ECLI:CZ:NSS:2007:1.AS.3.2007
sp. zn. 1 As 3/2007 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně T. O. C. R.,
a. s., proti žalované Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Krátká 10, Praha 10,
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 1. 2006, č. j. Rpo/8/06, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2006,
č. j. 8 Ca 69/2006 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem městský soud zamítl žalo bu, jíž žalobkyně brojila
proti rozhodnutí, kterým jí žalovaná uložila dle §60 odst. 5 zákona č. 213/2001 Sb.,
o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů
(dále také „ZRTV“), pokutu ve výši 50 000 Kč za vysílání bez oprávnění podle ZRTV
nebo podle zvláštního zákona, v síti UMTS, ve dnech 1. 12. 2005 až 25. 1. 2006.
Žalovaná zjistila, že žalobkyně spustila dne 1. 12. 2005 provoz mobilní sítě
tzv. třetí generace (UMTS). V jejím rámci nabízela svým zákazníkům s UMTS mobilními
telefony různé služby včetně on-line přenosu programu „Ó.“. Šlo o tzv. „streamovanou“ verzi
programu „Ó.“ speciálně upravenou pro mobilní telefony, přičemž podle žalované jediným
rozdílem oproti televiznímu vysílání bylo kromě rozlišení logo portálu „E. L.!“. Podle
žalované splňovala tato služba charakteristiku převzatého vysílání dle ustanovení §2 odst. 1
písm. b) ZRTV. K provozování převzatého vysílání se je třeba dle §26 a násl. ZRTV
registrovat, což žalobkyně neučinila. Žalovaná vyloučila, že by předmětná služba byla
z pojmu vysílání v širším smyslu vyňata na základě ustanovení §2 odst. 2 písm. b) ZRTV,
podle kterého se za vysílání nepovažuje zajišťování komunikačních služeb zaměřených na
poskytování informací nebo jiných sdělení na základě individuálních požadavků. Žalovaná
rovněž uvedla, že při stanovení pokuty ve výší 50 000 Kč, která je ve srovnání s maximální
výši pokuty podle §60 odst. 5 ZRTV (10 000 000 Kč) velice nízká, přihlédla zejména k tomu,
že posuzovaný případ je do značné míry precedentní a účastník řízení poskytoval svou službu
za situace, kdy nejen v České republice, ale ani v jiných zemích Evropské unie neposkytuje
stávající úprava příliš jasný právní rámec pro nové technologie vysílání, které se dynamicky
rozvíjejí.
Rozhodnutí žalované napadla žalobkyně u městského soudu a domáhala
se jeho zrušení. Nesouhlasila s tím, že je předmětnou službu možné podřadit pod definici
převzatého vysílání, když nesplňuje její definiční znaky, zejména pak šíření programu
veřejnosti, a okolnost, že program není šířen současně.
Městský soud žalobu zamítl. Vyšel z toho, že mezi účastníky není sporu o technickém
popisu poskytování předmětné služby. Liší se však názory na její právní hodnocení. Městský
soud dospěl k závěru, že předmětná služba naplnila zákonné znaky převzatého vysílání.
Žalovaná tedy nepochybila, když shledala žalobkyni odpovědnou za delikt podle ustanovení
§60 odst. 5 ZRTV. Soud odmítl názor žalobkyně, že předmětná služba spadá výlučně
pod úpravu zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Z ustanovení
tohoto zákona nelze nijak vyvodit, že by pouhý fakt, že určitá služba by měla být službou
komunikační, bylo samočinně vyloučeno použití ZRTV. Dále shledal, že předmětná služba
naplňuje všechny definiční znaky převzatého vysílání. Program stanice „Ó.“ žalobkyně šířila
veřejnosti, protože okruh osob, které mohou službu využívat, není předem nijak omezen.
Příjemcem služby se může stát každý zákazník žalobce, který si opatří příslušné technické
zařízení, službu si u žalobkyně objedná a zaplatí za ní. Pokud jde o definiční znak současnosti
šíření programu, městský soud jej vyložil tak, že jde o aktuální, bezodkladné šíření původního
vysílání, na jehož podstatě nemůže nic změnit skutečnost, že v důsledku případných
technických obtíží při přenosu signálu může docházet k určitému zpoždění, které vyplývá
z objektivních fyzikálních vlastností. Soud neakceptoval ani námitku žalobkyně, že Internet (v
podobě přizpůsobených WAP stránek) nemůže být jiným technickým prostředkem ve smyslu
definice převzatého vysílání. Odmítl také argument žalobkyně o rozlišování přenosu signálu
point-to-point a point-to-multipoint.
Rozsudek městského soudu napadla žalobkyně včas podanou kasační stížností.
Poukázala na svou argumentaci v žalobě a uvedla, že městský soud převzal zavádějící chápání
žalované ohledně pojmu televizní vysílání, veřejnost a zcela pominul rozdílnost způsobů
přenosu dat point-to-point a point-to-multipoint.
Ve vadném výkladu pojmu převzaté vysílání spatřuje žalobkyně důvod kasační
stížnosti dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Žalovaná se dle jejího názoru dopustila extenzivního
výkladu ZRTV a překročila meze své pravomoci. Tím porušila čl. 2 Ústavy i Listiny
základních práv a svobod. Žalobkyně poukazuje také na to, že sama žalovaná v rozhodnutí
uvedla, že „stávající právní úprava neposkytuje příliš jasný právní rámec
pro nové technologie vysílání“, z čehož vyplývá, že svým rozhodnutím zasáhla do oblasti,
kterou dosud nikdy neregulovala. To je podle názoru žalobkyně v rozporu s čl. 1 a 2
odst. 3 a 4 Ústavy, čl. 4 odst. 1 Listiny a principu právní jistoty a důvěry v právo; při ukládání
sankcí je třeba aplikovat restriktivní výklad pokud jde o ukládání sankcí a vymezování
pravomoci správních orgánů vůči jednotlivci.
Žalobkyně dále namítla, že Internet nemůže být cháp án jako technický prostředek
ve smyslu definice převzatého vysílání, neboť nejde o pojem zařaditelný do stejné významové
skupiny jako vysílač, kabelový systém či družice. Jde o virtuální celosvětovou počítačovou
síť, která neexistuje sama o sobě jako samostatný technický prostředek; servery
musejí být určitým způsobem propojeny a data musí být fyzicky přenášena,
a to buď klasickým nebo optickým kabelem, či „vzduchem“ prostřednictvím vysílačů
či družicových systémů. Městský soud se ve svém odůvodnění soustředil na tento jediný
bod v zákoně a jedinou větou pominul argumentaci žalobkyně ohledně šíření signálu v režimu
point-to-point a point-to-multipoint, ačkoli odlišnost mezi oběma režimy je daném případě
klíčová. Jestliže se městský soud odmítl oním rozdílem režimů zabývat, je dán důvod
nezákonnosti rozsudku, a to nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Žalobkyně dále nesouhlasí s výkladem městského soudu, že „televizní program stanice
„Ó.“ poskytuje dalším osobám, tedy jej šíří mezi ně“. Žalobkyně totiž poskytuje obsah
programu televizní stanice „Ó.“ dalším osobám pouze na základě jejich individuální žádosti,
přičemž každému zákazníkovi, který si službu objedná, je poskytován unikátní a individuálně
dedikovaný datový tok. Pokud pak městský soud dospívá k závěru, že okruh osob, které
mohou službu využít, není předem omezen, poukazuje žalobkyně na to, že dle takového
výkladu by bylo třeba aplikovat definici vysílání (a to původního nikoli převzatého) i na
službu typu „přesný čas“; mezi telefonickým hovorem na linku přesného času a datovým
připojením k internetovému serveru není dle žalobkyně z hlediska zákona žádný rozdíl. I zde
se nabízí souvislost s rozlišováním režimů přenosu dat point-to-point a point-to-multipoint.
Žalobkyně dále namítá, že není splněn znak převzatého vysílání, a to nezměněnost
původního programu. Poukazuje na to, že i žalované je z technického popisu služby zřejmé,
že přijaté vysílání musí žalobkyně technicky přizpůsobit, tedy změnit. Jedná se o technické
změny, které se odráží i v samotné kvalitě obrazu, protože je zapotřebí podstatně
snížit jeho rozlišení. Přitom žalobkyně poukazuje, že i na malém displeji s vysokým
rozlišením lze nabídnout vysokou kvalitu obrazu, neúměrně se však zvyšují nároky
na velikost datového toku, a právě pro účely videostreamingu v síti UMTS musí být signál
upraven tak, aby měl patřičnou šířku pásma a umožnil plynulé sledování. Dochází
tak ke snížení kvality obrazu a tím i ke změně originálního vysílání.
Kromě námitek vůči výkladu pojmu převzatého vysílání žalobkyně rovněž navrhla
pozitivní definici předmětné služby. Právní řád rozlišuje mezi televizním vysíláním
a službami poskytovanými na individuální žádost. V tomto ohledu žalobkyně odkázala
na rozlišení služeb rozhlasového a televizního vysílání a služeb informační společnosti,
které v ustanovení §2 písm. a) zákona č. 206/2005 Sb., o ochraně některých služeb v oblasti
rozhlasového a televizního vysílání a služeb informační společnosti, a dále na vymezení
služeb informační společnosti v ustanovení §2 písm. a) zákona č. 480/2004 Sb., o některých
službách informační společnosti, a článku 1 bodu 2 směrnice Evropského Parlamentu
a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti
norem a technických předpisů ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/48/ES
ze dne 20. července 1998, kterou se mění směrnice 98/34/ES o postupu při poskytování
informací v oblasti norem a technických předpisů.
Ze všech výše uvedených důvodů pak žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud
napadaný rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že městský soud se s námitkami
žalobkyně v plném rozsahu, jasně, přehledně a srozumitelně vypořádal. Žalovaná nicméně
připustila, že závěr městského soudu ohledně toho, že Internet je jiným technickým
prostředkem, nebyl zcela pregnantně vyjádřen. Dle jejího názoru měl městský soud na mysli,
že z hlediska fyzicky existujících technických zařízení je jiným technickým prostředkem
soubor fyzicky existujících technických zařízení tvořících ve svém souhrnu síť Internet.
Pokud jde o rozlišování způsobu šíření signálu point-to-point a point-to-multipoint,
žalovaná uvádí, že toto existuje pouze v technické rovině, která nemá vliv na právní
posouzení dané věci. Žalovaná opět zdůrazňuje, že ZRTV neváže posouzení statusu
televizního vysílání na použitou technologii.
Poskytování programu všem zájemcům z řad veřejnosti na základě individuální
žádosti při splnění běžných podmínek (zařízení schopné příjmu a zaplacení stanovené částky)
má dle žalované charakter šíření pro veřejnost. Podstatný je (možný) výsledek předmětné
činnosti, tedy možné rozšíření nabízené služby kterémukoliv zástupci široké veřejnosti.
Problematika bodové rozlišení obrazu není podle žalované směrodatné pro posouzení
povahy předmětné služby.
V otázce podřazení předmětné služby pod úpravu zákona o elektronických
komunikacích souhlasí žalovaná s tím, že se o službu elektronických komunikací jedná,
to však neznamená vyloučení aplikace ZRTV. Zákon o elektronických komunikacích
se zabývá regulací přenosu dat, zatímco ZRTV reguluje vysílání po obsahové stránce;
i provozovatelé televizního vysílání šířeného prostřednictvím pozemních vysílačů
nebo kabelových systémů musí být držiteli příslušného oprávnění podle zákona
o elektronických komunikacích, jestliže pro ně smluvně nezajišťuje šíření signálu smluvně
jiný držitel takového oprávnění.
Konečně, pokud jde o otázku extenzivního výkladu, žalovaná trvá na tom,
že vycházela ze znění zákona a zvolila výklad jemu odpovídající.
Před věcným posouzením předložené kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
zabýval otázkou procesního nástupnictví. Ze soudního a správního spisu zjistil, že žalovaná
uložila pokutu společnosti E. P., spol. s r.o. Tato společnost podala žalobu k městskému
soudu. V průběhu řízení byla usnesením Městského soudu v Praze, jednajícím jako soudem
rejstříkovým, společnost E. P., spol. s r. o., zrušena bez likvidace a její mění bylo s účinností
od 1. 7. 2006 převedeno dle §69b Obchodního zákoníku na jejího společníka a právního
nástupce – společnost T. O. C. R., a. s. (žalobkyni), která do 30. 6. 2006 užívala obchodní
firmu Č. T., a. s. Na žalobkyni tak přešla povinnost zaplatit pravomocně uloženou pokutu, a
tím pádem taktéž možnost pokračovat v soudním řízení o jejím přezkumu (srov. v tomto
ohledu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 1997 č. j. 7 A 155/94 - 38,
publikovaný jako S 193-SJS/1998).
Kasační stížnost není důvodná.
Základní rozpor mezi právním názorem žalobkyně a žalované spočívá v posouzení,
zda šíření televizního vysílání prostřednictví souboru technických zařízení, umožňujících
dálkový přenos dat a tvořících ve svém souhrnu celosvětovou síť nazývanou Internet, spadá
pod úpravu zák. č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání
či výlučně pod úpravu stanovenou v zák. č. 127/2005 Sb., o provozování rozhlasového
a televizního vysílání či výlučně pod úpravu stanovenou v zákoně o elektronických
komunikacích.
ZRTV vymezuje v §1 předmět své úpravy jako stanovení práv a povinností
právnických a fyzických osob při provozování rozhlasového a televizního vysílání.
V definičních ustanoveních §2 pak dále specifikuje, kdo je to provozovatel televizního
vysílání, kdo je provozovatelem převzatého televizního vysílání a co se těmito typy vysílání
rozumí. Zákonné definice relevantní pro posuzovanou věc stanoví, že pro účely zákona
se rozumí:
§2 odst. 1 písm. b) „převzatým rozhlasovým a televizním vysíláním příjem vysílání
původních rozhlasových a televizních programů nebo jejich podstatných částí
a jejich současné, úplné a nezměněné šíření pro veřejnost prostřednictvím vysílačů,
kabelových systémů a družic či jiných technických prostředků; za nezměněné šíření
se považuje i šíření české verze televizního programu prvotně vysílaného v cizím jazyce“,
§2 odst. 1 písm. g) „provozovatelem převzatého vysílání právnická nebo fyzická
osoba, která rozhoduje o skladbě programů převzatého vysílání a která tyto programy
šíří nebo prostřednictvím třetích osob nechává v úplné a nezměněné podobě šířit
(dále jen "provozovatel převzatého vysílání") na základě oprávnění k provozování převzatého
vysílání (dále jen "registrace") podle tohoto zákona“.
Ve svých dalších částech ZRTV upravuje, kromě postavení regulátora rozhlasového
a televizního vysílání, tj. Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a udělování licencí
a registrace podle zákona, především práva a povinnosti provozovatelů rozhlasového
a televizního vysílání a provozovatelů převzatého vysílání. Mezi povinnosti provozovatelů
obou typů vysílání ZRTV řadí určité náležitosti na obsah vysílání, objektivitu, informační
povinnosti, ochranu cti, důstojnosti či soukromí osob, podporu Evropské a nezávislé tvorby,
otázky reklamy, teleshoppingu, zajištění názorové plurality ve vysílání atd. Obecně je možné
konstatovat, že ZRTV se zaměřuje na regulaci obsahu vysílání a převzatého vysílání. Způsob
přenosu samotného vysílání, tedy zda k němu dochází vysílačem, kabelovým přenosem,
družicí či, jak sám zákon uvádí, za pomoci jiných technických prostředků,
není tímto zákonem blíže upraven.
Naproti tomu o elektronických komunikacích, zákonně definuje jako předmět
své úpravy podmínky podnikání a výkon státní správy, včetně regulace trhu, v oblasti
elektronických komunikací. V §1 odst. 2 pak stanoví, že „Tento zákon se nevztahuje
na obsah služeb poskytovaných prostřednictvím sítí elektronických komunikací, jako je obsah
rozhlasového a televizního vysílání, finančních služeb a některých služeb informační
společnosti, není-li dále stanoveno jinak. Oddělením regulace přenosu od regulace obsahu
nejsou dotčeny vazby, které mezi nimi existují, zejména pro zaručení mediální plurality,
kulturní rozmanitosti a ochrany spotřebitele.“ Zákon o elektronických komunikacích
tak výslovně předvídá, že sám upravuje především způsob dálkového přenosu dat, nikoliv
však všechny obsahové otázky s přenosem dat související. Zákon tak reguluje způsob
přenosu, nikoliv jeho obsah.
Za této zákonné pozice není přiléhavá argumentace žalobkyně, která zdůrazňuje
striktní odlišení služeb na požádání, který jsou šířeny způsobem „point-to-point“ a spadají
do rámce zákona o elektronických komunikacích a televizních služeb vysílaných bez ohledu
na existenci konkrétní žádosti ze strany příjemce, které jsou šířeny způsobem
„point-to-multipoint“. Aktivity žalobkyně totiž mohou totiž spadat do obou regulačních
rámců: pod zákon o rozhlasovém a televizním vysílání s ohledem na obsah vysílaného
převzatého televizního vysílání a pod zákon o elektronických komunikacích
pokud se týká způsobu přenosu tohoto vysílání.
Pro určení, zda online přenos programu „Ó.“ spadá do rámce ZRTV tak není určující,
zda je či není přenášen technickými zařízeními umožňujícími dálko vý přenos dat, a s ohledem
na tuto skutečnost regulován, pok ud se týká způsobu přenosu, též zákonem o elektronických
komunikacích, ale pouze tím, zda tento online přenos splňuje zákonné znaky provozování
převzatého televizního vysílání podle ZRTV. Pokud tak činí, technika přenosu není
rozhodující. ZRTV neváže status služby coby televizního vysílání na použitou technologii
přenosu.
Tento názor lze podpořit právními předpisy Evropských společenství
a jejich výkladem, provedeným ze strany Soudního dvora ES. Předmětné české právní
předpisy totiž do značné míry pouze provádějí směrnice Evropských společenství
v dané oblasti. ZRTV mimo jiné provádí směrnici Rady ze dne 3. října 1989 o koordinaci
některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního
vysílání, Zvláštní vydání Úř. věst., kap. 6, sv. 1, s. 224 (směrnice „televize bez hranic“,
dále také „směrnice 89/552“), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/36/ES
ze dne 30. června 1997, Zvláštní vydání Úř. věst., kap. 06, sv. 02, s. 321.
Směrnice 89/552 v čl. 1 písm. a) definuje, že televizním vysíláním rozumí „prvotní
šíření po drátě nebo bezdrátové šíření, šíření pomocí vysílačů nebo družice, kódované
či nikoli, televizních pořadů určených veřejnosti. Zahrnuje přenos pořadů mezi podniky
s cílem jejich dalšího vysílání pro veřejnost. Nezahrnuje komunikační služby poskytující
na individuální žádost informace nebo jiná plnění, jako faxové služby, služby elektronické
databanky a jiné obdobné služby“.
Výklad výrazu „televizní vysílání“ pro účely směrnice 89/552 byl učiněn v rozsudku
Soudního dvora ze dne 2. června 2005, M. B. v. Commissariaat voor de Media, C-89/04, Sb.
rozh. I-4891. V dané věci řešil Soudní dvůr otázku, zda předplacený servis kabelového
vysílání svým charakterem spadá pod televizní vysílání, které je regulováno směrnicí č.
89/552, anebo zda se jedná o službu informační společnosti, která má samotnou právní úpravu
ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých
právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na
vnitřním trhu, Zvláštní vydání Úř. věst., kap. 13, sv. 26, s. 310.
Skutkové okolnosti výchozího sporu byly následující: Nizozemská společnost M. B.
provozovala služby kabelové televize. Její zákazníci mohli prostřednictvím měsíčního
předplatného přijímat díky dekodéru a čipové kartě televizní programy společností přenášené.
Pro poskytování této služby obdržel M. B. od nizozemského regulátora trhu, Commissariaat
voor de Media, řádné povolení. Nad rámec této služby začala společnost M. B. nabízet
zvláštní službu „Filmtime“. Zájemci si mohli z katalogu vybrat některý z nabízených filmů a
na objednávku a proti zaplacení poplatku jim byl zaslán individuální klíč, který jim umožnil
sledovat vybraný film. Commissariaat voor de Media společnost M. B. informoval, že služba
„Filmtime“ je program zvláštního televizního vysílání, pro které musí mít společnost
registraci. M. B. se naopak domníval, že „Filmtime“ není televizním vysíláním, ale
interaktivní službou na vyžádání, která spadá pod služby informační společnosti.
Při právním posouzení věci Soudní dvůr ES především konstatoval, že rozsah
působnosti směrnice č. 2000/31/ES (služby informační společnosti) nelze vymezit negativním
vyčleněním vůči směrnici č. 89/552 (televize bez hranic). Jinými slovy, logický vztah
mezi rozsahem působnosti obou směrnic není nutně výlučná disjunkce, ale může docházet
k překrývání, tedy k případům, kdy je určitá služba regulována oběma směrnicemi.
Které vysílání spadá pod rozsah „televizního vysílání“ ve smyslu výše citované definice
v čl. 1 písm. a) směrnice č. 89/552 je tak pouze otázkou naplnění znaků této definice.
Dle názoru Soudního dvora se o televizní vysílání jedná vždy tehdy, pokud sestává
z prvotního vysílání televizních programů určených veřejnosti, tedy neomezenému počtu
možných televizních diváků, u nichž je současně přenášen tentýž obraz. Jak však Soudní
dvůr zdůrazňuje, technika přenosu obrazu není při tomto posouzení určujícím prvkem. Stejně
tak je nerozhodné, že služba je poskytována na individuální žádost jednotlivého příjemce
za předpokladu, že příjemce není schopen sám ovlivnit skladbu přenášeného programu.
Služba placené televize, jako byly právě služba „Filmtime“, proto spadá do pojmu „televizní
vysílání“ podle směrnice 89/552.
Nejvyšší správní soud opakovaně konstatoval, že právní předpisy Společenství
a judikatura Soudního dvora ES slouží jako vhodné výkladové vodítko při výkladu české
právní úpravy, a to i v případech, kdy se posuzují skutkové okolnosti, k nimž došlo
před vstupem České republiky do Evropské unie. Předpokladem inspirace právem
ES a judikaturou Soudního dvora je skutečnost, že vykládané ustanovení českého právního
předpisu bylo přijato za účelem sbližování českého prá va s právem Evropských společenství
a český zákonodárce nevyjádřil úmysl se od normy práva Společenství odchýlit
(srov. rozsudek NSS ze dne 29. září 2005, č. j. 2 Afs 92/2005 - 45, č. 741/2006 Sb. NSS
nebo rozsudek ze dne 22. března 2007, č. j. 9 Afs 5/2007 - 70, www.nssoud.cz).
O kvalitativně odlišnou situaci se nicméně jedná v případech, kdy jsou posuzovány
skutkové okolnosti, ke kterým došlo po přistoupení členského státu k Evropské
unii. Zde již neslouží právo Společenství a judikatura Soudního dvora jako vhodné,
ale jako povinné výkladové vodítko, a to nejen v případech, kdy chybí řádné provedení
směrnic ES na vnitrostátní úrovni (srov. v tomto ohledu kupř. rozsudek Soudního
dvora ES ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial SA v Roció Murciano Quintero,
spojené věci C-240/98 až C-244/98, Recueil I-4941, bod 32 nebo rozsudek
Soudního dvora ES ze dne 10. dubna 1984, Sabine von Colson a Elisabeth Kamann v Land
Nordrhein-Westfalen, 14/83, Recueil 1891, bod 26).
Závěry Soudního dvora z rozhodnutí M. B. jsou proto plně aplikovatelné
i na projednávaný případ. I pro posouzení kasační stížnosti žalobkyně je rozhodné
pouze to, zda její přenos online pořadu „Ó.“ spadá do zákonné definice provozování
převzatého vysílání, vyložené souladně se směrnicí 89/552 a judikaturou Soudního dvora,
a nikoliv skutečnost, zda způsob přenosu tohoto vysílání podléhá zároveň zákonu
o elektronických komunikacích.
Zákonná definice převzatého vysílání v §2 odst. 1 písm. b) ZRTV stanoví,
že převzatým rozhlasovým a televizním vysíláním je:
(i) příjem vysílání původních rozhlasových a televizních programů nebo jejich
podstatných částí,
(ii) a jejich současné, úplné a nezměněné šíření,
(iii) pro veřejnost,
(iv) prostřednictvím vysílačů, kabelových systémů a družic či jiných technických
prostředků.
Mezi účastníky řízení není sporu o naplnění prvního znaku zákonné definice,
tedy o tom, že online vysílání „Ó.“ je původním televizním programem. Ani Nejvyšší správní
soud nemá pochybnosti o naplnění zákonné definice televizního programu ve smyslu §2 odst.
1 písm. i) ve spojení s §2 odst. 1 písm. j) ZRTV.
Ač lze chápat tragičnost situace, kterou ve svých vyjádřeních detailně a plasticky
popisuje žalobkyně, tedy že různí dva příjemci online vysílání stejného hokejového zápasu
mohou v důsledku přetížení odchozího serveru vidět stejný gól až s dvouvteřinovým
zpožděním, pro současnost vysílání je určující okamžik odchodu signálu či souhrnu
dat od poskytovatele, nikoliv okamžik jejich skutečného přijetí ze strany příjemce. Současnost
vysílání je třeba vymezit v protikladu k záznamu stejného vysílání, tj. kdy by kupříkladu
docházelo k pozdější repríze stejného pořadu, který byl nahrán. Minimální technické prodlevy
na příjmu nejsou v tomto ohledu právně relevantní.
Stejně tak nelze přitakat názoru žalobkyně, že snížením rozlišení přenášeného obrazu
dochází ke změně původního vysílání. Obsah vysílání je stále stejný, ať již se jeho příjem
odehrává v rozlišení 1280 x 1024 bodů anebo 176 x 144 bodů. Pokud by byla přijata
argumentace žalobkyně, tedy že snížení rozlišení obrazu znamená změnu programu,
pak by zřejmě docházelo ke změně vysílaného programu i v případě příjmu barevného signálu
z televizního vysílače na televizní přijímač, který je schopen pouze příjmu v černo-bílém
rozlišení anebo, v případě příjmu počítačového zobrazení televizního programu, i při změně
obnovovací frekvence monitoru. Jedno televizní vysílání by se pak štěpilo na x paralelních
„původních“ vysílání v závislosti na tom, jakým přijímačem ten který zákazník disponuje.
Nezměněnost původního vysílání je nutné určit s ohledem na jeho obsah,
a to posouzený podle kritéria běžného lidského vnímání a nikoli na základě přesné shody
datových toků či jejich formátů. Není proto rozhodné, zda je určitý program vysílán
či přijímán analogově či digitálně, v SD-TV či v HDTV, se stereofonním či monofonním
zvukem nebo barevně či černobíle, pokud jej typizovaný příjemce považuje za obsahově
zaměnitelný. Z tohoto důvodu také nelze přijmout názor žal obkyně, že změnou formátu
(tedy překódování televizního signálu do formátu 3GPP a jeho následné vysílání skrze
wapové stránky) dochází ke změně vysílání: dochází pouze ke změně formátu přenosu,
obsah zůstává stejný.
Pokud se týká podmínky veřejnosti vysílání, pak je zjevné, že žalobkyně
ve své argumentaci zaměňuje veřejnost přístupu ke službě s limity její faktické přístupnosti
pro určitý okruh osob v každém daném okamžiku. Je jistě pravdou, že příjem vysílání
„Ó.“ bude k okamžiku x vždy omezen na osoby, které disponují mobilním telefonem
třetí generace, mají předplacenou danou službu a vyslaly konkrétní požadavek na distribuční
server, aby jim začal být vysílán dedikovaný soubor dat. To však neznamená,
že by tato služba byla nepřístupná veřejnosti. Pojem „veřejnosti“ je zde nutné chápat
tak, že služba je otevřena všem zákazníkům, kteří o ni projeví zájem a splní kvalifikační
předpoklady, tj. opatří si odpovídající přístroj a zaplatí poplatek, nicméně splnění
těchto předpokladů záleží výlučně na jejich rozhodnutí. O odlišnou situaci by se jednalo
kupříkladu v případě vnitřních sítí, které jsou definičně přístupné pouze členům uzavřené
společnosti, kupříkladu zaměstnancům určité obchodní společnosti provozující vnitřní
síť v podobě tzv. intranetu (srov. §2 odst. 3 ZRTV, který pro podobné situace předvídá
výslovnou výjimku).
Stejně tak není pro charakter veřejnosti vysílání určující, zda šíření signálu probíhá
systémem point-to-point, tedy vytvořením individuálního datového souboru, který je následně
distribučním serverem odeslán na konkrétní telefonní stanici, unikátně definovanou
IP adresou, anebo systémem „point-to-multipoint“. Určující je opět skutečnost,
že stejný odchozí soubor dat je potenciálně přístupný všem zájemcům, nikoliv jestli je fyzicky
transportován unikátním datovým tunelem či systémem point-to-multipoint. Podobným
způsobem, tedy odesláním unikátního souboru dat probíhá ostatně, tedy minimálně
od určitého okamžiku distribuce, vysílání kabelové televize, aniž by vyvstávaly pochybnosti,
zda se jedná o vysílání veřejné.
Konečně ani s ohledem na čtvrtou podmínku zákonné definice nemá Nejvyšší správní
soud pochybnosti o tom, že videostreaming do mobilů třetí generace lze podřadit pod vysílání
za pomoci jiných technických prostředků ve smyslu ZRTV. Lze souhlasit s žalobkyní,
že šíření vysílání „Internetem“, se kterým v napadeném rozsudku operuje Městský
soud v Praze, není technicky přesné. S ohledem na obecný význam tohoto obratu
pro vyjádření podstaty věci a právního názoru soudu prvního stupně se však jedná o označení
plně postačující. I pokud nahradíme výraz „Internet“ výrazem „celosvětová síť převážně
on-line zapojených počítačů komunikujících zejména prostřednictvím protokolů
TCP/IP (Transmission Control Protocol/Internet Protocol), SLIP (Serial Line Internet
Protocol) a PPP (Point-to-Point Protocol)“, jak se ve své kasační stížnosti domáhá žalobkyně,
podstata věci zůstává stejná: tato jednotlivá technická zařízení tvoří dohromady funkční celek,
který je schopen být technickým prostředkem přenosu televizního vysílání.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že videostreamingová služba online přenosu
programu „Ó.“ je provozováním převzatého televizního vysílání ve smyslu §2 odst. 1 písm.
b) ZRTV. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
O náhradě nákl adů řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl a úspěch. Žalovaná,
které by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo,
se náhrady nákladů řízení nedomáhala a dle obsahu spisu jí ani náklady nevznikly. Žádný
z účastníků nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Nad rámec rozhodnutí Nejvyšší správní soud poznamenává, že některé otázky řešené
touto kasační stížností doznaly v období od rozhodnutí správního orgánu legislativní změny.
Zákon č. 235/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového
a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, který nabyl účinnosti dne 31. května 2006,
ve svém bodě 16 stanoví, že „V §2 odst. 2 se na konci textu písmene d) tečka nahrazuje
čárkou a doplňuje se písmeno e), které zní: "e) vysílání prostřednictvím dálkového přístupu
(Internetu).".“ Zákonodárce tak s účinností od 31. května 2006 výslovně stanovil,
že za rozhlasové a televizní vysílání podle zákona č. 231/2001 Sb. se nepovažuje vysílání
prostřednictvím dálkového přístupu, tedy souborem technických zařízení tvořících
celosvětovou síť Internet.
Podle §75 odst. 1 s. ř. s. vychází správní soud při přezkoumávání napadeného
rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu. Nejvyšší správní soud proto s ohledem na časovou posloupnost nebral výše uvedenou
změnu v potaz při rozhodování o zákonnosti správního aktu, který byl vydán na základě
právního stavu platného k 25. únoru 2006, tj. ještě před platností novely zák. č. 235/2006 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu