ECLI:CZ:NSS:2007:3.AS.59.2006:39
sp. zn. 3 As 59/2006 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: Z. p., a.s.,
zastoupeného advokátem Mgr. Kamilem Stypou se sídlem Vyskočilova 1481/4, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2006 č. j. 30 Ca
39/2006 - 10,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce podal včas kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
31. 5. 2006 č. j. 30 Ca 39/2006 - 10, jímž byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 3. 3. 2006 č.j. RR/753/06, a rozhodnuto o nákladech řízení a o vrácení
soudního poplatku.
Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu vyplývá, že žalobce se žalobou
domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo bez náhrady zrušeno
rozhodnutí Obecního úřadu Všeruby ze dne 27. 5. 2005 č.j. Stav. 319/2005 o zřízení věcného
břemene k pozemku V. S. podle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu
státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon).
Věcné břemeno bylo prvostupňovým rozhodnutím zřízeno k návrhu žalobce podle
ust. §114 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)
a spočívalo v právu vstupovat a vjíždět na pozemky vlastníka v souvislosti se zřízením,
rekonstrukcemi, opravami a provozováním liniového plynárenského zařízení – vysokotlakého
plynovodu a právu umístit a provozovat plynárenské zařízení za jednorázovou náhradu
v penězích.
Žalovaný ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že prvostupňové rozhodnutí bylo
vydáno v rozporu se zákonem nepříslušným správním orgánem, neboť jde o rozhodnutí
v majetkovém, vlastnickém vztahu upraveném občanským zákoníkem. Jde o soukromoprávní
věc, kde není dána příslušnost správních orgánů, takže návrh na zřízení věcného břemene měl
být prvostupňovým správním orgánem zamítnut. Žalovaný se opřel o názor, že stavební úřad
může rozhodnout o zřízení věcného břemene před položením vedení. Podmínkou uložení
vedení je smlouva s vlastníkem pozemku nebo rozhodnutí stavebního úřadu. Je-li však
již vedení položeno, nemůže stavební úřad provést vyvlastnění dodatečně, ale spor vlastníkem
pozemku a vlastníkem stavby je třeba řešit soudně na podkladě ust. §135c odst. 3 o. z.
Žalovaný vycházel ze zjištění, že stavební povolení na předmětnou stavbu nabylo
právní moci dne 26. 3. 2003. Vlastník nemovitosti se sice proti němu odvolal, ale později vzal
toto odvolání zpět, protože s povolovanou stavbou vyslovil dodatečně souhlas za podmínek,
za nichž se dohodl se žalobcem. Jednou z podmínek bylo, že po dokončení stavby bude
mezi investorem a vlastníkem pozemku uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene
za jednorázovou úhradu v konkrétní výši, bude uhrazena škoda a vlastník pozemku „zruší“
odvolání proti stavebnímu povolení. Vzhledem k tomu, jak otázku zřízení věcného břemene
upravuje energetický zákon, nelze souhlas vlastníka vyjádřený jeho podpisem považovat
za naplnění podmínky zřízení věcného břemene k pozemku. Na druhé straně však lze
souhlas považovat za právní úkon, jehož obsahem je určení práv a povinností, které budou
obsahem právního vztahu tímto právním úkonem založeného či změněného. V kompetenci
správního orgánu však není posuzovat platnost tohoto právního úkonu a jeho účinky. Je tedy
soukromoprávní otázkou, zda se jedná o stavbu na cizím pozemku bez právního titulu
či nikoliv. Žalobce se návrhem na zahájení vyvlastňovacího řízení sice domáhá poskytnutí
ochrany veřejnému zájmu, ale předpokladem pro to je, že s vlastníkem nemovitosti nebylo
dosaženo dohody o a zřízení věcného břemene rozhodoval stavební úřad před provedením
pokládky plynárenského zařízení. Podle názoru žalovaného měl tedy stavební úřad návrh
na omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene k pozemkům zamítnout a žalobce
měl být odkázán na soud.
Žalobce v žalobě považoval tvrzení žalovaného o tom, že stavební úřad může zřídit
věcné břemeno jedině před položením vedení, oprávněné jen za situace, kdy by žalobce
požadoval zřízení věcného břemene za trvání stavebního řízení. V dané věci však žalobce
navrhoval zřízení věcného břemene podle ust. §59 odst. 2 energetického zákona. Žalobce
má za to, že závěr žalovaného, že nelze vydat rozhodnutí o zřízení věcného břemene
k existující stavbě, nemá oporu v zákoně. Žalobce považuje ust. §59 odst. 2 energetického
zákona za lex specialis ve vztahu k ust. §108 a násl. stavebního zákona. Poukázal rovněž
na to, že ke zřízení plynového vedení bylo vydáno stavební povolení a poté byla stavba
zkolaudována; proto nemůže jít o neoprávněnou stavbu na cizím pozemku ve smyslu
ust. §135c odst. 3 o. z.
Krajský soud dospěl k závěru, že v projednávané věci se jedná o návrh
na přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci
v soukromoprávní věci s tím, že rozhodnutí stavebního úřadu podle ust. §114 stavebního
zákona je rozhodnutím orgánu moci výkonné o právní věci vyplývající z občanskoprávních
vztahů, neboť jde o rozhodnutí o majetkovém (vlastnickém) právu v otázce upravené
občanským zákoníkem, tedy v soukromoprávní věci projednávané ve správním řízení.
Krajský soud odkázal na ust. §68 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), podle něhož je žaloba nepřípustná, jde-li o rozhodnutí správního orgánu
v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu. Krajský soud
podle ust. §46 odst. 2 s. ř. s. proto žalobu odmítl a v odůvodnění poukázal též na judikaturu
Nejvyššího správního soudu z roku 2003.
V kasační stížnosti poukázal žalobce na to, že právní názor Nejvyššího správního
soudu, na který v rozsudku odkázal krajský soud, byl překonán vývojem judikatury.
Žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 448, publikované ve Sbírce
rozhodnutí NSS č. 2/2005, podle něhož je nezbytné rozlišovat, zda správní orgán
rozhoduje ve sporu o vlastnické právo, nebo zda rozhoduje o zřízení věcného břemene
či o vyvlastnění. Rozhodnutí správního orgánu o zřízení věcného břemene nebo o vyvlastnění
není rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci, vydaným v mezích zákonné
pravomoci správního orgánu ve smyslu ust. §68 písm. b) s. ř. s., jeho přezkum tak náleží
do pravomoci správních soudů a nikoli soudů obecných. Rozhodnutím ve věci soukromého
práva je však rozhodnutí o určení způsobu a výše náhrady.
Žalobce dále poukázal na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“),
ze dne 5. 5. 2006 č. j. Konf 81/2004 - 12, uveřejněné pod č. 448/2005 Sb. NSS. V tomto
rozhodnutí zvláštní senát dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu o zřízení věcného
břemene nebo o vyvlastnění není rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci
ve smyslu §46 odst. 2 [§68 písm. b)] s. ř. s. O žalobě proti takému rozhodnutí je proto
příslušný rozhodovat soud ve správním soudnictví.
Žalobce navrhl, aby napadené usnesení krajského soudu bylo zrušeno a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3
s. ř. s.), posoudil kasační stížnost
takto:
Rozhodnutí provostupňového správního orgánu, které zrušil žalovaný, bylo vydáno
na základě ust. §58 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., které zní: Provozovatel přepravní
soustavy je povinen zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti nebo její části
pro účely uvedené v odstavci 1 písm. d), a to smluvně s vlastníkem nemovitosti; v případě,
že vlastník není znám nebo určen nebo proto, že je prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný
nebo nedošlo k dohodě s ním, vydá příslušný vyvlastňovací úřad na návrh provozovatele
přepravní soustavy rozhodnutí o zřízení věcného břemene.
Námitky žalobce v kasační stížnosti směřující proti tomu, že krajský soud odmítl
žalobu v této věci proto, že podle jeho názoru se jednalo o věc soukromoprávní, byly
oprávněné a je třeba odkázat na rozhodnutí jak Nejvyššího správního soudu, tak
na rozhodnutí zvláštního senátu uveřejněné pod č. 448/2005 Sb. NSS. Rozhodovací praxe
stála na stanovisku, že rozhodovat o zřízení věcného břemene přísluší soudu ve správním
soudnictví.
Dne 1. 1. 2007 však nabyl účinnosti zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení
vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). Tento zákon upravuje
podmínky odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému
břemenu k pozemku nebo ke stavbě a přechod vlastnického práva nebo nabytí práva
odpovídajícího věcnému břemenu k tomuto pozemku nebo stavbě pro dosažení účelu
vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem, poskytnutí náhrady za odnětí nebo omezení
vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě,
jakož i zrušení odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému
břemenu nebo ke stavbě a navrácení těchto práv jejich dosavadnímu nositeli [§1 odst. 1
písm. a) až c) tohoto zákona].
Část sedmá tohoto zákona upravuje projednání vyvlastnění v řízení před soudem
v §28 odst. 1 tak, že k řízení ve věci vyvlastnění, která má být projednána v občanském
soudním řízení (s poznámkou, že jde o §244 až 250l o. s. ř.), je v prvním stupni příslušný
krajský soud. Tato úprava tedy výslovně svěřuje projednání vyvlastnění řízení před soudem
v občanském soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu, upravující řízení
ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, v §244 až 250l.
V části osmé tohoto zákona obsahující společná, přechodná a závěrečná ustanovení,
§30 uvádí, že nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se v občanském soudním řízení
ve věcech vyvlastnění podle občanského soudního řádu. Jinou úpravu v tomto ohledu zákon
neobsahuje.
Na základě příslušných ustanovení zákona č. 184/2006 Sb. rozhodl zvláštní senát
usnesením ze dne 8. 6. 2007 č. j. Konf 4/2007 - 6
takto:
Počínaje účinností zákona o vyvlastnění (zákon č. 184/2006 Sb.), tj. ode dne 1. ledna
2007, zanikla příslušnost správních soudů k přezkumu zákonnosti rozhodnutí o vyvlastnění
ve správním soudnictví. K řízení jsou příslušné soudy v občanském soudním řízení, a to soudy
krajské, které přitom procesně postupují podle části páté občanského soudního řádu (§244
a násl. o. s. ř.). To, že vyvlastňovací správní akt byl vydán před rozhodným datem, na tom nic
nemění, protože zákon o vyvlastnění tuto otázku v přechodných ustanoveních nijak odchylně
neřeší; proto se od rozhodného data užije v plném rozsahu nová právní úprava.
Kasační stížnost žalobce je důvodná, neboť odmítnutí žaloby krajským soudem přede
dnem 1. 1. 2007 nebylo v souladu se zákonem. Usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby
by tedy mělo být zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud však zvážil, jaký procesní postup by u krajského soudu
následoval. Krajský soud by totiž musel žalobu opět odmítnout, tentokrát z důvodů,
které se vztahují k zákonu č. 184/2006 Sb. a musel by vyjít z rozhodnutí zvláštního senátu
ze dne 8. 6. 2007 č. j. Konf 4/2007 - 6.
Z hlediska hospodárnosti řízení by bylo zrušení napadeného usnesení jen proto,
aby krajský soud rozhodl stejně (tedy opět o odmítnutí žaloby) postupem zcela formálním,
který by pouze prodloužil řízení bez jakéhokoli reálného výsledku pro účastníky řízení
(tedy bez přezkoumání napadeného rozhodnutí žalovaného ve správním soudnictví, jehož se
domáhá žalobce).
Nejvyšší správní soud proto dal přednost tomu, že kasační stížnost zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle ust. §60 odst. 1 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu