ECLI:CZ:NSS:2007:4.ADS.110.2006
sp. zn. 4 Ads 110/2006 - 155
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: A. J.,
zast. Mgr. Petrem Kubicou, advokátem, se sídlem Společná advokátní kancelář, Brno,
Kobližná 19, proti žalovanému: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5,
Křížová 25, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28.
6. 2006, č. j. 41 Cad 81/2006 – 117,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatelky Mgr. Petru Kubicovi, advokátu, se sídlem Brno, Kobližná 19,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování v celkové výši 1904 Kč, která mu bude
vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 4. 2004, č. x,
byla zamítnuta žádost žalobkyně o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ust. §39
odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění a podle Smlouvy mezi Českou
republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb. V odůvodnění
tohoto rozhodnutí je uvedeno, že podle posudku lékařské správy sociálního zabezpečení pro
P. 7 ze dne 23. 9. 2003 není žalobkyně plně invalidní, ale jen částečně invalidní, neboť
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla schopnost výdělečné činnosti
pouze o 50 %. Žalobkyni nadále náleží důchod částečný invalidní.
V podané žalobě žalobkyně namítala, že se její zdravotní stav od roku 1995 zhoršuje,
stále je nemocná a přibyly další dvě diagnózy. Dále namítala, že ke kontrolní lékařské
prohlídce, která byla nařízena na únor 2004, nebyla přizvána. Žádala, aby jí byl přiznán plný
invalidní důchod.
Krajský soud v Brně rozsudkem po provedeném jednání ze dne 22. 11. 2004,
č. j. 34 Cad 74/2004 – 28, žalobu zamítl a rozhodl dále, že se žádnému z účastníků nepřiznává
náhrada nákladů řízení. Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu posudkové dokumentace,
z výpovědi žalobkyně u jednání soudu a z posudku Posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí ČR (dále jen „ PK MPSV ČR“), pracoviště v Brně, ze dne 14. 9. 2004.
Z uvedeného posudku vzal za prokázané, že ke dni vydání napadeného rozhodnutí byl
u žalobkyně zjištěn dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou bylo
chronické onemocnění páteře způsobující pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti
podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., kapitola XV, oddílu F, položky 3b,
ve výši 50 %. Pro další choroby (inkontinence a psychiatrie), zvýšila posudková komise
pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti o 10 % na celkových 60 %. Soud
poté uzavřel, že míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti nedosáhla 66 %
potřebných pro vznik plné invalidity a zdravotní postižení stěžovatelky neodpovídalo
ani zákonným podmínkám uvedeným v příloze č. 3 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. Dospěl
k závěru, že stěžovatelka ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí nebyla plně invalidní
podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., ale byla nadále částečně invalidní podle §44
odst. 1 téhož zákona. Soud proto žalobu podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně kasační stížnost. Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 28. 2. 2006, č. j. 4 Ads 59/2005 – 90, ke kasační stížnosti žalobkyně
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a dále rozhodl o odměně
advokátů. V odůvodnění rozhodnutí vyslovil pochybnosti o úplnosti a přesvědčivosti posudku
Posudkové komise MPSV ČR v Brně ze dne 14. 9. 2004, a to ve vztahu k posouzení
Bechtěrerovy choroby stěžovatelky k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí a následně
přesvědčivosti tam stanoveného poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
stěžovatelky ke dni 13. 4. 2004. Nejvyšší správní soud konstatoval, že v posudku posudkové
komise ze dne 14. 9. 2004, z něhož soud vycházel, je ve vztahu k Bechtěrerově chorobě
uvedeno, že i když v odborných nálezech neurologických, ortopedických a rehabilitačních,
se objevuje Morbus Bechtěrev již od roku 1982, tato diagnóza není uváděna v závěrech
nálezů revmatologie. Též při vyšetření ve Výzkumném ústavu revmatických chorob
v Piešťanech ze dne 26. 1. 2001 nebyla tato diagnóza potvrzena. Nejvyšší správní soud
oproti tomu uvedl, že v revmatologickém nálezu ze dne 5. 10. 2004 je u stěžovatelky
diagnostikována Bechtěrerova choroba V. stupně. Jednalo se sice o nález z období po vydání
napadeného rozhodnutí (13. 4. 2004) a po vydání posudku Posudkové komise MPSV ČR
v Brně (14. 9. 2004), avšak vzhledem k závažnosti tohoto zdravotního postižení
a jeho intenzitě, a dále vzhledem k tomu, že uvedená diagnóza se v lékařské dokumentaci
stěžovatelky objevuje již od roku 1995 s tím, že stěžovatelka se na tuto chorobu léčila
od roku 1982, bude třeba posoudit, zda a v jaké stupni byla Běchtěrerova choroba
u stěžovatelky ke dni vydání napadeného rozhodnutí součástí dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu. Nejvyšší správní soud se postavil na stanovisko, že i když jde o nálezy
ze dne 5. 10. 2004, je zřejmě nepravděpodobné, že by stěžovatelka touto chorobou netrpěla
již 13. 4. 2004, tedy ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Navíc bylo toto zdravotní
postižení prokazováno v revmatologickém nálezu, který Posudková komise MPSV ČR
v posudku ze dne 14. 9. 2004 postrádala. Nejvyšší správní soud proto z tohoto důvodu zavázal
krajský soud k tomu, aby vyžádal od Posudkové komise MPSV ČR, pracoviště v Brně,
doplňující posudek a současně zaslal posudkové komisi nálezy MUDr. M. Š. ze dne 5. 10.
2004, které jsou obsaženy v soudním spise. V doplňujícím posudku se měla posudková
komise po vyhodnocení dosavadní lékařské dokumentace a nálezů MUDr. Š. ze dne 5. 10.
2004 vyjádřit k tomu, jakým stupněm Běchtěrerovy choroby stěžovatelka ke dni vydání
přezkoumávaného rozhodnutí, tj. k datu 13. 4. 2004, trpěla a v závislosti na tomto zjištění pak
znovu posoudit míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky k tomuto
dni.
Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 28. 6. 2006, č. j. 41 Cad 81/2006 – 117,
žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku poukázal na dosud provedené důkazy a dále vycházel z doplňujícího
posudku Posudkové komise MPSV ČR v Brně ze dne 26. 5. 2006, který vyžádal
podle závazného pokynu uvedeného ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Konstatoval, že posudek posudkové komise ze dne 14. 9. 2004 a doplňující posudek
z 26. 5. 2006 zhodnotil všechny předložené lékařské nálezy, a pokud jde o doplňující
posudek, vypořádal se i s lékařskými zprávami MUDr. M. Š. z 5. 10. 2004. Konstatoval, že
v tomto posudku posudková komise přesvědčivě odůvodnila, proč u žalobkyně k datu vydání
napadeného rozhodnutí ze dne 13. 4. 2004 se nemohlo jednat o Bechtěrerovovu chorobu V.
stupně a proč považuje za určující zdravotní postižení žalobkyně k tomuto datu vertebrogenní
bolestivý syndrom na podkladě degenerativních změn se stavem po operaci před lety. Krajský
soud uvedl, že posudek posudkové komise, včetně jeho doplnění považuje za objektivní,
neboť se vyčerpávajícím způsobem vyjádřil ke zdravotnímu stavu žalobkyně k datu vydání
přezkoumávaného rozhodnutí. Dospěl poté k závěru, že pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti žalobkyně nedosáhl 66 % předpokládaných pro uznání plné invalidity ve
smyslu §39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., a nebylo prokázáno ani to, že by
žalobkyně trpěla zdravotním postižením umožňujícím soustavnou výdělečnou činnost za zcela
mimořádných podmínek podle přílohy č. 3 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., ve smyslu §39 odst. 1
písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. Žalobu žalobkyně tedy nepovažoval za důvodnou, a proto ji
podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala včas kasační stížnost žalobkyně
(dále též jen „stěžovatelka“). Namítala, že se její zdravotní stav zhoršuje a že tímto „vyjadřuje
zaujatost“ ČSSZ a posudkovým komisím. Pozastavovala se nad tím, proč ji nezastupovali
bezplatní advokáti. Žádala, aby Nejvyšší správní soud spravedlivě rozhodl a přiznal ji plný
invalidní důchod.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 8. 2006, č. j. 41 Cad 81/2006 – 130,
ustanovil stěžovatelce k ochraně jejich zájmů zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006,
č. j. 41 Cad 81/2006 – 117, a to Mgr. Petra Kubicu, advokáta, se sídlem Brno, Kobližná 19.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka namítala, že krajský soud se pro účely
vypracování doplňujícího posudku spokojil pouze s lékařskými zprávami MUDr. M. Š. ze dne
5. 10. 2004, které pro uvedené účely zaslal Posudkové komisi MPSV ČR, pracoviště v Brně.
Krajský soud již ovšem pro účely vypracování doplňujícího posudku nevyžádal aktuální
lékařské zprávy nezbytné pro objektivní zhodnocení zdravotního stavu žalobkyně a pro
následné rozhodnutí. Uvedla, že v příloze předkládá aktuální odborné lékařské nálezy. Obsah
těchto lékařských zpráv přitom zpochybňuje závěry doplňujícího posudku. Konstatovala dále,
že krajský soud se tak po zrušení svého rozsudku ze dne 22. 11. 2004, č. j. 34 Cad 74/2004 –
28, zcela neřídil závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
v rozsudku ze dne 28. 2. 2006, č. j. 4 Ads 59/2005 – 90. Namítala, že rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006 tak trpí stejnými vadami uvedenými v ust. §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., jakými trpěl i předchozí zrušený rozsudek tohoto soudu. Navrhovala, aby
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení ve svém vyjádření ze dne 16. 10. 2006
uvedla, že proti dosavadnímu řízení nemá námitky a plně se ztotožňuje s právním názorem
soudu uvedeným v napadeném rozsudku.
V podání ze dne 22. 1. 2007 stěžovatelka uvedla, že vyjadřuje „zaujatost k posud.
komisi a súdov v Prahe a v Brně“. Dále si stěžovala na průtahy v soudnictví. Dovolávala
se toho, že dne 13. 11. 2006 byla v Posudkové komisi v Popradě uznaná plně invalidní.
Žádala, aby řízení bylo urychleně skončeno a aby Česká správa sociálního zabezpečení
jí začala vyplácet plný invalidní důchod.
Nejvyšší správní soud na posledně uvedené podání stěžovatelky reagoval přípisem,
v němž stěžovatelku vyzval, aby blíže osvětlila, v čem spatřuje podjatost posudkové komise
a soudů v Praze a v Brně. Poučil stěžovatelku ve smyslu §8 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb.
Stěžovatelku pak vyzval, aby podání upřesnila v tom směru, zda mínila vznést námitku
podjatosti, a případně aby tato námitka byla konkretizována a odůvodněna v souladu
s výše cit. ustanovením s. ř. s.
Zástupce stěžovatelky v podání ze dne 13. 3. 2007 uvedl, že stěžovatelka
i přes poučení, kterého se jí dostalo ze strany soudu, trvá na nezměněném podání ze dne
22. 1. 2007. Protože stěžovatelka neposkytla informace nezbytné pro konkretizaci
a odůvodnění jejího podání, není sám schopen k výzvě soudu k upřesnění podání vyhovět.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu z hledisek
uvedených v ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedeným v kasační
stížnosti. V této souvislosti uvádí, že nejde o situaci uvedenou v ust. §104 odst. 3 písm. a)
s. ř. s., podle něhož je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl
znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem;
to neplatí, je-li jako důvod v kasační stížnost i namítáno, že se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu. V tomto směru Nejvyšší správní soud poukazuje na to,
že v dané věci jde o situaci, která je popsána v nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 136/05.
V tomto nálezu je uvedeno, že ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. zajišťuje, aby se Nejvyšší
správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jednou svůj právní názor na výklad
hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud
tímto právním názorem řídil. Vztáhnout však citované ustanovení též na případy,
kdy Nejvyšší správní soud pouze vytýká nižšímu správním soudu procesní pochybení,
resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav, by ve svých důsledcích mohlo vézt k naprosté
zbytečnosti Nejvyššího správního soudu, neboť by mohl tento soud v každé projednávané
věci vždy prvním kasačním rozhodnutím vytknout jakoukoliv (třeba i malichernou) procesní
vadu, a poté v druhém kasačním řízení kasační stížnost odmítnout, a tím odmítnout i věcný
přezkum naříkaného rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva.
Tak tomu je v nyní posuzované věci, ve které šlo o to, že právní názor na výklad
hmotného práva nebyl vysloven, ale byl vysloven pouze pokyn k tomu, aby krajský soud
doplnil podle názoru Nejvyššího správního soudu dosud nedostatečně zjištěný skutkový stav.
Stěžovatelka v podané kasační stížnosti poukázala na důvod uvedený v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. (neúplné zjištění zdravotního stavu). Podle citovaného ustavení lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatků důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatelka
se pak dále dovolávala toho, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 28. 2. 2006.
Nejvyšší správní soud však taková pochybení v rozsudku krajského soudu neshledal.
Nejvyšší správní soud především poukazuje na to, že krajský soudu zcela respektoval
závazný pokyn Nejvyššího správního soudu vyjádřený ve zrušujícím rozsudku tohoto soudu
a směřující k doplnění důkazního řízení, když vyžádal doplňující posudek od Posudkové
komise MPSV ČR v Brně ze dne 26. 5. 2006. V tomto posudku se měla posudková komise
vyjádřit k tomu, jakým stupněm Bechtěrerovy choroby stěžovatelka trpěla ke dni vydání
přezkoumávaného rozhodnutí a v závislosti na tomto zjištění pak znovu posoudit míru
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky k tomuto dni s tím,
že před stanovením těchto závěrů by měla prostudovat nálezy MUDr. M. Š. ze dne 5. 10.
2004 týkající se tohoto zdravotního postižení.
V doplňujícím posudku posudkové komise ze dne 26. 5. 2006 byla výše položená
otázka zodpovězena zcela přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem tak, že ani Nejvyšší
správní soud již nemá důvod pochybovat o správnosti posudkových závěrů v této věci
učiněných. V doplňujícím posudku posudková komise, která jednala za přítomnosti odborné
lékařky revmatoložky, na základě zhodnocení vývoje zdravotního postižení stěžovatelky
včetně popisu vývoje Bechtěrerovy choroby, podala zcela vyčerpávající posudkové
zhodnocení rozsahu a intenzity Bechtěrerovy choroby, kterým trpěla stěžovatelka ke dni
vydání přezkoumávaného rozhodnutí. Podle posudkového hodnocení a závěru doplňujícího
posudku nešlo u stěžovatelky prokazatelně k datu vydání napadeného rozhodnutí
z 13. 4. 2004 o nález odpovídající V. stádiu Bechtěrerovy choroby podle RTG kritérií.
Jednalo se o nález RTG změn pouze na krční páteři, nebyla tedy splněna kritéria,
která by bylo možné hodnotit jako V. stádium onemocnění. Posudková komise dále uvedla,
že jak vyplývá z citace nálezů, dynamika páteře u posuzované byla výrazně omezená již řadu
let, např. když v roce 2001, kdy ovšem – podle RTG celé páteře tehdy provedených – nebyly
přítomné žádné známky zánětlivého onemocnění páteře (Bechtěrerovy choroby). Podle RTG
byly konstatovány pouze degenerativní změny. Podle poznámek uvedených v řadě nálezů
se u posuzované projevovala během vyšetření hyperpatie – zvýrazněné bolestivé reakce
na pokusy o pohyb páteře. Při pravděpodobně sníženém prahu vnímání bolesti u posuzované
pak došlo ke vzniku bludného kruhu. Kvůli bolestem vlivem degenerativních změn vznikají
reflexní změny ve svalstvu bránící pohybu. Přitom ale jediným efektivním prostředkem
a předpokladem zlepšení stavu je aktivní rehabilitační cvičení. Pokud ale není pro bolesti
prováděno, dochází k fixaci poruchy dynamiky páteře, aniž by jejím podkladem bylo závažné
onemocnění – např. Bechtěrerova choroba. Podle doloženého nálezu se tedy u posuzované
k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí ze dne 13. 4. 2004 mohlo jednat o atypicky
probíhající Bechtěrerovu chorobu (descendetní formu) s rentgenovými změnami
pouze v krční oblasti páteře. Nebyla splněna kritéria, která je možné označit V. stádium
onemocnění – tedy ztuhlost více úseků páteře (bederní, hrudní i krční) na podkladě
strukturálních změn páteře zachycených na RTG snímcích. Prokázány nebyly ani poruchy
ventilace, srdečního výkonu Rozsah postižení Bechtěrerovy choroby byl lokalizován klinicky
i podle popisu RTG jen na krční páteř, nebyly prokázány laboratorní známky zánětlivé
aktivity. Nebyla prokázána závažnější porucha funkce kloubů, kromě subjektivně udávaných
bolestí. Stav tedy rozhodně neodpovídal postižením uvedeným v příloze č. 2 k vyhlášce
č. 284/1995 Sb., v platném znění, v kapitole IX., oddílu F, položce 6, pod písm. b), c). Nešlo
o současné ztuhnutí více úseků páteře ve IV. stádiu choroby ani o ztuhlost více úseků páteře
nebo velkých kloubů, s poruchami ventilace a srdečního výkonu v V. stádiu Bechtěrerovy
choroby. Posudková komise tedy setrvala na závěru, že za rozhodující příčinu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu posuzované k datu 13. 4. 2004 je nutno považovat nadále
vertebrogenní bolestivý syndrom na podkladě degenerativních změn se stavem po operaci
před léty.
Se zřetelem k výše uvedenému (když byla citovaná pouze závěrečná pasáž
doplňujícího posudku) již nejsou pochybnosti o úplnosti, objektivnosti a přesvědčivosti
posouzení rozsahu a intenzity Bechtěrerovy choroby stěžovatelky, kterou trpěla ke dni vydání
přezkoumávaného rozhodnutí žalované, a nejsou ani pochybnosti o určujícím zdravotním
postižením v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu, kterým zůstává zdravotní postižení
páteře.
Z výše uvedeného plyne, že nelze souhlasit s názorem stěžovatelky uvedeným
v kasační stížnosti, totiž s tím, že je dán důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
spočívající v neúplném posouzení zdravotního stavu stěžovatelky, jímž trpěla ke dni vydání
přezkoumávaného rozhodnutí. Po doplnění dokazování je i Nejvyšší správní soud přesvědčen
o tom, že posouzení rozsahu zdravotního poškození stěžovatelky ke dni 13. 4. 2004 bylo
provedeno úplně, objektivně a přesvědčivě.
Stěžovatelka dále ke kasační stížnosti připojila řadu lékařských nálezů z období roku
2006, rehabilitační z 23. 1. 2006, 15. 5. 2006, 17. 5. 2006, 6. 6. 2006, revmatologický ze dne
31. 1. 2006 a 25. 5. 2006 a další. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že k těmto nálezům
přihlédnout v nyní posuzované věci nelze. V této souvislosti poukazuje na zásadu zakotvenou
v ust. §75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož při přezkoumání rozhodnutí vychází soud
se skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. V dané
věci to tedy znamená, že bylo třeba přezkoumat rozsah a intenzitu stěžovatelčina zdravotního
postižení ke dni 13. 4. 2004, čemuž krajský soud zcela dostál. Za této situace pak dále nutno
dovodit, že ke změnám ve zdravotním stavu, které nastaly po tomto dni, tedy po dni
13. 4. 2004, již nebylo možno přihlédnout. Se zřetelem k tomu, že lékařské nálezy předložené
stěžovatelkou prokazují aktuální zdravotní stav v roce 2006, nebylo možné dané nálezy
v posuzované věci brát v úvahu. Ze stejného pohledu bylo nutno hodnotit i námitku
stěžovatelky uvedenou v jejím podání ze dne 22. 1. 2007, v níž tvrdila, že 13. 11. 2006 byla
uznána plně invalidní Posudkovou komisí v Popradě. Se zřetelem k tomu, že k této tvrzené
skutečnosti došlo až po 13. 4. 2004, není možné ji v tomto řízení zohlednit. Nicméně,
domnívá-li se stěžovatelka, že ve zdravotním stavu došlo od roku 2004 k jeho výraznému
zhoršení (což doprovází tvrzením o uznání plné invalidity ve Slovenské republice)
má možnost se domáhat dávky plného invalidního důchodu novou žádostí, neboť k případné
skutečnosti, že je od 13. 11. 2006 invalidní podle Posudkové komise v Popradu,
nelze v tomto přezkumném soudním řízení přihlédnout.
Se zřetelem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že zdravotní
stav stěžovatelky byl po doplněném řízení přezkoumán řádně a objektivně, přičemž bylo
nepochybně prokázáno, že stěžovatelka ke dni vydání napadeného rozhodnutí, tj. ke dni
13. 4. 2004 nebyla plně invalidní podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., a nárok na plný
invalidní důchod ji proto k uvedenému dni nevznikl. Za této situace považuje Nejvyšší
správní soud postup Krajského soudu v Brně za správný a zákonu odpovídající. Kasační
stížnost tedy neshledal důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Pokud jde o ne zcela srozumitelné podání stěžovatelky ze dne 22. 1. 2007, Nejvyšší
správní soud k němu nemohl přihlížet, neboť nebylo na výzvu soudu doplněno,
a z jeho obsahu nelze dovodit, že by stěžovatelka v konkrétní podobě namítala podjatost
posudkové komise a případně soudců Nejvyššího správního soudu nebo Krajského soudu
v Brně.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak,
že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť stěžovatelka ve věci úspěšná
nebyla a žalované právo na náhradu nákladů řízení ze zákona nevzniklo (§60 odst. 1 a 2
s. ř. s.).
Odměna zástupci stěžovatelky Mgr. Petru Kubicovi, advokátu, byla stanovena za dva
úkony po 500 Kč [převzetí a příprava zastoupení, doplnění kasační stížnosti ze dne
19. 9. 2006 - §11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s §9 odst. 2 a §7 vyhlášky č. 177/1995 Sb.
v jejím znění od 1. 9. 2006], celkem tedy 1000 Kč, dále náhrada hotových výdajů 2 x 300 Kč,
celkem 600 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 1600 Kč. Protože zástupce
stěžovatelky je advokátem, který je plátce daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšují
se náklady řízení o částku odpovídající dani, kterou je advokát z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty;
částka daně činí 304 Kč. Celkem tedy náleží zástupci stěžovatelky 1904 Kč.
Pokud jde o požadovaný úkon za studium spisu, Nejvyšší správní soud za tento úkon odměnu
advokátu stěžovatelky nepřiznal, neboť tento úkon podřazuje pod úkon uvedený v ust. §11
odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1995 Sb., a to za situace, kdy prostudování spisu
není výslovně pod výčtem úkonů právní služby uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2007
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu