ECLI:CZ:NSS:2007:1.AFS.102.2006
sp. zn. 1 Afs 102/2006 - 116
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně D. S. spol. s
r. o., zastoupeného JUDr. Petrou Zelenkovou, advokátkou se sídlem V Luhu 16/1264, Praha
4, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, Štěpánská 28, Praha
1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 6. 2001, č. j. FŘ-912/12/00, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, č. j.
38 Ca 444/2001 - 78,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 31. 1. 2006, č. j. 38 Ca 444/2001 - 78, zamítl Městský soud v Praze
žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 6. 2001, č. j. FŘ-912/12/00,
kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru
na daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1996. Podstata věci spočívala
v tom, že správce daně neuznal provizi z titulu uzavřené smlouvy o zprostředkování,
vyplacenou společnosti D. V., s. r. o., za výdaj dle ustanovení §24 a §23 odst. 1 a 3 zákona č.
586/1992 Sb., o daních z příjmů ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o daních
příjmů), tj. za výdaj, který byl vynaložen na dosažení, zajištění a udržení příjmů.
Zprostředkování mělo mít souvislost s uzavřením smlouvy na zpracování projektové
dokumentace k výstavbě obchodního centra „A. P. 5, S.v“. V daňovém řízení bylo především
z výpovědí zástupců investora a nositele kontraktu zjištěno, že tyto nekorespondují tvrzení
žalobce o zprostředkovatelské roli společnosti D. V., s. r. o. Tím došlo k neoprávněnému
zvýšení nákladů na straně žalobkyně.
Městský soud v Praze dospěl k závěru, že z obsahu daňové kontroly je zřejmé,
že kontrola byla řádně zahájena, žalobkyně požadované doklady předložila, její zástupci
k nim podali vyjádření, správce daně vyslechl svědky, o výsledku kontroly byla sepsána
zpráva, která byla se žalobkyní projednána a ta ji podepsala. Poté, kdy byla zpráva o daňové
kontrole podepsána, podala žalobkyně písemné vyjádření, včetně prohlášení dalších osob,
u správce daně proběhla další jednání o tomto vyjádření a právě v důsledku těchto jednání
uznal správce daně oprávněnost nesouhlasu žalobkyně s původní kvalifikací podle ustanovení
§2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění pozdějších předpisů
(dále jen daňový řád) a uzavřel, že se nejedná o daňově uznatelný výdaj. Z protokolů
vyhotovených v rámci daňové kontroly a z protokolů z ústních jednání, která proběhla
po jejím ukončení, je jednoznačné, že žalobkyně byla seznámena s tím, že správce
daně považuje uskutečnění předmětného zdanitelného plnění za neprokázané. V rámci těchto
jednání bylo žalobkyni rovněž sděleno, z jakých důvodů jí nebude umožněno nahlédnout
do daňového spisu týkajícího se společnosti D. V., s. r. o., a žalobkyně v daňovém řízení nijak
nevyužila svých práv proti tomuto závěru daňových orgánů brojit. Bylo rovněž pouze
přihlédnuto k tomu, že ani u společnosti D. V., s. r. o., k prokázání uskutečnění zdanitelného
plnění nedošlo.
Městský soud v Praze rovněž konstatoval, že žalobkyně sice v daňovém řízení
předložila smlouvu o zprostředkování, uzavřenou se společností D. V., s. r. o., i smlouvu
o spolupráci a rozložení odpovědnosti na vypracování dokumentace projektů a prací nutných
k získání pozitivního územního rozhodnutí stavby: „A. P. 5, S.“, uzavřenou se společností U.-
B., ovšem dalšími důkazními prostředky dostatečně neprokázala, že smlouva s U.-B. byla
uzavřena právě na základě zprostředkování poskytnutého společností D. V., s. r. o. Nebyly
uvedeny žádné konkrétní údaje, jak mělo zprostředkování probíhat, jaká konkrétní jednání
proběhla mezi žalobkyní a společností D. V., s. r. o., zda a jakým způsobem tato jednání
navazovala na jednání se společností U.-B., popř. co je jí známo o jednání zprostředkovatele
v její prospěch. Ani vyslechnutí svědci nemohli k případu uvést nic konkrétnějšího
a prohlášení jednatele společnosti D. V., s. r. o., bylo rovněž podáno v naprosto obecné
rovině.
Proto Městský soud v Praze uzavřel, že daňové orgány postupovaly správně, pokud
částku vyplacenou společnosti D. V., s. r. o., neuznaly za výdaj na dosažení zajištění a udržení
zdanitelných příjmů. Žalovaný se rovněž v rozhodnutí o odvolání vypořádal se všemi
námitkami, které byly žalobcem v odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru vzneseny.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně v zákonné lhůtě
prostřednictvím svého právního zástupce kasační stížnost, kterou opřela o důvod obsažený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V podané kasační stížnosti nejprve podrobně
rekapitulovala obsah podané žaloby. Dále uvedla, že Městský soud v Praze v kasační stížností
napadeném rozsudku uzavřel, že správce daně nepochybil, pokud vycházel ve zprávě
o místním šetření ze zjištění učiněných při daňové kontrole za období roku 1997,
neboť při kontrole byly zjištěny skutečnosti rozhodné pro posouzení nároku na odpočet daně
za předmětné zdaňovací období říjen 1998.
Namítala, že Městský soud v Praze uzavřel, že nárok na uznání nákladů žalobkyně
není zřejmý ani z jejího vysvětlení a rovněž to, že celkové hodnocení důkazů, z nichž vychází
hodnocení rozhodnutí finančních orgánů, nemusí být dokumentováno ve správním spise,
jak se domnívá žalobkyně, ale je součástí odůvodnění rozhodnutí. Takový postup
podle názoru žalobkyně nemá oporu v právních předpisech. Podle ustanovení §46
odst. 3 daňového řádu musí být z vyměřovacího spisu patrno, podle jakých pomůcek,
nebo na základě čeho se správce daně při stanovení základu daně odchýlil, jakož i důvody
tohoto rozdílu. S těmito důvody musí být daňový subjekt rovněž seznámen.
Názor Městského soudu v Praze shledává rovněž v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. Odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 121/01,
podle kterého musí být přezkoumatelným způsobem seznatelný ze zprávy o daňové kontrole
závěr správce daně týkající se kontrolního nálezu, výsledku a způsobu zjištění, jakož i reakce,
vyjádření a případné návrhy daňového subjektu. Žalobkyně má proto zato, že i v jejím případě
došlo k porušení stanoveného postupu, a proto nelze přezkoumat, zda byl platební
výměr vydán na základě řádně zjištěného skutkového stavu. Podle názoru žalobkyně
je ze správního spisu patrné, že důkazní prostředky hodnotil teprve odvolací orgán
v rozhodnutí o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru. Nepřípustně tak došlo
k nahrazení postupu vyhrazeného prvostupňovému orgánu, takže řízení se stalo
jednostupňovým a navíc bylo odvolací řízení prováděno bez součinnosti a spolupráce
se žalobkyní. Došlo tak k porušení ústavně zaručeného práva na zákonný postup orgánů státní
moci a rovněž ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Žalovaný k podané kasační stížnosti konstatoval, že tato neobsahuje žádné
nové skutečnosti, na které by bylo třeba reagovat nad rámec vyjádření žalovaného,
které podal v soudním řízení před Městským soudem v Praze o podané žalobě.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a shledal, že kasační stížnost
není důvodná.
Nejprve je třeba konstatovat, že na str. 7 odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze
argumentoval tím, že zákon nestanoví, že zpráva o kontrole musí jako jednu z náležitostí
obsahovat odůvodnění s úvahou, jak byly správcem daně hodnoceny získané důkazní
prostředky, když hodnocení důkazů je výslovně uvedeno až v odůvodnění rozhodnutí
o odvolání. Z protokolů o jednáních, která proběhla jak v průběhu daňové kontroly,
tak po jejím ukončení, je však zřejmé, že žalobkyně byla seznámena s tím, že správce
daně má zato, že uskutečnění předmětného zprostředkování nebylo prokázáno.
Takové odůvodnění neobstojí. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 3. 2006,
č. j. 1 Afs 55/2005 - 92 (č. 939/2006 Sb. NSS), konstatoval, že ze zprávy o daňové kontrole
(§16 odst. 8 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) musí být zřejmé,
jaké důkazní prostředky byly v řízení předloženy, jak byly hodnoceny, popřípadě
zda a proč považoval správce daně jejich množství za nedostatečné. Zpráva z daňové kontroly
musí obsahovat výsledek zjištění, tedy úvahu správce daně, na základě níž dospěl k důvodům
pro případné doměření daně. To vše právě proto, že dodatečný platební výměr neobsahuje
odůvodnění a daňový subjekt musí mít reálnou možnost seznat důvody, jež vedly správce
daně k jejímu doměření pro případ jeho obrany v odvolacím řízení. Neobstojí
proto argumentace o tom, že daňový řád výslovně neukládá správci daně povinnost odůvodnit
zprávu o daňové kontrole.
Při úvaze o tom, zda uvedené pochybení vede k závěru o důvodnosti podané kasační
stížnosti, vycházel Nejvyšší správní soud především z obsahu zprávy o daňové kontrole.
Z ní vyplývá (str. 3 a 4), že správce daně, vzhledem k pochybnostem, požadoval důkazní
prostředky prokazující oprávněnost účtované provize, konstatoval, co uvedl v řízení
prokurista žalobce, uvedl, že byly provedeny výslechy svědků a uzavřel, že náklady
za službu-zprostředkování posoudil jako neprokázané. Ze zprávy o daňové kontrole
je proto zřejmé, ke kterým okolnostem bylo dokazování vedeno a jaký správce daně učinil
z dosavadních zjištění závěr. Žalobce měl možnost seznat důvody, které správce daně vedly
posléze k vydání dodatečného platebního výměru. Ze zprávy o daňové kontrole rovněž
vyplývá, že důkazní prostředky byly správcem daně hodnoceny a jakým způsobem (rozpory
mezi svědeckými výpověďmi ing. S. a ing. B. na straně jedné a prohlášením prokuristy
žalobkyně na straně druhé), jakož i závěr, který správce daně na základě učiněných zjištění
učinil (náklady za službu-zprostředkování byly zhodnoceny jako neprokázané ze strany
daňového subjektu). Zpráva o daňové kontrole tak výše uvedeným obsahovým požadavkům
vyhovuje.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že zčásti nesprávné odůvodnění soudního
rozhodnutí ve vztahu k jedné ze žalobních námitek, nemá samo o sobě v tomto
případě za následek závěr o nezákonnosti kasační stížností napadeného rozsudku.
Žalobkyně v kasační stížnosti namítala, že Městský soud v Praze v kasační stížností
napadeném rozsudku uvádí, že správce daně nepochybil, když při posuzování stěžovatelkou
uplatněného nároku vyšel ze zjištění učiněných při daňové kontrole za období roku 1997,
neboť při kontrole byly zjištěny skutečnosti rozhodné pro posouzení nároku na odpočet
daně za předmětné zdaňovací období říjen 1998 a podle ustanovení §31 odst. 2 daňového
řádu lze jako důkazních prostředků využít i zprávy o daňových kontrolách.
Základním předpokladem pro to, aby Nejvyšší správní soud mohl případně shledat
důvodnost námitky obsažené v kasační stížnosti, pokud taková námitka odkazuje na závěr
uvedený v odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku, je to, že předmětný rozsudek
takový závěr v rámci svého odůvodnění skutečně obsahuje. Tak tomu v posuzované
věci nebylo. Odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze neobsahuje žalobkyní namítaný
závěr o tom, že bylo vycházeno ze zjištění učiněných při daňové kontrole za období
roku 1997, ani tvrzení o skutečnostech rozhodných pro odpočet daně za zdaňovací období
říjen 1998.
Předmětem daňového řízení byla daň z příjmů za zdaňovací období roku 1996.
Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze nevyplývá, že by daňové řízení vztahující
se k létům 1997 resp. 1998 (snad s výjimkou obecného odkazu v rámci citace obsahu
správního spisu na to, že daňová kontrola se týkala období let 1993-1997)
bylo při rozhodování Městským soudem v Praze jakkoli zohledňováno, tím spíše takové
tvrzení Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku neuvádí výslovně jako jeden se závěrů,
ke kterým dospěl. Kasační stížností napadený rozsudek naopak, jak v rámci konstatování
podstatného obsahu správního spisu, tak i v rámci hodnocení důvodnosti žalobních námitek
(str. 8 rozsudku), odkazuje na právní předpisy platné v roce 1996 a na období,
za které byla daň doměřena tj. na rok 1996. Již proto nemůže být tato námitka shledána
důvodnou.
Obdobné závěry, které Nejvyšší správní soud učinil k předchozí námitce,
je třeba vztáhnout rovněž k tvrzení žalobce o tom, že „Městský soud v Praze v odůvodnění
napadeného rozhodnutí uvádí, že nárok žalobkyně na uznání nákladů není zřejmý
ani z jejího vysvětlení“. Po podrobném přezkoumání odůvodnění rozsudku Městského soudu
v Praze nelze než dospět k tomu, že předmětný rozsudek takový závěr soudu neobsahuje.
Toliko na str. 6 odůvodnění se zmiňuje obsah ustanovení §16 odst. 2 písm. e) daňového
řádu a povinnost daňového subjektu podat písemně nebo ústně požadovaná vysvě t l en í.
Ani citace uvedeného právního ustanovení však neústí v závěr, o kterém žalobkyně v kasační
stížnosti tvrdí, že jej Městský soud v odůvodnění uvádí. Na tomto místě lze obecně
konstatovat že pokud je v kasační stížnosti namítáno, že napadené rozhodnutí krajského soudu
obsahuje nějaký závěr, s nímž stěžovatel nesouhlasí, je v prvé řadě nezbytné,
aby tomu tak skutečně bylo. Pokud žalobkyně ve skutečnosti mínila to, že odůvodnění
napadeného rozsudku ústí v závěr, který posléze sama uvedla, jde o situaci odlišnou
a je v takovém případě nezbytné, aby žalobní námitka obsahovala rovněž argumentaci,
ze které žalobkyně tento závěr dovozuje. Tak tomu v podané kasační stížnosti není.
Ke stejným závěrům je třeba dospět i pokud jde o tvrzení žalobkyně o tom, že Městský
soud v Praze měl v odůvodnění rozsudku uvést, že celkové hodnocení důkazů,
z nichž vychází rozhodnutí finančních orgánů, nemusí být dokumentováno ve správním spise,
jak se domnívá žalobkyně, ale je součástí odůvodnění rozhodnutí (patrně odvolacího orgánu).
Takto svůj závěr Městský soud v Praze neformuloval. Žalobkyně v kasační stížnosti soudu
připisuje něco, co z jeho rozhodnutí nevyplývá. Odůvodnění napadeného rozsudku nelze
interpretovat tak, že by soud zastával stanovisko, že celkové hodnocení důkazních prostředků
nemusí být dokumentováno ve správním spise.
Soud naopak argumentoval směrem k tomu, že i když bylo poté, kdy byla daňová
kontrola ukončena (NSS uvádí, že ze správního spisu plyne, že zpráva o daňové kontrole
byla projednána dne 24. 2. 1999), bylo podáno ze strany daňového subjektu vyjádření
ke zprávě o kontrole (správci daně doručeno dne 19. 3. 1999) obsahující tvrzení
ke skutkovému stavu, byla k těmto tvrzením provedena ústní jednání (např. dne 4. 6. 1999,
kdy byl vyslechnut prof. Ing. R. a ve dnech 11. 6. 1999 a 15. 9. 1999 bylo obsahem ústního
jednání vyjádření k daňové kontrole, které jménem žalobkyně učinil její daňový poradce) a
teprve poté byl ve věci vydán dodatečný platební výměr. Proto byla žalobkyně v průběhu
řízení seznámena s tím, že uskutečnění předmětného zprostředkování nebylo prokázáno. Je
proto zřejmé, že Městský soud v Praze svoji argumentaci naopak směřoval k tomu, že
žalobkyni byl v průběhu daňového řízení odpovídajícím způsobem zpřístupněn náhled
správce daně na ve věci rozhodné skutečnosti, nikoli k tomu, že by „hodnocení důkazů
nemuselo být dokumentováno ve správním spise“, jak žalobkyně namítala.
Jestliže žalobkyně následně uvádí (str. 8 kasační stížnosti), že takový právní
názor (z obsahu kasační stížnosti není zřejmé, zda míní všechny tři výše uvedené názory,
které měl dle jejího mínění rozsudek Městského soudu obsahovat, či pouze poslední z nich)
nemá oporu v právních předpisech a předkládá argumentaci o tom, proč tomu tak je,
je třeba znovu konstatovat, že základní východiska pro úvahy žalobkyně chybí,
neboť napadený rozsudek jí uváděné závěry neobsahuje. Žalobkyně byla s důkazní situací,
tak jak byla v daňovém řízení zjištěna, seznámena, v rámci ústního jednání dne 11. 6. 1999
jí bylo předestřeno, o jaké důkazní prostředky, týkající se tvrzeného zprostředkování
provedené společností D. V., s. r. o., správce daně svůj závěr opírá (o uzavřenou smlouvu o
zprostředkování, protokol o ústním jednání s prof. Ing. R., protokol ze dne 29. 1. 1998
sepsaný s ing. arch. P., protokol o svědecké výpovědi ing. S. a ing. B.). Ve zprávě o daňové
kontrole (str. 4) se uvádí, že výpovědi ing. S. a ing. B. jsou v rozporu s vyjádřením prokuristy
žalobkyně o tom, že žalobkyni jednatel společnosti D. V., s. r. o., zkontaktoval s ing. S., za
přítomnosti nositele kontraktu U.-B. ing. B.. Ve vyjádření k daňové kontrole pak žalobkyně
uvedla, že jednatel uvedené společnosti zakázku skutečně zprostředkoval. Rovněž z textu
odvolání, podaného proti dodatečnému platebnímu výměru, nepochybně vyplývá, že
žalobkyně byla s důvody, pro které jí byla daň doměřena, v daňovém řízení seznámena.
Pokud žalobkyně v podané kasační stížnosti zmiňovala nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 121/01, je třeba konstatovat, že v soudním řízení, jehož předmětem
bylo rozhodnutí žalovaného o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru
na daň z přidané hodnoty za měsíc srpen 1996, byla poté, kdy byla žaloba ve věci vedené
pod sp. zn. 38 Ca 521/2000 rozsudkem ze dne 13. 11. 2001 Městským soudem v Praze
zamítnuta, podána ústavní stížnost, která byla posléze usnesením Ústavního soudu
ze dne 23. 6. 2003, č. j. IV. ÚS 164/02 odmítnuta. V odůvodnění rozhodnutí o ústavní
stížnosti se Ústavní soud mimo jiné vyjádřil k aplikovatelnosti nálezu Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 121/01 v posuzované věci a uzavřel, že v tomto případě jde o situaci odlišnou,
neboť ve zmíněné věci bylo rozhodováno za situace, kdy stěžovatel skutečně nemohl
realizovat své právo vyjádřit se k provedeným důkazům, resp. navrhnout jejich doplnění,
neboť nebyl seznámen s důkazy a jejich hodnocením. Uzavřel, že neobstojí tvrzení o tom,
že až z rozhodnutí odvolacího orgánu mohl daňový subjekt zjistit rozsah provedených důkazů,
takže k nim nemohl včas zaujmout stanovisko a případně navrhnout další důkazy.
Jak soudní řízení v této věci, tak soudní řízení, v rámci kterého byl Městským soudem
v Praze vydán rozsudek ze dne 13. 11. 2001, č. j. 38 Ca 521/2000 - 55, a posléze Ústavním
soudem odmítnuta ústavní stížnost, vycházejí z obdobného skutkového základu,
resp. ze stejných zjištění správce daně ohledně skutečností rozhodných pro doměření daně.
Zatímco v souzené věci se závěr o neprokázání výdajů na dosažení, zajištění a udržení
zdanitelných příjmů projevil ve snížení celkových nákladů rozhodných pro stanovení
daně z příjmů, v citovaném soudním řízení byly řešeny tyto důsledky ve vztahu
k dani z přidané hodnoty.
Městský soud v Praze si byl při rozhodování ve věci usnesení Ústavního soudu vědom
a odůvodnění rozsudku výše uvedenému právnímu názoru Ústavního soudu stran dopadu
nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 121/01 na souzenou věc koresponduje. Ani žalobkyně
v podané kasační stížnosti neuvádí konkrétní okolnosti, pro které by nebylo lze z právního
názoru vyjádřeného ve věci IV. ÚS 164/02 ve věci vycházet, pouze obecně konstatuje,
že i v jejím případě došlo k porušení stanoveného postupu a nelze přezkoumat,
zda byl platební výměr vydán na základě řádně zjištěného skutkového stavu. Proč tato obecná
námitka není důvodná, je odůvodněno výše.
Žalobkyně namítala, že je-li obsahem smlouvy jedné strany závazek dodat druhé
straně zboží, dílo, činnost, neznamená to, že dodavatel nemůže mít poddodavatele a podílí-li
se na plnění tento poddodavatel sto procenty, nezpůsobuje to neplatnost smlouvy a nelze
na základě této skutečnosti předmětnou smlouvu zpochybnit. Je třeba konstatovat,
že předmětem sporu v daňovém řízení bylo to, zda bylo v daňovém řízení prokázáno plnění
z této smlouvy, tedy to, zda skutečně společnost D. V., s. r. o., zprostředkovala pro žalobce
realizaci toho, k čemu se v uzavřené smlouvě zavázala a zda v návaznosti na tento závěr lze
považovat plnění z této smlouvy - sjednanou provizi, za daňově uznatelný náklad či nikoli.
Jestliže žalobkyně poukazovala v kasační stížnosti na ustanovení §46 odst. 3 daňového řádu,
je třeba poznamenat, že ve věci nebyla daňová povinnost stanovena s odkazem na ustanovení
§31 odst. 5 daňového řádu za použití pomůcek. Proto není odkaz na zmíněné ustanovení
případný, neboť to se vztahuje právě ke stanovení základu daně a daně podle pomůcek.
Žalobkyně v závěru kasační stížnosti poukazuje na ustanovení Listiny základních práv
a svobod, jejíž ustanovení měla být postupem obou finančních orgánů porušena.
Je třeba konstatovat, že tato námitka nesměřuje proti obsahu rozsudku Městského soudu
v Praze, ale obsahově koresponduje námitkám, které případně mohly být uplatněny v podané
žalobě proti rozhodnutí žalovaného o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru.
Přezkoumatelným v řízení o kasační stížnosti je tak toliko obecný odkaz žalobkyně na to,
že i Městským soudem v Praze bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Na tomto
místě je třeba konstatovat, že jde svým obsahem nikoli o samostatnou námitku, ale o shrnutí
v kasační stížnosti uvedené argumentace. Proto lze toliko obecně uzavřít, že s poukazem
na shora uvedené důvody nebylo porušení práv žalobkyně na spravedlivý proces zakotvené
v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ve věci Nejvyšším správním soudem
shledáno.
K námitce týkající se tvrzeného porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod lze uvést, že Ústavní soud ve věci IV. ÚS 666/02 konstatoval,
že „z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 23. 7. 2002, ve věci V. T. A. a. V. proti Š., stížnost č. 36985/97)
vyplývá, že daňové spory nespadají do působnosti článku 6 odst. 1 Úmluvy. Evropský soud
pro lidská práva je toho názoru, že daňové spory spadají mimo oblast občanských práv nebo
závazků, a to bez ohledu na finanční důsledky, jež nezbytně daňového poplatníka stíhají.
Vztahy mezi daňovým poplatníkem a daňovým orgánem mají převažující veřejnoprávní
povahu a tudíž spadají do oblasti vyhrazené státu. Rozhodnutí v daňových věcech, včetně
ukládání sankcí, pak nejsou obecně považována ani za rozhodnutí o trestním obvinění ve
smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy“. S poukazem na uvedené právní názory by proto ani Nejvyšší
správní soud nemohl přiznat důvodnost námitce žalobkyně, pokud tvrdí, že došlo k porušení
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Žalobkyně na str. 2-6 podané kasační stížnosti podrobně zrekapitulovala obsah žaloby
podané k Městskému soudu v Praze proti rozhodnutí žalovaného o odvolání
proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 14. 6. 2001 č. j. FŘ-912/12/00. Z obsahu
této části kasační stížnosti je zřejmé, že žalobkyně neformuluje námitky zde uvedené
jako námitky proti rozsudku Městského soudu v Praze, ale jako odkaz na obsah
podané žaloby (na str. 2 kasační stížnosti konstatuje, že „v návrhu stěžovatelka uvedla,
že ….“, na str. 6 pak uvádí, že „postupu Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu
a jeho rozhodnutí vytkla ….“.
Nejvyšší správní soud již v minulosti konstatoval (rozsudek ze dne 31. 5. 2004,
č. j. 3 Azs 43/2003 - 48), že v kasační stížnosti musí stěžovatel uvést, v čem spatřuje
nezákonnost rozhodnutí soudu. Omezí-li se pouze na výtky směřující proti rozhodnutí
správního orgánu, aniž jakkoli zpochybní rozhodnutí soudu, je jeho kasační stížnost
nedůvodná, neboť výtky v ní obsažené jdou mimo rámec rozhodnutí krajského soudu.
Z obsahu této části kasační stížnosti pak rovněž nelze zjistit, zda a jakým způsobem
se dle tvrzení žalobkyně soud se žalobními námitkami vypořádal a jak případně stanovisko
soudu ovlivnilo argumentaci žalobce původně obsaženou v podané žalobě.
Rovněž tak nebylo namítáno, že by se Městský soud v Praze citovanými žalobními
námitkami ve svém rozsudku nezabýval a že je obsah žaloby v kasační stížnosti uváděn
proto, že se dosud soud k těmto námitkám nevyjádřil (Nejvyšší správní soud v této souvislosti
nijak nepředjímá případnou důvodnost či nedůvodnost takové námitky, pouze konstatuje,
že za takových podmínek by citace obsahu podané žaloby v kasační stížnosti mohla
mít své opodstatnění). Shora uvedená část kasační stížnosti proto nesměřuje proti kasační
stížností napadenému rozsudku Městského soudu v Praze, ale proti rozhodnutí žalovaného,
které bylo u soudu napadeno žalobou. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud
k této části kasační stížnosti nemůže zaujmout stanovisko.
S poukazem na shora uvedené skutečnosti a se zřetelem k tomu, že v řízení nevyšly
najevo žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3
s. ř. s.), zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch; žalovaný,
kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení
příslušelo, náklady řízení nepožadoval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu