ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.40.2007
sp. zn. 2 Azs 40/2007 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: M. B., zastoupené JUDr. Pěvou Skýbovou,
advokátkou se sídlem Bartošova 4, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 21. 12. 2006, č. j. 56 Az 7/2006 - 25,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2006, č. j. 56 Az 7/2006 - 25,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla odmítnuta její
žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 30. 12. 2005,
č. j. OAM-1043/LE-PA04-PA04-2005. Tímto rozhodnutím zamítl žalovaný stěžovatelčinu
žádost o udělení azylu podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Krajský soud její
žalobu podle §37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též s. ř. s.) odmítl,
neboť shledal, že neobsahuje žádný žalobní bod a současně se jedná o vadu neodstranitelnou.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) až d) s. ř. s.; v doplnění kasační stížnosti pak upřesňuje, že uplatňuje důvody
ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a e) a namítá, že krajský soud nepostupoval v souladu
se zákonem, jeho rozhodnutí považuje za vadné a nepřezkoumatelné, neboť má za to,
že žaloba obsahovala všechny náležitosti, a proto nebylo na místě její odmítnutí. Dodává,
že krajský soud nesprávně posoudil otázku pronásledování (nesprávně vyhodnotil její situaci
v důsledku zdravotního postižení), nesprávně vyhodnotil politickou situaci v její vlasti
(dostatečně nepřihlédl k národnostní nesnášenlivosti a neudržitelným politickým poměrům,
z čehož pramenila její obava o zdraví a život), nezohlednil nedostupnost lékařské péče bez
finančních prostředků (vzhledem ke svému zdravotnímu postižení má strach o kvalitu
poskytované lékařské péče), nepřihlédl k její obavě o zajištění finančních prostředků k obživě
(byla vystavena nebezpečí nouze a bylo jí tak upíráno právo na důstojný život), správní orgán
si dále nezajistil dostatečné a a ktuální informace o zemi jejího původu a v neposlední řadě
správní orgán nepřihlédl k jejím ryze osobním důvodům ekonomického charakteru
(nedostatek pracovních příležitostí na Ukrajině).
Stěžovatelka proto navrhuje, aby bylo napadené usnesení krajského soudu zrušeno
a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že popírá oprávněnost kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak rozhodnutí ve věci azylu, tak usnesení soudu, byla vydána
v souladu s právními předpisy, aplikace ust. §16 odst. 2 zákona o azylu byla zcela na místě.
Navrhuje proto zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno po nabytí účinnosti
zákona č. 350/2005 Sb. (tj. po 13. 10. 2005), postupoval zdejší soud již podle s. ř. s. ve znění
novelizovaném uvedeným zákonem. Nejvyšší správní soud se proto ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s. zabýval nejprve otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatel e a je tedy přijatelná. Vymezení institutu přijatelnosti
kasační stížnosti ve věcech azylu se zdejší soud podrobně věnoval např. ve svých usneseních
ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, případně ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 2 Azs 40/2006
(obě dostupná na www.nssoud.cz), kde dospěl k závěru, že „další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a)
Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský soud
v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však
třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru
proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné
kasační stížnosti…“
Právě takové zásadní pochybení zjistil Nejvyšší správní soud v daném případě
v postupu krajského soudu, který nerespektoval předcházející rozhodnutí zdejšího soudu
v obdobné věci (podrobněji níže) - ustálenou soudní judikaturu, a kasační stížnost je tedy
přijatelná.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního spisu
především zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 30. 11. 2005 na základě
stěžovatelčiny žádosti o udělení azylu. V ní a v následném pohovoru uvedla, že Ukrajinu,
kde se živila jako švadlena, ale vydělávala málo peněz, opustila v září 2003 a s českým vízem
přicestovala autobusovou linkou přes Polsko do ČR, kde si chtěla najít práci. Po skončení
platnosti víza pobývala na českém území nelegálně, bydlela v podnájmu v P. a živila
se prodejem přívěsků na klíče. O azyl požádala až po zadržení policií (předtím se obávala,
neboť si neprodloužila platnost víza), a to proto, aby zde mohla zůstat pracovat.
Žalovaný se rozhodl stěžovatelce azyl neudělit svým výše označeným rozhodnutím
ze dne 30. 12. 2005, neboť její žádost vyhodnotil jako zjevně nedůvodnou podle ust. §16
odst. 2 zákona o azylu, když z postupu žadatelky bylo patrné, že svou žádost podala účelově,
s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění (o udělení azylu mohla požádat již mnohem dříve);
sama stěžovatelka uvedla, že o azyl žádá právě z důvodu legalizace svého pobytu v ČR.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka dne 11. 1. 2006
žalobu ke Krajskému soudu v Brně. V ní žalovanému vytkla celou řadu pochybení
ve správním řízení, jež uvedla obecným odkazem na jednotlivá ustanovení tehdy platného
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění účinném ke dni vydání
rozhodnutí (dále jen „správní řád“), a zákona o azylu: mimo jiné, že žalovaný při svém
rozhodování nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci; podklady a důkazy, které si opatřil,
nebyly úplné; odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze považovat za přesvědčivé; a dále
se stěžovatelka domnívá, že splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu. V závěru pak
dodala, že se správní orgán dopustil nesprávné právní kvalifikace zahrnující hmotněprávní
pochybení při aplikaci ust. §16 odst. 2 zákona o azylu, neboť je přesvědčena, že skutkový
stav věci neodůvodňoval použití předmětného ustanovení. K prokázání svých tvrzení navrhla
provedení několika důkazů – správním spisem, opisem rozhodnutí žalovaného a výslechem
žalobkyně.
Krajský soud následně svým usnesením ze dne 16. 1. 2006, č. j. 56 Az 7/2006 - 7,
stěžovatelku vyzval, aby ve lhůtě 15-ti dnů ode dne doručení tohoto usnesení svou žalobu
doplnila a upřesnila – označila výrok rozhodnutí, který napadá, a uvedla žalobní body, z nichž
musí být patrno, z jakých skutkových důvodů pova žuje napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné. Stěžovatelka reagovala na toto usnesení (doručené jí dne
25. 1. 2006) doplněním žaloby. V doplněném podání ze dne 27. 1. 2006 označila napadené
výroky rozhodnutí žalovaného a vymezila žalobní body, nicméně opět pouze obecným
odkazem na porušená ustanovení správního řádu; pokud jde o skutkové důvody, na jejichž
základě tvrdila výše uvedená porušení zákona, odkázala na svou žádost o udělení azylu,
protokol o pohovoru a ostatní spisový materiál.
Dne 13. 2. 2006 zaslal krajský soud stěžovatelce poučení podle ust. §8 s. ř. s. o možné
námitce podjatosti; ze soudního spisu ovšem není zřejmé, zda a kdy bylo toto poučení
stěžovatelce doručeno. Svým přípisem ze dne 24. 2. 2006 požádal krajský soud stěžovatel ku
podle ust. §51 odst. 1 s. ř. s. o vyjádření, zda souhlasí, aby soud rozhodl o její žalobě bez
nařízení jednání. Toto poučení spolu s vyjádřením žalovaného bylo stěžovatelce doručeno dne
3. 3. 2006 (viz. č. l. 20 soudního spisu). Stěžovatelka reagovala svým podáním ze dne
13. 3. 2006 (doručeném krajskému soudu dne 14. 3. 2006, viz. č. l. 22 soudního spisu),
v němž výslovně uvedla, že si přeje, aby bylo ve věci nařízeno veřejné jednání a že by se jej
ráda zúčastnila. Požádala také o ustanovení tlumočníka do znakové řeči v ruském jazyce.
Krajský soud rozhodl o předmětné žalobě shora označeným usnesením, jímž ji podle
ust. §37 odst. 5 s. ř. s. odmítl. Shledal totiž, že řízení o této žalobě nemohlo proběhnout,
protože neobsahovala žádný žalobní bod, z něhož by bylo patrno, z jakých skutkových
důvodů stěžovatelka považuje rozhodnutí žalovaného za nezákonné či nicotné; stěžovatelka
pouze odkázala na několik ustanovení právních předpisů, nezmínila žádná konkrétní,
dostatečně určitá skutková tvrzení důvodů nezákonnosti, a ani k výzvě soudu
žalobu patřičně nedoplnila. Krajský soud v této souvislosti odkázal na rozsudek zdejšího
soudu sp. zn. 4 Azs 149/2004.
Nejvyšší správní soud poté, co zjistil, že kasační stížnost je přípustná a přijatelná,
přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Nejvyšší správní soud předně odkazuje na svoji konstantní judikaturu
(viz např. č. 113/2004 Sb. NSS), podle níž „v důsledku přísné dispoziční zásady v řízení
o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu musí žaloba obsahovat žalobní body,
z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené
výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Přitom zákon
stanoví, že žaloba musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod (viz 2. věta ustanovení
§71 odst. 2 s. ř. s.). Pokud žádný žalobní bod neobsahuje, může být tento nedostatek
podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá z citovaného
ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. Není však dána zákonná povinnost soudu v těchto případech
vždy vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s.,
neboť - takto široce pojímaná - povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě
dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení
koncipován.“
Krajský soud ve svém rozhodnutí odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne
27. 10. 2004, sp. zn. 4 Azs 149/2004, jenž se obdobně vyjadřuje k náležitostem žaloby:
„I podle názoru Nejvyššího správního soudu je z podané žaloby patrno pouze to, kdo
je účastníkem řízení, které rozhodnutí je napadáno a které jsou právní důvody nezákonnosti
napadeného rozhodnutí. Zcela pominuty tak zůstaly skutkové důvody, ačkoli podle písm. d)
uvedeného ustanovení musí být právě z nich patrno, z jakých i skutkových důvodů považuje
stěžovatel napadený výrok (výroky) rozhodnutí za nezákonné. Odkaz na spisový materiál
vztahující se k žádosti o azyl se jeví jako naprosto nedostatečný úkon stěžovatele, neboť
úkolem soudů jednajících a rozhodujících ve správním soudnictví není vyhledávat jednotlivá
tvrzení účastníků v různých částech správního spisu a ve vztahu k tomu pochybení správního
orgánu v předcházejícím řízení, nýbrž přezkoumávat konkrétní kroky, na něž účastník řízení
ve své žalobě poukáže a které specifikuje. Je to jeden ze základních rozdílů mezi přezkumem
správním, kdy např. podle §59 správního řádu odvolací orgán přezkoumá napadené
rozhodnutí v celém rozsahu a je-li to nutné, dosavadní řízení doplní, popřípadě zjištěné vady
odstraní, a řízením soudním, kde taková povinnost uložena není.“
Z rekapitulace provedené výše je třeba v na tomto místě zopakovat, že stěžovatelka
podala žalobu ke Krajskému soudu v Brně dne 11. 1. 2006, který ji následně svým usnesením
ze dne 16. 1. 2006 vyzval, aby ve lhůtě 15-ti dnů ode dne doručení tohoto usnesení svou
žalobu doplnila a upřesnila. Stěžovatelka tak učinila, třebaže nedostatečně, dne 27. 1. 2006.
Krajský soud reagoval dne 13. 2. 2006, kdy jí zaslal poučení o možném uplatnění námitky
podjatosti. Svým dalším přípisem ze dne 24. 2. 2006 ji pak požádal o vyjádření, zda souhlasí,
aby soud rozhodl o její žalobě bez nařízení jednání. Stěžovatelka odpověděla svým podáním
ze dne 13. 3. 2006, v němž mj. uvedla, že si přeje, aby bylo ve věci nařízeno veřejné jednání
a že by se jej ráda zúčastnila.
Vzhledem k výše popsanému postupu krajského soudu při projednávání stěžovatelčiny
žaloby musí Nejvyšší správní soud připomenout své rozhodnutí ze dne 6. 10. 2005,
2 Azs 416/2004, ve kterém také posuzoval rozhodnutí o odmítnutí žaloby pro nedostatek
žalobních bodů: „Z postupu krajského soudu v projednávané věci nicméně bylo jasně
seznatelné, že soud podanou žalobu nepovažoval za věcně neprojednatelnou z důvodu
neodstranitelných nedostatků podmínek řízení, neboť v opačném případě by nebyl dán
racionální důvod k vyzvání stěžovatele k odstranění nedostatků žaloby. Rovněž další kroky
krajského soudu - zaslání žaloby včetně jejího doplnění žalovanému k vyjádření, doručení
vyjádření žalovaného stěžovateli k možnosti repliky, výzva k vyjádření ohledně ústního
jednání - lze nepochybně vykládat tak, že směřovaly k meritornímu rozhodnutí v této věci.
K tomu je vhodné odkázat též na právní názor Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 484/99,
in: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 259), podle něhož „dotaz na účastníky řízení
o správní žalobě, zda souhlasí s rozhodnutím věci mimo ústní jednání, by logicky měl
signalizovat, že soud hodlá rozhodnout ve věci samé, jinak řečeno, že je o čem rozhodovat
a že tedy, byť možná s výhradami, žaloba splňuje zákonné náležitosti.“ Postup krajského
soudu tedy v projednávané věci provedením popsaných kroků u účastníků řízení jednoznačně
musel vyvolat přesvědčení o meritorním rozhodování a tomuto legitimnímu očekávání proto
přiměřeně odpovídala i jejich procesní aktivita. Postup soudu, vrcholící za dané situace
nikoliv meritorním rozhodnutím, nýbrž procesním usnesením odmítajícím žalobu, je proto
zcela překvapivý, nepředvídatelný a tedy i nežádoucí. Jak totiž vyplývá ze shora provedené
rekapitulace, procesní situace se od počátku řízení před krajským soudem nikterak nezměnila
v tom smyslu, že by snad teprve později vyvstal na povrch důvod pro odmítnutí žaloby,
na počátku řízení soudu objektivně neznámý.“
Obdobné zdejší soud konstatoval i ve svém rozsudku ze dne 12. 1. 2006,
sp. zn. 2 Afs 218/2004: „Krajský soud totiž usneseními ze dne 6. 4. 2004 vyzval stěžovatele
k odstranění nedostatků žalob……Ke splnění této povinnosti uložil soud stěžovateli 10 dnů
od doručení tohoto usnesení s tím, že pokud ve stanovené lhůtě nebudou žaloby doplněny nebo
opraveny a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení usnesením
odmítne. Je tedy zřejmé, že krajský soud po stěžovateli požadoval konkretizaci žalobních
bodů, což pojmově a logicky znamená, že musel mít po předběžném posouzení podaných žalob
za to, že tyto žalobní body obsahují.“
Lze tak uzavřít, že za shora popsané situace bylo s ohledem na obsah podané žaloby
a jejího následného doplnění a na úkony soudu namístě tuto žalobu meritorně projednat
a rozhodnout o ní, nikoliv ji odmítnout.
Za této situace zdejší soud dodává, že se krajský soud musí vypořádat rovněž
s vyjádřením žalobkyně ze dne 13. 3. 2006, v němž mj. výslovně požádala o nařízení ústního
jednání: „Obdržela jsem výzvu, abych se vyjádřila k možnosti projednání mé žaloby v mé
nepřítomnosti. Touto cestou dávám soudu na vědomí, že si přeji, aby bylo ve věci nařízeno
veřejné jednání a přeji si jej zúčastnit. Dále žádám o ustanovení tlumočníka do znakové řeči
v ruském jazyce.“ K této žádosti se krajský soud ve svém rozhodnutí vůbec nevyjádřil a její
žalobu odmítl pro nedostatek žalobních bodů v neveřejném zasedání, třebaže již v žalobě
stěžovatelka navrhla jako jeden z důkazů výslech žalobce. Při svých úvahách o nařízení
jednání přitom musí krajský soud vzít v potaz podrobný výklad zásady veřejného projednání
žaloby, provedený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2006,
sp. zn. 2 Azs 216/2005: „Zásadou při projednání žaloby soudem je její veřejné projednání za
přítomnosti účastníků řízení. Rozhodování bez nařízení jednání podle ust. §51 odst. 1 s. ř. s.
sice stanoví právní fikci souhlasu s takovým postupem, pokud účastník ve dvoutýdenní lhůtě
svůj nesouhlas soudu nesdělí, nicméně samo o sobě ještě nestanoví takovou koncentraci
řízení, aby po uplynutí této lhůty by již účastník svého ústavního práva trvat na nařízení
jednání nemohl využít. Úprava, kdy procesní předpis sám koncentraci řízení stanoví, musí
vycházet z odůvodněných specifik různých druhů řízení a obecně nemůže být zdůvodněna
pouze možností soudu rozhodnout věc bez nařízení jednání, ale především zájmy účastníků
řízení……Účastník řízení podle názoru Nejvyššího správního soudu má ústavně zaručené
právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod). Je pouze na jeho vůli, zda a jak toto své právo využije. Pokud
účastník sám na využití tohoto svého práva netrvá, jedná se pouze o jeho rozhodnutí, a z něho
potom případně vychází další postup soudu při projednání věci.“
Vzhledem k výše uvedenému nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než konstatovat,
že se krajský soud v projednávané věci dopustil procesního pochybení, které zakládá
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. nezákonnost jeho usnesení napadeného
nyní posuzovanou kasační stížností. Kasační stížnost proto považuje Nejvyšší správní soud za
důvodnou a napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušuje a věc mu vrací k dalšímu
řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Námitkami uplatněnými v kasační stížnosti se zdejší soud nezabýval, neboť dospěl-li
k závěru, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé (§109 odst. 3 část věty za středníkem s. ř. s.), není možné
usuzovat na důvodnost či nedůvodnost námit ek ve vztahu k takovémuto rozhodnutí, jestliže
výsledkem bezvadného procesu by mohlo být rozhodnutí jiné.
V dalším řízení bude třeba, aby krajský soud - jsa vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu podle ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. – jednak posoudil stěžovatelčinu
žalobu znovu, a to meritorně, a dále také reagoval na její žádost o veřejné projednání žaloby
a ustanovení tlumočníka do znakové řeči v ruském jazyce.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti ve smyslu §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu