ECLI:CZ:NSS:2007:2.ANS.3.2006:61
sp. zn. 2 Ans 3/2006 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: H., M. a spol.,
v. o. s. správce konkursní podstaty úpadce V. P., zastoupeného JUDr. Zuzanou Mayerovou,
advokátkou se sídlem V Luhu 18, Praha 4, proti žalovanému: Finanční úřad v Rakovníku,
se sídlem Masná 265/I, Rakovník, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2005, č. j. 44 Ca 48/2005 - 23,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2005, č. j. 44 Ca 48/2005 - 23,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým soud zamítl jeho žalobu
na ochranu proti nečinnosti Finančního úřadu v Rakovníku („žalovaný“). Tuto nečinnost
spatřoval stěžovatel v tom, že ačkoliv Krajský soud v Praze pravomocným
rozsudkem ze dne 2. 8. 2005, č. j. 44 Ca 15/2005 - 39, zrušil rozhodnutí žalovaného
č. j. 103724/04/069910/1416 a č. j. 18129/04/069910/3300 a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
žalovaný ve věci nevydal nové rozhodnutí a nevrátil stěžovateli nárokovaný přeplatek na dani
ve výši 196 301 Kč.
II.
Krajský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že měl za zjištěné
a prokázané, že po doručení citovaného rozsudku ze dne 2. 8. 2005 žalovaný skutečně
nevydal žádné rozhodnutí a neučinil ani žádný faktický krok, který by směřoval k uspokojení
finančního nároku stěžovatele ve věci daňového přeplatku. Podle ustanovení §79 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“) platí, že ten, kdo bezvýsledně vyčerpal
prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně
proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu
orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. V projednávané věci
nicméně krajský soud dospěl k závěru, že v postupu žalovaného nespatřuje nečinnost,
jelikož ustanovení §79 a násl. s. ř. s. „předpokládají absolutní nečinnost správního orgánu
ve správním řízení.“ Žalovaný naopak využívá svých práv daných mu právním řádem,
jelikož proti citovanému rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost. „Podal-li správní
orgán kasační stížnost (nikoli zjevně opožděnou), nelze navzdory námitkám žalobce
jeho postup hodnotit jako nečinnost, neboť zákonem předpokládaným způsobem pokračuje
v řízení o právech a povinnostech jeho účastníků.“ Ve stávajícím řízení prý proto nelze uložit
žalovanému povinnost vydat požadované rozhodnutí, jelikož další průběh správního řízení
bude dán teprve v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti
žalovaného.
III.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., a namítá tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Tuto nezákonnost spatřuje v tom, že zákon neumožňuje
žalovanému „vyčkávat“ na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o podané kasační
stížnosti. Žalovaný totiž může po zrušení svého rozhodnutí požádat o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti a když ho Nejvyšší správní soud přizná, nemusí ve věci rozhodovat
až do doby nabytí právní moci rozsudku o této kasační stížnosti. V opačném případě
však musí v řízení bez průtahů pokračovat. Na podporu stížnostní argumentace stěžovatel
odkazuje rovněž na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2005,
sp. zn. 1 Afs 29/2005.
Stěžovatel navrhuje kasační stížnosti vyhovět a napadený rozsudek Krajského soudu
v Praze zrušit.
IV.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že pokud by nepokračování v řízení
po podání kasační stížnosti správním úřadem bylo považováno za nečinnost, znamenalo
by to nerovné postavení tohoto správního úřadu jakožto účastníka soudního řízení,
neboť by byl zbaven práva využít opravných prostředků.
Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
V.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že mezi účastníky řízení není názorového
sporu ohledně skutkových okolností věci. Z obsahu předmětného správního a soudního spisu
tak plyne, že rozhodnutím ze dne 21. 12. 2004, č. j. 103724/04/069910/1416, žalovaný
nevyhověl stěžovatelově reklamaci podle ustanovení §53 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád“) proti svému rozhodnutí
ze dne 19. 2. 2004, č. j. 18129/04/069910/3300, kterým bylo rozhodnuto o převedení
přeplatku spotřební daně ve výši 196 301 Kč na úhradu nedoplatku daně z příjmů fyzických
osob ve výši 478 976 Kč podle §64 daňového řádu.
Tato rozhodnutí žalovaného zrušil citovaným rozsudkem ze dne 2. 8. 2005 Krajský
soud v Praze. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 30. 8. 2005.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný v zákonné lhůtě kasační stížnost.
VI.
Protože rozhodující tříčlenný senát Nejvyššího správního soudu dospěl při předběžné
poradě k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru judikovaného
Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 7 Ans 6/2005, předložil
podle ustanovení §17 odst. 1 s. ř. s. věc rozšířenému senátu. Spornou otázkou bylo posouzení
nečinnosti správního orgánu za situace, kdy jeho rozhodnutí je zrušeno rozsudkem krajského
soudu, přičemž zároveň je toto zrušovací rozhodnutí napadeno ze strany správního orgánu
kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu.
VII.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 24. 4. 2007,
č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, vyslovil následující právní názor:
„I. Zruší-li krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu
pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném
soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost.
II. I správní orgán může navrhnout při podání kasační stížnosti, aby jí byl přiznán odkladný
účinek, a to ze stejných důvodů jako žalobce (§73 odst. 2 a 4, §107 s. ř. s.). Samotné podání
kasační stížnosti, není-li ze zákona spojeno s odkladným účinkem či nebyl-li vysloven soudním
rozhodnutím, nemá však na plnění povinností správním orgánem žádný vliv.
III. Nerespektuje-li správní orgán pravomocné soudní rozhodnutí a nepokračuje řádně
v řízení, může se dle okolností jednat o nečinnost, proti níž se lze bránit podáním žaloby dle
ustanovení §79 a násl. s. ř. s.“
Zároveň rozšířený senát vrátil věc k projednání a rozhodnutí 2. senátu Nejvyššího
správního soudu.
VIII.
Nejvyšší správní soud vycházel z toho, že stěžovatel uplatnil stížnostní důvod
spočívající v tvrzené nezákonnosti při nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Právě tímto směrem proto zdejší soud upřel svoji další pozornost.
Tuto nezákonnost spatřuje stěžovatel v tom, že zákonná úprava neumožňuje žalovanému
„vyčkávat“ na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o podané kasační stížnosti,
protože žalovaný může po zrušení svého rozhodnutí požádat o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti a když ho Nejvyšší správní soud přizná, nemusí ve věci rozhodovat
až do doby nabytí právní moci rozsudku o této kasační stížnosti. V opačném případě
však musí v řízení bez průtahů pokračovat.
Jak vyplývá ze shora uvedeného (sub VII.), tomuto právnímu názoru stěžovatele
plně přisvědčil rozšířený senát zdejšího soudu a kasační stížnost je proto důvodná.
Jen pro stručnost je proto při rozhodování této kasační stížnosti možno odkázat na odůvodnění
citovaného usnesení rozšířeného senátu, z něhož především plyne, že ve správním soudnictví
se nejedná o pokračování ve správním řízení, nýbrž o výraz ústavně zakotvené dělby moci.
Právo správního orgánu podat kasační stížnost proto nelze chápat jako vlastní výkon
pravomoci ve správním řízení, nýbrž jako uplatnění procesních práv účastníka v soudním
řízení vůči soudu s předpokládanými účinky, stejně jako by takový úkon učinil kterýkoliv jiný
účastník řízení. To vše v ústavním rámci daném čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod, tedy v prostředí rovného postavení všech účastníků řízení bez rozdílu. Ve správním
soudnictví se přezkoumává pravomocné rozhodnutí správního orgánu a kasační stížnost
představuje mimořádný opravný prostředek, který lze podat rovněž teprve proti
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. „Podání kasační stížnosti žalovaným správním
orgánem proto nemůže bránit správnímu orgánu v pokračování ve správním řízení; není
úkonem tohoto řízení, které se rozhodnutím soudu znovu dostalo do stadia před vydáním
konečného (případně dokonce prvostupňového) rozhodnutí, jež by odůvodnilo neprovádění
řádných procesních úkonů či bránilo vydání nového rozhodnutí správním orgánem v mezích
právního názoru vysloveného v kasačním rozhodnutí krajského soudu. Tak jako účastník
správního řízení nemůže podáním kasační stížnosti vyloučit účinky právní moci
a vykonatelnosti rozhodnutí, nemůže tak učinit ani správní orgán svou kasační stížností
směřující proti rozsudku zrušujícímu. Zruší-li tedy krajský soud rozhodnutí správního orgánu,
je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním
názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci
podána kasační stížnost, v níž správní orgán polemizuje s vysloveným právním názorem.
Nerespektuje-li správní orgán pravomocné soudní rozhodnutí a nepokračuje řádně v řízení,
může se dle okolností jednat o nečinnost, proti níž se lze bránit podáním žaloby dle ustanovení
§79 a násl. s. ř. s.“
Lze tak uzavřít, že právní názor vyslovený v napadeném rozsudku krajského soudu
je v rozporu se shora provedeným výkladem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
a je proto ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nezákonný.
Jen pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že kasační stížnost žalovaného, podaná
v této věci, byla rozsudkem ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 2 Afs 165/2005, jako nedůvodná
zamítnuta.
Protože Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu