ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.136.2007:113
sp. zn. 3 Ads 136/2007 - 113
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobkyně B. V., zastoupené JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem se sídlem Vodičkova 30,
Praha 1, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
o žalobě proti rozhodnutí žalované č. I ze dne 17. 1. 2006, vedené u Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci pod sp. zn. 63 Cad 9/2007, o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 27. 8. 2007,
č. j. 63 Cad 9/2007 - 85,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím č. I ze dne 17. 1. 2006, č. X, zamítla žádost žalobkyně o plný
invalidní důchod pro nesplnění podmínek §39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o
důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém
pojištění“). V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že podle posudku
Okresní správy sociálního zabezpečení Jablonec nad Nisou ze dne 18. 8. 2005 žalobkyně není
plně invalidní, ale jen částečně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 50 %. Podle §
39 zákona o důchodovém pojištění je pojištěnec plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti
nejméně o 66 %. Z toho důvodu zamítla žádost o plný invalidní důchod, přičemž o nároku na
částečný invalidní důchod žalovaná vydala rozhodnutí č. II.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 22. 6. 2006,
čj. 63 Cad 27/2006 - 23, rozhodnutí žalované zrušil pro vady řízení podle §76 odst. 1 písm. a)
a b) s. ř. s. a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Rozhodnutí žalované podle názoru soudu postrádalo
náležitosti správního rozhodnutí v takovém rozsahu, který jej činil nepřezkoumatelným.
Dalším důvodem ke zrušení rozhodnutí žalované byla podle soudu skutečnost, že podklady
ohledně zdravotního stavu žalobkyně měly být vydány co nejblíže datu rozhodnutí o dávce,
přičemž jednání ze dne 18. 8. 2005 a poslední lékařská zpráva ze dne 26. 7. 2005, nemohly
být žalovanou k datu jejího rozhodnutí (17. 1. 2006) pokládány za informace o aktuálním
zdravotním stavu žalobkyně, což představovalo vadu řízení, kdy žalovaná vycházela
z neúplně zjištěného skutkového stavu.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 7. 3. 2007, č. j. 3 Ads 110/2006 - 60,
kasační stížností žalované napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka
v Liberci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm vyjádřil právní názor,
podle něhož odůvodnění žalované bylo standardní a akceptované judikaturou Nejvyššího
správního soudu, představovanou jeho rozsudkem ze dne 22. 2. 2005, č. j. 2 Ads 27/2003 - 47,
podle které rozhodnutí žalované ve věcech dávek důchodového pojištění nelze považovat
za nepřezkoumatelná, neboť důvody pro jeho vydání jsou v něm – třebaže stručným
způsobem – dostatečně a přesně uvedeny. Nejvyšší správní soud dále vyjádřil, že z pouhého
faktu, že ode dne jednání posudkového lékaře do dne vydání žalobou napadeného rozhodnutí
uplynula doba delší pěti měsíců, není dostačující pro zrušení napadeného rozhodnutí,
aniž by soud současně uvedl, na základě jakých skutečností dovozuje změnu, či zhoršení
zdravotního stavu žalobkyně v průběhu tohoto období. Rozhodnutí o přiznání dávky
invalidního důchodu předpokládá jako nezbytnou podmínku, že zdravotní stav pojištěnce
je dlouhodoběji nepříznivý a rovněž že vykazuje určitý stupeň stabilizace. Lékařské nálezy
vydané po vydání žalobou napadeného rozhodnutí mohou být jen podkladem pro novou
žádost o přiznání invalidního důchodu a nemohou být důkazem zpochybňujícím vydané
rozhodnutí. S ohledem na tuto skutečnosti proto Nejvyšší správní soud kasační stížnosti
napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 22. 6. 2006,
č. j. 63 Cad 27/2006 - 23, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci v novém řízení, v němž byl
podle §110 odst. 3 s. ř. s. vázán výše vyslovenými právními závěry Nejvyššího správního
soudu rozsudkem ze dne 27. 8. 2007, č. j. 63 Cad 9/2007 - 85, a po věcném přezkoumání
napadeného rozhodnutí, žalobu zamítl. Soud uvedl, že si pro posouzení zdravotního stavu
žalobkyně vyžádal posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále
jen „Posudková komise“). Ta v něm uvedla, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého
stavu žalobkyně je algodystrofický syndrom. Pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti
zhodnotila 40 % podle kapitoly XV, oddílu E, položky 1 písmeno b) přílohy č. 2 vyhlášky
č. 284/1995 Sb. Na základě tohoto posudku soud dodal, že míra snížení schopnosti nedosáhla
hranice uvedené v §39 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, přičemž nebyly
prokázány skutečnosti odpovídající důvodu vymezeném v §39 odst. 1 písm. b) zákona
o důchodovém pojištění. Podle soudu dále žalobkyně nepředložila nic, co by uvedené závěry
Posudkové komise zpochybnilo tak, aby to bylo důvodem pro revizní posouzení. Jednání dne
27. 8. 2007 se nezúčastnila žalobkyně a ani její zástupce, který podáním doručeným soudu
dne 23. 8. 2007 požádal o jeho odročení. Soud uvedl, že důvody v něm uvedené nejsou
zákonnými důvody pro odročení jednání podle §50 s. ř. s. a žádosti tudíž nevyhověl. Soud
proto, s ohledem na shora uvedené, žalobu žalobkyně jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti namítla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“), že jí soud
odňal právo hájit se, čímž se dopustil vady řízení. Tento důvod je dán tím, že soud nařídil
jednání na den 27. 8. 2007, v době vrcholících letních prázdnin, přičemž předvolání k jednání
bylo doručeno zástupci stěžovatelky dne 9. 8. 2007 spolu s posudkem Posudkové komise.
Skutečnost, že jednání bylo nařízeno na den 27. 8. 2007 zjistil zástupce stěžovatelky až dne
21. 8. 2007 po návratu z dovolené, přičemž téhož dne požádal o odročení jednání, které
odůvodnil nutností přípravy na jednání, seznámení stěžovatelky s obsahem posudku a zvážení
dalších možných důkazů. Fakticky tak měl na přípravu jednání šest dní, přičemž stěžovatelku
nebylo možné kontaktovat. Přesto k tomu soud nepřihlédl, čímž zasáhl do práva stěžovatelky
řádně se hájit.
Další námitka upozorňuje na vady posudku Posudkové komise, ve kterém jsou
obsaženy zřejmé nesprávnosti. Jednotlivá hodnotící kritéria, která vedla k závěru, že míra
snížení pracovní schopnosti nedosahuje stěžovatelkou tvrzené míry byla dezinterpretována,
či vyložena neúplně a nesprávně. Stěžovatel dále namítá neúplnost výtahů obsažených
v posudku. Posudková komise vycházela z nesprávného ustanovení, namísto hodnocení podle
kapitoly XV, oddílu E, položky 1, písm. b) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., měla být
uplatněna hlediska obsažená v kapitole XV, oddílu D, položce 1, písm. c) vyhlášky.
S ohledem na tyto skutečnosti proto stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 27. 8. 2007, č. j. 63 Cad 9/2007
- 85, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka uplatnila důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li taková vada mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Soud
se měl dopustit vady řízení tím, že věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti stěžovatelky
a jejího zástupce, ačkoli byl předem a zavčasu požádán zástupcem stěžovatelky o odročení
jednání.
Nejvyšší správní soud neshledává tuto stížnostní námitku důvodnou. Podle §49
odst. 3 s. ř. s. neúčast řádně předvolaných účastníků nebrání projednání a skončení věci,
nejsou-li dány důvody pro odročení jednání podle §50 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení může
být jednání odročeno z důležitých důvodů. Jak je patrné z doručenky založené v procesním
spise, vyrozumění o tom, že ve věci bylo nařízeno jednání na den 27. 8. 2007 bylo zástupci
stěžovatelky doručeno dne 9. 8. 2007. Zástupce však uvádí, že to zjistil až po svém návratu
z dovolené dne 21. 8. 2007, přičemž téhož dne požádal soud o odročení jednání. V tomto
podání uvedl, že „po návratu z dovolené se dozvěděl, že jednání ve věci bylo nařízeno
již na 27. 8. 2007. V uvedený den jsem bohužel až do 31. 8. 2007 mimo území republiky,
přičemž jsem v době vrcholících prázdnin neměl dostatečný časový prostor k zajištění
substituce ani k seznámení klientky s věcí a probrání otázky případného dokazování“. Krajský
soud však postupoval správně, když poté co bylo předvolání řádně a včas podle §49 odst. 1
s. ř. s. doručeno a s ohledem na charakter a blíže nedoložené důvody žádosti o odročení
ze dne 21. 8. 2007, věc projednal a rozhodl bez přítomnosti stěžovatelky a jejího zástupce.
Zástupce sice sdělil, že v den jednání (tj. 27. 8. 2007) nebude na území České republiky,
své tvrzení však nijak nedoložil a neupřesnil, a to ani dodatečně, přičemž v kasační stížnosti
se již o svém pobytu v zahraniční dne 27. 8. 2007 nijak nezmiňuje. Podle Nejvyššího
správního soudu obtížná komunikace zástupce a zastoupeného (stěžovatelky), samo období
letních prázdnin a dovolených není důležitým důvodem ve smyslu §50 s. ř. s., díky kterým
by bylo možné jednání odročit. Rovněž tvrzené čerpání dovolené před 21. 8. 2007, návrat
z ní 6 dní před jednáním a dále ničím nedoložená zahraniční cesta v den jednání, podle
Nejvyššího správního soudu nepředstavuje důležitý důvod k odročení jednání. Soud prvního
stupně proto tímto postupem nezasáhl do práva stěžovatelky řádně se hájit, ale bylo věcí
jejího zástupce, aby si i v době dovolených a vrcholících prázdnin zajistil včasnou
informovanost o soudem nařízeném datu jednání (krajským soudem byl obeslán téměř
tři týdny před datem jednání) nebo substituci v případě nemožnosti účastnit se tohoto jednání.
Druhou uplatněnou námitkou stěžovatelka napadá postup soudu, který rozhodl
na základě nesprávných závěrů obsažených v posudku Posudkové komise. Nejvyšší správní
soud ji neshledává důvodnou. Úvodem je třeba poukázat na skutečnost, kterou již správně
zmínil i krajský soud, a to, že posudková komise se zabývala zhodnocením stěžovatelčina
zdravotního stavu nikoli k okamžiku vyhotovení posudku, nýbrž k okamžiku vydání žalobou
napadeného rozhodnutí žalované. Jeho cílem bylo zhodnotit jaký byl zdravotní stav
stěžovatelky, resp. zda došlo k naplnění podmínek stanovených §39 odst. 1 písm. a) nebo b)
zákona o důchodovém pojištění, tedy přezkoumat, zda u stěžovatelky k datu vydání žalobou
napadeného rozhodnutí poklesla z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu její
schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 % nebo zda byla pro zdravotní
postižení schopna soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Právní
základ pro tento postup je obsažen v §75 odst. 1 s. ř. s. podle něhož soud při přezkoumání
rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu (žalované). Ke skutečnostem pozdějším se nepřihlíží, čemuž soud dostál.
Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud postupoval správně, když si pro posouzení
zdravotního stavu stěžovatelky ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí opatřil posudek
Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. K obdobným právním závěrům
dospěl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 30. 1. 2004, č. j. 5 Ads 34/2003 - 82,
publikovaném pod č. 526/2005 Sb. NSS. V daném případě k tomu byl soud s ohledem
na znění §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení,
ve znění pozdějších předpisů, povinen. Nejvyšší správní soud dále v dané souvislosti
odkazuje na právní závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 8. 2003, č. j. 5 Ads 22/2003 - 48, podle kterých si soud v řízení o přezkoumání rozhodnutí
České správy sociálního zabezpečení vyžádá posouzení zdravotního stavu Posudkovou komisí
Ministerstva práce a sociálních věcí. Nevzbuzuje-li obsah podaného posudku pochybnosti
o své úplnosti a správnosti, není odůvodněn požadavek na doplnění dokazování ustanovením
znalce podle §127 odst. 1 o. s. ř. za použití §64 s. ř. s. Nad to Nejvyšší správní soud
podotýká, že posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí má v řízení,
jehož předmětem je přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí ve věcech důchodového
pojištění, charakter znaleckého posudku sui generis. K námitce, že Posudková komise
namísto hodnocení podle kapitoly XV, oddílu E, položky 1, písm. b) přílohy č. 2 vyhlášky
č. 284/1995 Sb., měla uplatnit hlediska obsažená v kapitole XV, oddílu D, položce 1, písm. c),
a že výtahy nálezů z lékařských zpráv obsažených v posudku nejsou kompletní Nejvyšší
správní soud uvádí, že stěžovatel v kasační stížnosti nesděluje žádné konkrétní důvody,
proč je kvalifikace (hodnocení) učiněná Posudkovou komisí nesprávná, nýbrž setrvává
na obecných tvrzeních. Posudek Posudkové komise ze dne 31. 7. 2007 je řádně a srozumitelně
odůvodněn, soudem prvního stupně o něm nebyly shledány pochyby, ostatně ani Nejvyšší
správní soud je neshledává, přičemž z hlediska jeho obsahových náležitostí není důležité,
aby obsahoval přesné a úplné výtahy z lékařských zpráv, ze kterých vycházel. Nejvyšší
správní soud uzavírá, že krajský soud zjistil, že stěžovatelka v době vydání rozhodnutí
žalované nebyla plně invalidní, nesplňovala podmínky uvedené v §39 odst. 1 písm. a) nebo
b) zákona o důchodovém pojištění. Vzhledem k tomu, že k týmž závěrům dospěla i žalovaná
ve svém rozhodnutí, soud prvního stupně proto nepochybil, když žalobu zamítl.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že důvod kasační
stížnost podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. není dán, a proto kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 2 s. ř. s.,
neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalované v dané věci náhradu
nákladů řízení podle zákona nelze přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu