného soubory
strojnětechnologického zařízení pro rafinaci jedlých olejů, ke ztužování margarínů a tuků, ke
stáčení jedlých olejů, k výrobě, porcování a balení margarínů a tuků, čištění odpadních vod,
pro výrobu páry a další samostatné movité věci) na základě kupní smlouvy ze dne 7. 10. 1999.
Podle čl. 5 smlouvy ze dne 24. 8. 2000 prodávající seznámil žalobce se skutečností, že
předmět smlouvy byl správkyní konkursní podstaty úpadce K., a. s., zahrnut do konkursní
podstaty a prodávající se žalobou domáhá jeho vyloučení.
Žalovaný odvolání proti platebnímu výměru zamítl, neuznal žalobcovy námitky
vůči procesnímu postupu správce daně ani vůči výši vyměřeného nadměrného odpočtu.
Správce daně v rámci dožádání a místních šetření u žalobce zjistil, že soubor movitých
věcí byl postupně převeden mezi společnostmi K., a. s., K. F., a. s., K. & S. G., a. s. (dále jen
uvedené názvy společností bez firemních dodatků), a žalobcem. V době uzavření smlouvy
mezi K. a K. F. a smlouvy mezi K. F. a K. & S. G., které byly obě uzavřeny dne 7. 10. 1999,
byl již tři měsíce podán návrh na konkurs společností K. a K. F. V konkursu se ocitla i
společnost K. & S. G. Proto mělo být s převodem majetku spěcháno s cílem vyvést jej ze
zadlužených společností.
Dále žalovaný uvedl, že K. vyhotovil soupis převáděného majetku teprve 12. 10. 1999
(datum tisku) ačkoli smlouva byla uzavřena již dne 7. 10. 1999, a tento soupis tak nemohl být
nedílnou součástí kupní smlouvy. Předmět obou smluv ze dne 7. 10. 1999 nebyl po uzavření
smluv nikdy předán a převzat, a to ani mezi K. a K. F. ani mezi K. F. a K. & S. G.. Soubor
movitých věcí i nadále užívala a provozovala jako vlastní majetek společnost K.. Tento
soubor se i nadále nachází v konkursní podstatě úpadce K. Kupní cena nebyla společnosti K.
dle smluvních ujednání zaplacena a stejně tak nebyla ze strany K. F. dodržena smluvní
povinnost předkupního práva ve prospěch K. Obě kupní smlouvy jsou identické, sepsané
totožnou osobou. Z předložených dokladů a skutečností zjištěných v obchodním rejstříku je
zcela zřejmá personální propojenost členů statutárních orgánů ve všech zúčastněných
společnostech.
Žalovaný uzavřel, že ze žalobcem předložených důkazních prostředků vyplynulo,
že transakce proběhla pouze formálně. Ve skutečnosti tento prodej (myšleno prodej mezi K. a
K. F. a K. F. a K. & S. G.) nebyl míněn vážně, jak dokládají skutečnosti zjištěné správcem
daně. K. jako první v řadě neměl při podpisu smlouvy úmysl převést vlastnictví movitých věcí
na K. F. a tato společnost neměla v úmyslu vlastnictví nabýt. Obě smluvní strany tedy
nechtěly svým projevem vůle způsobit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle
spojuje. Podle žalovaného je tak tato kupní smlouva nevážná a podle §37 odst. 1 občanského
zákoníku neplatná. Z neplatné smlouvy mezi K. a K. F. nemohl nabýt vlastnictví k souboru
movitých věcí K. & S. G. a ani žalobce. Skutečný stav je zastřen stavem formálně právním,
k prodeji ve skutečnosti nedošlo. Podle §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a
poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), se při uplatňování zákonů v
daňovém řízení bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti
rozhodné pro stanovení či vybrání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se
od něho. Smyslem celé transakce tedy podle žalovaného bylo pouze „papírově“ převádět
majetek, aniž by k jeho převodu podle smluv skutečně došlo. Předmětný movitý majetek tedy
žalovaný nepoužil k podnikání, čímž nebyly splněny podmínky stanovené v §19 zákona
č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZDPH).
Podle žalovaného neunesl žalobce důkazní břemeno, protože v daňovém řízení řádnými
důkazními prostředky neprokázal, že zdanitelné plnění uvedené ve výše specifikované faktuře
se uskutečnilo a že je použil při podnikání, proto nebyly splněny podmínky §19 odst. 1 a 2
ZDPH.
Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného žalobou u městského soudu.
Namítal, že se nemohl účastnit výslechu svědků a vyjádřit se k prováděným důkazům
podle §16 odst. 4 písm. e) a obecně i §7 odst. 1 daňového řádu. Jestliže je příslušná
osoba dotazována na důležité okolnosti v daňovém řízení, jež se týkají jiných osob,
jedná se zjevně o výslech svědka a správce daně není oprávněn takový úkon kvalifikovat
bez přihlédnutí k jeho skutečnému obsahu. S ohledem na zásadu rovnosti zbraní měl žalobce
právo se s důkazy seznámit a vyjádřit se k nim, a to rozhodně nikoli až s jakýmsi
jejich shrnutím či zhodnocením provedeným správcem daně. Žalobci nelze upřít možnost
klást svědkům otázky při místním šetření (I. ÚS 54/01). Tím mělo být porušeno právo žalobce
na spravedlivý proces. Správce daně pak nedbal základních zásad daňového řízení, zejména
zásady součinnosti podle §2 odst. 2 a 9 daňového řádu, a nešetřil práv a právem chráněné
zájmy žalobce ve smyslu §2 odst. 1 daňového řádu.
Dále žalobce namítal, že správce daně nikdy nepředestřel úvahu o hodnocení důkazů.
Přestože byl podle §32 odst. 9 daňového řádu požádán o sdělení důvodů rozdílu
mezi vyměřenou a přiznanou daní, v přípisu správce daně k této žádosti rovněž
nebyly předestřeny důvody rozhodnutí. Rozhodnutí správce daně a žalovaného
jsou proto nepřezkoumatelná. Protože neznal důvody rozhodnutí správce daně, nemohl
žalobce činit žádné návrhy na provedení důkazů.
Rozhodnutí správce daně a žalovaného jsou nepřezkoumatelná také proto,
že v nich chybí odůvodnění závěru, že kupní smlouva byla simulovaným právním úkonem.
Žalovaný navíc oproti správci daně rozšířil svou argumentaci, že nedošlo k uskutečnění
zdanitelného plnění, k čemuž žalobci neumožnil vyjádřit se a navrhnout případné důkazy.
I přes absenci odůvodnění závěrů žalovaného, žalobce namítl, že na základě provedeného
šetření je možné dojít k závěru, že přijatá plnění použil při podnikání, že prokázal přijaté
zdanitelné plnění daňovým dokladem, že došlo k dodání zboží podle §9 odst. 1 ZSDP,
resp. podle §412 až 416 obchodního zákoníku.
Žalobce též namítl nicotnost rozhodnutí obou daňových orgánů z důvodů nedostatku
pravomoci osvědčovat nabytí vlastnictví. Dále poukázal na to, že se žalovaný nevypořádal
s námitkou nedostatku odůvodnění rozhodnutí správce daně. Vytýkací řízení
pak mělo být zahájeno neplatným rozhodnutím, jemuž chyběla jedna ze základních náležitostí
podle §32 odst. 2 písm. g) daňového řádu – otisk razítka se státním znakem.
K závěru žalovaného, že „s převodem majetku bylo spěcháno s cílem vyvést
jej ze zadlužených firem“ žalobce uvedl, že se ve skutečnosti jednalo o zcela zřetelnou
a průhlednou restrukturalizaci dvou potravinářských skupin na trhu s cílem zefektivnění
jejich provozu a vyřešení jejich pohledávek a závazků. Je zřejmé, že statutární orgány
jednotlivých společností se musely znát z pracovního styku; žalobce nerozumí spojení
„personální propojenost členů statutárních orgánů“.
Konečně žalobce pro objasnění obsahu a vážnosti právních úkonů navrhl výslech
svědků – Ing. M. P., bývalého předsedy představenstva K., Ing. K. R., bývalého předsedy
představenstva K. F., T. P., bývalého předsedy představenstva K. & S. G., Ing. M. H.,
bývalého předsedy představenstva K. H.
Městský soud žalobu zamítl. Zásadu uvedenou v §2 odst. 7 daňového řádu
musí správce daně respektovat i tehdy, pokud svědčí v neprospěch daňového subjektu,
jako je tomu v případě žalobce. Námitku zkrácení práv žalobce na právu klást svědkům
otázky soud vyhodnotil jako nepatřičnou, když ze správního spisu zjistil, že správce
daně obdržel v rámci dožádání výsledky daňových řízení prováděných za účelem zjištění
daňové povinnosti jiných subjektů (K. F., K. & S. G.), tudíž se nejednalo o výslech svědků ve
věci žalobce. O vyhodnocení závěrů z uvedených řízení byl žalobce informován.
Sdělení důvodu rozdílů mezi vyměřenou a přiznanou daní pode §32 odst. 9 daňového
řádu nemusí obsahovat žádné zvláštní náležitosti, obstojí, pokud obsahuje označení důvodů
a odkaz na jeho předchozí projednání. Pokud jde o námitku neplatnosti rozhodnutí o zahájení
vytýkacího řízení, soud konstatoval, že žalobce nedoložil originál tohoto rozhodnutí.
Městský soud pak na základě dokumentace předložené žalobcem v daňovém řízení
dospěl ke stejnému názoru jako žalovaný; kupní smlouva mezi K. & S. G. je neplatná. K tomu
soud vedly pochybnosti ohledně platnosti smluv uzavřených dne 7. 10. 1999 mezi K. a K. F. a
mezi K. F. a K. & S. G. Z těchto smluv je zřejmé, že společnost K. neměla při podpisu
smlouvy v úmyslu vlastnictví předmětného souboru movitých věcí převést a K. F. neměla
v úmyslu toto vlastnictví nabýt, když v zápětí ještě téhož dne převedla soubor věcí na K. & S.
G.. K. má dodnes na svých nemovitostech a movitostech žalobce jako nájemce.
Na existenci vážné vůle k právnímu úkonu lze usoudit z objektivních skutečností,
za nichž byl učiněn, zejména byl-li učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují
pochybnosti, že subjekt projevující vůli zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon
s takovým projevem vůle spojuje. Pokud vzniknou pochybnosti o vážnosti vůle,
je třeba posuzovat konkrétní okolnosti případu. Proto soud dospěl k závěru, že se v daném
případě jednalo o řadu navazujících právních úkonů, které nebyly ani prodávajícími
ani kupujícími učiněny vážně. Předmětný soubor věcí nebyl nikdy prvním kupujícím předán
dalším kupujícím.
Městský soud též dospěl k závěru, že prohlášením konkursu na K. F. (usnesením
soudu ze dne 26. 11. 1999, č. j. 92 K 34/1999 - 40) smlouvy, kterými se převádí věci, práva a
jiné majetkové hodnoty ze svého majetku na jiné osoby bezplatně nebo za nápadně
nevýhodných podmínek s výjimkou přiměřeného daru osobám blízkým k obvyklým
příležitostem, tímto dlužníkem uzavřené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na
prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu jsou podle §15
odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších
předpisů, neúčinné vůči jeho věřitelům. Nemohlo tedy dojít k uzavření platné a účinné
smlouvy mezi K. F. a K. & S. G. a následně mezi K. & S. G. a žalobcem.
Z protokolu o ústním jednání před soudem dne 23. 3. 2006 je pak zřejmé, že městský
soud učinil tento svůj závěr na podkladě rozsudku jiného senátu téhož soudu
ze dne 13. 1. 2004 č. j. 48 Cm 172/2000 - 155, který byl součástí správního spisu.
V tomto řízení se správce konkursní podstaty úpadce K. & S. G. domáhal vydání
předmětného souboru movitých věcí z konkursní podstaty úpadce K.. V tomto řízení městský
soud opětovně (po té, co Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce zrušil jeho rozsudek ze dne
28. 5. 2002 č. j. 48 Cm 172/200 - 49) zamítl žalobu, když v odůvodnění konstatoval, že kupní
smlouva mezi K. a K. F. ze dne 7. 10. 1999 je neplatná a proto ani K. F. ani K. & S. G.
nebyli nikdy vlastníky předmětného souboru movitých věcí. Při uvedeném ústním jednání
z vyjádření žalovaného vyplynulo, že K. & S. G. uvedený rozsudek napadla opravným
prostředkem a nebylo zřejmé, zda tento rozsudek již nabyl právní moci či nikoli.
Konečně městský soud uvedl, že při svém rozhodování též zohlednil právní
názor vyjádřený v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 7. 2001
ve věci Ferrazzini proti Itálii, v němž tento soud judikoval, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
práv a základních svobod není aplikovatelný na spory související s daňovými řízeními.
Rozsudek městského soudu napadl žalobce včas podanou kasační stížností,
v níž výslovně jako stížní důvody označil jednak nezákonnost rozsudku spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]
a jednak porušení zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost jeho rozhodnutí a pro tuto vadu měl městský soud napadené
rozhodnutí zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Pokud jde o stížní důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., žalobce uvedl, že závěr
žalovaného i městského soudu, že formálně právní stav (uzavřené kupní smlouvy) neodpovídá
stavu faktickému, je chybný a podmínky pro uplatnění nároku na nadměrný odpočet
byly splněny.
V prvé řadě žalobce namítá, že ustanovení §2 odst. 7 daňového řádu nedává daňovým
orgánům pravomoc vyslovovat platnost či neplatnost právních úkonů s důsledky
pro třetí osoby a proto je část odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného protizákonná.
Právní názor daňových orgánů nezakládá neplatnost kupních smluv v celém řetězci převodů.
Pro účely posuzování platnosti či neplatnosti kupních smluv z hlediska obchodního
práva není rozhodné, zda nabyvatel movitých věcí je používal pro své podnikání,
ani nerozhoduje, jak dlouho je vlastnil. Řetěz kupních smluv byl platný bez ohledu na to,
zda některý z nich pro krátkost doby, kdy byl vlastníkem, nestihl jejich praktické využívání.
Žalobce jako poslední článek řetězce vlastníků se stal řádným vlastníkem předmětného
souboru movitých věcí na dlouhou dobu a také je naprosto nesporně dlouhodobě provozoval
ke své podnikatelské činnosti, což lze snadno prokázat z účetních a obchodních dokladů.
Žalobce při své podnikatelské činnosti pravidelně podával správci daně daňová přiznání,
zejména k dani z přidané hodnoty, týkající se produkce vyprodukované na zařízení,
které bylo předmětem sporné kupní smlouvy. Správce daně nikdy podnikatelskou činnost
žalobce nezpochybňoval a bez problémů mu vracel nadměrné odpočty za uvedenou produkci.
Je tedy nelogické, aby správce daně dospěl k názoru, že stěžovatel předmětný soubor
movitých věcí nikdy nenabyl a že jej ani neužívá.
Dále žalobce namítá, že městský soud v napadeném rozsudku sice rozvádí úvahy,
že kupní smlouvy mezi K. F. a K. & S. G. nebylo možné s ohledem na §15 písm. c) zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, uzavřít, nicméně toto tvrzení nemá žádným
pravomocným rozhodnutím doloženo a jedná se pouze o úvahu. Žalobce je toho názoru, že
dle uvedeného ustanovení by se mohlo jednat pouze o neúčinnost smluv vůči věřitelům,
pokud by smlouvy byly uzavřeny za podmínek stanovených tímto ustanovením, nikoli o jejich
neplatnost. Navíc tento fakt musí být konstatován v rozhodnutí soudu, nikoli pouze jako
zmínky v odůvodnění rozhodnutí.
Městský soud podle žalobce neposoudil správně skutkový stav a dospěl ke stejným
závěrům jako žalovaný bez toho, aby provedl důkazy navržené žalobcem při ústním jednání
dne 23. 3. 2006 (výslech svědků, opatření listin z daňových spisů dožádaných správců daně).
Soud tak dospěl k názoru, že zúčastněné společnosti neměly v úmyslu při podpisu
kupních smluv převádět vlastnictví k předmětnému souboru movitých věcí,
aniž by měl pro své tvrzení jakýkoli důkaz.
Dále městský soud nevysvětlil, co vedlo žalobce k uzavření kupní smlouvy,
že na zařízení, které údajně nechtěl koupit dlouhodobě provozoval svoji podnikatelskou
činnost, a uhradil kupní cenu nabytého souboru movitých věcí. Z odůvodnění rozhodnutí
musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně
jedné a právními hodnoceními na straně druhé; musí z něho být i patrno,
proč soud nepovažoval za důvodnou argumentaci žalobce, proč jeho žalobní námitky
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené.
Pokud jde o stížní důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., žalobce poukazuje
na to, že městský soud nedostatečně prověřil a zhodnotil jeho námitky proti postupu daňových
orgánů v průběhu celého daňového řízení, přičemž v žalobě namítal nesplnění podmínek §2
odst. 2 a 9, §7 odst. 1 a §31 odst. 2 daňového řádu. Proto nebyl úplně zjištěn skutkový
stav a žalobci bylo zabráněno uplatnit v řízení své námitky. Městský soud námitky paušálně
odmítl, aniž je ověřil provedením navržených důkazů.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že správce daně posuzoval právní
úkony (kupní smlouvy) pouze pro účely daňového řízení o daňové povinnosti žalobce,
jiné důsledky daňové orgány ani vyvozovat nemohou. Bylo průkazně zjištěno, že předmětný
soubor movitých věcí nebyl prvním prodávajícím předán dalším kupujícím, nedošlo ke změně
vlastnického práva, a kupní smlouvy byly na základě zjištěných skutečností pro daňové
účely posouzeny jako neplatné a zdanitelné plnění nebylo prokázáno jako uskutečněné.
Správce daně vyhodnotil veškeré získané důkazní prostředky a přihlédl ke všemu, co vyšlo
v daňovém řízení najevo, proto se navrhovaný výslech svědků jevil jako nadbytečný.
Ztotožňuje se s argumentací městského soudu a navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal rozhodnutí městského soudu v mezích uplatněných
kasačních důvodů a neshledal stížnost žalobce důvodnou.
Pokud jde o námitku nesprávného posouzení právní otázky městským
soudem - konkrétně závěru žalovaného, že formálně právní stav neodpovídá
stavu faktickému, protože daňové orgány nemají pravomoc posuzovat platnost či neplatnost
právních úkonů s důsledky pro třetí osoby, soud uvádí, že daňové orgány si podle §28
daňového řádu mohou učinit úsudek o tzv. předběžné otázce, tzn. o otázce,
která sama není předmětem řízení, avšak na jejím vyřešení je závislé rozhodnutí,
které má daňový orgán učinit. V daném případě správce daně musel jako předběžnou nejprve
vyřešit otázku platnosti kupní smlouvy mezi K. a K. F., resp. otázku, zda skutečně mezi
těmito subjekty došlo k převodu vlastnického práva k předmětnému souboru movitých věcí a
zda tedy K. & S. G. byla vlastníkem souboru movitých věcí. Na této otázce totiž závisela
otázka předmětného řízení, tzn. zda byly splněny podmínky uskutečnění zdanitelného plnění
ve vztahu k žalobci.
I při posuzování tzv. předběžné otázky se daňové orgány opírají o ustanovení
§2 odst. 7 daňového řádu, podle něhož se při uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení
bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné
pro stanovení či vybrání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho.
To platí pokud, daňové orgány nejsou v konkrétním případě vázány rozhodnutím,
které o (pro dané řízení) předběžné otázce učinil závazně jiný orgán (viz §28 daňového řádu).
Existenci takového rozhodnutí však žalobce nenamítá; ani výše zmíněné řízení vedené
u městského soudu pod sp. zn. 48 Cm 172/2000, v němž se K. & S. G. domáhala vyloučení
předmětného souboru movitých věcí z konkursní podstaty úpadce K., nemohlo poskytnout
závaznou odpověď na tuto předběžnou otázku, protože také v tomto řízení posuzoval soud
platnost smluv pouze jako předběžnou otázku.
Zmíněná ustanovení daňového řádu však rozhodně nezakládají pravomoc daňových
orgánů činit závěry o platnosti či neplatnosti právních úkonů s širším dosahem
než pouze pro účely daňového řízení. V daném případě nic nenasvědčuje tomu,
že by tuto hranici daňové orgány překročily; ani žalobce v kasační stížnosti nespecifikuje,
jaký měla mít rozhodnutí správce daně a žalovaného dopad v rovině „obecného obchodního
práva“.
Žalobce v této souvislosti dále zpochybnil, že by platnost řetězce smluv mohla
být zpochybněna krátkostí doby, po kterou byla jedna ze společností vlastníkem předmětného
souboru nemovitostí, a tedy to, že tato společnost nestihla jeho praktické využívání. Z kasační
stížnosti však dále nevyplývá, vůči čemu tato námitka směřuje. Základem rozhodnutí správce
daně a žalovaného je totiž závěr ohledně výše specifikované předběžné otázky – (ne)platnosti
kupní smlouvy, resp. (ne)uskutečnění převodu vlastnického práva mezi K. a K. F. a z ní
vyplývajícího závěru o tom, že K. & S. G. nebyla vlastníkem předmětného souboru
nemovitostí. Daňové orgány tedy nezaložily svá rozhodnutí na posuzování znaku použití
přijatého zdanitelného plnění při podnikání (§19 odst. 1 ZDPH).
Je sice skutečností, že žalovaný na str. 5 napadeného rozhodnutí uvádí,
že „z uvedených skutečností je zřejmé, že jste (žalobce) předmětný majetek
nevyužili k podnikání a nesplnili tak podmínky uvedené v ustanovení §19 ZDPH“,
k tomu soud nicméně uvádí, že tento závěr navazuje na závěr vyjádřený žalovaným na str. 4
napadeného rozhodnutí, který se týká právě výše uvedené předběžné otázky. Je přitom
zřejmé, že pokud nedošlo k uskutečnění zdanitelného plnění, nemohlo dojít ani k jeho využití
k podnikání. Z hlediska systematiky rozhodnutí pak lze poznamenat, že by postačilo,
kdyby se žalovaný zabýval pouze otázkou uskutečnění zdanitelného plnění.
Okolnost namítaná žalobcem, že pravidelně podával správci daně daňová přiznání
týkající se produkce vyprodukované na zařízení-předmětném souboru movitých
věcí pak nemá k prokazování uskutečnění zdanitelného plnění žádný vztah.
Do jisté míry však lze přisvědčit žalobcově námitce napadající závěr městského soudu
učiněný na základě ustanovení §15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání. Aplikací
uvedeného ustanovení totiž nelze dospět k závěru, že kupní smlouva mezi K. F. a K. & S. G.
ze dne 7. 10. 1999 je neplatná, jak uvedl městský soud. Prohlášení konkursu může podle
uvedeného ustanovení mít na smluvní vztahy úpadce pouze ten vliv, že smlouva je neúčinná
vůči věřitelům a plnění z ní (i kdyby bylo ve vlastnictví jiného subjektu) je součástí konkursní
podstaty. Tento stav pak nelze ztotožňovat s neplatností takové smlouvy, a to přesto, že ve
sporu o vyloučení předmětného souboru movitých věcí z konkursní podstaty úpadce K.
vedeného u městského soudu pod sp. zn. 48 Cm 172/2000 (viz výše) její správkyně staví
svou argumentaci na neplatnosti kupních smluv. Na druhou stranu nelze ani přisvědčit
tomu, že konstatování o neúčinnosti smlouvy musí být obsaženo ve výroku rozhodnutí soudu,
neboť takovýmto výrokem soud autoritativně určuje, že určitá smlouva je neúčinná,
tuto neurčitost však nezakládá, protože neúčinnost smlouvy je podle 15 odst. 1 zákona
o konkursu a vyrovnání vzniká ex lege, což ale není v posuzovaném případě relevantní.
Daňové orgány založily svá rozhodnutí na tom, že kupní smlouvy mezi zúčastněnými
společnostmi byly neplatné, ohledně jejich neúčinnosti z důvodu prohlášení konkursu
žádné závěry nečinily. Předmětná část odůvodnění rozsudku městského soudu
je tak v podstatě nesrozumitelná, avšak nezpůsobuje nesrozumitelnost celého rozsudku,
k níž by musel Nejvyšší správní soud přihlédnout z moci úřední (§109 odst. 3 s. ř. s.).
Pokud jde o námitku žalobce, že městský soud posoudil nesprávně skutkový
stav, protože neprovedl jím v žalobě a při ústním jednání navržené důkazy a přihlásil
se k závěru žalovaného, že skutkový a právní stav není v posuzovaném případě totožný,
musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že touto námitkou žalobce ve skutečnosti poukazuje
na vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., přestože ji žalobce uvádí v kasační stížnosti
vedle námitek zpochybňujících posouzení právní otázky. Žalobce poukázal na skutečnost,
že městský soud nesprávně posoudil právní otázku, protože neprovedl jím navrhované
důkazy; jiný důvod nesprávného posouzení právní otázky neuvedl.
Žalobcův návrh na provedení výslechu čtyř výše jmenovaných svědků a návrh
na „zajištění listin ze správních spisů dožádaných správců daně, kterými byly získávány
informace od třetích osob“ byl usnesením městského soudu vyhlášeným při jednání
dne 23. 3. 2006 zamítnut, odůvodnění bylo dle záznamu z uvedeného jednání sděleno ústně.
K této námitce je třeba uvést, že žalobce navrhl provedení uvedených důkazů teprve
v žalobě, resp. až při uvedeném jednání. V řízení před správcem daně navrhl pouze výslech
svědků bývalého předsedy představenstva K. & S. G., T. P., a bývalého jednatele žalobce, J.
D.; správce daně návrhům nevyhověl s tím, že výslechy těchto dvou svědků by nemohly mít
vliv na závěr správce daně ohledně platnosti převodu majetku z K. na K. F. Je sice pravdou,
že žalobce provedení výslechu těchto svědků navrhoval ve fázi, kdy správce daně nijak přesně
nespecifikoval pochybnosti ohledně uskutečnění zdanitelného plnění, nicméně žalobce
nenavrhl provedení jakýchkoli důkazů po té, kdy mu správce daně zaslal vyhodnocení závěrů
vytýkacího řízení a umožnil mu vyjádřit se k nim. Žalobce pak nenavrhl žádné důkazy ani
v odvolání proti platebnímu výměru a jeho doplnění; opakoval pouze, že závěry správce daně
jsou nepřezkoumatelné a neobsahují důkazy hodnotící úvahu. Stejné námitky však vznesl
i v žalobě, kde zároveň navrhl výslech svědků, a proto nelze dojít k závěru, že návrhy
výslechu svědků nemohl předložit již v řízení před správcem daně, popř. v odvolacím řízení.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2003 č. j. 15 Ca 609/2000 - 17, publikovaný
pod č. 551/2005 Sb. NSS: ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. a konstrukce §31 odst. 9 daňového
řádu pak vylučuje, aby soud, který rozhodnutí daňového orgánu toliko přezkoumává,
ve správním soudnictví prováděl na návrh daňového subjektu důkazy, které daňový subjekt
v daňovém řízení nenavrhl ani neoznačil nebo předložil až po jeho skončení, v důsledku
čehož bylo vydáno pro něj nepříznivé rozhodnutí.
Pokud žalobce namítá, že městský soud nevysvětlil, co vedlo žalobce k uzavření
kupní smlouvy, že na zařízení, které údajně nechtěl koupit, dlouhodobě provozoval
svoji podnikatelskou činnost, a uhradil kupní cenu nabytého souboru movitých věcí, uplatňuje
tak ve skutečnosti stížní důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. - nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. K této námitce
nicméně musí Nejvyšší správní soud uvést, že nelze nalézt důvod, proč by se měl městský
soud (nebo i žalovaný) zabývat žalobcem uvedenými aspekty; neplatnost kupní smlouvy
mezi K. & S. G. a žalobcem daňové orgány i městský soud dovozovali nikoli z nedostatku
vůle žalobce, ale z nemožnosti plnění ze strany K. & S. G., když tato společnost se nestala
vlastníkem předmětného souboru věcí – viz výše.
Konečně pokud jde o námitku žalobce, že městský soud nedostatečně prověřil
a zhodnotil jeho žalobní námitku, že daňové orgány nedbaly základních zásad daňového
řízení, zejména zásady součinnosti podle ustanovení §2 odst. 2 a 9 daňového řádu,
pak je skutečností, že městský soud se touto námitkou žalobce v rozsudku nezabývá.
K tomu je však potřeba uvést, že žalobce v žalobě nijak nespecifikoval, ve kterých úkonech
či opomenutích daňových orgánů spatřoval porušení uvedených zásad daňového řízení,
zatímco jiné své námitky vcelku podrobně rozebral. Žalobce uvedenou námitku
nespecifikoval ani v kasační stížnosti. Takto učiněný obecný odkaz na zásadu daňového řízení
nelze považovat za samostatný žalobní bod ve smyslu ustanovení §71 odst 1. písm. d) s. ř. s.,
protože z něj není patrno, z jakých skutkových a právních důvodů žalobce považuje napadené
správní rozhodnutí za nezákonné.
Žalobce dále namítal, že městský soud nedostatečně prověřil a zhodnotil jeho žalobní
námitku, že nebyly řádně splněny podmínky vyžadované ustanovením §7 odst. 1 daňového
řádu. V žalobě pak v souvislosti s tvrzeným porušením ustanovení §16 odst. 4 písm. e)
daňového řádu namítal, že měl právo zúčastnit se v rámci daňového řízení s třetími osobami,
když podle ustanovení §7 odst. 1 daňového řádu nedaňového řízení účastní zúčastní
mimo jiné daňové subjekty. Nicméně s touto námitkou se městský soud vypořádal
právě ve vztahu k namítanému porušení §16 odst. 4 písm. e) daňového řádu, když uvedl,
že správce daně obdržel v rámci dožádání výsledky daňového řízení prováděné za účelem
zjištění daňové povinnosti jiných daňových subjektů, přičemž se nejednalo o výslechy
svědků, ale o zprávu o kontrole, platební výměr a sdělení o provedené kontrole a sdělení
o provedených kontrolách.
Dále pak žalobce uplatnil stejnou námitku ve vztahu k ustanovení §31 odst. 2
daňového řádu, podle něhož správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné
stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji a není v tom vázán jen návrhy
daňových subjektů. Tuto námitku však v žalobě neuplatnil; žalobce nenapadal rozsah
zjišťování skutkového stavu správcem daně, poukazoval jen na vady v hodnocení důkazů
správcem daně a žalovaným. Proto k této námitce nemůže Nejvyšší správní soud přihlížet
(§104 odst. 4 s. ř. s.).
V souvislosti s odůvodněním rozsudku městského soudu Nejvyšší správní soud
připojuje pouze na okraj poznámku ohledně odkazu na rozsudek Evropského soudu pro lidská
práva ze dne 12. 7. 2001 ve věci Ferrazzini proti Itálii. Interpretací tohoto rozsudku
je možné dospět k tomu, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
nelze vykládat tak, že by zakládal právo jednotlivců na přezkum rozhodnutí o daňových
záležitostech nezávislým a nestranným (vnitrostátním) soudem. Není tedy zřejmé,
jak mohl městský soud při svém rozhodování zohlednit také tento právní názor,
když jako nezávislý a nestranný soud prováděl v tomto případě přezkum rozhodnutí
o daňových záležitostech v souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
a ustanoveními soudního řádu správního. Ne zcela jasný argument městského soudu v tomto
bodě však nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu.
Kasační soud se tak ztotožnil se závěrem městského soudu, jímž byla žaloba
zamítnuta, protože shledal námitky žalobce nedůvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo
ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce neměl ve věci úspěch a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti. Žalovaný neuplatnil nárok na náhradu nákladů řízení a ani ze soudního spisu
nevyplynulo, že by mu nějaké náklady řízení vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu