ECLI:CZ:NSS:2007:1.AS.60.2006:112
sp. zn. 1 As 60/2006 - 112
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce Bc. P. B.,
zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem České Budějovice, Na Sadech
2033/21, proti žalované B. i. s., o žalobě proti rozhodnutí ředitele B. i. s. ze dne 7. 2. 2005,
č. j. 4-13/2004-BIS-1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 13. 6. 2006, č. j. 10 Ca 60/2005 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Městský soud napadeným rozsudkem zrušil shora označené rozhodnutí ředitele B. i. s.
(dále jen BIS), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozkazu ředitele BIS č. 461/00
č. j. 864/2000-BIS-6 ze dne 30. 11. 2000. Tímto rozkazem byl žalobce na základě negativního
služebního hodnocení podle ustanovení §40 odst. 1 písm. c) zákona č. 154/1994 Sb., o
bezpečnostní a informační službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o BIS“),
propuštěn ze služebního poměru příslušníka BIS.
Žalobce se svou žalobou domáhal zrušení jak v záhlaví označené rozhodnutí ředitele
BIS coby odvolacího orgánu, tak jemu předcházejícího prvostupňové rozhodnutí (rozkaz
ředitele BIS). Městský soud žalobě vyhověl a rozhodnutí ředitele BIS coby odvolacího orgánu
zrušil. Městský soud konstatoval, že ředitel BIS zamítl odvolání proti prvostupňovému
rozhodnutí, které vychází ze stejných závěrů, jež dříve správní soudy shledaly v rozporu
se zákonem, aniž by jako odvolací orgán doplnil dokazování a opatřil si nové podklady
pro své rozhodnutí.
Pro postup dle §78 odst. 3 s. ř. s., tedy pro to, aby zároveň zrušil rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně, však městský soud neshledal důvody. Nepřisvědčil žalobci
v tom, že jediným možným rozhodnutím v odvolacím řízení je zrušení prvostupňového
rozhodnutí. Podle městského soudu odvolací orgán může zkoumat, zda výrok prvostupňového
rozhodnutí obstojí z jiných důvodů, protože takový postup není v rozporu se zásadou
dvojinstančnosti řízení podle zákona o BIS. Odvolací orgán nemusí vycházet
pouze ze skutkového stavu, jak byl zjištěn služebním orgánem prvního stupně, a zabývat
se pouze těmi skutečnostmi, které služební orgán prvního stupně pokládal za relevantní,
ale je oprávněn sám v nezbytném rozsahu doplnit dokazování a zhodnotit nově zjištěné
skutečnosti, s nimiž před vydáním rozhodnutí účastníka seznámil. Pokud výrok
prvostupňového rozhodnutí po doplnění dokazování obstojí, jsou dány podmínky
pro potvrzení prvostupňového rozhodnutí.
Městský soud na základě ustanovení §60 odst. 1 a 7 s. ř. s. přiznal žalobci polovinu
jím požadovaných náhrad nákladů řízení, protože žalobce v plném rozsahu uspěl,
pokud se v petitu žaloby domáhal zrušení rozhodnutí ředitele BIS o jeho odvolání. Žalobce
však nebyl úspěšný se svými žalobními body, které žalobce uplatnil na podporu návrhu
na zrušení rozhodnutí služebního orgánu prvního stupně.
Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil mu k dalšímu řízení. Městský soud
sice v podstatě vyhověl jeho žalobě, když výše označené rozhodnutí ředitele BIS zrušil,
nicméně mu nevyhověl v té části, v níž se žalobce domáhal také zrušení výše uvedeného
rozkazu ředitele BIS. V tom žalobce spatřuje důvod podání kasační stížnosti dle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Stejně jako ve své žalobě namítl, že v odvolacím řízení nemůže být vydáno
jiné rozhodnutí než zrušující, a že ze služebního poměru může být propuštěn pouze na základě
nového služebního hodnocení a nového prvoinstančního rozhodnutí. Správní soudy
obou stupňů konstatovaly, že původní rozhodnutí o odvolání je nezákonné, protože se opírá
o zánik platnosti osvědčení konstatovaného žalovanou, která pro to nebyla nadána pravomocí.
Vydané služební hodnocení je tak pro rozhodování o služebním poměru nicotným podkladem.
Takové nedostatky správního řízení nelze napravit v odvolacím řízení. Podle současné právní
úpravy již sice žalovaná může sama učinit zjištění o tom, že příslušník BIS přestal splňovat
podmínky pro vydání osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi, nicméně služební
hodnocení vydané ve formě správního rozhodnutí nelze legalizovat tím, že bude odvolacím
orgánem již zákonným způsobem zjištěno, že žalobce nemá platné osvědčení
pro styk s utajovanými skutečnostmi. Taková zjištění nelze provést v rámci odvolacího řízení,
neboť to předpokládá poměrně rozsáhlé dokazování, které v každém případě přesahuje
činnost odvolacího orgánu. Pokud by odvolací orgán rozhodoval na základě takto zjištěných
skutečností, byla by porušena zásada dvojinstančnosti řízení, vyjádřená v samotném zákoně
o BIS, a žalobci by byla odňata možnost nechat rozhodnutí o propuštění přezkoumat
odvolacím orgánem.
Pokud jde o výrok městského soudu ohledně náhrady poloviny nákladů řízení, žalobce
„pouze na okraj“ uvedl, že je naprosto nepřezkoumatelný a neodůvodněný. Městský soud
nespecifikoval, v čem spatřuje okolnosti zvláštního zřetele hodné dle §60 odst. 7 s. ř. s.,
který městský soud aplikoval.
Žalovaná ve svém vyjádření namítla, že kasační stížnost žalobce směřuje
pouze proti důvodům rozsudku městského soudu, a proto je podle ustanovení §104 odst. 2
s. ř. s. nepřípustná. S rozsudkem městského soudu se žalovaná ztotožňuje. Po jeho obdržení
zahájil odvolací orgán řízení o odvolání žalobce, jehož výsledek nelze předvídat. Žalobkyně
navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl, a v případě meritorního
projednání zamítl.
Svým podáním ze dne 20. 3. 2007 pak žalovaná soudu sdělila, že o odvolání
žalobce rozhodl ředitel BIS rozhodnutím ze dne 5. 3. 2007, č. j. 68-8/2006-BIS-1, a to tak,
že jej zamítl a rozkaz o propuštění potvrdil.
Usnesením ze dne 14. 3. 2007, č. j. 1 As 60/2006 – 88, Nejvyšší správní soud zamítl
návrh žalobce na přiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti, když z okolností
uváděných žalobcem neshledal, že by mu v tomto případě mohla výkonem rozhodnutí
vzniknout nenahraditelná újma (§73 odst. 2 s. ř. s.).
Ze správního spisu vyplynuly tyto relevantní skutečnosti:
Odvolání žalobce proti rozkazu ředitele BIS zamítl ředitel BIS jako odvolací orgán
již dříve, a to rozhodnutím ze dne 5. 2. 2001, č. j. 531-19/200-BIS-1. Toto rozhodnutí napadl
žalobce u městského soudu, který rozsudkem ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 28 Ca 106/2001,
jeho žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud však ke kasační stížnosti žalobce rozsudkem
ze dne 30. 6. 2004, č. j. 5 As 25/2003 - 83, rozsudek městského soudu zrušil. Nejvyšší správní
soud uznal kasační námitku žalobce ohledně chybějící pravomoci BIS vydat oznámení
o zániku platnosti osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi na základě zákona
č. 148/1998 Sb., ve znění platném před novelou č. 363/2000 Sb. Městský soud pak, vázán
právním názorem Nejvyššího správního soudu, rozsudkem ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 5 Ca 139/2004 - 90, zrušil rozhodnutí ředitele BIS ze dne 5. 2. 2001 a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
V záhlaví označeným rozhodnutím pak ředitel BIS znovu zamítl odvolání žalobce
proti rozkazu ředitele BIS o propuštění ze služebního poměru. Žalovaný v odůvodnění
konstatoval, že služební hodnocení, které bylo podkladem pro napadený rozkaz,
nebylo ve lhůtě tří let od nabytí právní moci předmětem obnovy řízení, ani nebylo
přezkoumáno mimo odvolací řízení. Nelze jej tedy již zruš it či změnit,
a to i kdyby bylo v rozporu s právními předpisy.
Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat otázkou, zda je kasační stížnost
žalobce přípustná. Jedinou námitkou žalobcovy kasační stížnosti totiž bylo, že městský soud
nevyhověl jeho žalobě v té části, v níž požadoval zrušení prvostupňového rozhodnutí.
Ve své argumentaci pak žalobce polemizoval se závěry, jimiž městský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku zdůvodnil, proč prvostupňové rozhodnutí nezrušil a jimiž zároveň
předestřel žalované postup pro další řízení.
V minulosti zaujal Nejvyšší správní soud odlišné právní názory v otázce, zda kasační
stížnost, obsahující coby jediný kasační důvod námitku, že krajský soud měl v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s. k návrhu žalobce také dle §78
odst. 3 s. ř. s. zrušit rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, je kasační stížnosti směřující
toliko do důvodů rozhodnutí ve smyslu §104 odst. 2 s. ř. s. a z tohoto důvodu kasační
stížností nepřípustnou. Proto v nyní souzeném případě rozhodující senát Nejvyššího správního
soudu předložil dle §17 odst. 1 s. ř. s. předmětnou otázku k rozhodnutí rozšířenému senátu.
V usnesení ze dne 28. 8. 2007, č. j. 1 As 60/2006 - 106, které nabylo právní moci
dne 15. 11. 2007, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že domáhat
se zrušení rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které předcházelo napadenému
správnímu rozhodnutí, není procesním právem žalobce, jemuž by odpovídala povinnost soudu
o takovém návrhu výrokem rozhodnout. Kasační stížnost spočívající pouze v tvrzení,
že krajský soud rozhodující o žalobě měl kromě rozhodnutí správního orgánu druhého stupně
zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo, je nepřípustná.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce v kasační stížnosti
napadá výrok rozsudku městského soudu o náhradě nákladů řízení. Ustanovení §104 odst. 2
s. ř. s. totiž rovněž stanoví, že nepřípustná je také kasační stížnost směřující
pouze proti výroku o nákladech řízení. Z hlediska svého smyslu a účelu však toto ustanovení
nelze vykládat tak, že kasační stížnost se stává přijatelnou, pokud směřuje jak do důvodů
rozhodnutí tak do výroku o náhradě nákladů řízení, bez toho, aby byl zároveň napaden výrok
rozhodnutí, k němuž se vztahují důvody kasační stížností napadené (srov. např. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2003, č. j. 2 Ads 57/2003 - 48, dostupného
na www.nssoud.cz).
S ohledem na závěry rozšířeného senátu tak Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nepřípustnou odmítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ust. §60 odst. 3
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu