ECLI:CZ:NSS:2007:3.AS.60.2007
sp. zn. 3 As 60/2007 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce:
S. spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Pavlem Vespalcem, advokátem se sídlem Na Jíkalce 13,
Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha
10, za účasti osoby zúčastněné na řízení: S. spol. s. r. o., zastoupené JUDr. Tomášem
Tesařem, Ph.D., advokátem se sídlem Smetanovy sady 6, Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 12. 10. 2006, zn. 520/958/05, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 7 Ca 348/2006, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
1. 8. 2007, č. j. 7 Ca 348/2006 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osobě zúčastněné se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 10. 2006, zn. 520/958/05, podle §59 odst. 2 spr. ř.
(v celém textu míněn zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů;
s účinností od 1. 1. 2006 zrušen a nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem – pozn.
soudu) zamítl odvolání žalobce a potvrdil jím napadené rozhodnutí České inspekce životního
prostředí, oblastního inspektorátu Plzeň, ze dne 4. 11. 2005, čj. 03/OH/8746/05/Nu (dále
též „ČIŽP“). Uvedeným rozhodnutím uložila žalobci pokutu podle §66 odst. 3 písm. b) a §66
odst. 4 písm. d) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“) v celkové výši 90 000 Kč
za porušení §16 odst. 1 písm. c) a §16 odst. 3 zákona o odpadech. V rozhodnutí ČIŽP
uvedla, že žalobce porušil §16 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech tím, že v roce 2004 předal
odpady v rozsahu 72 tun odpadu kategorie č. 170107 a 742 tun odpadu kategorie č. 170504
neoprávněné osobě S. spol. s r.o. (osobě zúčastněné na řízení – pozn. soudu). Žalobce dále
porušil §16 odst. 3 zákona o odpadech tím, že v roce 2004 nakládal s nebezpečnými odpady
bez souhlasu věcně a místně příslušného orgánu státní správy, když předal společnosti E. s.
s.r.o. 0,0485 tuny nebezpečného odpadu kategorie č. 150202, 0,6930 tuny nebezpečného
odpadu kategorie č. 160107 a 0,3381 tuny nebezpečného odpadu kategorie č. 03381
(„nebezpečným odpadem“ ve smyslu této legislativní zkratky je podle §4 písm. a) zákona o
odpadech odpad uvedený v Seznamu nebezpečných odpadů uvedeném v prováděcím právním
předpise a jakýkoliv jiný odpad vykazující jednu nebo více nebezpečných vlastností
uvedených v příloze č. 2 k tomuto zákonu – pozn. soudu). K tomu ČIŽP dodala, že žalobce je
držitelem rozhodnutí o povolení nakládání s nebezpečnými odpady až od 18. 4. 2005.
V žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl, že porušení §16 odst. 3 zákona
o odpadech, ohledně nakládání s nebezpečnými odpady bez souhlasu příslušného orgánu
státní správy, si je žalobce vědom. K tomu dodal, že před zahájením správního řízení byl
tento nedostatek žalobcem odstraněn. Je zřejmé, že i přes chybějící souhlas žalobce
nebezpečné odpady řádně zaevidoval a předal je osobě oprávněné k jejich převzetí.
K porušení §16 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech žalovaný konstatoval, že osoba
zúčastněná mylně informovala žalobce o jejím oprávnění přebírat odpady do svého
vlastnictví. Skutečnost, že osoba zúčastněná není oprávněnou osobou k převzetí odpadů
byla prokázána v řízením vedeném u žalovaného pod sp. zn. 520/503/06. Žalovaný
v tomto ohledu dále vyjádřil, že žalobce, jako původce odpadů, předával odpady vzniklé
při jeho podnikatelské činnosti osobě, která nebyla oprávněna k nakládání s odpady, přičemž
měl podle §12 odst. 4 zákona o odpadech povinnost zjistit, zda osoba, které se odpady
předávají, je k jejich převzetí podle zákona o odpadech oprávněna. Svým jednáním
tak žalobce naplnil znaky skutkové podstaty správního deliktu podle §66 odst. 3 písm. b)
zákona o odpadech. Proto žalovaný odvolání žalobce zamítl a napadené rozhodnutí ČIŽP
potvrdil.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 8. 2007, č. j. 7 Ca 348/2006 - 30, žalobu
žalobce zamítl. Soud uvedl, že odpovědnost za spáchání správních deliktů vymezených v §66
odst. 3 a odst. 4 zákona o odpadech je odpovědností objektivní, při které se nezkoumá
zavinění. Pokud správní orgán zjistí porušení právní povinnosti, které naplňuje skutkovou
podstatu příslušného správního deliktu, nezkoumá již případné zaviněné příslušné osoby,
která povinnost porušila. Tvrzení žalobce, že v roce 2004 svou povinnost sice porušil,
ale v roce 2005 učinil všechny kroky k napravení tohoto stavu, soud proto označil
jako nepodstatné. Podle soudu je rovněž zřejmé, že žalobce byl postižen za porušení
povinnosti v roce 2004, tudíž skutkové okolnosti vztahující se k roku 2005 nemohou být
podstatné. K žalobní námitce, podle které žalobce předával v roce 2004 osobě zúčastněné
na řízení odpad, ale nešlo o odpad nebezpečný soud uvedl, že žalobce byl postižen nejen
za předání odpadu osobě zúčastněné, ale i za předání nebezpečného odpadu společnosti E. s.
s.r.o. Jako nevýznamnou označil soud žalobní námitku, v níž žalobce poukazoval na svou
dobrou víru ohledně oprávnění osoby zúčastněné k převzetí odpadů. Soud vyjádřil, že pokud
žalobce předával odpady osobě, která měla sice živnostenské oprávnění a povolení báňského
úřadu, nedisponovala však příslušným povolením krajského úřadu, porušil své povinnosti,
neboť odpad předával subjektu, který k tomu nebyl oprávněn. Závěrem se soud vypořádal
s námitkou ohledně nepřiměřené výše uložené pokuty. Podle něj výše uložené pokuty činí
1 % zákonné sazby, což jí nečiní zjevně nepřiměřenou, přičemž žalobce v odvolání ohledně
její výše nic nenamítal. Soud uvedl, že smysl uložení sankce není jen výchovný, ale že má
rovněž alespoň částečně napravit případné škody a postihnout subjekty, aby se jim
z ekonomického hlediska nevyplácelo porušovat právní předpisy a platit uložené pokuty, než
plnit své zákonné povinnosti. Splnění povinnosti mělo svůj odraz ve výši pokuty, nemůže
však zdůvodnit exkulpaci žalobce za protiprávní jednání. Z těchto důvodů soud žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti žalobce (dále též „stěžovatel“) namítl nezákonnost
rozhodnutí soudu, ve kterém bylo uvedeno, že stěžovatel předával odpady neoprávněné
osobě, neboť ve věci žaloby osoby zúčastněné nebylo dosud pravomocně rozhodnuto.
Konkrétně uvedl, že prokázal, že své zákonné povinnosti splnil sám a nápravu učinil z vlastní
iniciativy, a to ještě před provedenou kontrolou. Kontrolující orgán tudíž žádné porušení
v době provádění kontroly nemohl shledat a pokuta mu neměla být udělena. Sankcionovány
mohou být nedostatky zjištěné, nikoli však nezjištěné, které v době kontroly netrvaly. Není
proto správný závěr soudu o nemožné exkulpaci za protiprávní jednání. Stěžovatel
konstatoval, že u předávání odpadů společnosti E. s.r.o. šlo o jiné druhy odpadů než u osoby
zúčastněné, přičemž byly předávány oprávněné osobě bez poškození nebo ohrožení životního
prostředí, a to i přes chybějící souhlas příslušného orgánu, který však byl zajištěn před
provedením kontroly. Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že osoba zúčastněná byla k lednu
2005 oprávněna k převzetí odpadů. Napadl rovněž zdůvodnění výše pokuty provedené
soudem, které nemá žádné opodstatnění. Své tvrzení doložil cenami za uložení odpadu v roce
2005 podle smlouvy s osobou zúčastněnou a smlouvy pro rok 2006 se společností R. C. R.
s.r.o. S ohledem na tyto skutečnosti proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2007, č. j. 7 Ca 348/2006 - 30, zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně, aby se zrušením rozhodnutí též zastavil řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě, které
doplnil tím, že mu není zřejmé, proč stěžovatel uvádí rozdíl v účtované ceně společností R. C.
R. s.r.o. v roce 2006 s cenou stanovenou osobou zúčastněnou v roce 2005. Osoba zúčastněná
se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní uplatňuje
důvody odpovídající §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší
správní soud vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom,
že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě
je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Stěžovatel tento důvod
spatřuje ve skutečnosti, že soud nesprávně posoudil jeho žalobní námitku, podle níž předával
odpady osobě oprávněné k jejich převzetí, ohledně čehož byl navíc v dobré víře. V případě
oprávnění osoby zúčastněné nebylo dosud soudem pravomocně rozhodnuto. Napadá rovněž
závěry soudu ohledně výše udělené pokuty.
Nejvyšší správní soud neshledává tuto stížnostní námitku důvodnou. Uvádí-li
stěžovatel, že ve věci žaloby osoby zúčastněné a jejího oprávnění k převzetí odpadů nebylo
dosud pravomocně rozhodnuto, nejde o skutečnost, která by mohla mít v rámci posouzení
právní otázky vliv na zákonnost rozhodnutí soudu. V době rozhodování soudu prvního stupně
bylo rozhodující pravomocné rozhodnutí žalovaného, jímž byla uložena sankce za porušení
§16 odst. 3 zákona o odpadech, neboť stěžovatel v roce 2004 prokazatelně nakládal
s nebezpečným odpadem a za porušení §16 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech, neboť
stěžovatel předal odpad osobě, která k jeho převzetí nebyla oprávněna (osobě zúčastněné).
Soud prvního stupně uvedl, že v jiném rozhodnutí žalovaného byla osobě zúčastněné uložena
pokuta, neboť v letech 2003 - 2005 nakládala s odpady bez souhlasu krajského úřadu. Nebyla
proto v roce 2004 oprávněnou osobou k převzetí odpadů, což uvedl i žalovaný ve svém
rozhodnutí. Skutečnost, že správní řízení vedené s osobou zúčastněnou bylo pravomocně
ukončeno je rovněž uvedena v rozhodnutí žalovaného. Jak správně vyjádřil soud prvního
stupně, ve znacích skutkové podstaty odpovědnosti za správní delikt podle §66 odst. 3 a 4
zákona o odpadech není uvedena subjektivní stránka (zavinění). Odpovědnost za tyto správní
delikty je tak odpovědností objektivní, bez ohledu na případné zavinění stěžovatele. Pokud
§12 odst. 4 ve spojení s §16 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech stanoví povinnost
před předáním odpadu oprávněné osobě její oprávnění ověřit, není důvodem zbavujícím
stěžovatele odpovědnosti jeho dobrá víra pramenící z předloženého živnostenského oprávnění
a povolení báňského úřadu k provozování činnosti hornickým způsobem. Jako podnikatel
v oboru odpadového hospodářství stěžovatel musel znát ustanovení §12 odst. 3, ve kterém
je uvedeno, kdo je oprávněnou osobou, přičemž s ohledem na charakter činnosti realizované
osobou zúčastněnou si současně musel být vědom skutečnosti, že tato činnost nespadá
pod vymezení §14 odst. 2 zákona o odpadech, ke které není třeba souhlasu příslušného
orgánu státní správy. Soud prvního stupně proto správně uvedl, že stěžovatel porušil
své právní povinnosti, pokud předával odpady osobě neoprávněné. Námitka stěžovatele,
že osoba zúčastněná byla k lednu 2005 oprávněna k převzetí odpadu nemá žádný vliv
na posouzení správního deliktu, kterého se stěžovatel dopustil v roce 2004.
Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmé, proč stěžovatel ohledně námitky výše
pokuty v kasační stížnosti uvádí rozdílné účtování cen při ukládání odpadu za roky 2005
a 2006, navíc u rozličných smluvních stran. Rozhodný pro posouzení protiprávního
jednání byl rok 2004. Správního deliktu se stěžovatel prokazatelně dopustil v roce 2004,
a proto jakýkoli odkaz na změny cen, nebo i jiné skutečnosti ohledně posouzení
protiprávnosti, které se vztahují k letům pozdějším, nejsou právně významné a Nejvyšší
správní soud k nim nepřihlíží. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s žalobní
námitkou ohledně nepřiměřené výše pokuty. Správně uvedl, že sankce nemá jen výchovný
charakter, a že výše pokuty se pohybuje v dolní hranici zákonné sazby. Nejvyšší správní soud
uzavírá, že bylo prokázáno, že osoba zúčastněná nebyla v roce 2004 oprávněna k převzetí
odpadů, stěžovatel prokazatelně pochybil, když si její oprávnění neověřil a odpady jí předal,
čímž naplnil znaky skutkové podstaty správního deliktu podle §66 odst. 3 písm. b) zákona
o odpadech a současně naplnil znaky skutkové podstaty správního deliktu podle §66 odst. 4
písm. d) zákona o odpadech, když v roce 2004 předal nebezpečný odpad společnosti E. s.
s.r.o.
Druhá stížnostní námitka odpovídá důvodu kasační stížnosti uvedeném v §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Podle něj lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu se spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit. Podle stěžovatele nemohl být žádný správní delikt zjištěn,
neboť v okamžiku kontroly ze strany ČIŽP již disponoval příslušným povolením a pokuta
mu tak neměla být udělena. Nad to stěžovatel podotkl, že předával osobě zúčastněné jiné
druhy odpadů než společnosti E. s. s.r.o.
Nejvyšší správní soud pokládá za nutné uvést, že relevantní námitky stěžovatele
mohou být pouze ty, které se vztahují k roku 2004, za který byla ČIŽP provedena kontrola,
a za který byla zjištěna pochybení stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel si byl svého
pochybení, co do nakládání s nebezpečným odpadem vědom a chybějící povolení
k jeho nakládání si obstaral, může a také měla vliv na výši uložené pokuty. K týmž závěrům
rovněž dospěl i soud prvního stupně. Je třeba zdůraznit, že nakládání v podobě předání
nebezpečného odpadu osobě, byť k jejímu převzetí oprávněné, je samo o sobě správním
deliktem podle §66 odst. 4 písm. d) zákona o odpadech. K týmž právním závěrům,
byť k předchozí, ale v tomto ohledu srovnatelné právní úpravě, dospěl Nejvyšší správní soud
ve svém rozsudku ze dne 4. 6. 2003, č. j. 6 A 12/2001 - 51, publikovaný pod č. 23/2003 Sb.
NSS. Stěžovatel tuto skutečnost nijak nerozporoval. Ze správního spisu plyne, že se tento
skutek prokazatelně stal. Námitka, že u společnosti E. s. s.r.o. šlo o jiný druh odpadu je
pravdivá. Stěžovatel však opomíná, že šlo o odpad kategorie nebezpečný,
kdy jej odpovědnosti nemůže zbavit to, že jej předal osobě oprávněné, ani jeho domněnka,
že nedošlo k poškození nebo ohrožení životního prostředí. Podle §16 odst. 3 zákona
o odpadech s odpadem kategorie nebezpečný může nakládat (a předávat jej) jen ten původce,
který disponuje souhlasem příslušného orgánu státní správy, které, jak je již shora uvedeno,
stěžovatel v roce 2004, neměl. Jak dále vyplývá ze správního spisu, stěžovatel v roce 2004
předal 72 tun odpadu kategorie č. 170107 a 742 tun odpadu kategorie č. 170504 neoprávněné
osobě - osobě zúčastněné na řízení. Nešlo již o odpad kategorie nebezpečný, ale o odpad
ostatní, u kterého je povinnost podle §12 odst. 3 a 4 a §16 odst. 1 písm. c) zákona
o odpadech předat jej pouze osobě oprávněné. Vzhledem k tomu, že podle §66 odst. 3
písm. b) zákona o odpadech jde o správní delikt s objektivní odpovědností, případné zavinění
nemá význam. Ze správního spisu plyne, že osoba zúčastněná nebyla oprávněným subjektem
k jeho převzetí. Bylo zcela jednoznačně prokázáno, že se stěžovatel dopustil správního
deliktu, a proto mu byla uložena pokuta. Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně
jsou proto správná.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že důvody
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. nejsou dány, a proto kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly. Osoba zúčastněná na řízení nemá v daném případě podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť jí soudem nebyla uložena žádná
povinnost, v souvislosti s jejímž plněním by jí vznikly náklady a není dán ani důvod
zvláštního zřetele hodný pro přiznání jiných nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu