ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.2.2007
sp. zn. 2 Azs 2/2007 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Josefa Baxy
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: H. D., zastoupen zákonným zástupcem
otcem I. H., zastoupen Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem Ladova 1, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, pošt. schránka
21/OAM, ve věci kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 30. 10. 2006, č. j. 14 Az 427/2004 - 21,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2006,
č. j. 14 Az 427/2004 - 21 se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“)
nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 5. 8. 2004, č. j. OAM-135/CU-06-04-2004. Tímto rozhodnutím žalovaného
nebyl stěžovateli udělen azyl pro nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), přitom bylo zároveň rozhodnuto, že
se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti napadl výše uvedený rozsudek krajského soudu
pro nezákonné posouzení právní otázky soudem, protože soud nesprávně nepodřadil činnost
směřující k ochraně životního prostředí pod pojem „politické přesvědčení“ [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.], dále z důvodu vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel nemá oporu ve spisech a soud měl pro
tuto vadu napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]
a rovněž z důvodu jiné vady řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé, neboť soud nesplnil poučovací povinnost [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.].
Pokud krajský soud v odůvodnění svého rozsudku vyslovil, že stěžovatel neuvedl
konkrétní skutečnosti, že byl v zemi původu pronásledován, potom podle názoru stěžovatele
ho měl soud poučit a vyzvat k doplnění jeho podání. Stěžovatel toto považuje za závažnou
vadu v řízení, pro kterou je třeba napadený rozsudek zrušit.
Podle stěžovatele je ze správního spisu zřejmé, že se jeho rodina, zejména otec,
postavila proti těžbě dřeva, čímž se jeho rodiče domáhali ochrany životního prostředí.
Zvýšení ochrany životního prostředí má ve svém programu řada politických stran a jistě
se tedy musí jednat o zastávání určitých politických názorů. Podle stěžovatele z důvodu
zastávání zvýšené ochrany životního prostředí došlo k persekuci ze strany státních orgánů.
Například bylo jeho rodině zásahem orgánů státní správy zabaveno dřevo. Na další zásahy
již rodina nečekala a raději opustili zemi, ve které jim i nadále hrozí v případě jejich návratu
persekuce. Správní orgán a následně soud tuto otázku neposoudily správně, když nepodřadily
činnost směřující k ochraně životního prostředí pod pojem „politické přesvědčení“.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud předmětné rozhodnutí krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Současně v rámci kasační stížnosti požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
II.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že postupoval v souladu s právními předpisy. Obava
stěžovatele z jednání neznámých soukromých osob, které jim telefonicky vyhrožovaly kvůli
aktivitám otce, nelze označit za pronásledování z důvodů azylově relevantních. Rovněž
postup daňové policie, která rodičům zabavila zboží, není pronásledování ve smyslu zákona
o azylu. Stěžovatel se neobrátili s žádostí o pomoc na žádné kompetentní orgány. Podle
žalovaného se stěžovatel snažil legalizovat pobyt na území České republiky. Navrhl zamítnutí
kasační stížnosti pro nedůvodnost.
III.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná.
Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že žalobcem je tvrzen důvod kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
IV.
Nejvyšší správní soud nerozhodoval o žádosti o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, neboť zákon o azylu, ve znění účinném od 13. 10. 2005, spojuje odkladný účinek
přímo s podáním kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přijatelnosti kasační stížnosti,
jak mu je uloženo §104a s. ř. s., tedy zda kasační stížnost podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení kasační
stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl zaveden
novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad, který demonstrativním
výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden např. usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným
pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační
stížnost se bude zpravidla, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) kasační
stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost judikatury může vyvstat
na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené
dosud správními soudy jednotně; 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bude shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele, o nějž
se může jednat zejména tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze vyloučit, že k tomuto nerespektování bude
docházet i v budoucnu; b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva, přičemž je třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není
v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského
soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby
k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné, nevýrazná pochybení
především procesního charakteru přitom zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Zájmem stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je tedy nejenom splnit
podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů kasační
stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s., ale také uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních
zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost
věcně projednat.
V posuzované věci stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil.
Nejvyšší správní soud se proto mohl otázkou přijatelnosti jejich kasační stížnosti zabývat
pouze v obecné rovině za použití kritérií nastíněných ve shora citovaném usnesení Nejvyššího
správního soudu. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud hrubě pochybil
při výkladu procesního práva a že toto pochybení mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele. „Přesah vlastních zájmů stěžovatele“ ve smyslu §104a s. ř. s.
je v souzené věci nutno vidět v zájmu na patřičné ochraně procesních práv účastníků řízení
jako nástroje k ochraně jejich práv hmotných. Kasační stížnost je proto přijatelná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského
soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podstatou první námitky stěžovatelů je, zda lze meritorně projednat žalobu, ve které
stěžovatelé neuváděli konkrétní skutková tvrzení.
Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil, že předmětná žaloba ze dne 9. 9. 2004
v bodu III. obsahuje pouze obecné konstatování, že správní orgán nesprávně posoudil
skutkový stav věci. Dále v bodu IV. stěžovatelé obecně uvádějí, že byli nuceni zemi původu
opustit a obrátit se s žádostí o ochranu na Českou republiku z důvodu tíživé životní situace,
která byla způsobena okolnostmi uváděnými v průběhu azylového řízení. Učinili
tak za situace, kdy nenalezli jiné východisko než se pokusit nalézt podmínky pro bezpečný
a důstojný život v cizí zemi. Žádali soud, aby přehodnotil stanovisko správního orgánu k jeho
žádosti o udělení azylu zejména s ohledem na ustanovení §14 azylového zákona. V takto
formulované žalobě zcela absentují jakákoli konkrétní skutková tvrzení o nezákonnostech.
V žalobě rovněž zcela chybí právní výtky, neboť je zde pouze uvedeno, že žalovaný
nesprávně posoudil skutkový stav věci a na základě toho vydal rozhodnutí, které stěžovatelé
považovali s ohledem na příslušná ustanovení zákona o azylu, uvedená ve výroku rozhodnutí,
za nesprávné. Porušení těchto ustanovení přitom stěžovatelé v žalobě nijak nesubsumovali
na vylíčená skutková tvrzení. Stěžovatelé ohledně skutkových důvodů odkázali na okolnosti
uváděné v průběhu azylového řízení, aniž by ovšem poukázali na konkrétní skutkové děje
či okolnosti tam zachycené, které by byly skutkovým základem jím tvrzených nezákonností.
Otázkou projednatelnosti takto formulované žaloby se již Nejvyšší správní soud
zabýval v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58,
publikovaném pod č. 835/2006 Sb. NSS, a konstatoval, že „líčení skutkových okolností
nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při
vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným,
a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně
odlišitelným popisem. Konkretizace faktů dostatečně substancovanými žalobními body
je důležitá nejen z hlediska soudu, tj. pro stanovení programu sporu a vytýčení mezí, v nichž
se soud může v souladu s dispoziční zásadou pohybovat, ale má význam i pro žalovaného.
Stěžejní procesní zásadou je rovnost účastníků před soudem vyjadřovaná někdy jako rovnost
zbraní. Každá procesní strana by měla mít přiměřenou možnost uplatnit své argumenty
za podmínek, které ji citelně neznevýhodňují v porovnání s protistranou. Provedením této
zásady je potom též požadavek náležité substanciace přednesů stran: jedině tím, že strana
svůj přednes dostatečně konkretizuje, umožní druhé straně k tomuto přednesů učinit
vyjádření. Pokud je tvrzení jedné procesní strany jen povšechné a nekonkrétní, neví druhá
strana, k čemu se má vlastně vyjádřit; tím se přirozeně snižuje i její možnost náležité procesní
obrany.
Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů,
úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání
napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit
svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.
Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá
ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje
na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise,
nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz
na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně
odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné,
jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti.
(…) Pokud by stěžovatel své podání o výše uvedené žalobní body nedoplnil,
nebylo by možno pro tento nedostatek v řízení o žalobě pokračovat, neboť žaloba
by byla natolik neurčitá, že by z ní nebylo patrné, v jakých ohledech a v jakém věcném
rozsahu má soud rozhodnutí žalovaného přezkoumávat.
Nelze se ztotožnit s názorem, že při obecném výčtu porušených ustanovení správního
řádu soud žalobu může projednat v takto obecných mezích, tedy z hlediska,
zda nebyla porušena označená ustanovení správního řádu. Takový přezkum by nemohl
být přezkumem omezeným, naopak, pokud by soud takovou žalobu považoval
za projednatelnou, musel by vymezit všechny povinnosti, které jsou označenými ustanoveními
správnímu orgánu uloženy, podřadit jim veškeré jeho úkony a posoudit zda ustanovením
zákona odpovídají či nikoliv, stejně jako by z těchto hledisek musel úplně zkoumat vydané
rozhodnutí.„
V posuzovaném případě měl proto krajský soud postupovat v souladu s ustanovením
§37 odst. 5 o odstraňování vad podání, tudíž měl jednoznačně formulovaným způsobem
vyzvat stěžovatele k doplnění žaloby. Soud po obdržení podání postupuje v řízení z úřední
povinnosti podle soudního řádu správního. Nečeká pouze na úkony účastníků, ale v souladu
s ustanovením §37 odst. 5 s. ř. s. vyzve stěžovatele vždy, kdy podání obsahuje alespoň
náznak žalobního bodu, ale není z něj patrno, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Postup soudu
nemůže být otázkou libovůle, soud má především zohlednit skutečnost, že při rozhodování
musí vycházet z konkrétních okolností daného případu. Lze proto uzavřít, že v řízení před
soudem nelze pokračovat, pokud podaná žaloba je zcela obecná či tzv. formulářová
a neobsahuje žádné konkrétní právní ani skutkové tvrzení o nezákonnosti napadeného
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou; napadené rozhodnutí
krajského soudu proto zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.),
v němž je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
(§110 odst. 3 s. ř. s.). V novém řízení rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu