ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.11.2006
sp. zn. 3 Ads 11/2006 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce M.
B., zastoupeného JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem Praha 9 - Dolní Počernice,
Dubenecká 89, proti žalované České správě sociálního zabezpečení , se sídlem Křížová 25,
Praha 5, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9.
2005, č. j. 4 Cad 5/2005 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalované, ze dne 19. 11. 2004. Česká správa sociálního zabezpečení jím
odňala stěžovateli podle ust. §56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. v platném znění
(dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“) plný invalidní důchod. Své rozhodnutí odůvodnila tím, že
podle posudku lékaře Pražské správy sociálního zabezpečení Praha 9 ze dne 26. 10. 2004 již
stěžovatel není plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti o 60 %. Podle tohoto posudku je
stěžovatel již pouze částečně invalidní.
Při posouzení věci vycházel Městský soud v Praze z následujícího skutkového stavu:
Žalobce (vyučený automechanik, jenž pracoval jako opravář a automechanik u různých
zaměstnavatelů do roku 1995, od roku 1995 registrován jako OSVČ v oboru, nyní živnost
přerušena) pobíral od 20. 12. 2001 plný invalidní důchod. Při kontrolní lékařské prohlídce
dne 25. 11. 2003 byl uznán osobou se změněnou pracovní schopností a lékař Pražské
správy sociálního zabezpečení mu doporučil pracovní rehabilitaci. Před úrazem vážně
nestonal, je alergický na pyly. 27. 4. 2001 havaroval jako řidič osobního auta, byl
hospitalizován na Klinice anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Motol, ošetřeny
zlomeniny (osteosyntéza per DCS lemuru vpravo, repozice a transfixace fibulárního konsulu
pravé tibie, repozice a osteosyntéza hřebem delta 2 dif. levého lemuru, repozice a zevní fixace
lemuru nad konsuly - fibiofemor. svorka, zevní fixace - svorka přes pravý lemur, repozice
a delig. gypsea humeri I. sin.). Na CT mozku nebyly nalezeny patologické změny. Doléčen
na traumatologickém odd. Fakultní nemocnice Motol 6. 5. – 1. 8. 2001, od 1. 8. do 6. 9. 2001
absolvoval rehabilitaci v léčebně Luže - Košumberk. Zde dle dokumentace začal chodit
o 2 francouzských holích, stav se zlepšil. Dle posudkového lékaře nadále intenzivně cvičil
ke zlepšení pohybu (T 403 z 15. 10. 2001). Po provedených operačních zákrocích, včetně
korekční operace na pravé stehenní kosti v březnu 2002, došlo postupně ke zlepšení
pohyblivosti a velmi uspokojivé stabilizaci zdravotního stavu. Stěžovatel je schopen chůze
bez opory s jen mírným napadáním na levou dolní končetinu. I těžce postiženou levou horní
končetinu plně používá, končetina bolí po zátěži, ale je funkční. Nejzávažnějším zdravotním
následkem je postižení obou nosných kolenních kloubů, více levého, dalším závažným
postižením je postižení levého loketního kloubu. V lednu 2005 byl na tomto kloubu proveden
předem plánovaný zákrok za účelem uvolnění jeho pohybu. Období operačního zákroku
a následné rehabilitace by odůvodňovalo pouze dočasnou pracovní neschopnost.
Výše popsaný zdravotní stav a stupeň funkčního postižení byl krajským soudem
hodnocen podle přílohy č. 2, k vyhl. č. 284/95 Sb., ve znění vyhl. č. 40/2000 Sb.,
kapitoly XV, oddílu H, položky 56, písm. f). Tato položka je určena pro omezení pohybu
v obou kolenních kloubech těžkého stupně - oboustranné, kde možný pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti je udán v rozmezí 40 - 50%. V případě žalobce byl pokles
schopnosti soustavné výdělečné činnosti určen na horní hranici daného rozmezí, tj. 50%
s ohledem na současné těžké posttraumatické postižení levého loketního kloubu s omezením
hybnosti a s ohledem na kvalifikaci stěžovatele. K dalšímu zvýšení hodnocení dle §6 odst. 4
vyhlášky nebyl důvod. Stěžovatel je schopen případné rekvalifikace.
Při posuzování věci se Městský soud v Praze opíral o posudek posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 8. 3. 2005, resp. jeho doplnění ze dne 27. 7. 2005,
které si vyžádal poté, co byl stěžovatelem soudu předložen posudek MUDr. P. S. ze dne
22. 4. 2005. Podle tohoto posudku je stav stěžovatele i přes nepatrná dílčí zlepšení
ve srovnání s vyšetřením dne 10. 11. 2003 i nadále krajně nepříznivý, a to jak aktuálně
tak do budoucna. Stěžovatel je trvale omezen ve svém pracovním zařazení, protože
ze zdravotního hlediska nemůže vykonávat ani práci vsedě, má těžce poškozenou levou horní
končetinu. Dále je podle tohoto posudku vyřazen ze společenského, kulturního a sportovního
života, je částečně odkázán na pomoc druhých, na ortopedické pomůcky a nemůže plně
fungovat v rodinném životě. Celkově nepříznivý zdravotní stav se zobrazuje i v psychice
stěžovatele v podobě úzkostně-depresivního stavu. Uvedený stav dle názoru MUDr. S.
nedovoluje zařazení stěžovatele ani do částečného pracovního procesu.
Aby mohl soud tento posudek hodnotit jako jeden z důkazů předložených v soudním
řízení, vyžádal si jeho zhodnocení posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí.
Komise zhodnotila nově doložené nálezy a učinila posudkový závěr, podle něhož je –
na rozdíl od závěru znalce MUDr. S. - i nadále přesvědčena o tom, že zdravotní stav žalobce
se k datu vydání napadeného rozhodnutí zlepšil, velmi uspokojivě stabilizoval a při
přiměřeném zatěžování a pravidelném cvičení má rozsah pohybu postižených
kloubů i nadále tendenci ke zlepšení. O tom ostatně svědčí i objektivní popis funkčního
stavu hybnosti postižených končetin MUDr. S. ze dne 22. 4. 2005, kdy je např. v kolenních
kloubech uváděna oproti zjištění v komisi z 8. 3. 2005 dokonce lepší pohyblivost,
oboustranně symetricky pouze omezení lehkého až středního stupně, kyčelní klouby omezeny
rovněž pouze v krajních polohách. Hybnost v levém ramenním kloubu také proti vyšetření
v komisi zlepšena – u MUDr. S. omezena jen v krajních polohách. V levém loketním kloubu
po pokračující rehabilitaci po operaci v lednu 2005 dochází ke zvětšení rozsahu pohyblivosti
– aktivně sám jako v komisi do 70 st., ale pasivně s dopomocí je flexe až do 100 – 110 st., do
plného natažení chybí 30 st. Hybnost prstů obou horních končetin je dobrá. Komise vyjádřila
nesouhlas s názorem MUDr. S., že stěžovatel ze zdravotního hlediska nemůže vykonávat ani
práci vsedě a je vyřazen ze společenského, kulturního a sportovního života a částečně
odkázán na pomoc druhých. Tyto závěry podle ní jednoznačně nadhodnocují následky
utrpěného úrazu a neodpovídají objektivně zjištěnému zdravotnímu stavu. Ve svém důsledku,
pokud by byly míněny vážně, pak mohou negativně ovlivňovat psychický stav stěžovatele.
Naopak při vhodném pracovním zařazení s využitím kvalifikace a zkušeností stěžovatele
např. technicko-administrativního charakteru nebo při obsluze a řízení plně
a poloautomatických strojů a zařízení, se může psychický stav stěžovatele jedině zlepšit.
Ve svém věku a při vzdělání, kterého stěžovatel dosáhl, může uvažovat i o případné
rekvalifikaci např. pro technicko-administrativní práci – práce s počítačem apod.
Městský soud v Praze nepochyboval o správnosti závěru posudku posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí. Tento vychází ze zdravotního stavu stěžovatele
doloženého výsledky funkčních vyšetření i z jeho schopnosti vykonávat práce odpovídající
zachovaným tělesným, smyslovým a duševním schopnostem s přihlédnutím k výdělečným
činnostem, které vykonával dříve. Soud proto převzal závěr uvedeného posudku o tom,
že zdravotní stav stěžovatele ke dni vydání napadeného správního rozhodnutí neodpovídal
plné, nýbrž pouze částečné invaliditě. Pokud jde o závěry MUDr. S., nemohl soud k těmto
přihlížet, neboť MUDr. S. je znalcem z oboru chirurgie, nikoliv z oboru posudkového
lékařství. Jeho obor mu umožňuje hodnotit zdravotní stav stěžovatele, nikoli však posuzovat
schopnosti žalobce pro jeho pracovní uplatnění. Toto hodnocení provedla komise Ministerstva
práce a sociálních věcí, která je k němu povolána. Městský soud v Praze proto žalobu podle
ust. §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“) jako nedůvodnou zamítl.
V kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatel uplatnil
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Soud dle jeho názoru pochybil, odmítl-li
bez dalšího přihlédnout k posudku znalce MUDr. S. jen z toho důvodu, že MUDr. S. není
znalcem z oboru posudkového lékařství. Jak vyplývá z řazení v evidenci znalců Ministerstva
spravedlnosti, publikované na internetu, není posudkové lékařství oborem, nýbrž specializací
k určitým oborům. MUDr. S. je znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie a není žádný
důvod pochybovat o jeho plné kompetenci vyjádřit se k otázce zdravotního postižení
stěžovatele, jakož i k otázce vývoje a prognózy zdravotního postižení. Je plně způsobilý
vyjádřit se i k otázce možností žalobce či omezení, kterými žalobce trpí v důsledku svého
úrazu. Názor MUDr. S. se vylučuje s názorem posudkové komise Ministerstva práce a
sociálních věcí. MUDr. S. jasně odpovídá na otázku, proč není možné, aby byl stěžovatel
pouze v částečném invalidním důchodu. Za této situace je zřejmé, že zde není jistota o
správnosti posouzení věci posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí. Proto také
stěžovatel navrhoval vypracování revizního znaleckého posudku, tak jak je to dle jeho názoru
v obdobných situacích běžné. Pochybení soudu tak spatřuje rovněž v tom, že nebyl proveden
nezávislý přezkum závěrů posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Navrhuje
proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu stěžovatelem uplatněných stížních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná. Jako důvody podané kasační stížnosti označil stěžovatel
ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., z jejího obsahu je však zřejmé, že rozsudek
Městského soudu v Praze napadá pouze z důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
tedy pro jinou vadu řízení před soudem, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Tuto
spatřuje v tom, že soud dle jeho názoru nepřihlédl k předloženému p osudku MUDr. S., znalce
z oboru chirurgie, resp. v tom, že nenařídil vypracování revizního posudku. Jelikož skutkový
stav, tak jak byl zjištěn Městským soudem v Praze, považuje Nejvyšší správní soud za
dostatečný, vycházel z něj sám i v řízení o kasační stížnosti.
O stížních námitkách uvážil Nejvyšší správní soud následovně:
Podle ust. §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve spojení
s ust. §64 s. ř. s. soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem
se pak soud musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, zejména
pak posoudit, zda jsou jeho závěry náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem
nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, resp. zda přihlédl ke všem
skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat.
Námitky stěžovatele nejsou oprávněné. Městský soud v Praze se obsahem posudku
MUDr. S. zabýval a vzal jej za podklad pro své rozhodnutí spolu s obsahem
posudků posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Zjištění z něj vyplývající
týkající se zdravotního stavu stěžovatele pak náležitě p osoudil a toto posouzení zahrnul
do odůvodnění svého rozsudku. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že zjištění znalce
MUDr. S. se plně shodují se zjištěními posudkové komise Ministerstva práce a sociálních
věcí, místy dokonce vyznívají pro stěžovatele z hlediska zdravotního příznivěji. Městský soud
v Praze pouze odmítl přihlédnout k závěrům tohoto posudku týkajícím se dopadů zdravotních
postižení stěžovatele na možnosti jeho pracovního uplatnění. K jejich posouzení je podle ust.
§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. povoláno Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tím
účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise, případně podle ust. §127 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu soudem ustanovený znalec z oboru posudkového
lékařství. Tímto však MUDr. S. není. K jeho posudku tak mohl soud přihlížet pouze jako k
jinému listinnému důkazu, a to jen v rozsahu zjištění, ke kterým je dle své odbornosti
kompetentní se vyjadřovat.
Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že podmínkou ke jmenování
znalcem v oboru posudkové lékařství je získání odbornosti v alespoň jenom odvětví
oboru zdravotnictví. To však nic nemění na tom, že tuto odbornost MUDr. S. nemá,
a k posouzení rozhodných skutečností z hlediska řízení o nároku na invalidní důchod,
tudíž není oprávněn. Sama skutečnost, že posudková komise je orgánem Ministerstva práce
a sociálních věcí, pak není důvodem k pochybnostem o objektivitě jejích závěrů; ta má být
garantována složením posudkových komisí předepsaným §3 odst. 1 vyhlášky č. 182/1991 Sb.,
kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti
orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, podle níž jsou členy posudkových komisí
nejen posudkoví lékaři a tajemníci z řad pracovníků Ministerstva práce a sociálních věcí,
ale i odborní lékaři jednotlivých klinických oborů, tedy osoby odlišné od pracovníků
Ministerstva práce a sociálních věcí (podle rozsudku ze dne 29. 5. 2003, č. j. 5 Ads 4/2003 -
35; publ. pod č. 33/2003 Sb. NSS). Městský soud v Praze proto postupoval správně, pokud
závěry posudku MUDr. S . odmítl zahrnout do podkladů pro své rozhodnutí a vycházel v
tomto ohledu pouze ze závěrů posudků posudkové komise Ministerstva práce a sociálních
věcí, které shledal odůvodněnými a plně podloženými obsahem nálezu. S tímto hodnocením
soudu se Nejvyšší správní soud ztotožnil.
Vypracování revizního posudku by pak bylo na místě pouze za předpokladu,
že by zde existovaly pochybnosti ohledně rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu, příp. hodnocení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti .
Tyto však podle Městského soudu v Praze v daném případě nevyvstaly a rovněž tento názor
soudu Nejvyšší správní soud plně sdílí.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozsudek
Městského soudu v Praze netrpí vadou podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, správní orgán ze zákona nemá právo na náhradu
nákladů řízení, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s. ).
V Brně dne 31. ledna 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu