ECLI:CZ:NSS:2007:3.ANS.3.2007
sp. zn. 3 Ans 3/2007 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně
Ing. M. D., zast. JUDr. Martinem Vlasákem, advokátem se sídlem Kouřim 119, proti
žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 44 Ca 126/2006 - 36, ze dne
28. 6. 2007,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podle §79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) na ochranu proti nečinnosti správního orgánu
se žalobkyně domáhala proti žalované uložení povinnosti rozhodnout o její písemně podané
žádosti o přiznání starobního důchodu před dosažením důchodového věku podle §30 zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“). Soud žalobu
odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť dospěl k závěru, že žalobkyně před podáním
žaloby nevyčerpala všechny prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního
orgánu k ochraně proti nečinnosti žalované připouští (§79 odst. 1 s. ř. s.), konkrétně nepodala
žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti nadřízenému správnímu orgánu ve smyslu §80
odst. 3 in fine zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Jelikož tím
podle soudu absentoval základní předpoklad pro užití žaloby na ochranu proti nečinnosti
správního orgánu, byl krajský soud nucen žalobu pro nesplnění jiné podmínky řízení
odmítnout s tím, že tento nedostatek je neodstranitelný.
Usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížností z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Je přesvědčena,
že vyčerpala všechny prostředky, které procesní předpis umožňuje, s výjimkou stížnosti
na Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále též „ministerstvo“), na které se nakonec obrátila
dne 7. 6. 2007. Českou správu sociálního zabezpečení považuje za zcela samostatný subjekt,
nepochybně příslušný k vydání rozhodnutí, a domnívala se, že její urgence budou vnímány
jako dostačující. Poté, co žalovaná nereagovala, podala stěžovatelka dne 12. 6. 2006 žalobu
ke krajskému soudu. Napadené usnesení považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost, neboť v jeho odůvodnění není uvedeno, jakých prostředků k ochraně
proti nečinnosti žalované měla podle soudu využít. Rozhodnutí soudu je dle jejího názoru
formalistické, nijak neřešící meritum věci. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla,
aby Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Praze
v rozsahu uplatněných stížních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nijak nerozporuje soudem zjištěnou
skutečnost, že se před podáním žaloby neobrátila na Ministerstvo práce a sociálních věcí
se žádostí o uplatnění opatření proti nečinnosti, upustil Nejvyšší správní soud od podrobné
rekapitulace skutkového stavu, jako pro rozhodnutí ve věci nadbytečné.
Podle §80 odst. 1 správního řádu nevydá-li správní orgán rozhodnutí ve věci
v zákonné lhůtě, nadřízený správní orgán učiní z moci úřední opatření proti nečinnosti,
jakmile se o tom dozví.
Podle §80 odst. 3 správního řádu in fine může po uplynutí lhůt pro vydání rozhodnutí
podat žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti účastník.
Podle §79 odst. 1 s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní
předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního
orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat
rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností
správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní
důsledek.
Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka uplatňuje důvod uvedený v §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí soudu o odmítnutí návrhu. V tomto
směru namítá, že Českou správu sociálního zabezpečení považovala za autonomní subjekt
a že urgence jí adresované měla tudíž za dostačující pro splnění podmínky stanovené
ustanovením §79 soudního řádu správního pro podání žaloby na ochranu před nečinností
správního orgánu („bezvýsledné vyčerpání prostředků, které procesní předpis platný
pro řízení u správního orgánu stanoví k její ochraně proti nečinnosti správního orgánu“).
Tomuto názoru Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
Nadřízeností ve smyslu ustanovení správního řádu je totiž nutno rozumět nadřízenost
organizační, která se týká řízení a je výrazem subordinace jako principu charakteristického
pro výkon státní správy. Znamená, že vztahy mezi orgány na daném úseku státní správy
jsou hierarchicky uspořádány, a to tak, že každý orgán nižšího stupně je organizačně podřízen
orgánu stupně vyššího, jenž má vůči němu řídící pravomoci.
Tento nadřízený orgán je pak zpravidla i orgánem instančně vyšším, povolaným
k rozhodování o řádných opravných prostředcích proti rozhodnutí orgánu podřízeného.
Tak podle §58 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, byl odvolacím orgánem
„správní orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený správnímu orgánu, který napadené
rozhodnutí vydal“; podle §89 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, nestanoví-li
zákon jinak, je odvolacím správním orgánem „nejblíže nadřízený správní orgán“.
Mohou však nastat situace, kdy uvedené pravidlo neplatí, jako je tomu
i v projednávaném případě. Byť je důchodové řízení před Českou správou sociálního
zabezpečení řízením jednoinstančním, tzn. že instančně vyšší orgán v daném případě
neexistuje (a v tomto smyslu je názor stěžovatelky o autonomii žalované správný),
organizačně je žalovaná podřízena Ministerstvu práce a sociálních věcí [srov. §4 odst. 1
písm. b) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, podle
něhož „Ministerstvo práce a sociálních věcí řídí Českou správu sociálního zabezpečení“].
Opatření proti nečinnosti správního orgánu je pak právě výrazem oné řídící pravomoci
ministerstva (žalovaná nevyvíjí činnost, ke které je podle zákona povinna); s přezkumem
správních rozhodnutí nijak nesouvisí.
Pokud se tedy stěžovatelka neobrátila na ministerstvo s žádostí ve smyslu §80 odst. 3
správního řádu, nelze než uzavřít, že nevyčerpala prostředky, které procesní předpis platný
pro řízení u správního orgánu k její ochraně proti nečinnosti stanoví. Krajský soud
tudíž rozhodl správně, když žalobu podle §46 odst. 1 písm. a) odmítl a jeho rozhodnutí netrpí
vadou podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost
podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, správní orgán ze zákona nemá právo na náhradu
nákladů řízení, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s ust. §120
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu