ECLI:CZ:NSS:2007:2.AS.6.2007:93
sp. zn. 2 As 6/2007 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce O. Č., zastoupeného
JUDr. Přemyslem Krausem, advokátem se sídlem Revoluční 1, Praha 1, proti žalovanému
Ministrovi vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti Ministerstva
vnitra proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2006, č. j. 2 Ca 4/2006 - 60,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2006, č. j. 2 Ca 4/2006 - 60,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se Ministerstvo vnitra jako stěžovatel domáhá
zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno „rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 25. 8. 2005, č. 206/2005“ a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Rozhodnutím citovaného data a čísla ministr vnitra podle §136 odst. 1 zákona
ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, zrušil rozhodnutí
ředitele Policie České republiky, okresního ředitelství Praha-západ ve věcech kázeňských
ze dne 25. 10. 2004, č. 416/2004, a ve věci rozhodl tak, že podle §32 odst. 2
zákona č. 186/1992 Sb., uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti
a plynulosti silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
kterého se dopustil porušením §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b) a §22 odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb. tím, že 22. 1. 2004 způsobil jako řidič střet služebního automobilu ŠKODA
Octavia s automobilem ŠKODA Forman 135. Zároveň bylo rozhodnuto, že se podle §39 odst. 1
písm. h) zákona č. 186/1992 Sb. a §76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích řízení zastavuje.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Poukazuje
na to, že městský soud nebral v úvahu, že zvláštním předpisem, kterým je třeba se v dané věci
řídit, je zákon č. 186/1992 Sb., a nikoli zákon o přestupcích. Úkolem ředitele okresního
ředitelství PČR Praha-západ bylo rozhodnout o tom, zda se žalobce dopustil kázeňského
přestupku podle §32 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. Ministr vnitra v dané věci zjistil,
že je rozhodnutí ředitele v rozporu s právními předpisy a podle §136 odst. 1 a 2 zákona
č. 186/1992 Sb. byl oprávněn toto rozhodnutí zrušit a rozhodnout ve věci samé. Stěžovatel
nesouhlasí s tím, že by vydání rozhodnutí ve věci samé mohla zabránit jednoroční prekluzivní
lhůta podle zákona o přestupcích. Domnívá se totiž, že zmíněné ustanovení zákona
č. 182/1992 Sb. je vůči zákonu o přestupcích speciálním. Poukazuje na §39 zákona
č. 182/1992 Sb., který na použití zákona o přestupcích odkazuje pouze v tam vymezených
případech a aplikaci jiných ustanovení nepřipouští. Má tak za to, že o žalobcově věci byl ministr
oprávněn věcně rozhodnout až do 22. 1. 2007, nicméně uložit kázeňský trest mu však již nemůže
(§36 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb.). Rovněž upozornil na to, že městský soud zrušil toliko
rozhodnutí „Ministerstva (ministra) vnitra“ č. 206/2005, zatímco rozhodnutí ministra č. 3/2006
o žalobcově rozkladu proti tomuto rozhodnutí ponechal v platnosti. Vzhledem ke všemu
uvedenému požaduje stěžovatel zrušení napadeného rozsudku městského soudu a vrácení
věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření s kasační stížností nesouhlasí a naopak má za to, že právní
názor vyslovený v rozsudku městského soudu je správný. Poukazuje také na vnitřní rozpor
v rozhodnutí ministra, který spatřuje v tom, že věcně rozhodl, avšak řízení zastavil.
Důvodnost kasační stížnosti posuzuje Nejvyšší správní soud zásadně v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.); v daném případě však zdejší soud
shledal rozhodnutí městského soudu nepřezkoumatelným a k této vadě je povinen přihlížet
z úřední povinnosti.
Ze soudního spisu k tomu vyplynulo, že žalobce byl dne 22. 1. 2004 v Praze 5,
na křižovatce ulic Jeremiášova a Radlická účastníkem dopravní nehody. Dne 12. 3. 2004
byla Policií České republiky, Správy hl. m. Prahy, Dopravního inspektorátu Praha 4 tato věc
odložena dle §58 odst. 3 písm. b) zákona o přestupcích, neboť se nepodařilo určit viníka nehody.
Na základě dopisu adresovaného druhým účastníkem dopravní nehody ministru vnitra
byla tato nehoda opětovně prošetřena a žalobci bylo sděleno podezření ze spáchání kázeňského
přestupku podle §32 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. Po provedeném řízení
pak bylo rozhodnutím ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Praha-západ
ze dne 25. 10. 2004, č. 416/2004, řízení ve věci přestupku, kterého se měl žalobce dopustit
zastaveno podle §76 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. Na základě doporučení senátu
poradní komise ministra vnitra ze dne 17. 10. 2005 přezkoumal ministr vnitra rozhodnutí ředitele
PČR, okresního ředitelství Praha-západ ze dne 25. 10. 2004, č. 416/2004, a ve věci rozhodl
tak, že podle §32 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku
proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. c) zákona
o přestupcích, kterého se dopustil porušením §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b) a §22 odst. 1
zákona č. 361/2000 Sb. tím, že 22. 1. 2004 způsobil jako řidič střet služebního automobilu
ŠKODA Octavia s automobilem ŠKODA Forman 135. Zároveň rozhodl,
že se podle §39 odst. 1 písm. h) zákona č. 186/1992 Sb. a §76 odst. 1 písm. f) zákona
o přestupcích řízení zastavuje. Proti tomu podal žalobce rozklad, který byl rozhodnutím ministra
vnitra ze dne 11. 1. 2006, č. 3/2006 zamítnut.
Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 11. 1. 2006, č. 3/2006,
jakož i jeho rozhodnutí ze dne 25. 8. 2005, č. 206/2005. V žalobě také jako žalovaného označil
ministra vnitra. Městský soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že zrušil „rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 25. 8. 2005, č. 206/2005“ a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jako žalovaného v záhlaví označil Ministerstvo vnitra, které také v soudním řízení jako žalovaný
vystupovalo (vyjádření ze dne 28. 3. 2006, 19. 4. 2006 podepsala ředitelka odboru právního).
V odůvodnění pak městský soud mj. uvedl: „Pokud tedy žalovaný jednak tvrdí, že uplynutím jednoho
roku, tj. 22. 1. 2005 odpovědnost žalobce za přestupek nezanikla, neboť o tomto ust. §36 odst. 2
zák. č. 186/92 nehovoří a zároveň zastavuje řízení vedené proti žalobci ve věci přestupku dle ust. §76 odst. 1
písm. f) zák. č. 200/90 Sb. z důvodu zaniklé odpovědnosti za přestupek, je výrok správního orgánu vnitřně
rozporný, nepřezkoumatelný a proto soud rozhodl dle ust. §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak, j ak je obsaženo
ve výrokové části tohoto rozsudku a zrušil rozhodnutí jak prvoinstančního správního orgánu tak orgánu
rozhodujícího o rozkladu žalobce pro jejich nepřezkoumatelnost“.
Předně je třeba poukázat na skutečnost, že Městský soud v Praze v dané věci považoval
za žalovaného Ministerstvo vnitra. S tímto závěrem však nelze souhlasit. Osobu žalovaného
v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu kogentně určuje zákon (k tomu viz usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č.j. 5 Afs 16/2003 - 56,
uveřejněno ve Sb. NSS pod č. 534/2005). Konkrétně se jedná o §69 s. ř. s.,
podle něhož je „žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán,
na který jeho působnost přešla“. Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že ve věcech služebního
poměru, mezi něž patří i právě rozhodovaná věc, nebyla judikatura správních soudů
dlouho jednotná v tom, zda je žalovaným příslušný služební funkcionář či správní orgán,
jehož je tento funkcionář příslušníkem. Judikatura se však ustálila po rozhodnutí zdejšího soudu
ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2 As 34/2005 - 61, publikováno ve Sb. NSS pod č. 1014/2007,
kde bylo jednoznačně uvedeno, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí služebního funkcionáře
ve věcech služebního poměru podle zákona č. 186/1992 Sb. je žalovaným správním orgánem
služební funkcionář, který ve věci rozhodl v posledním stupni. V daném případě není pochyb
o tom, že šlo o věc služebního poměru, o níž v posledním stupni rozhodl ministr vnitra,
který je také v dané věci žalovaným. Ministr vnitra je tak ve věcech služebního poměru správním
orgánem – nerozhoduje samozřejmě jako fyzická osoba sama o sobě, nýbrž jako fyzická osoba
vykonávající ve struktuře vojensky organizovaného sboru zákonem resp. na základě zákona
svěřené rozhodovací pravomoci ve věcech služebního poměru. Městský soud tedy pochybil,
pokud jako žalovaného označil v rozsudku Ministerstvo vnitra a nikoli ministra. Tato skutečnost
ale nemohla být sama o osobě důvodem pro zrušení jeho rozhodnutí, právě s ohledem
na to, že ministr stojí v čele ministerstva a řádně se tak s probíhajícím řízením mohl seznámit
a také seznámil, nedošlo tak k žádnému zásahu do jeho práv. Tímto nesprávným označením
žalovaného pak nijak nebyl dotčen ve svých právech ani druhý účastník řízení (žalobce).
Za tohoto zjištění musel Nejvyšší správní soud vážit také to, zda není na místě kasační
stížnost podanou Ministerstvem vnitra, které nebylo účastníkem řízení o žalobě, odmítnout
podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Dospěl však k závěru že nikoli. Přestože §102 s. ř. s. přiznává
právo podat kasační stížnost toliko účastníkovi řízení o žalobě nebo osobě na tomto řízení
zúčastněné a Ministerstvo vnitra materiálně účastníkem řízení o žalobě nebylo, má zdejší soud
za to, že v daném případě není na místě kasační stížnost odmítnout. Jednak není naplněna
podmínka stanovená v §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tj. že by kasační stížnost byla podána osobou
„k tomu zjevně neoprávněnou“, když ministerstvo bylo jako účastník řízení formálně označeno
a bylo s ním také v řízení jednáno. Navíc by takový postup byl podle názoru zdejšího soudu
příliš formalistický s ohledem na úzkou vazbu mezi oběma orgány (ministerstvem a ministrem).
Rovněž nezanedbatelnou skutečností v tomto případě je, že by odmítnutí kasační stížnosti
ponechalo rozhodnutí městského soudu, které je zatíženo zásadními vadami, nadále v existenci,
neboť lhůta k podání kasační stížnosti ministrovi již marně uplynula (napadený rozsudek
městského soudu byl totiž dne 13. 10. 2006 doručen jemu, nikoli ministerstvu). Nejvyšší správní
soud také bral v potaz, že k vadě, kterou je rozsudek městského soudu zatížen, je povinen
soud přihlížet z úřední povinnosti. S ohledem na všechny shora uvedené důvody dospěl soud
k závěru, že je v daném případě žádoucí kasační stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud však shledal napadený rozsudek městského soudu
nepřezkoumatelným, přičemž nepřezkoumatelnost spatřuje v jiné vadě řízení
před městským soudem. Jak totiž vyplynulo z výroku napadeného rozsudku, městský soud
jím zrušil pouze „rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 25. 8. 2005, č. 206/2005“. Předně je třeba
upozornit na to, že i toto rozhodnutí označil městský soud nesprávně, neboť rozhodnutí
z tohoto dne a tohoto čísla nevydalo Ministerstvo vnitra, nýbrž ministr vnitra (ten je také
k tomu zákonem výslovně zmocněn - §136 zákona č. 186/1992 Sb.) a právě jeho rozhodnutí
pak žalobce navrhoval zrušit. V daném případě je však z ostatních údajů, které městský soud
o rozhodnutí uvedl (tj. data vydání a jeho čísla), zcela zřejmé, o jaké rozhodnutí jde,
a je tak identifikováno dostatečně a nezaměnitelně s rozhodnutím jiným. Toto pochybení
tak rovněž nebylo důvodem pro zrušení rozsudku městského soudu.
Důvodem pro jeho zrušení však byla skutečnost, že městským soudem zrušené
rozhodnutí ze dne 25. 8. 2005, č. 206/2005, bylo toliko prvostupňovým rozhodnutím
v dané věci, proti kterému podal žalobce řádně rozklad. Rozhodovací stupně přitom nelze chápat
ve vztahu k celému řízení o přestupku. O tom bylo nejprve rozhodnuto ředitelem Policie ČR -
Okresního ředitelství Praha-západ a toto rozhodnutí zřejmě nabylo právní moci (byť je spis
neobsahuje, lze tak soudit z dalšího procesního postupu). Ministr vnitra z moci úřední rozhodl
podle §136 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. o zrušení pravomocného rozhodnutí, přičemž
toto ustanovení jej dále opravňuje k rozhodnutí ve věci samé. V rozhodnutí poučil o možnosti
podat rozklad a tento rozklad pak byl zamítnut rozhodnutím ministra vnitra ze dne 11. 1. 2006,
č. 3/2006. V rámci tohoto mimořádného opravného řízení pak je rozhodnutím I. stupně
rozhodnutí ze dne 25. 8. 2005, rozhodnutím II. stupně rozhodnutí ze dne 11. 6. 2006.
Právě proti tomuto – konečnému rozhodnutí ve správním řízení – pak primárně směřovala
žalobcova žaloba a o tomto rozhodnutí pak městský soud ve výroku rozhodnout opomenul.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je sice zřejmé, že soud považoval za nezákonné
i toto posledně zmíněné rozhodnutí, avšak ve výroku tak neučinil. Je to právě výrok
pravomocného rozsudku, který je závazný pro účastníky řízení i orgány veřejné správy
(§54 odst. 6 s. ř. s.), a v řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí musí být soudem
rozhodováno zásadně o tom správním rozhodnutí, kterým bylo správní řízení pravomocně
ukončeno [§68 písm. a) s. ř. s.]. Rozhodnutí orgánu prvostupňového pak může být v řízení
o žalobě sice také zrušeno, avšak pouze v případě, že je rušeno rozhodnutí, jimž bylo správní
řízení ukončeno, a tehdy shledá-li to soud vhodným (§78 odst. 4 s. ř. s.). Uvedený postup
městského soudu tak vyústil v nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, a to pro rozpor výroku
s odůvodněním, když nerozhodl o návrhu na zrušení rozhodnutí, kterým bylo dané správní řízení
pravomocně ukončeno a proti němuž směřovala žaloba. Nejvyšší správní soud tak shledal
naplněným důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nad rámec uvedeného považuje zdejší soud za vhodné se s ohledem na procesní
ekonomii a rychlost řízení vyjádřit také ke stěžovatelem uplatněnému důvodu v kasační stížnosti;
jedná se o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. („nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení“), konkrétně stěžovatel zpochybňuje
závěr městského soudu o tom, že se na řízení o kázeňském přestupku podle zákona
č. 186/1992 Sb. aplikuje také §20 zákona o přestupcích.
Kázeňská pravomoc služebního funkcionáře je upravena v §30 a násl. zákona
č. 186/1992 Sb. Citované ustanovení opravňuje služebního funkcionáře v rozsahu
jeho pravomoci udělovat kázeňské odměny a ukládat kázeňské tresty. Kázeňské tresty
jsou mj. ukládány též za kázeňské přestupky. Rozhodování o kázeňském přestupku
je pak upraveno v §32 zákona č. 186/1992 Sb. Podle odst. 1 tohoto ustanovení je kázeňským
přestupkem zaviněné porušení základních povinností policisty, pokud nejde o trestný čin.
Odst. 2 pak stanoví, že jako kázeňský přestupek se vyřizuje též jednání policisty, které má znaky
přestupku, pokud to stanoví zvláštní předpis. Tím je v daném případě §10 odst. 1 písm. a)
zákona o přestupcích („Podle zvláštních právních předpisů se projedná jednání, které má znaky přestupku,
jehož se dopustily osoby podléhající vojenské kázeňské pravomoci, příslušníci bezpečnostních sborů.“).
Ustanovení §58 odst. 3 písm. a) zákona o přestupcích ukládá orgánu policie věc odevzdat
příslušnému orgánu, jde-li o jednání mající znaky přestupku, které se projednává podle zvláštních
předpisů (zvláštním předpisem je v daném případě mj. právě zákon č. 186/1992 Sb.).
Podle §39 odst. 1 tohoto zákona se při projednávání jednání, které má znaky přestupku,
postupuje podle zvláštního předpisu (zákona o přestupcích) mj. jde-li o rozhodování, zda jednání
policisty má všechny znaky přestupku potřebné k určení viny [písm. a)] a zastavení řízení
[písm. h)].
Nejvyšší správní soud v daném případě souhlasí se závěrem uvedeným v rozsudku
městského soudu, tj. že pod citované písm. a), které odkazuje na použití zákona o přestupcích,
pokud jde o rozhodování toho, zda jednání policisty má všechny znaky přestupku potřebné
k určení viny, je třeba zahrnout i použití §20 odst. 1 zákona o přestupcích, které znemožňuje
přestupek projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. Nelze-li totiž přestupek po uplynutí
stanovené lhůty projednat, není možné rozhodovat o tom, zda má jednání policisty všechny
znaky přestupku potřebné k určení viny. Jedná se o zánik odpovědnosti za přestupek,
který znamená zánik důsledků, jež by byly u potenciálního pachatele se spácháním přestupku
spojeny. Po uplynutí jednoroční lhůty pak již není možné zkoumat, zda přestupek spáchal
údajný pachatel či nikoli; §20 odst. 1 zákona o přestupcích má tak podstatný vliv na rozhodování
o určení viny policisty a je tak třeba ho ve smyslu §39 odst. 1 písm. a) zákona č. 186/1992 Sb.
na řízení o kázeňském přestupku aplikovat.
Uvedený závěr platí tím spíše, odkazuje-li §39 odst. 1 písm. h) zákona č. 186/1992 Sb.
na použití zákona o přestupcích v případě zastavení řízení, tedy mj. i na použití jeho §76 odst. 1
písm. f), který ukládá řízení zastavit v případě že zanikla odpovědnost za přestupek. Je-li tedy
možné zastavit řízení o kázeňském přestupku podle §76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích
s tím, že uplynula lhůta podle §20 odst. 1 tohoto zákona, jak ostatně učinil žalovaný v dané věci,
nelze současně tvrdit, že se toto ustanovení nepoužije. Takový postup by mohl být například
možný tehdy, pamatoval-li by na to výslovně zákon. Tak tomu ale v daném případě nebylo.
Opačný závěr, ke kterému se kloní stěžovatel, je neudržitelný také proto,
že by v jeho důsledku docházelo ke vzniku vnitřně rozporných rozhodnutí, kterými bylo věcně
o přestupku rozhodnuto a zároveň bylo řízení o přestupku zastaveno. Zastavení řízení je institut,
který nastupuje v případech zákonem předvídaných, kdy nelze vydat rozhodnutí meritorní.
Zásadně tak není možné v jednom rozhodnutí meritorně rozhodnout a současně totéž řízení
zastavit.
Ze znění zákona č. 186/1992 Sb. je také zřejmá snaha nedůvodně neznevýhodnit
policisty, kteří jsou podezřelí ze spáchání přestupku, oproti těm obviněným, jejichž přestupek
byl projednáván podle zákona o přestupcích. Jedná se např. o §39 odst. 2, který stanoví,
že ukládá-li se policistovi za jednání mající znaky přestupku kázeňský trest snížení funkčního
platu, nesmí jeho úhrnná výše překročit horní hranici pokuty, která je za toto jednání stanovena
zákonem o přestupcích, nebo §35 odst. 3, který umožňuje v případě jednání majícího znaky
přestupku ublížení na cti a přestupků ublížení na zdraví z nedbalosti, úmyslného narušení
občanského soužití nebo proti majetku spáchané mezi blízkými osobami uložit kázeňský trest
jen tehdy, podala-li podnět postižená osoba nebo její zákonný zástupce anebo opatrovník;
jde-li o přestupek ublížení na cti, může být kázeňský trest uložen teprve po neúspěšném pokusu
o smír ublíženého na cti a policisty. V případě pochybnosti o tom, zda určité ustanovení zákona
o přestupcích na řízení podle zákona č. 186/1992 Sb. aplikovat či nikoli, je tak třeba zvažovat
také to, zda jeho nepoužití nedůvodně neznevýhodní policistu podezřelého z přestupku.
V daném případě i toto hledisko hovoří pro aplikaci §20 odst. 1 zákona o přestupcích.
Na aplikaci §20 odst. 1 zákona o přestupcích nemůže mít žádný vliv ani §36 odst. 2
zákona č. 186/1992 Sb., podle něhož za jednání mající znaky přestupku lze uložit kázeňský trest
do jednoho roku ode dne jeho spáchání. Předmětné ustanovení výslovně zapovídá po uplynutí
jednoroční lhůty ukládání trestu za jednání, které má znaky přestupku; nehovoří však nic o tom,
že by ustanovení o zániku odpovědnosti po uplynutí shodné lhůty nemělo být aplikováno,
ani o tom, že i po uplynutí jednoroční lhůty lze rozhodnout o vině. S ohledem na to, že státní
moc může být uplatňována pouze v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon
(§2 odst. 3 Ústavy), není možné, aby bylo v daném případě rozhodováno toliko o vině
a nikoli trestu. Zákon č. 186/1992 Sb. v řízeních ve věcech kázeňských takovou možnost
nezmiňuje (vyjma §34 odst. 1, který umožňuje kázeňský trest neuložit v případě, že postačí
k nápravě policisty a k obnovení služební kázně vytknutí méně závažného jednání, jež má znaky
kázeňského přestupku nebo přestupku). Hovoří totiž zásadně pouze o pravomoci služebního
funkcionáře ukládat kázeňské tresty a odměny (§30 zákona č. 186/1992 Sb.), v žádném
ustanovení neopravňuje služebního funkcionáře k vyslovení viny za spáchání kázeňského
provinění a neuložení trestu s ohledem na uplynutí lhůty. Za takové situace nelze jinak,
než §36 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. aplikovat v souladu s §20 odst. 1 zákona o přestupcích
a řízení zastavit podle §39 odst. 1 písm. h) zákona č. 186/1992 Sb. a §76 odst. 1 písm. f) zákona
o přestupcích, aniž by byla zkoumána vina policisty.
Závěr o možnosti projednání jednání, které má znaky přestupku pouze ve lhůtě jednoho
roku ode dne jeho spáchání, nemůže žádným způsobem ovlivnit ani §136 zákona
č. 186/1992 Sb. Odst. 1 toho ustanovení umožňuje ministrovi vnitra zrušit pravomocné
rozhodnutí ve věcech služebního poměru, u něhož bylo dodatečně zjištěno, že je v rozporu
s právními předpisy, a rozhodnout ve věci samé. Podle odst. 2 může pravomocné rozhodnutí
zrušit do tří let od nabytí právní moci. Citované ustanovení je součástí hlavy deváté nazvané
„Ustanovení o řízení“ a je tak zřejmé, že se jedná o obecné ustanovení vztahující se ke všem řízením
ve věcech služebního poměru. Možnost aplikace tohoto ustanovení je pak omezena v případě,
kdy zvláštní ustanovení – ať už zákona č. 186/1992 Sb. nebo zákona jiného – stanoví
něco odlišného. Tak tomu bylo i v daném případě, kdy §20 zákona o přestupcích použitý
prostřednictvím §39 odst. 1 písm. a) a h) zákona č. 186/1992 Sb. stanoví, že po uplynutí
jednoroční lhůty nelze jednání mající znaky přestupku projednat. V takovém případě pak aplikace
§136 zákona č. 186/1992 Sb. připadá v úvahu pouze v případě, kdy by ministr rozhodnutí
o kázeňském přestupku, které bylo v rozporu s právními předpisy, zrušil a s ohledem na uplynutí
jednoroční lhůty řízení zastavil. Nikoli tak, jak bylo učiněno v daném případě, kdy ministr
kázeňský přestupek projednával po uplynutí jednoroční lhůty.
Přestože tedy městský soud v napadeném rozsudku zaujal právní názor správný, nezbylo
Nejvyššímu správnímu soudu, než jeho rozsudek zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení,
neboť je zatížen natolik zásadními vadami, že nemůže obstát (§110 odst. 1 s. ř. s.). V novém
rozsudku pak městský soud správně označí žalovaného a rozhodne též o žalobou napadeném
rozhodnutí ministra vnitra ze dne 11. 1. 2006, č. 3/2006.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je Městský soud v Praze vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
V novém rozhodnutí ve věci městský soud podle §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodne
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu