ECLI:CZ:NSS:2007:4.ADS.21.2007:77
sp. zn. 4 Ads 21/2007 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně:
D. N., zast. JUDr. Hanou Poláškovou Wincorovou, advokátkou, se sídlem Olomouc,
Erbenova 2, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2,
Na Poříčním právu 376/1, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 30. 11. 2006, č. j. 12 Ca 102/2005 – 37,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006, č. j. 12 Ca 102/2005 – 37,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 6. 2005, č. j. 2005/34343-442, bylo zamítnuto
odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Úřadu práce v Olomouci (dále jen „prvostupňový
správní orgán”) ze dne 25. 5. 2005, č. j. OLA-20/2005-pz, ve kterém navrhovala,
aby žalovaný změnil výrok II. rozhodnutí prvostupňového správního orgánu tak, že řízení
zastaví, příp. uloženou pokutu sníží. Prvostupňový správní orgán v uvedeném rozhodnutí
výrokem I. zastavil podle §30 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), správní
řízení zahájené se žalobkyní ve věci zaviněného porušení §1 odst. 6 zákona č. 1/1991 Sb.,
o zaměstnanosti, jehož se měla dopustit tím, že plnění běžných úkolů vyplývajících
z předmětu její činnosti nezajišťovala svými zaměstnanci, které k tomu účelu měla
zaměstnávat v pracovních vztazích podle zákoníku práce a výrokem II. uložil žalobkyni
podle §9 odst. 1 zákona č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky
na úseku zaměstnanosti pokutu ve výši 100 000 Kč za zaviněné porušení §232 odst. 1
zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, tím, že nezajišťovala plnění svých úkolů především
zaměstnanci v pracovním poměru a dohody o provedení práce neuzavírala jen výjimečně.
V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že námitky žalobkyně uvedené
v odvolání nemohl akceptovat. Podle §232 odst. 1 zákoníku práce jsou zaměstnavatelé
povinni zajišťovat plnění svých úkolů především zaměstnanci v pracovním poměru.
Jen výjimečně mohou k plnění svých úkolů nebo k zabezpečení svých potřeb uzavírat
s fyzickými osobami také dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr (dohodu
o provedení práce, dohodu o pracovní činnosti). Žalovaný dále konstatoval, že v daném
případě však bylo provedenou kontrolou úřadu práce nepochybně prokázáno, že žalobkyně
jako zaměstnavatel postupovala v rozporu s tímto právním ustanovením, když žádné stálé
zaměstnance v pracovním poměru neměla a výkon předmětu své činnosti vykonávala
zcela na základě dohod o provedení práce. Žalovaný se ztotožnil s názorem prvostupňového
správního orgánu, že uzavírání dohod o provedení práce má být pro zaměstnavatele
pouze formou doplňkovou a výjimečnou, o kterou se v daném případě však prokazatelně
nejednalo. Z předložených dokladů je podle žalovaného prokázáno, že dohody o provedení
práce byly uzavírány na období celého roku a jednalo se tak o opakující se činnost, nikoliv
o provádění jednotlivého ojedinělého úkolu, jak by tomu mělo u dohody o provedení práce
být. Skutečnost, že žalobkyně provedla určitou nápravu, o které se zmiňuje ve svém odvolání
(od 1. 6. 2005 zaměstnala 3 zaměstnance) nezbavuje žalobkyni odpovědnosti
za její nesprávný postup v předcházejícím období, za který jí byla pokuta uložena. Žalovaný
neakceptoval ani námitky žalobkyně týkající se výše uložené pokuty a konstatoval,
že prvostupňový správní orgán při svém rozhodování správně vycházel ze zákonem
stanovených podmínek, když vzhledem k závažnosti a rozsahu zjištěného porušení povinnosti
vyplývající z ust. §232 zákoníku práce i s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu
byla pokuta podle názoru žalovaného stanovena v přiměřené výši.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, v níž uvedla, že závěry
žalovaného i prvostupňového správního orgánu ohledně údajného porušení §232 odst. 1
zákoníku práce považuje za zcela chybné a nemůže se s nimi ztotožnit. Se závěrem,
že nedošlo k porušení §1 odst. 6 zákona č. 1/1991 Sb., se žalobkyně ztotožnila. Žalobkyně
trvá na tom, že se žádného porušení §232 odst. 1 zákoníku práce nedopustila v důsledku
čehož je uložení pokuty nezákonné. Potvrdila, že v kontrolovaném období od 1. 1. 2004
do 30. 9. 2004 žádné zaměstnance v pracovním poměru neměla, naproti tomu uzavřela 274
dohod o provedení práce s různými fyzickými osobami. K porušení §232 odst. 1 zákoníku
práce však tímto nedošlo a ani dojít nemohlo, a to zejména vzhledem k charakteru činnosti,
kterou pro ni tyto osoby vykonávaly. Žalobkyně se domnívá, že v jejím případě byly dány
podmínky stanovené v §232 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce, za kterých je uzavírání
dohod o provedení práce přípustné. Není rozhodné, zda měla v daném období i nějaké
zaměstnance v pracovním poměru či nikoliv, neboť v případě, že jsou naplněny podmínky
pro uzavření dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, žádný právní předpis
neukládá, aby kromě takovýchto dohod měla uzavřenu i nějakou pracovní smlouvu. Podstata
výjimečného uzavírání dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr totiž spočívá
v charakteru činnosti, které se týkají, ne v poměru uzavřených dohod a pracovních smluv.
Podle žalobkyně je zřejmé, že správní orgány obou stupňů nepochopily v čem výjimečnost
a doplňkovost těchto dohod ve vztahu k pracovním smlouvám spočívá. Správní orgány
obou stupňů se i přes stále opakující se námitky žalobkyně nezabývaly otázkou,
zda jsou podmínky §232 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce naplněny či nikoliv,
a nezákonnost dovodily čistě ze vzájemného poměru dohod a pracovních smluv. Žalovaný
porušil §32 odst. 1 a §59 odst. 1 správního řádu, když přesně a úplně nezjišťoval skutkový
stav věci nutný k řádnému rozhodnutí. Žalobkyně dále popsala, jakým způsobem v rámci
své podnikatelské činnosti provádí distribuci letáků a dospěla k závěru, že není reálně možné,
aby tato činnost byla zajišťována výhradně či případně z podstatné části osobami v pracovním
poměru, když dostatečně spolehlivé osoby by o ní vzhledem k nízkým výdělkům a nízkým
pracovním úvazkům ani neměly zájem. Žalobkyně dále namítla, že prvostupňový správní
orgán považoval za porušení §232 odst. 1 zákoníku práce skutečnost, že dohody
byly uzavírány na období celého roku (což se však podle žalobkyně týká jen některých z nich,
ne všech), z čehož dovozoval, že takto byla vykonávána opakovaná činnost, nikoliv ojedinělý
jednotlivý úkon, což je podle něj nepřípustné. Toto omezení však podle žalobkyně
ze zákoníku práce ani jiných pracovněprávních předpisů nevyplývá. Jediné omezení,
které zákon v případě dohod o provedení práce stanoví, je omezení časového rozsahu práce,
což je maximálně 100 hodin za rok. Žalobkyně poukázala na to, že tento limit splňuje.
Navíc se domnívá, že roznos letáků v určitém časovém období, na který je dohoda uzavřena,
je přesným vymezením pracovního úkolu. Prvostupňový správní orgán pak nepřihlédl
ani k řádně prokázanému faktu, že ačkoliv některé dohody byly skutečně uzavřeny na celý
rok, nikdy na základě nich distributoři nevykonávali předmětnou činnost každý měsíc,
ale dělo se tak podle jejich časových možností a podle potřeb žalobkyně. Vzhledem
k okolnostem případu považuje žalobkyně uloženou pokutu za nepřiměřeně vysokou,
když případné porušení pracovněprávních předpisů nepokládá zejména s ohledem na sporný
výklad, zda v daném případě jsou či nejsou naplněny podmínky §232 odst. 1 písm. a) a b)
zákoníku práce za natolik závažné, aby výši pokuty odůvodňovalo. Žalobkyně poukázala
na to, že se jednalo o její první postih za porušení pracovněprávních předpisů, a dále na to,
že správnímu orgánu vyšla vstříc a zaměstnala tři zaměstnance, i když to pro ni znamenalo
značné provozní obtíže. Navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení a pro případ, že tak neučiní, aby uloženou pokutu v zákonem dovolených
mezích snížil.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatoval, že trvá na správnosti svého rozhodnutí,
i rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. Podle §232 odst. 1 zákoníku práce mohou
zaměstnavatelé k plnění svých úkolů nebo k zabezpečení svých potřeb uzavírat s fyzickými
osobami dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr jen výjimečně. Z tohoto důvodu
žalovaný nesouhlasí s námitkami uvedenými v žalobě. Skutkový stav byl řádně prokázán,
žalovaný se proto v celém rozsahu ztotožňuje se závěry prvostupňového správního orgánu.
Rovněž výše pokuty byla stanovena v souladu se zákonem a s přihlédnutím
ke všem okolnostem posuzovaného případu. Žalovaný proto navrhl, aby žaloba byla
zamítnuta.
Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného uvedla, že na podané žalobě trvá v plném
rozsahu a námitky žalovaného obsažené v jeho vyjádření považuje za nedůvodné. Z vyjádření
žalovaného je zřejmé, že porušení §232 odst. 1 zákoníku práce spatřuje výhradně v tom,
že žalobkyně v kontrolovaném období neměla žádné zaměstnance v pracovním poměru,
ale naopak měla řadu uzavřených dohod o provedení práce. Naplněním či nenaplněním
podmínek uvedených v §232 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce se pak žalovaný
již nezabývá. S tímto názorem se žalobkyně neztotožňuje a nadále trvá na tom, že v případě
naplnění v zákoně uvedených podmínek, které u ní splněny jsou, je uzavření dohod o pracích
konaných mimo pracovní poměr bez dalšího přípustné a skutečnost, zda zaměstnavatel
má současně i nějaké zaměstnance v pracovním poměru či nikoliv, je zcela nerozhodná.
Ohledně výše pokuty žalobkyně trvá na tom, že je vzhledem k okolnostem případu
nepřiměřeně vysoká.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2006, č. j. 12 Ca 102/2005 – 37,
žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku poukázal na znění §232 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce
a konstatoval, že podle tohoto ustanovení mohou zaměstnavatelé k plnění svých úkolů
nebo k zabezpečení svých potřeb uzavírat s fyzickými osobami dohodu o pracích konaných
mimo pracovní poměr jen výjimečně. Podle soudu tedy zákonodárce předpokládá,
že je povinností zaměstnavatelů zajišťovat plnění svých úkolů především zaměstnanci
v pracovním poměru. V opačném případě by byla výjimečnost takovéhoto postupu
zpochybněna. V případě žalobkyně bylo prokázáno, že v kontrolovaném období od 1. 1. 2004
do 30. 9. 2004 neměla žádné zaměstnance v pracovním poměru a měla uzavřených 274 dohod
o provedení práce. Z tohoto důvodu má soud za to, že s námitkami žalobkyně uvedenými
v žalobě, podle kterých k porušení citovaného ustanovení zákoníku práce nedošlo,
neboť podmínky jím stanovené byly naplněny, nelze souhlasit, neboť výše uvedené zákonné
ustanovení stanoví jako základní povinnost zaměstnavatele zajišťovat plnění svých úkolů
především zaměstnanci v pracovním poměru. Tuto povinnost nelze zpochybňovat poukazem
na §232 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce. Při posuzování námitky o nepřiměřenosti
výše uložené pokuty dospěl soud k závěru, že žalovaný při úvaze o výši pokuty nepochybil.
Soud se ztotožnil s odůvodněním žalovaného v napadeném rozhodnutí, podle kterého bylo
přihlédnuto k velkému počtu uzavíraných dohod o provedení práce, na druhé straně bylo
zohledněno, že se jedná o první porušení povinností ze strany žalobkyně. Soud uzavřel,
že po zhodnocení provedeného dokazování dospěl k závěru, že skutkové zjištění,
z něhož žalovaný i prvostupňový správní orgán vycházel bylo pro posouzení sporné otázky,
zda jednání žalobkyně je v rozporu se zákoníkem práce či nikoliv dostatečné a neshledal
námitky žalobkyně uvedené v žalobě důvodným. Z týchž důvodů neshledal rovněž podmínky
k navrhované moderaci výše uložené pokuty podle §78 odst. 2 s. ř. s.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“), včas kasační
stížnost a to z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Se závěry soudu, který se v podstatě ztotožnil se závěry správních
orgánů obou stupňů nesouhlasila, s tím, že je považuje za chybné. Nadále trvala na tom,
že se žádného porušení §232 odst. 1 zákoníku práce nedopustila. Podle stěžovatelky
ust. §232 odst. 1 zákoníku práce sice stanoví povinnost zaměstnavatelů zajišťovat plnění
svých úkolů především zaměstnanci v pracovním poměru a jen výjimečně umožňuje uzavírat
dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, nicméně pod písm. a) a b)
tohoto ustanovení je uvedeno, u kterých prací je uzavírání takovýchto dohod přípustné.
Stěžovatelka se domnívá, že v jejím případě jsou naplněny obě tyto podmínky a uzavírání
dohod o provedení práce tak bylo v jejím případě přípustné. Přitom není rozhodné,
zda v daném období měla i nějaké zaměstnance v pracovním poměru či nikoliv,
neboť v případě, kdy jsou naplněny podmínky pro uzavření dohod o pracích konaných mimo
pracovní poměr, žádný právní předpis výslovně neukládá, aby stěžovatelka kromě takovýchto
dohod měla uzavřenu i nějakou pracovní smlouvu. Výklad §232 zákoníku práce, který podal
soud je extenzivní a jsou jím dovozovány povinnosti, které zákon vůbec neukládá,
čímž je porušen čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka má dále za to,
že uložená pokuta je vzhledem k okolnostem případu nepřiměřená a to zejména s ohledem na
následující skutečnosti: jednalo o její první postih za porušení pracovněprávních předpisů,
jednalo se o jediné porušení, stěžovatelka vyšla správnímu orgánu vstříc a zaměstnala
tři zaměstnance i když to pro ni znamenalo značné provozní obtíže, a je tedy zřejmé,
že projevila snahu po nápravě.
Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatelky nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. Postupoval přitom podle §109 odst. 3 s. ř. s., podle něhož je vázán důvody
kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné (§103 odst. 1 písm. c/),
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
a nebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné (§103 odst. 1 písm. d/),
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor,
popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil následující skutečnosti:
podle protokolu ze dne 27. 1. 2005, č. j. OLA-55/2004-prot, provedl prvostupňový správní
orgán u stěžovatelky kontrolu zaměřenou na dodržování zákoníku práce, zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, a zákona č. 1/1991 Sb.,
o zaměstnanosti. Kontrola byla zaměřena na období od 1. 1. 2004 do 30. 9. 2004
a prvostupňový správní orgán při ní zjistil, že stěžovatelka uzavřela v průběhu roku 2004
celkem 273 dohod o provedení práce na „distribuci reklamních a propagačních materiálů”,
přičemž rozsah práce byl stanoven na maximálně 8 hodin měsíčně při paušální odměně
515 Kč/hod. Jedna dohoda byla uzavřena na „organizaci distribuce”, rozsah práce
u této dohody činil maximálně 2 hodiny měsíčně a paušální odměna činila 500 Kč/hod.
V uvedeném období neměla stěžovatelka uzavřen s jinými subjekty žádný pracovní poměr
ani dohodu o pracovní činnosti. Prvostupňový správní orgán dospěl k závěru, že stěžovatelka
porušila ust. §232 odst. 1 zákoníku práce tím, že nezajišťovala plnění svých úkolů především
zaměstnanci v pracovním poměru a dohody o provedení práce neuzavírala jen výjimečně,
čímž porušila také §1 odst. 6 zákona č. 1/1991 Sb., neboť plnění běžných úkolů vyplývajících
z předmětu její činnosti nezajišťovala svými zaměstnanci, které k tomu účelu měla
zaměstnávat v pracovních vztazích podle zákoníku práce.
Proti tomuto protokolu podala stěžovatelka námitky. Konstatovala, že se nemůže
ztotožnit se závěry kontroly, ze kterých vyplývá, že při její činnosti došlo k porušení §232
odst. 1 zákoníku práce a §1 odst. 6 zákona č. 1/1991 Sb. Připustila že v kontrolovaném
období neměla žádné zaměstnance v pracovním poměru a naproti tomu měla uzavřených 274
dohod o provedení práce, k porušení §232 odst. 1 zákoníku práce však tímto nedošlo,
ani dojít nemohlo vzhledem k charakteru činnosti, kterou pro ni pracovníci vykonávali.
Stěžovatelka dále uvedla, že v jejím případě byly splněny podmínky §232 odst. 1 písm. a)
i b) zákoníku práce a není tedy rozhodné, zda v daném období měla nějaké zaměstnance
v pracovním poměru či nikoliv, neboť v případě, že jsou splněny podmínky pro uzavření
dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, žádný právní předpis neukládá,
aby kromě takovýchto dohod měla uzavřenu i nějakou pracovní smlouvu. Stěžovatelka
dále uvedla, že ačkoliv dohody o provedení práce uzavírá s distributory letáků na dobu
od tří měsíců do jednoho roku s rozsahem práce na max. 8 hodin měsíčně, v žádném případě
to neznamená, že danou činnost vykonávají pravidelně 8 hodin každý měsíc.
Správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 8. 2. 2005, č. j. OLA-55/2004-prot,
námitkám stěžovatelky nevyhověl. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala odvolání,
ve kterém poukázala na stejné skutečnosti jako v námitkách. Prvostupňový správní orgán
rozhodnutím ze dne 8. 3. 2005, č. j. OLA-55/2004, odvolání zamítl v celém rozsahu.
V odůvodnění konstatoval, že §232 odst. 1 zákoníku práce ukládá zaměstnavateli povinnost
zkoumat, zda s občanem, jehož má v úmyslu zaměstnat, nelze v první řadě uzavřít pracovní
poměr, resp. zda svůj předmět činnosti nemůže v konkrétním případě v prvé řadě zajišťovat
zaměstnanci v pracovním poměru. Podle názoru prvostupňového správního orgánu v případě
stěžovatelky podmínky pro zajišťování převážné části jejího předmětu činnosti
zaměstnáváním v pracovním poměru vytvořeny jsou. Tento závěr lze dovodit zejména
z objemu zakázek, a dále i z počtu a rozsahu uzavíraných dohod o provedení práce.
Prvostupňový správní orgán s vědomím nepřesností vyplývajících z neznalosti konkrétního
rozsahu a z pouhého zprůměrování údajů poskytnutých stěžovatelkou došel k závěru,
že celkový hodinový rozsah prací vykonávaných na základě uzavřených 273 dohod
o provedení práce je cca 27300 hod/rok. Při počtu měst ve kterých stěžovatelka vykonávala
svou podnikatelskou činnost je to 3030 hodin v jednom městě, což činí cca 1,5 úvazku.
Z toho podle prvostupňového správní orgánu vyplývá, že v průměru na každé město rozsah
zakázek umožňoval stěžovatelce zaměstnat jednoho i více zaměstnanců v pracovním poměru,
byť na zkrácený úvazek. Stěžovatelka i vzdor odborné nenáročnosti ohodnocovala práce
vysoce nadstandardně (515 Kč/hod) a nemůže tak obstát obava stěžovatelky, že by práce
jí nabízená byla nezajímává pro spolehlivé osoby. Dále poukázal na to, že stěžovatelka
zaměstnáváním na dohody o provedení práce zajišťovala svou hlavní běžnou činnost,
nikoliv neočekávanou naléhavou potřebu. Podle prvostupňového správního orgánu
lze na základě stěžovatelkou doložených čísel dojít k podezření o účelovosti jednání
stěžovatelky při uzavírání a realizaci pracovněprávních vztahů založených dohodami
o provedení práce a to např. již jen s ohledem na nepřiměřenost výše hodinové odměny
za nekvalifikovanou práci a na stanovený rozsah práce. Vzniká tak pochybnost zejména
o dodržení maximálního rozsahu práce na základě dohod o pracech konaných mimo pracovní
poměr a stejně tak množství doložených faktur odpovídá i při letmém posouzení daleko
většímu rozsahu práce, než je možno pokrýt uzavřenými dohodami o provedení práce.
Dohody o provedení práce jsou uzavírány na období celého roku, jedná se tedy o opakující
se provádění určitých prací, nikoliv o ojedinělý, určitý pracovní úkol. Prvostupňový správní
orgán uzavřel, že z výše uvedeného podle jeho názoru vyplývá, že dohody o provedení práce
jsou stěžovatelkou uzavírány nikoliv pro naplnění výjimek podle §232 odst. 1 zákoníku
práce, ale pro oproštění se od řady právních, finančních a administrativních povinností
zaměstnavatele při zaměstnávání v pracovním poměru.
Z provedené rekapitulace vyplývá, že v posuzované věci je nepochybné,
že stěžovatelka v období od 1. 1. 2004 do 30. 9. 2004 uzavřela celkem 274 dohod o provedení
práce, přičemž neměla žádného zaměstnance v pracovním poměru, který by vznikl některým
ze způsobů (pracovní smlouva, volba, jmenování) uvedených v §27 odst. 2 až 4 zákoníku
práce. Tuto skutečnost je pak třeba s ustanovením §232 a násl. zákoníku práce konfrontovat
a z tohoto porovnání dovodit, zda bylo dostatečně prokázáno, že stěžovatelka se dopustila
porušení ust. §232 odst. 1 zákoníku práce či nikoliv.
Podle §232 odst. 1 zákoníku práce jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat plnění
svých úkolů především zaměstnanci v pracovním poměru. Jen výjimečně mohou k plnění
svých úkolů nebo k zabezpečení svých potřeb uzavírat s fyzickými osobami také dohody
o pracích konaných mimo pracovní poměr (dohodu o provedení práce, dohodu o pracovní
činnosti), jestliže jde o práci, a) jejíž pravidelný výkon nemůže zaměstnavatel zabezpečit
v rámci předem stanoveného rozvržení pracovní doby a rozvrhu pracovních směn tak,
aby její řízení, sledování jejího provádění a kontrola dodržování pracovní doby byly účelné
a hospodárné, b) jejíž výkon v pracovním poměru by byl z hlediska zájmů společnosti
pro zaměstnavatele neúčelný nebo nehospodárný z jiných důvodů.
Podle §236 odst. 1 zákoníku práce dohodu o provedení práce může zaměstnavatel
s fyzickou osobou uzavřít, jestliže předpokládaný rozsah práce (pracovního úkolu),
na který se dohoda uzavírá, není vyšší než 100 hodin. Do předpokládaného rozsahu
práce se započítává také doba práce konané zaměstnancem pro zaměstnavatele
v témže kalendářním roce na základě jiné dohody o provedení práce; vláda může stanovit
nařízení, v kterých výjimečných případech se do předpokládaného rozsahu práce tato doba
nezapočítává.
Podle odst. 2 se dohoda o provedení práce uzavírá písemně nebo ústně. V dohodě musí
být vymezen pracovní úkol, sjednaná odměna za jeho provedení a zpravidla se v ní sjednává
též doba, v níž má být pracovní úkol proveden; v písemné dohodě, popřípadě v písemném
záznamu o ústně uzavřené dohodě má zaměstnavatel mimoto uvést předpokládaný rozsah
práce podle předchozího odstavce, pokud její rozsah nevyplývá přímo z vymezení pracovního
úkolu.
Podle odst. 3 musí pracovní úkol být proveden ve sjednané době, jinak může
zaměstnavatel od dohody odstoupit. Zaměstnanec může od dohody odstoupit, nemůže-li
pracovní úkol provést proto, že mu zaměstnavatel nevytvořil sjednané pracovní podmínky;
zaměstnavatel je povinen nahradit školu, která mu tím vznikla.
Podle odst. 4 je odměna za provedení pracovního úkolu splatná po dokončení
a odevzdání práce. Mezi účastníky lze dohodnout, že část odměny bude splatná
již po provedení určité části pracovního úkolu. Zaměstnavatel může odměnu po projednání
ses zaměstnancem přiměřeně snížit, neodpovídá-li provedená práce sjednaným podmínkám.
Z citovaného ustanovení §232 odst. 1 zákoníku práce vyplývá nepochybně, že prioritu
při zajišťování plnění úkolů zaměstnavatelů klade zákoník práce především na zaměstnávání
zaměstnanců v pracovním poměru, který se zakládá pracovní smlouvou. Výjimečně mohou
s občany uzavírat zaměstnavatelé dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr;
tyto dohody jsou v oblasti pracovně právních vztahů zvláštním druhem smluv,
jejichž uzavřením však pracovní poměr nevzniká. Dohody o pracích konaných mimo pracovní
poměr umožňují využít iniciativy fyzických osob ke zlepšení služeb a zabezpečení celé řady
potřebných činností, jestliže jde o práci, jejíž pravidelný výkon nemůže zaměstnavatel
zabezpečit v rámci předem stanoveného rozvržení pracovní doby a rozvrhu pracovních směn
tak, aby její řízení, sledování jejího provádění a kontrola dodržování pracovní doby
byly účelné a hospodárné, a jejíž výkon v pracovním poměru by byl z hlediska zájmu
společnosti pro zaměstnavatele neúčelný nebo hospodárný i z jiných důvodů. Jde především
o zajištění účasti na práci (zaměstnávání) těm fyzickým osobám, které z různých důvodů,
např. pro svůj zdravotní stav, z důvodu péče o děti nebo jiné své osobní situace (studenti),
nemohou pracovat v rámci pracovního poměru; dohody lze však sjednávat i s fyzickými
osobami, které již v pracovním poměru jsou.
Z podmínek ust. §232 odst. 1 zákoníku práce citovaných se však městský soud
v projednávané věci omezil pouze na prvou z nich a to zjištění, že stěžovatelka
jako zaměstnavatelka neměla v kontrolovaném období žádného zaměstnance v pracovním
poměru a naopak měla s fyzickými osobami uzavřeno 274 dohod o provedení práce,
přičemž bez dalšího dospěl k závěru o porušení podmínek ust. §232 odst. 1 zákoníku. práce.
Stěžovatelka však v žalobě, a ostatně v celém průběhu řízení před správním orgánem,
především tvrdila, že charakter činnosti, pro kterou dohody o provedení práce s fyzickými
osobami uzavírala, je právě onou výjimkou, na niž pamatuje zákoník práce v druhé větě
citovaného ustanovení. Touto námitkou se však Městský soud v Praze vůbec nezabýval
a ponechal ji bez povšimnutí.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud pokládá za potřebné uvést, že podle setrvalé
judikatury Ústavního soudu patří povinnost soudů odůvodňovat svá rozhodnutí k základním
principům, které představují součást práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, jakož i součást pojmu právního státu podle čl. 1 Ústavy České
republiky, a vylučují libovůli při rozhodování. Tato povinnost je pro správní soudnictví
upravena v ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s. Z odůvodnění musí vyplývat vztah
mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními
závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí neposkytuje dostatečné záruky o tom,
že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo
na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
zveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález
Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, zveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2004,
sp. zn. II. ÚS 686/02).
Uvedená stálá judikatura Ústavního soudu našla svůj odraz i v konstantní judikatuře
Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004,
č. j. 7 As 60/2003 - 75, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2004,
č. j. 7 Afs 3/2003 - 93). Této judikatuře je společné, že není-li z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné
nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní
argumentaci z hlediska účastníka klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí,
pokud soud při vypořádávání se s touto argumentací účastníka pouze konstatuje,
že tato je nesprávná, aniž by uvedl, v jakých konkrétních aspektech, resp. důvodech právních
či skutkových, její nesprávnost spočívá.
Nejvyšší správní soud konfrontoval odůvodnění napadeného rozsudku s žalobními
námitkami stěžovatelky a shledal, že Městský soud v Praze neposuzoval u těchto námitek
jejich důvodnost a ani neuvedl, proč se jimi nezabýval. Z argumentů stěžovatelky, které byly
ve vztahu k jejímu tvrzení o výjimečnosti činnosti, kterou provozovala zcela opomenuty,
lze především označit za klíčové tvrzení o rozsáhlosti území, na kterém provádí distribuci
letáků, dále nepravidelnost, ba přímo nárazovost (z hlediska časového) uvedené práce
a z toho vyplývající účelnost zajistit plnění těchto úkolů větším počtem fyzických osob
v kratších časových úsecích. S otázkou, zda jde právě o výjimečnost práce, pro niž lze sjednat
podle ust. §232 odst. 1 zákoníku práce k jejímu zajištění také dohodu o pracích konaných
mimo pracovní poměr, se však Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku vůbec
nevypořádal. Pouze konstatoval, že s námitkami uvedenými v žalobě nelze souhlasit.
Ztotožnil se se závěry žalovaného správního orgánu, aniž uvedl, z jakých skutečností
při posuzování správnosti jeho závěrů vycházel. Z odůvodnění není zřejmé, zda se soud vůbec
důkazy obsaženými ve správním spise zabýval a jakým způsobem je hodnotil a na základě
jakých právních úvah k uvedenému závěru dospěl. Proto nezbývá než konstatovat, že je dán
důvod ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., jímž je nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku pro nedostatek důvodů, k níž soud rozhodující o kasační stížnosti musí přihlédnout,
aniž by byla v kasační stížnosti namítána (§109 odst. 3 s. ř. s.). ¨
Městský soud v Praze se rovněž nevypořádal s námitkami stěžovatelky,
jimiž zpochybňovala výši jí uložené pokuty a navrhovala ve smyslu ust. §78 odst. 2 s. ř. s.,
aby v případě, pokud soud dospěje k závěru o porušení povinností daných jí zákoníkem práce,
tuto pokutu přiměřeně snížil. Jako argument uváděla, že jde o její první postih za porušení
pracovně právních předpisů, připomněla nejednoznačnost ust. §232 odst. 1 písm. a) a b)
zákoníku práce a spornost jeho výkladu a žádala, aby bylo přihlédnuto též k tomu,
že zaměstnává již 3 zaměstnance, k čemuž přistoupila jen proto, aby vyhověla požadavkům
správního orgánu.
K uvedeným žalobním námitkám Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného
rozsudku uvedl rovněž, že je neshledal důvodnými a bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění
konstatoval, že neshledal ani důvody pro postup podle §78 odst. 2 s. ř. s. Zcela vynechal
posouzení stěžovatelkou uváděných námitek a nedostál tak své povinnosti v řízení o žalobě
přezkoumat napadené rozhodnutí v celém rozsahu uplatněných žalobních bodů ve smyslu
ust. §75 odst. 2 věta první s. ř. s. I tato skutečnost způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Samotnou hmotně právní podstatou věci se již Nejvyšší správní soud nemohl zabývat,
neboť k tomu by bylo možné přistoupit poté, co by výsledkem řízení před Městským soudem
v Praze bylo jeho přezkoumatelné rozhodnutí.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na Městském soudu v Praze tedy
nyní bude, aby řádně posoudil stěžovatelkou napadené rozhodnutí žalovaného z hlediska
klíčové právní argumentace stěžovatelky, zejména aby odůvodnil zda v posuzovaném případě
byly porušeny podmínky stanovené v §232 odst. 1 písm. a) a b) či nikoliv, vypořádal
se s veškerými žalobními body a své závěry vyčerpávajícím způsobem odůvodnil.
Městský soud v Praze se tak bude muset zabývat žalobními námitkami stěžovatelky
uvedenými v žalobě, avšak nikoliv tím způsobem, že by pouze převzal argumentaci
žalovaného obsaženou v jeho rozhodnutí, jak tomu bylo v posuzovaném rozsudku.
V novém rozhodnutí ve věci Městský soud v Praze rozhodne i o náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu