ECLI:CZ:NSS:2007:1.AS.58.2006:66
sp. zn. 1 As 58/2006 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Baxy
a soudců JUDr. Marie Žiškové a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní věci žalobce
společnosti OKD, a. s., se sídlem Ostrava, Prokešovo nám. 6/2020, zastoupeného
JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem v Ostravě, Preslova 9, proti žalovanému
Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje , se sídlem Ostrava, 28. října 117, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2004, č. j. ÚPS/1497/04/Sn, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2006,
č. j. 22 Ca 415/2004 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 5. 8. 2004,
č. j. ÚPS/1497/04/Sn bylo, s odkazem na ustanovení §60 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto jako nepřípustné
odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Frenštát pod Radhoštěm ze dne
30. 4. 2004, č. j. STAV/17228-03/2476-03/rkrig, kterým bylo vyhověno žádosti společnosti
Siemens Automobilové systémy, s. r. o., o vydání stavebního povolení na stavbu označenou
jako „Ocelová konstrukce pro stěhování technologie včetně stavebních úprav haly II. v areálu
Siemens Automobilové systémy, s. r. o. ve Frenštátě pod Radhoštěm“ na blíže
specifikovaných parcelách v k. ú. Frenštát pod Radhoštěm.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Ostravě žalobou,
kterou se domáhal jeho zrušení. Shora uvedeným rozsudkem byla žaloba zamítnuta.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že žalovaný nepochybil, pokud
při rozhodování vycházel z premisy, dle které žalobce nebyl účastníkem správního řízení
vedeného před prvostupňovým orgánem. Krajský soud zde odmítl argumentaci žalobce,
dle které mu mělo být v předcházejícím správním řízení přiznáno postavení účastníka
ve smyslu §59 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“). Dle krajského soudu
nelze totiž přisvědčit názoru žalobce, že mu v daném případě k pozemkům dotčeným
stavebním povolením svědčilo „jiné právo“ ve smyslu §139 písm. f) stavebního zákona.
Žalobci přisvědčil pouze v tom, že je osobou oprávněnou k ochraně a evidenci výhradního
ložiska ve smyslu §8 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „horní zákon“); tato skutečnost jej však opravňuje
pouze k tomu, aby se k zamýšlenému stavebnímu záměru vy jádřil (§19 odst. 2 horního
zákona), nezakládá však jeho účastenské postavení. Tato úprava sleduje ochranu výhradního
ložiska před ztížením či znemožněním jeho dobývání (§16 odst. 2 horního zákona),
přičemž její součástí je i omezení umisťování a zřizová ní staveb na chráněném ložiskovém
území, ve smyslu ust. §18 a 19 horního zákona. Na tomto závěru nemůže, dle názoru
krajského soudu, nic změnit ani ustanovení §20 odst. 2 horního zákona,
dle kterého má subjekt, kterému bylo vydáno oprávnění k hornické činnosti, přednost
před ostatními zájemci o pronájem nebo prodej pozemku ve vlastnictví státu, který se nachází
ve stanoveném chráněném ložiskovém území.
Proti tomuto rozsudku brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností opírající
se o důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
V kasační stížnosti především upozornil, že je právním nástupcem společnosti OKD, a. s.,
která měla být účastníkem správního řízení a byla účastníkem řízení před krajským soudem.
Pokud jde o vytýkané nesprávné právní posouzení věci, stěžovatel v kasační stížnosti
zopakoval v zásadě svou argumentaci uplatněnou již v žalobě. Uvedl, že mu ve vztahu
k pozemkům dotčeným povolovanou stavbou náleží „jiné právo“ ve smyslu §59 odst. 1
písm. d) stavebního zákona [správně zřejmě §59 odst. 1 písm. b) zákona], neboť je správcem
chráněného ložiskového území. Práva s tímto postavením související lze nepochybně podřadit
pod pojem „jiná práva k pozemkům nebo stavbám“, ve smyslu §139 písm. f) stavebního
zákona. Z tohoto ustanovení totiž především jednoznačně vyplývá, že výčet
konkrétních práv zde uvedených je pouze demonstrativní. Dále je zřejmé, že i práva,
která jsou v tomto ustanovení výslovně uvedena, jsou rovněž chráněna i jinými zákonnými
předpisy, jak to vyplývá z příslušných poznámek pod čarou; není proto důvod odpírat
z tohoto důvodu účastenské postavení ve stavebním řízení stěžovateli.
Žalovaný se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109
odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ust. §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
V projednávané věci je především nutno zdůraznit, že veškerá argumentace
stěžovatele směřuje proti závěru krajského soudu, dle kterého správní orgány postupovaly
v souladu se zákonem, pokud s ním nejednaly jako s účastníkem předcházejícího správního
řízení. Stěžovatel zde (s výjimkou argumentace opírající se o §20 odst. 2 horního zákona)
v zásadě uplatňuje stejné důvody nezákonnosti jako v podané žalobě. Vzhledem
k tomu, že Nejvyšší správní soud považuje právní hodnocení věci provedené krajským
soudem za správné a dostatečně vyargumentované, bylo by možné na odůvodnění
tohoto rozsudku bez dalšího odkázat. I přesto nicméně považuje za žádoucí vyjádřit
se k věci podrobněji.
Nelze především přehlédnout skutečnost, že na stavebním řízení se kromě účastníků
zúčastňují i další subjekty, které však nemají účastenské postavení se všemi právy
z toho plynoucími. Typicky jde o subjekty označované jako „dotčené orgány“, popř. též další
subjekty vstupující do řízení z titulu zvláštní právní úpravy (v případě stěžovatele §19 odst. 2
horního zákona). Jakkoli zákonem předpokládané úkony těchto subjektů (vyjádření souhlasy,
stanoviska, a pod.) jsou pro výsledek řízení relevantní (často mají zásadní vliv
na jeho výsledek), nelze jejich postavení ztotožňovat s postavením účastníků. Z materiálního
hlediska je základním rozlišovacím znakem mezi účastníky a těmito subjekty povaha zájmů,
jež ve stavebním řízení hájí. Zatímco účastníci řízení hájí s vá (veřejná) subjektivní práva,
jež jsou jím imanentní, ostatní subjekty na řízení se účastnící mají za úkol chránit veřejné
zájmy, jež by v případě realizace stavebního záměru mohly být ohroženy. Nemusí
se přitom vždy nutně jednat o osoby práva veřejného; může jít i o soukromoprávní subjekty
(jako je tomu v případě stěžovatele), které byly (obvykle cestou individuálního správního aktu
vydaného na základě zákonného zmocnění) pověřeny určitými pravomocemi v oblasti
veřejného práva.
V projednávané věci bylo stavební řízení vedeno na základě žádosti stavebníka
o vydání stavebního povolení na stavbu, která měla být realizována v chráněném ložiskovém
území, tedy v lokalitě, která byla (postupem dle §17 horního zákona) stanovena za účelem
ochrany výhradního ložiska proti znemožnění či ztížení jeho dobývání (§16 horního zákona).
Z ustanovení §16 odst. 2 horního zákona, ve spojení s ustanovením §18 odst. 1 tohoto
zákona, vyplývá, že součástí této ochrany je i omezení stavební činnosti. Střetává
se zde tedy subjektivní právo vlastníka nemovitosti zahrnuté do chráněného ložiskového
území (nebo obecněji právo osoby disponující ve vztahu k této nemovitosti tzv. „právem
stavby“) s veřejným zájmen na ochraně výhradního ložiska na tomto pozemku (či spíše
pod ním) se nacházejícího. Střed těchto práv a zájmů horní zákon řeší zcela jednoznačně
ve prospěch zájmu veřejného, jak plyne z ustanovení §18 odst. 1 zákona, dle kterého v zájmu
ochrany nerostného bohatství se nesmí v chráněném ložiskovém území zřizovat stavby
a zařízení, které nesouvisí s dobýváním výhradního ložiska, pokud k tomu nebyl dán souhlas
podle tohoto zákona. Z tohoto obecného pravidla zákon připouští v §18 odst. 2 výjimky,
a to ve prospěch jiného kvalifikovaného veřejného zájmu (jde-li o mimořádně důležitou
stavbu nebo zařízení), popřípadě i ve prospěch jiných (tedy i soukromoprávních) zájmů,
zde ovšem za podmínky že nebude-li navrhovaná stavba v rozporu s požadavkem
na minimalizaci zásahů do využívání nerostného bohatství. V případě těchto výjimek
se pak postupuje dle §19 horního zákona. Zde je podmínkou povolení stavby jednak
existence souhlasu orgánu kraje v přenesené působnosti, vydaného po projednání s obvodním
báňským úřadem (opatřuje jej rozhodující stavební úřad), dále doložení návrhu podmínek
ochrany výhradního ložiska a vyjádření organizace (míněno subjektu, kterému byla svěřena
oprávnění ve smyslu §8 horního zákona). Právě v případě podmínky posledně zmiňované
je zřejmé, že jde o vyjádření subjektu pověřeného ochranou a evidencí výhradního ložiska,
který se k záměru stavebníka vyjadřuje z pohledu těchto veřejných zájmů, jež reprezentuje.
Tento subjekt se tedy k věci nevyjadřuje z pohledu ochrany svých subjektivních práv a zájmů,
jak by to příslušelo účastníku řízení.
Krajský soud tedy zcela správně dovodil, že práva spojená s ochranou a evidencí
výhradního ložiska ve smyslu §8 horního zákona nepředstavují jiná práva k pozemkům
nebo stavbám ve smyslu §139 písm. f) stavebního zákona (zde k pozemkům nacházejícím
se v chráněném ložiskovém území) a nezakládají tedy osobě pověřené jejich výkonem
postavení účastníka řízení ve smyslu §59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona.
S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná. Za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1,
věty druhé s. ř. s. ji proto rozsudkem zamítl.
Výrok o náhradě nákladů tohoto řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první
s. ř. s., ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka - žalobce, v jeho případě
nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší
správní soud proto v jeho případě rozhodl tak, že právo na náhradu nákladů řízení
se mu nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2007
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu