ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.89.2007:46
sp. zn. 2 Azs 89/2007 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Milana
Kamlacha v právní věci žalobce: S. O., zastoupeného Mgr. Dušanem Doubkem, advokátem
se sídlem Národní obrany 45, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 29. 6. 2007, č. j. 63 Az 64/2006 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se včas podanou kasační stížností domáhal zrušení
výše uvedeného rozsudku, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
o zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu).
V podané kasační stížnosti stěžovatel uváděl jako důvody pro podání kasační stížnosti
zákonem vymezené důvody specifikované v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s.
Konkrétně namítal nezákonnost spočívající v nesprávném a nedostatečném posouzení právní
otázky a též procesní vady. Za nejpodstatnější vadu stěžovatel považoval fakt, že správní orgán
ani krajský soud neověřily skutečnosti tvrzené stěžovatelem a rozhodly bez konkrétního šetření
a dokazování ve věci výpovědi stěžovatele. Stěžovatel upozornil, že soud je povinen se žalobou
řádně zabývat a provést veškeré důkazy, ze kterých je možné objektivně zjistit a ověřit
skutečnosti vyplývající ze stěžovatelovi žádosti. Stěžovatel rovněž žádal o opětovné doručení
napadeného rozhodnutí v ukrajinském jazyce a o přeložení veškerých jemu zasílaných
podstatných listin do jazyka ukrajinského, popř. ruského, a pro případ ústního jednání
o jeho kasační stížnosti také o přibrání tlumočníka do jazyka ukrajinského, popř. ruského.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhoval, aby Nejvyšší správní soud vydal rozsudek,
kterým zruší napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení.
V kasační stížnosti stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti. V této souvislosti je důležité uvést, že zatímco dle obecné právní úpravy podání žaloby
ve správním soudnictví odkladný účinek nemá (§73 odst. 1 s. ř. s.), podání žaloby či kasační
stížnosti v azylové věci odkladný účinek naopak má (§32 odst. 3 a 5 zákona o azylu). Jelikož
má podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu v dané věci odkladný účinek
přímo ze zákona, nebylo nutné o žádosti o odkladný účinek samostatně rozhodovat.
II.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti. Žádost o udělení azylu v České republice
podal stěžovatel dne 20. 5. 2006 a pohovor k této žádosti s ním byl proveden dne 26. 5. 2006,
a to v ruském jazyce. Stěžovatel v žádosti o azyl uvedl nesouvislým textem, upřesnil
v následujícím rozhovoru, a dále uvedl v příloze žaloby proti rozhodnutí správního orgánu,
že jeho otec, a potažmo celá rodina, byli na Ukrajině pronásledováni kvůli otcově majetku,
který mu měl připadnout v rámci dědictví. Otec se obrátil na místní soudy, které ale nereagovaly.
Lidem, kteří otce pronásledovali, se podařilo nechat jej uvěznit. Po propuštění na amnestii
jim otec nechtěl majetek vydat a tito lidé s příjmením H. z obce Litenja najali příslušníky
organizovaného zločinu, aby otce zbili a vymáhali peníze. Otec následně odjel do Česka,
kde pracoval a rodině posílal finanční prostředky. Rodina pak předávala část peněz oněm
příslušníkům organizovaného zločinu. Ti dále vyhrožovali matce, že z ní udělají prostitutku
v Polsku. Tito lidé měli rovněž na svědomí smrt dědečka stěžovatele. Matka měla strach o sebe
i své děti, proto se vydala za otcem do Česka a následně přijeli i stěžovatel s bratrem. V České
republice by stěžovatel chtěl studovat a získat české občanství. Příslušné orgány na Ukrajině
o pomoc nežádal s tvrzením, že by se tak příslušníci organizovaného zločinu dozvěděli o místě
jeho pobytu. Stěžovatel závěrem uvedl, že v případě návratu do vlasti má obavu, že by se musel
skrývat a že se z těchto příčin nechce vrátit na Ukrajinu.
III.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná.
Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelem jsou tvrzeny důvody kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Podaná kasační stížnost obsahuje tyto důvody
jejího podání. Jednak je to tvrzení, že správní orgán ani krajský soud neověřily skutečnosti
tvrzené stěžovatelem a rozhodly bez konkrétního šetření a dokazování ve věci výpovědi
stěžovatele. Druhou oblastí důvodů uvedených v kasační stížnosti, jsou námitky týkající
se komunikace mezi soudem a stěžovatelem v českém jazyce. Stěžovatel uváděl, že žádá
o opětovné doručení napadeného rozhodnutí v ukrajinském jazyce a dále i o přeložení veškerých
jemu zasílaných podstatných listin v ukrajinském, popř. ruském překladu. Dále stěžovatel
požadoval přibrání tlumočníka do jazyka ukrajinského, popř. ruského pro případ ústního jednání
o jeho kasační stížnosti.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
V souvislosti s posouzením přijatelnosti kasační stížnosti dle §104a s. ř. s. je podstatné
především posouzení žádosti o přeložení veškerých stěžovateli zasílaných podstatných listin
v ukrajinském, popř. ruském překladu. Nejvyšší správní soud tuto žádost interpretoval jako mířící
do budoucnosti, tedy ne vůči minulému řízení před krajským soudem, nýbrž vůči zasílání listin
v rámci řízení před Nejvyšším správním soudem. Vzhledem k tomu, že tato právní oblast
není zcela pokryta judikáty Nejvyššího správního soudu, lze učinit závěr, že kasační stížnost
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud konstatuje
její přijatelnost.
IV.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podstatou první námitky stěžovatele je tvrzení, že správní orgán ani krajský soud
neověřily skutečnosti uváděné stěžovatelem a rozhodly bez konkrétního šetření a dokazování
ve věci výpovědi stěžovatele. Zdejší soud k tomu uvádí, že v azylovém řízení není uplatňována
zásada oficiality, kdy sám správní orgán zahajuje řízení a určuje jeho předmět z úřední moci,
a to nezávisle na vnějších podnětech účastníků. V azylovém řízení je uplatňována zásada
dispoziční, se kterou je spojena zásada aktivity žadatele o azyl (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 170/2004 - 72). To především znamená, že v řízení o udělení
azylu je rozhodující pro posouzení naplnění zákonných podmínek, ale i pro rozsah dokazování
uvedení důvodů žadatelem v žádosti, při pohovoru, nebo v jiných podáních učiněných do vydání
rozhodnutí. Je to žadatel, který se domáhá udělení azylu a který tvrdí určité skutečnosti,
na jejichž základě by mu mělo být vyhověno. Toto tvrzení žadatele o azyl zásadně není možno
nahradit činností samotného správního orgánu. V dané věci je tudíž podstatné, že stěžovatel
neuváděl ve správním řízení ani v žalobě žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl
být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12. Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu se žádost zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel ve své žalobě neuvádí
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z azylově relevantních
důvodů. Správní orgán přitom není povinen seznamovat žadatele o azyl s důvody,
pro které by mohlo být jeho žádosti vyhověno, a není povinen, ale ani oprávněn takové
skutečnosti třeba jen naznačovat (viz např. rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č j. 5 Azs 22/2003 - 41,
ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 - 47 nebo ze dne 16. 5. 2004, č. j. 1 Azs 45/2004 - 47).
Zdejší soud v rozsudku ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 170/2004 - 72 mimo jiné uvedl, že správní
orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel
o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí
jen důvody ekonomické. Ze žádného ustanovení tohoto zákona (zákona o azylu) nelze dovodit,
že by správnímu orgánu vznikala povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody
pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková
zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci má správní orgán pouze v rozsahu důvodů,
které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Na tomto místě je třeba zdůraznit logiku řízení
o žádosti o udělení azylu, které je provázeno zásadou aktivity žadatele o azyl. Správní orgán
musí umožnit žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu
za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl obvykle poskytován.
Nelze rovněž přehlédnout, že stěžovatel v kasační stížnosti namítá vadu v dokazování v obecné
rovině, aniž by ji blíže specifikoval. Stěžovatel neuvedl, jaké další důkazní prostředky
si měl žalovaný a soud opatřit, jaké důkazy provést či k jakému závěru o skutkovém stavu
měl dojít. Obecná námitka nedostatečného skutkového zjištění byla již předmětem řady
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 18. 1. 2006,
č. j. 1 Azs 112/2004 - 61, či rozsudek ze dne 27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 174/2004 - 103. Nejvyšší
správní soud proto uzavírá, že i když je správní orgán povinen opatřit si potřebné doklady
pro rozhodnutí, je to v první řadě stěžovatel, který jako žadatel o azyl svými tvrzeními
o skutečnostech, jež jsou důvodem jeho žádosti, určuje směr důkazního řízení. Není smyslem
a účelem azylového řízení (a ostatně to není zpravidla ani v možnostech správního orgánu),
aby správní orgán potažmo soud za žadatele o azyl důvody pro poskytnutí azylu vymýšlel
či o nich bez dostatečného podkladu v žadatelových tvrzeních spekuloval.
Druhou oblastí důvodů uvedených v kasační stížnosti, jsou námitky týkající
se komunikace mezi soudem a stěžovatelem v českém jazyce. Stěžovatel uváděl, že žádá
o opětovné doručení napadeného rozhodnutí v ukrajinském jazyce a dále i o přeložení veškerých
jemu zasílaných podstatných listin v ukrajinském, popř. ruském překladu. Stěžovatel rovněž žádal
pro případ ústního jednání o jeho kasační stížnosti o přibrání tlumočníka do jazyka ukrajinského,
popř. ruského.
Je nutné konstatovat, že pro případ ústního jednání před jakýmkoliv českým soudem
má podle Listiny základních práv a svobod ten, kdo prohlásí, že neovládá jazyk,
jímž se vede jednání, nepopiratelné právo na tlumočníka. Výklad tohoto ustanovení byl proveden
např. stanoviskem Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 20/05 ze dne 25. 10. 2005. Je ale třeba dodat,
že podle §109 s. ř. s. rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
Potřeba ustanovit tlumočníka tak v posuzovaném případě nevznikla, neboť zdejší soud
nenařizoval v dané věci jednání.
Stěžovatel rovněž uváděl, že žádá o opětovné doručení napadeného rozhodnutí
v ukrajinském jazyce. Zde je třeba odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Azs 90/2004 - 45, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že jedním
ze znaků suverenity České republiky je užití českého jazyka. Proto i rozsudky soudů, jakož
i rozhodnutí jiných státních orgánů, jsou důsledně vyhotovovány a účastníkům řízení doručovány
v českém jazyce. Jen toto („úřední“) znění je závazné a způsobilé vyvolat právní účinky.
Rovněž podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004. č. j. 5 Azs 52/2004 – 45,
pouze rozhodnutí soudu v českém jazyce je zněním autentickým. I bez ohledu na výše uvedenou
prejudikaturu je zjevné, že pokud je v České republice obecným komunikačním jazykem čeština,
i řízení před orgány veřejné moci budou – již jen z čistě praktických důvodů – vedena zásadně
v tomto jazyce a že „produkty“ činnosti těchto orgánů (zejména jejich rozhodnutí) budou
vyhotovovány v tomto jazyce. Komunikace v jiném jazyce než v češtině a překládání obsahu
vydávaných rozhodnutí do takového jazyka proto bude jen výjimkou z pravidla. Nejvyšší správní
soud proto konstatuje, že obecně vzato není povinností soudu zasílat účastníkovi řízení překlad
rozhodnutí do jeho mateřského jazyka.
Dále je třeba vyjádřit stanovisko soudu k žádosti stěžovatele, pro niž byla shledána
přijatelnost jeho kasační stížnosti, tedy k jeho požadavku překladu veškerých jemu zasílaných
podstatných listin, včetně rozsudku krajského soudu. Dle interpretace Nejvyššího správního
soudu tento požadavek míří do budoucna, jde tedy o zasílání listin stěžovateli Nejvyšším
správním soudem v ukrajinském, popř. ruském jazyce. V souvislosti se žádostí stěžovatele
o zasílání listin v rámci kasačního řízení před Nejvyšším správním soudem v cizím jazyce, soud
konstatuje, že již z povahy kasačního řízení, v němž stěžovatel musí být na základě plné moci
povinně zastoupen advokátem, stěžovateli nemusí být Nejvyšším správním soudem zásadně
zasílány materiály v jiném než českém jazyce, jelikož má k dispozici kvalifikovaného zástupce,
který český jazyk musí ovládat a jenž jedná v jeho zájmu. Nejvyšší správní soud k postavení
advokáta již judikoval, že: „Advokát jako podnikatel, jehož právní postavení je upraveno zvláštním
zákonem (zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii) ukládajícím mu na jedné straně zvláštní povinnost poskytovat
právní služby s potřebnou profesionalitou a za dodržení pravidel advokátní etiky (viz zejména §16 a 17 zákona
o advokacii) a na straně druhé mu dávající privilegium (tedy v jistém smyslu stavovský monopol) k soustavnému
výdělečnému poskytování univerzálních právních služeb, má na rozdíl od obecného zmocněnce vůči zastoupenému
zvláštní povinnosti. Mezi tyto povinnosti zejména patří chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta
a řídit se jeho pokyny (§16 odst. 1 věta první zákona o advokacii) a povinnost jednat čestně a svědomitě
a využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého
přesvědčení pokládá za prospěšné (§16 odst. 2 zákona o advokacii)“, viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 12. 2006, č. j. 2 As 28/2006 - 49, publikovaný pod č. 1131/2007 Sb. NSS a na
www.nssoud.cz. Advokát jako právní profesionál musí být schopen na písemnosti, které
od soudu obdrží, patřičným způsobem reagovat a musí rovněž umět rozpoznat, zda povaha věci
vyžaduje přímé sdělení obsahu písemnosti zastoupenému a jeho konzultování s ním (např. proto,
že se zastoupeným nutno vyjasnit určité skutkové okolnosti, ve vztahu k nimž formuloval
své skutkové a právní závěry krajský soud v rozsudku napadeném kasační stížností). Pokud
taková potřeba vyvstane, musí advokát být schopen v rámci poskytování právních služeb překlad
písemnosti sám obstarat (typicky oslovením osoby znalé příslušného jazyka, aby překlad pořídila)
nebo se se žádostí o zajištění překladu obrátit na soud, který případně (po uvážení, zda žádost
není účelová, vedená toliko snahou zdržovat postup v řízení) tlumočníka k pořízení překladu
ustanoví.
Výjimku z výše uvedeného pravidla by z povahy věci mohl představovat případ kasační
stížnosti proti neustanovení zástupce krajským soudem, tedy případ, kdy stěžovatel v řízení před
Nejvyšším správním soudem zpravidla advokátem zastoupen není. O ten se však u stěžovatele
nejedná.
Lze proto shrnout, že pokud stěžovatel měl zato, že v jeho věci mají být v řízení o kasační
stížnosti pořizovány překlady soudních písemností do jazyka, jemuž rozumí, bylo primárně věcí
jeho zástupce, aby takový překlad opatřil. Uvedený závěr se plně vztahuje i na písemné
vyhotovení rozsudku krajského soudu, neboť pokud byl stěžovatel zastoupen, jeho zástupce
se v rámci poskytování právní pomoci nutně musel s uvedeným rozsudkem seznámit (jinak
by stěží mohl podat kasační stížnost mířící proti skutkovým a právním závěrům, o než se výrok
napadeného rozsudku opírá), takže jistě bylo možné aby – pokud by to bylo třeba –
zajistil pořízení jeho překladu nebo se s odůvodněnou žádostí o pořízení takového překladu
obrátil na soud.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání rozhodnutí
k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední
činnosti. Žalovanému proto rovněž nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 4
in fine ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu