ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.81.2006
sp. zn. 2 Azs 81/2006 - 85
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Karla Šimky
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: B. A. J. A. A., zastoupeného JUDr. Vlastou
Dohnalovou, advokátkou, se sídlem P. Bezruče čp. 598, Sokolov, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
20. 3. 2006, č. j. 28 Az 77/2005 - 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 11. 8. 2005,
č. j. OAM-970/VL-10-K04-2005. Tímto rozhodnutím mu nebyl udělen azyl podle §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), a bylo vysloveno,
že se na něho nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Rozsudek
krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že žalobce nenaplnil žádnou ze zákonných
podmínek pro udělení azylu a že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na základě dostatečně
zjištěného skutečného stavu věci a bylo přesvědčivě odůvodněno.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvádí, že uplatňuje důvody obsažené v §103
odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), domnívá
se totiž, že jak žalovaný, tak krajský soud se nedostatečně seznámili s problematikou
náboženského smýšlení muslimů a zvyklostmi beduínů. Konkrétně pak uvádí,
že stěžovatelovi rodiče jsou Palestinci, kteří před stěžovatelovým narozením přesídlili
do Jordánska. Napětí mezi palestinskými uprchlíky a jordánskou vládou neustále narůstá.
Mezi Jordánci a usazenými Palestinci existuje nevraživost, která mnohdy vyústí
až do drobných občanských válek. Proto by stěžovateli nepomohlo přesídlení do jiné části
Jordánska. Stěžovatel nesouhlasí s názorem, že jeho důvody nejsou azylově relevantní.
Má za to, že mu při návratu do Jordánska hrozí okamžitá smrt a to za jednání,
které je „v běžné civilizované zemi zcela běžným jevem“. Dokládá adresy 5 muslimů
a beduínů, žijících v České republice, kteří jsou ochotni dosvědčit, že bude po návratu zabit,
aniž se státní orgány budou jeho vraždou zabývat. Z obavy o svůj život však odmítají sdělit
svoje jméno a jsou ochotni uvedené skutečnosti potvrdit např. prostřednictvím emailu.
Stěžovatel, který měl intimní vztah s dívkou z beduínského kmene, měl možnost
se s ní buď oženit, pokud by rodina dívky souhlasila, nebo opustit Jordánsko. Pokud
je v rozsudku uvedeno, že se stěžovatel mohl obrátit na státní orgán ve smyslu evropského
práva, tak tato možnost v Jordánsku neexistuje. Případná vražda stěžovatele by nebyla
vůbec vyšetřována, neboť se státní moc mezi tradice beduínských kmenů nevměšuje. Z tohoto
důvodu také nejsou údaje o těchto záležitostech zveřejňovány. Stěžovatel má tedy zato,
že mu měl být azyl udělen a překážka vycestování měla být vyslovena; proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení, současně požádal o přiznání odkladného účinku.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje rozsudek
krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem, navrhuje proto zamítnutí
kasační stížnosti. Stěžovatelovy obtíže jsou totiž vyvolány jednáním soukromých osob
a nikoliv státními orgány.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti podle §107 s. ř. s. Dospěl však k závěru, že o něm není
třeba rozhodovat tam, kde samo podání kasační stížnosti má odkladný účinek ze zákona
(§32 odst. 5 zákona o azylu).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno po nabytí účinnosti
zákona č. 350/2005 Sb. (tj. po 13. 10. 2005), postupoval zdejší soud již podle s. ř. s. ve znění
novelizovaném uvedeným zákonem. Nejvyšší správní soud se proto ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele a je tedy přijatelná. Nejvyšší správní soud se vymezením institutu
přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu podrobně věnoval např. ve svých
usneseních ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, případně ze dne 4. 5. 2006,
č. j. 2 Azs 40/2006 - 57, (obě dostupná na www.nssoud.cz), kde dospěl k závěru,
že o přijatelnou kasační stížnost se prakticky může jednat např. tehdy, pokud se dotýká
právních otázek, které dosud nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
Ta se sice již opakovaně zabývala otázkou násilí ze strany soukromých osob, v daném případě
však stěžovatelem vylíčené důvody pro udělení azylu (zejména jeho obava z pomsty
beduínského kmene) nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
Poté, co byla kasační stížnost shledána přijatelnou, mohl se Nejvyšší správní soud
zabývat zde uvedenými důvody, přičemž důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel výslovně uplatňuje důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. (vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost),
domnívá se totiž že žalovaný nezjistil dostatečně stav věci, protože se neseznámil podrobněji
se situací v Jordánsku. Stěžovatel má také zato, že ho jeho potíže v zemi původu opravňují
k udělení azylu, což žalovaný i krajský soud nesprávně posoudily, uplatňuje tak také důvod
kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení).
Ze správního spisu k tomu vyplynulo, že dne 23. 5. 2005 požádal stěžovatel o udělení
azylu. Jako důvod uvedl, že v Jordánsku udržoval intimní styk s dívkou z beduínského kmene.
Jednoho dne mu jeho kamarád sdělil, že se o tom dozvěděli rodiče dívky a že mu hrozí velké
nebezpečí. Stěžovatelova rodina se pokoušela s rodinou dívky dohodnout, avšak ti k tomu
nebyli svolní. Stěžovatel se obával o svůj život a odjel proto do Sýrie, poté do Turecka a
následně kamionem do České republiky. Jak vyplynulo z protokolu ze dne 13. 6. 2005, při
pohovoru k důvodům žádosti stěžovatel uvedené potvrdil a dále poukázal na to, že dívka
pocházela z beduínského kmene a. H., který je velice „upjatý“ a má plno střelných zbraní.
Podle stěžovatelova kamaráda ho příslušníci tohoto kmene hledali v místě bydliště a pokud by
ho našli, dozajista by ho zabili. Stěžovatel proto rovnou z hotelu, kde pracoval, odjel do své
rodné vesnice, kde se svěřil svojí rodině. Stěžovatelův otec se pokoušel vyjednat s dívčinou
rodinou smír, což se mu nepodařilo, neboť jde o čest. Kdyby se stěžovatel obrátil na policii,
šel by do vězení. Podle stěžovatele by mu policie sdělila, že ho chtějí ochránit. To však
nechtěl. Dále poukázal na fakt, že situaci zkomplikoval i jeho palestinský původ (on se sice
narodil v Jordánsku, avšak rodiče žili v Palestině). Vztahy mezi Jordánci a Palestinci nejsou
dobré. V případě návratu do Jordánska se obává vězení nebo vraždy. Součástí spisu je i
informace Ministerstva vnitra OAMP ze dne 26. 7. 2005 týkající se Jordánska, ze které
vyplynulo, že západ a jihozápad Jordánska je obýván z velké části beduínskými kmeny, které
se řídí vlastními pravidly a zákony a stojí do značné míry mimo jordánskou jurisdikci. Jedním
z nejpočetnějších kmenů je kmen a. H., který otázku cti vnímá zvlášť citlivě. Pokud jde o
předmanželský intimní vztah, tak ten je v tradičních islámských společnostech zakázán.
Dojde-li k němu, je žena považována za poskvrněnou a vrhá hanbu na celou svoji rodinu.
Taková situace bývá řešena buď manželstvím nebo útěkem páru. Někdy bývá hanba smyta
zavražděním ženy jejími rodinnými příslušníky. Vina za intimní vztah bývá připisována ženě,
neboť podle islámu by muž „nezhřešil“, nebyla-li by žena k tomu svolná. Pachatelé vražd
kvůli cti jsou odsuzováni k nízkým trestům a jak legislativa, tak policie straní pachateli a vinu
klade ženě. Hrozbám však může být vystaven i muž. Skutečné případy zavraždění muže kvůli
předmanželskému intimnímu styku jsou v porovnání s vraždami žen jen zlomkem. Rozsah
ohrožení pak záleží na konkrétním případě, avšak podle názoru expertů není vražda obvyklým
řešením. Pokud by si muž ženu nechtěl vzít, byl by vystaven ohrožení ze strany její rodiny,
přičemž stát by takovému muži ochranu neposkytl. Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 8. 2005
azyl neudělil a rozhodl, že se na něho nevztahuje překážka vycestování. V odůvodnění
pak poukázal na to, že stěžovatelovy potíže jsou způsobeny soukromými osobami
a nikoli státními orgány. Rovněž podotknul, že stěžovatel nevyužil možnosti vnitřního
přesídlení, aniž by mu v tom bránily objektivní důvody.
Namítá-li stěžovatel, že byl nedostatečně zjištěn stav věci, nelze s ním souhlasit.
V řízení o azylu je rozhodující pro posouzení naplnění zákonných podmínek, ale i pro rozsah
dokazování, uvedení důvodů žadatelem v žádosti, při pohovoru, nebo v jiných podáních
učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel, který se domáhá udělení azylu, který tvrdí
určité skutečnosti, na jejichž základě by mu mělo být vyhověno. Toto tvrzení žadatele nemůže
být nahrazeno žádnou činností správního orgánu. Správní orgán pak v rámci řízení o azylu
ověřuje hodnověrnost žadatelových tvrzení a jejich azylovou relevanci. V daném případě
stěžovatel v řízení o udělení azylu uvedl, že Jordánsko opustil z obavy o svůj život,
když se rodina beduínské dívky, s níž měl intimní předmanželský vztah, o tom dozvěděla
a začala stěžovatele hledat. Žalovaný pak tato stěžovatelova tvrzení konfrontoval
s informacemi, které měl o zemi stěžovatelova původu, přičemž shledal, že je možné,
že stěžovatel má v Jordánsku obtíže s rodinou oné dívky, přičemž není pravděpodobné,
že by tyto obtíže mohly vyústit v jeho vraždu, tuto skutečnost však nevyloučil. Nicméně
se jedná o obtíže se soukromými osobami a ty nejsou důvodem pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu. Rovněž připomněl, že stěžovatel nevyužil možnosti vnitřního přesídlení.
Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný řádně zjistil stav věci, neboť skutečnosti tvrzené
stěžovatelem během správního řízení v podstatě potvrdil, avšak shledal jejich azylovou
nerelevantnost, a to s ohledem na původ stěžovatelových obtíží. Důvod kasační stížnosti
uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tak neobstojí.
Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že by jeho obtíže nesplňovaly podmínky pro udělení
azylu, případně pro vyslovení překážky vycestování. Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci
udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má. Co se rozumí pronásledováním stanovil
§2 odst. 6 zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení se za pronásledování považuje ohrožení
života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání,
pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním
občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo
pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním. Nejvyšší správní soud považuje stěžovatelovu obavu z ohrožení života v Jordánsku
sice za velice nepravděpodobnou, nicméně narozdíl od krajského soudu nikoli za nereálnou.
Připustíme-li dále, že by jordánské státní orgány stěžovateli neposkytly ochranu
(pokud by se stěžovatel na ně obrátil), jím uvedené obtíže by tak mohly naplňovat definici
pronásledování podle naposled citovaného ustanovení (§2 odst. 6 zákona o azylu). V žádném
případě by se však nejednalo o pronásledování z azylově relevantních důvodů, tj. z důvodů
podle §12 zákona o azylu. Stěžovatel totiž nebyl pronásledován za uplatňování politických
práv a svobod, ani nemá obavu z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti
nebo pro zastávání určitých politických názorů.
Stěžovatelovy obtíže však nespadají ani pod poslední azylově relevantní důvod,
a to pronásledování kvůli příslušnosti k určité sociální skupině. Pojem určitá sociální skupina
sice není zákonem přímo definován, Nejvyšší správní soud se jím však zabýval
hned v několika svých rozhodnutích. V rozsudku ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004 - 60,
uveřejněném ve Sb. NSS pod č. 364/2004, uvedl, že „určitá sociální skupina“ ve smyslu
§12 zákona o azylu, je skupina osob, která se vyznačuje objektivně společnou
charakteristikou nebo kterou společnost alespoň takto vnímá. Tato charakteristika má často
povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí
nebo výkon lidských práv dotyčných osob; riziko pronásledování však do této charakteristiky
nepatří. Také v rozsudku ze dne 5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, www.nssoud.cz, soud
zdůraznil požadavek relativní nezměnitelnosti vlastnosti, která je ve společnosti, v rámci
níž se příslušnost jedinců k určitým sociálním skupinám posuzuje, relevantním
rozlišovacím kritériem. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2004,
č. j. 2 Azs 69/2003 - 48, www.nssoud.cz, soud uvedl, že příslušnost k sociální skupině
je nutno vnímat jako možnost, na jejímž základě může ČR poskytnout ochranu i z jiných
důvodů motivujících k pronásledování než z důvodu rasy, náboženství, národnosti
či politického přesvědčení. Takovými důvody jsou typicky příslušnost k sexuálním menšinám,
skupinám spojeným přesvědčením nenáboženské a nepolitické povahy a jiným skupinám,
jevícím znak způsobilý k pronásledování, jenž nemusel být zákonodárci v době přijímání
zákona o azylu vůbec znám. Z uvedeného je zřejmé, že sociální skupina mužů,
kteří se intimně „mimomanželsky“ stýkají se ženami v zemích, kde to je zapovězeno,
nepřipadá v úvahu.
Rovněž je v daném případě nerozhodný stěžovatelův palestinský původ, neboť s jeho
obtížemi není nijak spojen. Jak vyplynulo ze spisu, stejným obtížím by byl vystaven každý
muž, který by se v Jordánsku dopustil téhož jednání jako stěžovatel, a to bez ohledu na svůj
původ. Pokud palestinský původ stěžovatel spojuje s nemožností vnitřního přesídlení,
jedná se o skutečnost, kterou neuplatnil v řízení před krajským soudem, ačkoliv tak učinit
mohl a Nejvyšší správní soud k této námitce nemůže přihlížet (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Navíc stěžovatel neuvádí v čem konkrétně by ho jeho původ diskvalifikoval v přestěhování do
jiné části země.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem krajského soudu, že se mohl obrátit na státní
orgány v Jordánsku o pomoc. Jak vyplývá ze správního spisu, konkrétně z informace
Ministerstva vnitra o situaci v Jordánskou, jsou situace, kdy by stát ochranu před pomstou
stěžovateli skutečně neposkytl (např. nechtěl-li by se se ženou, se kterou se intimně stýkal,
oženit). Lze tedy se stěžovatelem souhlasit, že za určitých okolností by mu státní orgány
pomoc odmítly. V daném případě však zůstává pravdou, že se stěžovatel získat ochranu svého
státu původu ani nepokusil; i kdyby však stěžovateli jordánské státní orgány pomoc
poskytnout odepřely proto, že se do jednání beduínských kmenů vměšovat nechtějí,
jak se stěžovatel domnívá, nemělo by to vliv na jeho možnost azyl získat. Jak již je výše
uvedeno, stěžovatelovy potíže nejsou způsobeny důvody azylově relevantními a případné
odepření pomoci státního orgánu z uvedeného důvodu na tom nemůže nic změnit.
Navrhuje-li stěžovatel svědectví pěti svých známých muslimů a beduínů, kteří mají
potvrdit, že stěžovateli v případě návratu do země původu hrozí smrt, aniž by ji státní orgány
vyšetřovaly, neshledal zdejší soud za nezbytné tento důkaz provádět. Předně je třeba uvést,
že tito stěžovatelovi známí jsou ochotni soudu uvedené skutečnosti potvrdit pouze anonymně,
např. prostřednictvím e-mailu. Takové sdělení, kdyby si je soud prostřednictvím stěžovatele
vyžádal, by pak nemohlo mít žádnou váhu. V dnešní době je totiž velice snadné založit celou
řadu e-mailových adres a odesílat z nich e-mailové zprávy, aniž by bylo zřejmé,
kdo tuto adresu založil a příslušnou zprávu odeslal. Navíc i kdyby stěžovatelovi přátelé byli
ochotni potvrdit uvedené skutečnosti svědeckou výpovědí, nemohlo by to závěr o neudělení
azylu zvrátit, neboť důvod stěžovatelových obtíží by stále nespadal do režimu zákona o azylu.
Domnívá-li se stěžovatel, že mu měl být udělen azyl z humanitárního důvodu,
tak je třeba zdůraznit nenárokový charakter azylu podle §14 zákon a o azylu a omezenou
možnost soudního přezkumu (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, či rozsudek ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 – 38,
oba dostupné na www.nssoud.cz). Pokud jde o možnost udělení azylu podle §13 zákona
o azylu, tak k tomu stěžovatel žádné skutkové okolnosti neuvedl a není možné se jím
tak zabývat.
Rovněž Nejvyšší správní soud neshledal, že by stěžovatelem uvedené skutečnosti byly
důvodem pro vyslovení překážky vycestování ve smyslu §91 odst. 1 zákona o azylu. Podle
citovaného ustanovení povinnost ukončit pobyt neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat
do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, nebo do státu,
kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu
anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá
o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti, anebo jestliže
by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, nebo jestliže v zemi původu
nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu
k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb jejího věku a stupně samostatnosti.
Podmínky uvedené v §91 zákona o azylu, při jejichž splnění je dána překážka vycestování,
tak nejsou totožné s těmi, které jsou zkoumány z hlediska §12 zákona o azylu, a soud se jimi
musí zabývat samostatně. V dané věci však je tvrzené ohrožení života v zemi původu
nepravděpodobné a podmínky pro aplikaci daného ustanovení na stěžovatele naplněny nejsou.
Důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak nebyl shledán.
Vzhledem k tomu, že nebyl naplněn žádný ze stěžovatelem uplatněných důvodů,
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu