ECLI:CZ:NSS:2007:4.ADS.24.2006
sp. zn. 4 Ads 24/2006 - 173
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jana Dvořáka v právní věci žalobce: S. B., zast.
JUDr. Františkem Severinem, advokátem, se sídlem Brno, Elišky Machové 41, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2006, č. j. 34 Cad
87/2004 – 152,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2006, č. j. 34 Cad 87/2004 –
152, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „žalovaná“) ze dne 16. 3.
1999 č. x byla žalobci zamítnuta žádost o starobní důchod z důvodu nesplnění podmínek
ustanovení §29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o
důchodovém pojištění“), a to s odůvodněním, že mu nárok na starobní důchod nevznikl,
protože nezískal potřebných 25 roků doby pojištění, ale podle dokladu pouze 14 roků a 4 dny
s tím, že dobu činnosti od 1968 do roku 1979 nelze podle předložených prohlášení zhodnotit.
Žalobce podal proti citovanému rozhodnutí opravný prostředek (dále jen „žaloba“),
kterým se domáhal jeho přezkoumání s následujících důvodů. Povinnost platit pojistné
na jeho důchodové zabezpečení nesl P., který plnil funkci zaměstnavatele a umělci činní
v zahraničí nebyli již povinni platit pojistné příslušným orgánům sociálního zabezpečení, ale
úhrada pojistného v tomto případě byla povinností této organizace. Důkaz o úhradě pojistného
na důchodovém zabezpečení nemůže nyní P. prokázat, přičemž žalobce se domáhal
zhodnocení doby od 1. 9. 1968 do 31. 8. 1979, kdy byl činný jako umělec pod uvedenou
organizací a v případě započtení doby pak splňoval všechny podmínky pro přiznání
starobního důchodu.
O žalobě rozhodoval Krajský soud v Brně již jednou, a to rozsudkem ze dne
11. 11. 2002, č. j. 34 Ca 76/2001 – 41, kterým rozhodnutí žalované potvrdil, když dospěl
k závěru, že žalovaná žalobci správně zhodnotila veškerou dobu pojištění v trvání 14 roků
a 4 dnů, a proto žalobce nesplnil podmínky pro přiznání starobního důchodu v souladu
s ust. §29 zákona o důchodovém zabezpečení. Citovaný rozsudek odůvodnil krajský soud
následujícím způsobem. Žalobce se domáhal, aby mu byla zhodnocena doba od 1. 9. 1968
do 31. 8. 1979 jako doba pojištění pro účel získání potřebných roků pojištění,
když dle svého tvrzení v tomto období byl činný jako umělec pod agenturou P.. K této době
měl však soud k dispozici pouze dílčí smlouvy z února 1971 a z listopadu 1980, dle kterých
žalobce zastával místo hráče prvních houslí u orchestru v M. ve Švédsku. Dále z dopisu
ředitele tohoto orchestru vyplynulo, že agentura P. vysílala žalobce jako experta, dalším
podkladem byl dopis náměstka ústředního ředitele této agentury z 29. 11. 1974, podle něhož
byl žalobce vyslán uvedenou agenturou a konečně potvrzení Č. r. v B. z 30. 7. 1970 o tom, že
žalobce byl jeho zaměstnancem od 1. 4. 1958 do 31. 12. 1968. Žalobce však nepředložil
vyjádření příslušné vrcholné ideové organizace obsahující údaje o začátku soustavného
výkonu činnosti umělce a o tom, kdy povinné zabezpečení umělce vzniklo a kdy zaniklo, což
vyžadovalo ustanovení §60 odst. 1 vyhlášky č. 102/1964 Sb., kterou se provádí zákon o
sociálním zabezpečení (dále jen „vyhláška č. 102/1964 Sb.“), přičemž obdobně uvedenou
právní úpravu obsahovalo ustanovení §74 odst. 1 vyhlášky č. 128/1975 Sb., kterou se provádí
zákon o sociálním zabezpečení (dále jen „vyhláška č. 128/1975 Sb.“). Žalobce sice dokládal
své působení v požadovaném období v zahraničí čestným prohlášením svých kolegů
hudebníků, avšak tito nevykonávali činnosti v orchestru v M., kde žalobce působil.
Proto v tomto rozsudku krajský soud dospěl k závěru, že žalovaná mu správně zhodnotila
veškerou dobu pojištění a v souladu s citovaným ustanovením zákona o důchodovém pojištění
zamítla jeho žádost o starobní důchod.
Proti citovanému předchozímu rozsudku krajského soudu podal žalobce včas odvolání,
které po výzvě soudu k odstranění vad označil jako kasační stížnost, v níž uvedl věcné
námitky proti jeho odůvodnění. Namítl, že veškerá dokumentace týkající se jeho výkonu
umělecké činnosti zajišťované P. byla zničena a tato skutečnost proto nemůže být vykládána
k jeho tíži. On sám měl smlouvu s touto agenturou pouze na jednu sezonu, poté se musel
vrátit do ČSSR a po prokázání splnění všech povinností mu pak byla vystavena smlouva na
další sezonu. K prokázání těchto skutečností, zejména výkonu činnosti umělce v uvedené
sporné době označil pana O. V., protože ten s ním působil ve stejném orchestru od 1. 8. 1970.
Postup žalovaného posoudil jako diskriminační, protože žalobce nemohl efektivně zajistit ani
kontrolovat, aby jeho zaměstnavatel P. plnil své povinnosti, když byl v postavení jako expert
působící v zahraničí. Tuto činnost tak vykonával nikoliv v rozporu s platnými právními
předpisy.
Nejvyšší správní soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 6. 2004, č. j. 5 Ads 45/2003 – 78,
zmíněný rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s následujícím
závazným právním názorem: V daném případě se jedná o spor o vzniku a trvání důchodového
pojištění v uvedeném sporném období (od 1. 9. 1968 do 31. 8. 1979) a k rozhodnutí
o této otázce je povolána okresní správa sociálního zabezpečení podle §6 odst. 4 písm. a)
bod 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v platném
znění. Proto je nezbytné, aby o sporu, jež v rozsahu pojištěné doby vznikl, bylo rozhodnuto
samostatným rozhodnutím místně příslušné okresní správy sociálního zabezpečení. V průběhu
řízení o kasační stížnosti byly nalezeny dokumenty umožňující zhodnotit další doby pro účely
důchodového pojištění spadající do sporného období, což nasvědčuje tomu, že při zjišťování
skutkové podstaty mohl být porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
v části týkající se povinnosti zjistit přesně a úplně skutečný stav věci podle §32 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“).
Na základě uvedeného právního názoru Nejvyššího správního soudu vydala Městská
správa sociálního zabezpečení v Brně podle ust. §6 odst. 4 písm. a) bod 1 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v platném znění,
rozhodnutí o sporu týkajícího se vzniku a trvání důchodového pojištění ve sporném období
(1. 9. 1968 až 31. 8. 1979). Jedná se o rozhodnutí ze dne 27. 5. 2005,
sp. zn. OSVČ/9004/0446/4489, v němž Městská správa sociálního zabezpečení v Brně
rozhodla tak, že v období od 1. 1. 1972 do 31. 12. 1975 trvalo žalobci důchodové zabezpečení
umělce ve smyslu ustanovení §59 - §60 v té době platné vyhlášky č. 102/1964 Sb.,
přičemž v období od 1. 1. 1976 do 1. 9. 1976 ve smyslu ustanovení §72 - §74 v té době
platné vyhlášky č. 128/1985 Sb. a v období od 1. 9. 1968 do 31. 12. 1971 ve smyslu
ustanovení §59 - §60 v té době platné vyhlášky č. 102/1964 Sb. a v období od 2. 9. 1976
do 31. 8. 1979 ve smyslu ustanovení §72 - §74 v té době platné vyhlášky č. 128/1975 Sb.
účast žalobce na důchodovém zabezpečení umělců nevznikla. Proti tomuto rozhodnutí podal
žalobce odvolání, o kterém rozhodla Česká správa sociálního zabezpečení, regionální referát
rozhodovací činnosti – pracoviště Brno rozhodnutím ze dne 29. 7. 2005,
č. j. B5/4001/1156/05, (dále jen „ČSSZ“ a „rozhodnutí ČSSZ ze dne 29. 7. 2005“) tak,
že odvolání žalobce zamítla a napadené rozhodnutí Městské správy sociálního zabezpečení
v Brně potvrdila, když své rozhodnutí odůvodnila následovně. S poukazem na právní názor
obsažený v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu uvedla, že v daném případě byla
předmětem sporu doba výkonu umělecké činnosti žalobce od roku 1968 do roku 1979,
resp. sporované období od 1. 9. 1968 do 31. 8. 1979. V tomto období bylo důchodové
zabezpečení umělců upraveno vyhláškami č. 102/1964 Sb. a č. 128/1975 Sb. Podle této právní
úpravy byli umělci důchodově zabezpečeni, pokud vykonávali svou činnost jako povolání
tvořící trvalý a hlavní zdroj příjmů, avšak v pracovním poměru, a nebyli již z jiného důvodu
účastni důchodového zabezpečení. Podle §60 odst. 1 vyhlášky č. 102/1964 Sb. vzniklo
povinné zabezpečení umělce dnem, kterým podle vyjádření příslušné vrcholné ideové
organizace umělec začal soustavně vykonávat svou činnost a zaniklo dnem,
kterým podle vyjádření této organizace uvedená činnost skončila. Přihlášky k zabezpečení
a odhlášky se podle §71 odst. 2 citované vyhlášky podávaly okresnímu národnímu výboru
prostřednictvím vrcholných ideových organizací, když podle §71 odst. 1 vrcholné ideové
organizace umělců podávaly vyjádření o tom, které kulturní pracovníky lze uznat za umělce,
určovaly počátek a konec činnosti umělců pro vznik a zánik zabezpečení a podávaly vyjádření
o výši příjmu umělců. Obdobně podle ustanovení §74 odst. 1 vyhlášky č. 128/1975 Sb.
vzniklo povinné zabezpečení umělce dnem, který podle vyjádření organizace spolupůsobící
při provádění zabezpečení umělců začal umělec soustavně vykonávat svou činnost a zaniklo
dnem, kterým podle vyjádření této organizace uvedená činnost skončila. Zároveň podle §84
odst. 2 a 3 citované vyhlášky tyto spolupůsobící organizace podávaly vyjádření o počátku
a konci umělecké činnosti pro vznik a zánik zabezpečení, a dále o výši příjmu umělců.
Přihlášky zabezpečení a odhlášky z něho se podávaly příslušnému národnímu výboru
prostřednictvím organizace spolupůsobící při provádění zabezpečení umělců. Z uvedené
právní úpravy vyvodila ČSSZ závěr, že v ní uvedený způsob provádění sociálního
zabezpečení umělců předpokládal určitou součinnost samotného umělce spočívající v podání
přihlášky, hlášení ročního příjmu, odvodu pojistného. Proto při absenci uvedené součinnosti
nemohla příslušná ideová (spolupůsobící) organizace konat ve smyslu výše uvedené právní
úpravy. Z doloženého spisového materiálu převzatého z odboru sociálních věcí bývalého
Národního výboru města Brna ČSSZ zjistila, že Národnímu výboru města Brna byla
předložena přihláška žalobce k sociálnímu zabezpečení umělců potvrzená P. P. jako
spolupůsobící organizací se dnem vzniku zabezpečení 1. 1. 1974, přičemž na přihlášce je
potvrzen příjem žalobce z umělecké činnosti za roky 1972 a 1973 a dále bylo v uvedeném
spisovém materiálu obsaženo potvrzení P. B. o době trvání umělecké činnosti žalobce pro
účely sociálního zabezpečení umělců s ověřením doby ke zprostředkování zahraničního
angažmá pouze v období od 1. 1. 1972 do 1. 9. 1976. Na základě výše uvedených skutečností
dospěla ČSSZ ve svém rozhodnutí o odvolání ke shodnému stanovisku s rozhodnutím
prvoinstančního správního orgánu (Městská správa sociálního zabezpečení v Brně) v tom, že
za období od 1. 9. 1968 do 31. 12. 1971 a od 2. 9. 1976 do 31. 8. 1979 nebylo u žalobce
prokázáno splnění podmínek účasti na sociálním zabezpečení umělců ve smyslu právních
předpisů platných v posuzované době. Zároveň ČSSZ v rozhodnutí o odvolání výše
zmíněném žalobci sdělila, že „z Vámi předložených dokladů (svědecká prohlášení, žádost o
výměnu cestovního pasu, dopis P. z 1. 9. 1969, dopis Ministerstva vnitra z 10. 7. 2003 o
zpětné legalizaci pobytu) pouze prokazatelně vyplývá, že jste se po celou spornou dobu, tj. od
1. 9. 1968 do 31. 8. 1979 zdržoval a umělecky působil v zahraničí, nelze z nich však vyvodit
splnění podmínek, na jejichž existenci právní úprava platná v posuzované době vázala vznik a
trvání účasti na důchodovém zabezpečení umělců, tak aby bylo možno tuto dobu považovat
za dobu započitatelnou pro účely důchodového zabezpečení ve smyslu čs. právních předpisů“.
Krajský soud rozsudkem napadeným kasační stížností žalobu proti rozhodnutí
o zamítnutí žádosti žalobce o starobní důchod zamítl a žádnému z účastníků řízení nepřiznal
náhradu nákladů řízení. Vycházel zejména z obsahu výše uvedeného rozhodnutí ČSSZ.
Uvedl, že žalovaná nezhodnotila žalobci dobu pojištění za období od 1. 9. 1968
do 31. 12. 1971 a od 2. 9. 1976 do 31. 8. 1979, když za toto období v průběhu řízení doba
pojištění prokázána nebyla, jak bylo odůvodněno v rozhodnutí ČSSZ. Krajský soud
se s důvody v tomto rozhodnutí uvedenými ztotožnil a odkázal na jeho odůvodnění.
Navíc krajský soud provedl důkazy, ze kterých zjistil následující skutečnosti.
V místopřísežném prohlášení svědka O. V. ze dne 15. 10. 2002 předloženého soudu žalobcem
bylo obsaženo potvrzení, že žalobce působil pod uměleckou agenturou P. v symfonickém
orchestru ve Švédsku v době od 1. 8. 1970 do 31. 8. 1979 s tím, že v celém tomto období
působil i tento svědek ve stejném symfonickém orchestru. Zároveň však z osobního listu
důchodového pojištění O. V. soud zjistil, že jeho doba pojištění byla zhodnocena do 31. 8.
1975. Z toho vyvodil závěr, že O. V. podle obsahu dávkového spisu byla zhodnocena doba
pojištění v orchestru v M. od 4. 10. 1966 do 31. 8. 1975, avšak v uvedeném místopřísežném
prohlášení jmenovaný potvrzuje činnost žalobce v orchestru v M. v období od 1. 8. 1970 do
31. 8. 1979, přičemž v období od 1. 9. 1975 do 31. 8. 1979 sám zhodnocenou dobu neměl.
Dále z potvrzení P. ze dne 20. 2. 1972 vyplývá, že bylo potvrzeno působení O. V.
v symfonickém orchestru v M. dle řádné smlouvy za období od 4. 10. 1966 do 31. 8. 1975.
Krajský soud dospěl k závěru, že z obsahu provedených důkazů se nepodařilo prokázat, „že
by tyto důkazy byly vyjádřením tak, jak vyžadují obě vyhlášky, a to vyhláška č. 102/64 Sb. a
vyhláška č. 128/75 Sb.“. Tato vyjádření prokazující dobu pojištění žalobce se nenachází ani
v dávkovém spisu J. D., který soud vyžádal. Požadovaný důkaz nelze v žádném případě
nahradit místopřísežným prohlášením, navíc občanů, kteří se žalobcem v zahraničí nepůsobili,
neboť jak sám žalobce uvedl ve své výpovědi jako účastník řízení, žádný z občanů s ním ve
Švédsku nepůsobil. Krajský soud dospěl k závěru, že i přes dodatečné zohlednění doby
pojištění obsažené ve zmíněném rozhodnutí, měl žalobce zhodnocenou dobu v délce 19 roků
a 250 dní pojištění, což však nestačilo pro přiznání starobního důchodu podle §29 písm. a)
zákona o důchodovém pojištění. To vyplývá i z dalšího rozhodnutí žalované ze dne 22.9.2005
o zamítnutí žádosti žalobce o starobní důchod. Proto hodnotil postup žalované jako správný a
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) uvedl, že ji podává
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb. soudní
řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), přičemž tyto důvody konkretizoval
následujícím způsobem. Všechny potřebné záznamy o skutečnostech rozhodných pro nárok
na dávky sociálního zabezpečení měl a stále má bývalý zaměstnavatel
stěžovatele – P., který své povinnosti závažným způsobem porušil a žalovaná zůstala nečinná,
přestože má právo vstupovat do organizací, na pracoviště a má právo ukládat organizacím při
porušení povinností pokuty. Přestože je právo na sociální zabezpečení podle Listiny
základních práv a svobod zaručeno všem občanů a žalovaná je oprávněna vyžadovat od
státních orgánů a organizací pomoc a sdělení při provádění sociálního zabezpečení a tyto jsou
povinny jí vyhovět, soud ukládal jednostranně povinnosti pouze stěžovateli, přičemž
nevyhověl jeho žalobě „z čistě formálního hlediska, když tento nedoložil listinné důkazy, a to
zejména vyjádření „příslušné vrcholné ideové organizace“. Touto organizací byl P., jenž
z důvodu neovlivnitelných žalobcem zničil v příkrém rozporu s celou řadou obecně
závazných předpisů o archivaci a skartaci archivní dokumenty týkající se mimo jiné i
stěžovatele a jeho nároků uplatněných v předmětném řízení. Poukázal na skutečnost, že
v předchozím řízení před krajským soudem zdůrazňoval, že není vinou na jeho straně, že
nemůže prokázat svá tvrzení způsobem jaký soud rigidně požadoval a jak jej popsal
v odůvodnění svého rozsudku. Jako expert od 1. 1. 1969 působící v zahraničí nemohl
stěžovatel efektivně zajistit ani kontrolovat, aby jeho zaměstnavatel P. plnil své povinnosti,
jenž měl podle platných právních předpisů, zejména evidovat údaje o svých zaměstnancích,
dobách zaměstnání, odvádět povinné platby na důchodové zabezpečení. Navíc soud ani
žalovaná nezohlednily důkaz navržený stěžovatelem – čestné prohlášení O. V., jenž je
relevantním důkazním prostředkem podle správního řádu. K odbornému posouzení
skutečnosti, zda stěžovatel byl účasten důchodového pojištění, měl žalovaný ustanovit znalce.
Doba pojištění pak nebyla ze strany žalované a soudu zohledněna ani poté, co byl k důkazu
připojen dávkový spis O. V., který se stěžovatelem působil v zahraničí ve stejném orchestru a
kterému byla doba působení v zahraničí pro účely přiznání dávky sociálního zabezpečení –
starobního důchodu zohledněna. Konečně namítl, že mu byla dodatečně zhodnocena ze
sporného období (1. 9. 1968 – 31. 8. 1979) jako doba pojištění pouze doba od 1. 1. 1972 do 1.
9. 1976, přičemž opětovně došlo k porušení zákonnosti při rozhodování, zejména ust. §32
správního řádu, jenž stanovuje povinnost zjistit přesně a úplně skutečný stav věci. Jak
žalovaná ČSSZ (a též Městská správa sociálního zabezpečení v Brně) tak i krajský soud se
neřídily závazným právním názorem a pokyny Nejvyššího správního soudu obsaženém v jeho
předchozím rozsudku, když nebyly zvoleny takové právní prostředky, jimiž by byly veškeré
nedostatky ve zjištění přesného a úplného skutečného stavu věci odstraněny. Závěrem navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti se žalovaná ztotožnila s právním názorem krajského
soudu.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud nebyl vázán důvody kasační stížnosti,
protože zjistil, že řízení před soudem bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé (§109 odst. 3 s. ř. s.).
Je nepochybné, že podle odůvodnění žalovaného rozhodnutí ze dne 16. 3. 1999 bylo
důvodem pro zamítnutí žádosti žalobce o starobní důchod nesplnění zákonné podmínky
stanovené v ust.§29 zákona o důchodovém pojištění spočívající v tom, že žalobce nezískal
potřebných 25 roků pojištění, když mu nebyla hodnocena činnost od roku 1968 do roku 1979
(konkrétně doba od 1. 9. 1968 do 31. 8. 1979). Žalobce naopak v žalobě
(za kterou lze v souladu s ustanovením §129 odst. 2 s. ř. s. považovat opravný prostředek
podaný žalobcem proti zmíněnému rozhodnutí žalované) se domáhal, aby mu byla výše
uvedená doba zhodnocena jako doba pojištění pro účely získání potřebných roků
důchodového pojištění, přičemž tvrdil, že po celé toto období byl činný jako umělec
pod agenturou P. (konkrétně jako hráč prvních houslí v symfonickém orchestru v M. ve
Švédsku). Vznikl tak spor týkající se zhodnocení doby od 1. 9. 1968 do 31. 8. 1979, který byl
v souladu s právním názorem vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 6. 2004, č. j. 5 Ads 45/2003 – 78, předmětem správního řízení, ve
kterém o tomto sporu podle §6 odst. 4 písm. a) bod 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a
provádění sociálního zabezpečení, v platném znění, jako prvoinstanční správní orgán
rozhodovala Městská správa sociálního zabezpečení v Brně a o odvolání proti tomuto
rozhodnutí rozhodla Česká správa sociálního zabezpečení již výše zmíněným rozhodnutím ze
dne 29. 7. 2005. Je nesporné, že krajský soud vycházel z těchto rozhodnutí, když dospěl ke
zcela shodným skutkovým a právním závěrům v nich obsažených. O tom svědčí i skutečnost,
že se krajský soud v podstatě ztotožnil s důvody uvedenými v rozhodnutí odvolacího orgánu
(ČSSZ) a na odůvodnění tohoto rozhodnutí odkázal. Navíc však za účelem doplnění
skutkového stavu provedl dokazování (např. dávkovým spisem O. V., který měl podle obsahu
vlastního prohlášení a podle tvrzení žalobce působit v období od 1. 8. 1970 do 31. 8. 1979
v uvedeném orchestru společně s ním), které však z následujících důvodů nebylo úplné a
navíc mu krajský soud přikládal jiný než skutečný jeho význam. Toto rozhodnutí, které lze
hodnotit jako podkladové (přestože bylo vydáno až po žalovaném rozhodnutí, což na jeho
významu podkladového rozhodnutí z hlediska zajištění práva žalobce na poskytnutí soudní
ochrany nemělo žádný vliv) vycházelo z právní úpravy zákonných podmínek pro vznik a
trvání důchodového pojištění umělců v uvedené sporné době (vyhláška č. 102/1964 Sb. a
vyhláška č. 128/1975 Sb.). Před provedením výkladu zmíněné právní úpravy je nutné
konstatovat, že na rozdíl od žalovaného rozhodnutí po vydání podkladového rozhodnutí
z celkové původně sporné doby pojištění od 1. 9. 1968 do 31. 8. 1979 zůstala spornou pouze
část této doby, a to konkrétně od 1. 9. 1968 do 31. 12. 1971 a od 2. 9. 1976 do 31. 8. 1979,
protože z dodatečně předložených dokladů (zejména potvrzení P. B., a. s., ze dne 21. 5. 1999)
ČSSZ zjistila, že je v nich ověřena a potvrzena doba ke zprostředkování zahraničního
angažmá žalobce v období od 1. 1. 1972 do 1. 9. 1976, přičemž z tohoto závěru vycházel i
krajský soud.
Podle §59 odst. 1 vyhláška č. 102/1964 Sb. spisovatelé, hudební skladatelé, výtvarní
umělci, architekti, vědečtí pracovníci, novináři, výkonní umělci a artisté, uznaní příslušnou
vrcholnou ideovou organizací (dále jen „umělci“), kteří a) vykonávají svou činnost
jako povolání tvořící trvalý a hlavní zdroj příjmů, avšak nikoliv v pracovním poměru,
b) nejsou již z jiného důvodu účastni důchodového zabezpečení, c) nepožívají důchod
starobní, invalidní ani osobní, jsou účastni zabezpečení v nemoci, zabezpečení matky a dítě
a důchodového zabezpečení jako pracovníci s odchylkami uvedenými v tomto díle vyhlášky
(povinné zabezpečení). Podle §60 odst. 1 citované vyhlášky povinné zabezpečení umělce
vzniká dnem, kterým podle vyjádření příslušné vrcholné ideové organizace umělec začal
soustavně vykonávat svou činnost, a zaniká dnem, kterým podle vyjádření této organizace
uvedená činnost skončila; zaniká také dnem, od něhož umělec již nesplňuje
některou z podmínek uvedených v §59 odst. 1. Podle §71 odst. 1 citované vyhlášky vrcholné
ideové organizace umělců spolupůsobí při provádění zabezpečení umělců a při přípravě
podkladů potřebných pro rozhodování o dávkách, zejména a) podávají vyjádření o tom,
které kulturní pracovníky lze uznat za umělce, b) sledují činnost umělců a určují počátek
a konec této činnosti pro vznik a zánik zabezpečení, c) podávají vyjádření o výši příjmu
umělců a o jejich hospodářském postavení v době pracovní neschopnosti. Podle odst. 2
téhož ustanovení, přihlášky k zabezpečení a odhlášky z něho se podávají okresnímu
národnímu výboru prostřednictvím vrcholných ideových organizací.
Podle §73 odst. 1 vyhlášky č. 128/19975 Sb. umělci, kteří a) podle vyjádření
organizace spolupůsobící při provádění zabezpečení umělců (§84 odst. 1) vykonávají
svou činnost jako povolání tvořící trvalý a hlavní zdroj příjmů, avšak nikoliv v pracovním
poměru, b) nejsou již z jiného důvodu účastni důchodového zabezpečení, c) nepožívají
důchod starobní, invalidní, důchod za výsluhu let, ani osobní důchod, jsou účastni
zabezpečení v nemoci, zabezpečení matky a dítěte a důchodového zabezpečení jako pracující
s odchylkami uvedenými v tomto díle vyhlášky (povinné zabezpečení). Podle §74 odst. 1
citované vyhlášky povinné zabezpečení umělce vzniká dnem, kterým podle vyjádření
organizace spolupůsobící při provádění zabezpečení umělců začal umělec soustavně
vykonávat svou činnost, a zaniká dnem, kterým podle vyjádření této organizace uvedená
činnost skončila; zaniká také dnem, od něhož umělec již nesplňuje některou z podmínek
uvedených v §73 odst. 1. Podle §84 odst. 1 písm. e) cit. vyhlášky při provádění zabezpečení
umělců a při přípravě podkladu pro rozhodování o dávkách spolupůsobí ve věcech hudebníků
z povolání, estrádních umělců a artistů organizace oprávněné ke zprostředkování
jejich činnosti. Podle odst. 3 téhož ustanovení přihlášky k zabezpečení a odhlášky
z něho se podávají příslušnému národnímu výboru prostřednictvím organizace spolupůsobící
při provádění zabezpečení umělců (odst. 1). Vědečtí pracovníci podávají přihlášky a odhlášky
přímo příslušnému národnímu výboru, který také sám zjišťuje výši příjmu vědeckých
pracovníků.
Je nesporné, že v případě žalobce ve výše uvedeném sporném období byl
onou zmíněnou „příslušnou vrcholnou ideovou organizací“ (ve smyslu vyhlášky č. 102/1964 Sb.) a zároveň i „organizací spolupůsobící při provádění zabezpečení umělců“ (ve smyslu
vyhlášky č. 128/1975 Sb.) P. P. (dále jen „organizace“), když mezi účastníky nebylo o této
otázce sporu.
Protože jak rozhodnutí ČSSZ, tak i krajského soudu považovala neexistenci vyjádření
organizace spolupůsobící při provádění zabezpečení umělců (tj. v projednávané věci P. P.) a
neexistenci součinnosti žalobce spočívající v podání přihlášky prostřednictvím této organizace
jako hlavní důvod pro nesplnění podmínek pro vznik a trvání důchodového pojištění (resp.
slovy zmíněné zákonné úpravy „důchodového zabezpečení“), bylo nutné zjistit význam a účel
citované právní úpravy, a to z hlediska dodržení ústavně konformního výkladu dané
problematiky, zejména s přihlédnutím k principu přiměřenosti (mezi smyslem a účelem
zákona a zvolenými prostředky) ve světle základního principu, na kterém řízení o předmětné
dávce sociálního zabezpečení (tj. důchod) je založeno, tj. principu hmotného zabezpečení ve
stáří (čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Význam teleologického výkladu
uvedené zákonné úpravy nabyl na síle tím spíše, když nelze přehlédnout zcela jinou existenci
společenských vztahů v době, kdy tato zákonná úprava platila. Při aplikaci historicko-
teleologické metody výkladu zmíněné právní úpravy by zcela jistě nebylo možné odhlédnout
od společensko-politických vztahů v době její platnosti. Nelze přehlédnout, že v době
platnosti výše uvedené právní úpravy existoval silný vliv státní moci i v oblasti výkonu
umělecké činnosti, o čemž svědčí např. i vyhláška č. 89/1958 Ú. l., kterou se stanoví povinné
zprostředkování pro některé obory umělecké činnosti, podle které hudebníci z povolání mohli
účinkovat při veřejných hudebních produkcích jen tehdy, byla-li jejich vystoupení
zprostředkována organizací k tomu určenou. A právě snahu o zajištění tohoto vlivu lze
nepochybně zjistit z citované právní úpravy, a to již z jejích základních ustanovení (viz
zejména §59 odst. vyhlášky č. 102/1964 Sb., který hovoří o umělcích „uznaných příslušnou
vrcholnou ideovou organizací“). Proto význam vyjádření příslušné vrcholné ideové
organizace (vyhláška č. 102/1964 Sb.) či význam vyjádření organizace spolupůsobící při
provádění zabezpečení umělců (vyhláška č. 128/1975 Sb.) je nutné vnímat právě z pohledu
historicky-teleologického výkladu. Stejně tak je nutné hodnotit význam podávání přihlášek
k důchodovému zabezpečení k národním výborům prostřednictvím výše zmíněných
organizací (§71 vyhlášky č. 102/1964 a §84 vyhlášky č. 128/1975 Sb.). Nejvyšší správní
soud však dospěl k závěru, že v posuzované věci je nutné aplikovat objektivně – teleologický
výklad zmíněné právní úpravy, který se zřetelem na demokratickou povahu současných
společenských vztahů je nutné aplikovat pouze k naplnění principu hmotného zabezpečení ve
stáří (čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Při takto zaujatém směru výkladu
zmíněné právní úpravy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že zmíněné vyjádření vrcholné
ideové organizace či organizace spolupůsobící při provádění zabezpečení umělců včetně
zprostředkování podání přihlášek k důchodovému zabezpečení příslušnému národnímu
výboru (tj. součinnost těchto organizací) má jen formální význam. Po přihlédnutí
k objektivně-teleologickému hledisku lze za podmínky vzniku, trvání a zániku důchodového
zabezpečení dle zmíněné právní úpravy považovat pouze skutečný výkon umělecké činnosti
při splnění v této právní úpravě obsažených zákonných předpokladů, kterými však rozhodně
není ono zmíněné vyjádření, ale vlastní výkon umělecké činnosti jako povolání tvořící trvalý
a hlavní zdroj příjmu, nikoliv v pracovním poměru a dále skutečnost, že umělec nebyl účasten
z jiného důvodu důchodového zabezpečení a nepožíval důchod starobní, invalidní, důchod za
výsluhu let, a ani osobní důchod (§73 odst. 1 písm. a), b), c) vyhlášky č. 128/1975 Sb. a §59
odst. 1 písm. a), b), c) vyhlášky č. 102/1964 Sb.). Jinými slovy, pro vznik a trvání a zánik
důchodového pojištění dle této právní úpravy za účelem prokázání podmínek vzniku nároku
na starobní důchod podle platného zákona o důchodovém pojištění není rozhodující existence
předmětného vyjádření, ale jeho obsah. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud
zastává názor, že výše zmíněná vyjádření a součinnost vrcholných ideových organizací
umělců (či organizací spolupůsobící při provádění zabezpečení) obsahujících v podstatě
potvrzení o soustavném výkonu umělecké činnosti nelze považovat za jediný zákonný
předpoklad vzniku a trvání důchodového zabezpečení podle zmíněné právní úpravy pro účely
splnění podmínek nároku na starobní důchod.
Kdyby přesto i nyní vznikly pochybnosti o správnosti výše uvedených závěrů, je nutné
si uvědomit ještě další podstatnou skutečnost. Ani v případě zvolení pozitivistického způsobu
výkladu citovaných ustanovení zmíněné právní úpravy nelze přehlédnout dominantní
postavení uvedených organizací. O tom svědčí i skutečnost, že přihlášky k důchodovému
zabezpečení se mohly podávat jen prostřednictvím nich. Klidně se tak mohlo stát, že příslušný
národní výbor tuto přihlášku nemusel obdržet nikoliv z důvodu na straně umělce,
ale i z různých důvodů na straně těchto organizací (stačila i pouhá nedbalost).
Pokud by tyto organizace v současné době právně existovaly, tak by nepochybně nebyl
problém zjistit důvod, proč tato přihláška podána nebyla. V situaci, kdy tato organizace
(v posuzované věci P. P.) již neexistuje, nelze s jistotou tvrdit, že zmíněné vyjádření této
organizace neexistuje, a též nelze takto tvrdit, že „příslušná ideová (spolupůsobící) organizace
nemohla konat ve smyslu uvedené právní úpravy“, tj. v podstatě postoupit přihlášku
k důchodovému zabezpečení příslušnému národnímu výboru. Podle názoru Nejvyššího
správního soudu ani v případě aplikace zmíněného pozitivistického způsobu výkladu
zmíněných právních předpisů nelze pochybnosti týkající se existence zmíněného vyjádření a
postupu při zprostředkování podání přihlášky k důchodovému zabezpečení příslušnému
národnímu výboru přičítat k tíži žadatele o starobní důchod. A to tím spíše, když v průběhu
soudního řízení bylo dodatečně nalezeno potvrzení P. ze dne 21. 5. 1999, ze kterého vyplývá,
že stěžovatel z původně sporného období let 1968 – 1979 podstatnou část tohoto období (od
1. 1. 1972 do 1. 9. 1976) skutečně působil v zahraničním angažmá zprostředkovaném touto
organizací. Nelze proto zcela vyloučit, že stěžovatel nepůsobil jako umělec pod touto
organizací ve zbývající části výše uvedeného sporného období, když navíc podle již výše
citované části odůvodnění rozhodnutí ČSSZ „prokazatelně“ vyplynulo, že se po celou
spornou dobu (tj. od 1. 9. 1968 do 31. 8. 1979) zdržoval a umělecky působil v zahraničí.
Pokud ještě na tomto místě vznikly pochybnosti, je nutné citovat z nálezu Ústavního soudu
Pl. ÚS 21/1996, že „soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení,
nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel
zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj
základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku.“
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k názoru, že s přihlédnutím
k uvedenému objektivně - teleologickému způsobu výkladu zmíněných právních norem byl
ve správních řízeních, v nichž bylo vydáno jak žalované rozhodnutí, tak i podkladové
rozhodnutí, porušen princip přiměřenosti mezi cílem právní úpravy týkající se rozhodnutí
o žádosti o starobní důchod za účelem naplnění principu hmotného zabezpečení ve stáří
(článek 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a správními orgány zvolenými
prostředky k dosažení tohoto cíle, za které je nutné považovat pozitivistické „lpění“
na prokázání existence vyjádření zmíněné organizace za účelem prokázání doby pojištění
stěžovatele.
Z výše uvedeného výkladu lze snadno dovodit, že Nejvyšší správní soud přikládá
v posuzované věci rozhodující význam dalším důkazům, na které se odvolává i rozsudek
krajského soudu. Nemohl se však ztotožnit s jeho závěrem o tom, že by tyto důkazy bylo
možné hodnotit jako vyjádření „ tak, jak vyžadují obě vyhlášky, a to vyhláška č. 102/64 Sb.
a vyhláška č. 128/75 Sb.“, když Nejvyšší správní soud nepovažoval z výše uvedených důvodů
tato vyjádření příslušné ideové (či spolupůsobící) organizace za jediný způsob prokázání doby
pojištění stěžovatele.
Krajský soud se sice zabýval některými důkazy, což lze jistě ocenit,
avšak nelze z nich vyvodit jasný závěr, o tom, zda stěžovatel ve sporném období skutečně
vykonával svou činnost umělce jako povolání tvořící trvalý a hlavní zdroj příjmů,
nikoliv v pracovním poměru, nebyl přitom účasten důchodového zabezpečení
z jiného důvodu, či nepožíval starobní důchod či jiný důchod (§73 odst. 1 vyhlášky
č. 128/19975 a §59 odst. 1 vyhlášky č. 102/1964 Sb.). Naopak z tohoto dokazování lze zjistit
pouze pochybnosti, když na jedné straně existuje ve spisové dokumentaci místopřísežné
prohlášení svědka O. V. ze dne 15. 10. 2002 o tom, že stěžovatel působil pod uměleckou
agenturou P. v symfonickém orchestru ve Švédsku v době od 1. 8. 1970 do 31. 8. 1979, avšak
tento svědek podle důkazu provedeného jeho dávkovým spisem nemá zhodnocené období pro
účely důchodového zabezpečení od 1. 9. 1975 do 31. 8. 1979. Skutečnost, že jmenovaný
neměl zmíněnou dobu zhodnocenou v dávkovém spise, však sama o sobě bez dalšího nemůže
být důkazem o tom, že stěžovatel v tomto období zmíněnou uměleckou činnost nevykonával.
Při dokazování je nutné i ve světle uvedeného výkladu hodnotit a doplnit obsah čestného
prohlášení ze dne 28. 1. 1999 podepsané J. D. a Z. M. o tom, že stěžovatel byl zaměstnán pod
agenturou P. při dlouhodobém angažmá ve Švédsku – M. od 1. 7. 1970 do 31. 8. 1979.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že vzhledem k uvedeným pochybnostem nebyl
ve správních řízeních, v nichž bylo vydáno jak žalované rozhodnutí, tak i podkladové
rozhodnutí, přesně a úplně zjištěn skutečný stav věci dle §32 správního řádu,
přičemž skutkový stav věci vyžaduje rozsáhlé a zásadní doplnění. Skutkový stav věci bude
nutné doplnit zejména výslechem svědků O. V., J. D. a Z. M. za účelem odstranění vzniklých
pochybností o pravdivosti jejich prohlášení týkající se doby výkonu umělecké činnosti
stěžovatele pod agenturou P. ve Švédsku. Dále bude nutné vyžádat si zprávu Ministerstva
kultury ČR týkající se možnosti zjištění údajů o výkonu umělecké činnosti stěžovatele pod
agenturou P. včetně zjištění těchto údajů u případné nástupnické organizace. Na základě takto
doplněného dokazování bude nutné opětovně posoudit vznik a trvání doby pojištění
stěžovatele za účelem rozhodnutí o jeho žádosti týkající se starobního důchodu. Na tomto
postupu nemůže nic změnit skutečnost, že žalovaná během řízení před krajským soudem
vydala další rozhodnutí o žádosti žalobce o starobní důchod, a to dne 22. 9. 2005, ve kterém
opětovně zamítla původní žádost žalobce o starobní důchod, ale vzhledem k dodatečně
zhodnocené době již žalobce získal na místo původních 14 roků a 4 dnů pojištění nově již 19
roků a 250 dní pojištění. Toto další rozhodnutí totiž nebylo předmětem řízení před krajským
soudem a nelze je hodnotit ani jako podkladové rozhodnutí ve smyslu ustanovení §75 odst. 2
s. ř. s.
Protože krajský soud rozhodl o žalobě na základě nedostatečně zjištěného skutkového
stavu věci, bylo řízení před soudem zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé a byl dán důvod pro zrušení kasační stížnosti napadeného usnesení
a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení (§109 odst. 3, §110 odst. 1 s. ř. s.).
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. je krajský soud názorem vysloveným v tomto rozsudku
vázán.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 věty první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu