ECLI:CZ:NSS:2007:4.ADS.33.2007
sp. zn. 4 Ads 33/2007 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: H.
K., zast. Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem Kladno, nám. Starosty Pavla 40,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2006, č. j.
42 Cad 179/2006 – 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupci žalobkyně Mgr. Vojtěchu Veverkovi, advokátovi,
se p ř i z n á v á ve výši 1904 Kč a bude mu vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „žalované“) ze dne
21. 6. 2006, č. j. X, byla zamítnuta žádost žalobkyně (dále též „stěžovatelky“) o plný invalidní
důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění, v platném znění. Žalovaná své rozhodnutí odůvodnila poukazem na posudek
Okresní správy sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“) v Kladně ze dne 25. 5. 2006, podle
něhož není stěžovatelka plně invalidní, neboť pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nedosáhl nejméně 66 % potřebných
podle ustanovení §39 zákona č. 155/1995 Sb. v platném znění, pro uznání plné invalidity.
Stěžovatelce proto nadále náleží částečný invalidní důchod (dlouhodobě nepříznivý zdravotní
stav ji značně stěžuje obecné životní podmínky).
Ve včas podané žalobě vyslovila stěžovatelka nesouhlas se zamítnutím žádosti o plný
invalidní důchod a vyslovila přesvědčení, že její zdravotní stav odpovídá plné invaliditě,
nebyl však žalovanou dostatečně zjištěn; nebylo přihlédnuto k jeho postupnému zhoršování.
Žádala, aby její zdravotní stav byl znovu posouzen s přihlédnutím k novým lékařským
nálezům, a navrhovala zrušení napadeného rozhodnutí žalované.
Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem žalobu zamítl, když dospěl k závěru,
že žalobkyně k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu nebyla plně
invalidní podle §39 zákona č. 155/1995 Sb. ve znění zákona č. 134/1997 Sb., avšak byla
nadále částečně invalidní podle §44 odst. 2 téhož zákona, neboť příčinou jejího dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu byla praktická hluchota, která ji značně ztěžovala obecné
životní podmínky ve smyslu kapitoly VII., oddílu B, položky 2 přílohy č. 2 k vyhlášce
č. 284/1995 Sb. s odkazem na přílohu č. 4 k téže vyhlášce – oddíl A, odst. 4,
písm. a) v platném znění. Krajský soud vycházel při svém rozhodování
především z posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR
(dále jen „MPSV ČR“) – detašovaného pracoviště, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 53.
Tento posudek byl ve svých závěrech zcela shodný se závěry posouzení lékaře OSSZ
v Kladně, a proto jej krajský soud vzal za podklad pro svá skutková zjištění a právní
posouzení.
Stěžovatelka podala proti rozsudku Krajského soudu v Praze včas kasační stížnost
a současně požádala o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Prostřednictvím
soudem ustanoveného advokáta JUDr. Vojtěcha Veverky v doplňku kasační stížnosti uvedla,
že ji podává z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tedy pro nesprávné posouzení právní otázky soudem.
Namítá především, že krajský soud se nevypořádal s předmětem řízení tak,
aby o jeho závěrech nevznikly pochybnosti a tím poškodil stěžovatelku na jejich procesních
právech, předně porušil zásadu rovnosti účastníků řízení. Vycházel totiž z posudku posudkové
komise Ministerstva práce a sociálních věcí, což do důsledku znamená, že vycházel z důkazu,
který zajistila sama žalovaná, neboť Česká správa sociálního zabezpečení je podle zákona
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení řízena Ministerstva práce a sociálních věcí.
Sama tato skutečnost nepochybně svědčí o tom, že rovnost účastníků nebyla zachována
a krajský soud měl i s ohledem na skutkový stav věci ustanovit nezávislého znalce,
z jehož závěru by pak bylo možno učinit ve věci objektivnější rozhodnutí. Stěžovatelka
připomíná skutkovou podstatu ustanovení §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. a upozorňuje
v této souvislosti, že podmínkou přiznání plného invalidního důchodu je nejen pokles
schopnosti soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %, ale dále též zjištění, že občan
je schopen pro zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných
podmínek. Krajský soud v Praze se však víceméně vypořádal pouze s podmínkou prvou
[uvedenou pod písm. a)] a nezohlednil již možnost přiznání plného invalidního důchodu
dle písm. b). Stěžovatelka zdůrazňuje, že její zdravotní stav je vážný a soudu vytýká, že vzal
v úvahu toliko pouze její hluchotu a nikoliv další zdravotní problémy související
především s motorikou, jakož i problémy neurologického charakteru. Navrhuje provedení
znaleckého posudku nezávislého znalce, který měl být k důkazu proveden, neboť i posudek
Posudkové komise MPSV podléhá zásadě volného hodnocení důkazů a jako takový může být
v případě pochybností revidován jiným znaleckým posudkem. Navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení
a rozhodnutí.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jehož se stěžovatelka v kasační
stížnosti dovolává, lze tuto podat z důvodu tvrzené nezákonnosti, spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Současně se dovolává též důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) téhož ustanovení, když má zato, že vyžádáním posudku
posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí pro řízení ve sporu, jehož jednou
stranou je Česká správa sociálního zabezpečení, tedy správní orgán řízený podle zákona
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení týmž ministerstvem jako posudková komise,
porušil soud zásadu rovnosti účastníků, čímž zatížil řízení vadou, která mohla za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatelkou v kasační stížnosti namítaná pochybení však Nejvyšší správní soud
v postupu ani rozhodnutí Krajského soudu v Praze neshledal.
Pokud jde o druhý z uvedených důvodů kasační stížnosti, lze se stěžovatelkou
souhlasit potud, že mezi orgány sociálního zabezpečení podle zákona č. 582/1991 Sb.,
který upravuje organizační uspořádání sociálního zabezpečení a jeho provádění v České
republice, patří jak Ministerstvo práce a sociálních věcí, tak Česká správa sociálního
zabezpečení, dále pak Okresní správy sociálního zabezpečení, Ministerstvo vnitra,
Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo obrany. Na úseku sociálního zabezpečení
vykonávají působnost též obce (obecní úřady). Aby toto uspořádání bylo funkční, musí být
činnost orgánu státní správy koordinována. Lze potvrdit, že podle §4 odst. 1
písm. a) uvedeného zákona Ministerstvo práce a sociálních věcí řídí a kontroluje výkon státní
správy v sociálním zabezpečení, podle písm. b) téhož ustanovení řídí (metodicky) Českou
správu sociálního zabezpečení, která je orgánem rozhodujícím též mimo jiné o dávkách
důchodového pojištění. Ministerstvo práce a sociálních věcí podle §4 odst. 2 posuzuje
též zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního
ve věcech důchodového pojištění a za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise.
V tomto uspořádání státní správy na úseku sociálního zabezpečení, jehož jediným cílem
je zachování funkčnosti na svěřeném úseku, však nelze bez dalšího spatřovat porušení
rovnosti účastníku řízení v přezkumném řízení soudním, jehož předmětem je nárok na dávku
důchodového pojištění. V žádném případě nedochází k tomu, že by důkaz znaleckým
posudkem posudkové komise MPSV zajišťovala Česká správa sociálního zabezpečení.
Tento důkaz zajišťuje soud od zákonem povolaného posudkového orgánu,
který je ve svém rozhodování zcela nezávislý. Ostatně ani Ústavní soud v jiných jím řešených
věcech, kde též byla obdobná námitka vznesena, porušení zásady rovnosti účastníků
neshledal. (Viz nález II. ÚS 92/95). Proto ani Nejvyšší správní soud neshledává tuto námitku
stěžovatelky důvodnou.
V projednávané věci je předmětem nároku dávka důchodového pojištění podmíněna
nepříznivým zdravotním stavem. Rozhodnutí o tomto nároku je závislé především
na odborném lékařském posouzení. Jak již bylo výše uvedeno, v přezkumném soudním řízení
ve věcech důchodového pojištění je k takovému posouzení povolána ze zákona posudková
komise Ministerstva práce a sociálních věcí, a to nejen k celkovému přezkoumání zdravotního
stavu a vymezení dochované pracovní schopnosti pojištěnce, nýbrž i k zaujetí posudkových
závěrů o invaliditě (částečné invaliditě), jejím vzniku, dalším trvání či zániku,
třebaže jde při rozhodování o těchto nárocích především o pojmy právní. Posudek uvedené
komise soud hodnotí jako kterýkoliv jiný důkaz podle zásad upravených v §77 odst. 2 s. ř. s.,
nicméně, nevzbuzuje-li takový posudek (posudky) z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti
žádnou pochybnost, a nejsou-li v řízení zjišťovány a prokazovány jiné skutečnosti,
jimiž by správnost posudku byla zpochybňována, je zpravidla v řízení důkazem stěžejním.
Jen v případě, že posudek zmíněné nároky na něj nesplňuje, je neúplný, v rozporu
s lékařskými nálezy, či neobsahující náležité odůvodnění posudkových závěrů, pak není
vyloučeno, aby byl v řízení vyžádán posudek jiný, tj. jiného znalce či znaleckého kolektivu.
O takový případ však podle názoru Nejvyššího správního soudu v projednávané věci nejde.
Ve shodě s přesvědčením Krajského soudu v Praze pokládá i Nejvyšší správní soud
posudek PK MPSV ČR s pracovištěm v Praze 2 ze dne 13. 9. 2006 za úplný, objektivní
a do té míry přesvědčivý, že jím bylo spolehlivě prokázáno, že stěžovatelka k datu vydání
přezkoumávaného rozhodnutí žalované (21. 6. 2006), podmínky plné invalidity ve smyslu
ustanovení §39 zákona č. 155/1995 Sb. nesplňovala.
Uvedená komise zpracovala posudek v řádném složení, za účasti lékařů specialistů,
podle povahy stěžovatelkou dalšího tvrzeného onemocnění (pohybového aparátu),
po prostudování zdravotnické dokumentace praktického lékaře, nálezů odborného neurologa
a internisty. Stěžovatelka byla v komisi přešetřena odbornou neuroložkou MUDr. J. Ž.
V posudkovém zhodnocení pak komise uvedla, že stěžovatelka prodělala běžné dětské
infekce, od 3 měsíců věku trpí však praktickou hluchotou. Vyučila se dámskou krejčovou,
pracovala však od roku 1975 do konce října 2004 jako dělnice, od listopadu 2004 je vedena
jako uchazečka o zaměstnání o příslušného úřadu práce. Od roku 1979 do roku 1988 se léčila
na gynekologii pro opakované záněty, v roce 1998 jí byla vyoperována děloha pro nezhoubné
nádorky ze svalové tkáně. V posledních letech se léčí pro zvýšený krevní tlak a od roku 2004
na neurologii pro bolesti bederní páteře. Na neurologii byla též z tohoto důvodu
hospitalizována v lednu 2005 a květnu 2005. V uvedeném roce (v září a říjnu) absolvovala
lázeňskou léčbu. V roce 1988 byla stěžovatelka uznána částečně invalidní pro značně ztížené
obecné životní podmínky (pro praktickou hluchotu). Ta trvala i ku dni vydání
přezkoumávaného rozhodnutí žalované. Stěžovatelka byla schopna odezírat, dohovořit se
srozumitelnou řečí, z medicínského hlediska byl tudíž stav neměnný a nebylo odůvodnitelné
opakované uvádění diagnózy hluchoněmoty, která u stěžovatelky nikdy objektivizována
nebyla. Z medicínsko posudkového hlediska je podle komise zcela nepochybné, že praktická
hluchota značně ztěžuje obecné životní podmínky stěžovatelky a toto onemocnění je nadále
rozhodující příčinou jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Procentní míru
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti hodnotila komise podle kapitoly VII., oddílu
B, položka 2 (kam je zařazena oboustranná praktická hluchota) s odkazem, že toto zdravotní
postižení se posuzuje podle přílohy č. 4 k této vyhlášce a orientačně je uvedena ztráta
schopnosti soustavné výdělečné činnosti 35 – 60 %. Posudková komise uvedla, že pokud by
hodnotila procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky
v důsledku její oboustranné praktické hluchoty, pak maximálně 40 %, neboť posuzovaná má
kvalitní komunikativní schopnosti. Pokud jde o vleklý bolestivý syndrom bederní páteře,
který byl u stěžovatelky diagnostikován, posudková komise uvedla, že na bederní páteři dříve
provedená zobrazující vyšetření ukázala zúžení páteřního kanálu, další odborná neurologická
vyšetření však objektivizovala pouze poruchu dynamiky bederní a občas i krční páteře, nebyly
zjišťovány známky nervosvalového dráždění ani útlaku odstupujících nervových kořenů
nebo míšních obalů. Dominovaly subjektivní obtíže posuzované stran páteře, pro které nebyl
provedenými vyšetřeními nalezen odpovídající objektivní korelát. V současné době uváděné
bolesti pravé paty, mohou být působeny ostruhou patní kosti, což je stav léčitelný
a pro posudkové hodnocení k datu vydání napadeného rozhodnutí žalovaného bezvýznamný,
s objektivizovanými páteřními obtížemi neslučitelný. Míra poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti odpovídající postižení páteře by podle komise mohla být hodnotitelná
podle kapitoly XV., oddílu F, položky 2 písm. a) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb.
(kam jsou zařazeny degenerativní změny na páteři a ploténkách bez statického účinku, vadné
držení, svalová disbalance, postižení zpravidla jednoho úseku páteře a lokalizované blokády)
s mírou poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti v rozsahu 10 %. Posudková komise
uzavřela, že stěžovatelka k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí nebyla tudíž plně
invalidní, neboť ani u ní nešlo o pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti nejméně
o 66 %, ani o schopnost vykonávat pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou činnost
jen za zcela mimořádných podmínek ve smyslu přílohy č. 3 k vyhlášce č. 284/1995 Sb.
Byla nadále částečně invalidní podle §44 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., neboť dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav, podmíněný praktickou hluchotou, ji značně ztěžoval obecné životní
podmínky.
Nejvyšší správní soud ve shodě s Krajským soudem v Praze proto uzavírá,
že takto odůvodněné posudkové závěry, které vycházejí z lékařské dokumentace založené
v lékařském spise OSSZ v Kladně, jsou zcela postačující pro závěr, že stěžovatelka podmínky
plné invalidity nesplňuje. K námitce stěžovatelky uplatněné v kasační stížnosti, že posudková
komise a krajský soud nezohlednily možnost přiznání plného invalidního důchodu
podle písm. b) §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. Nejvyšší správní soud dodává,
že s ní nelze zcela souhlasit. Posudková komise MPSV ČR ve svém posudku uvedla,
že stěžovatelka netrpí zdravotním postižením, pro které by byla schopna soustavné výdělečné
činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. I když tento svůj závěr blíže nerozvedla
a v tomto směru se její závěr může jevit jako nedostatečný, nutno zdůraznit,
že podle ustanovení §39 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění „způsob posouzení
a procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, jakož i okruh zdravotních
postižení umožňujících soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek
stanoví prováděcí předpis“. Tím je vyhláška č. 284/1995 Sb. a příloha č. 3 k téže vyhlášce,
kde jsou taxativně uvedena zdravotní postižení umožňující soustavnou výdělečnou činnost
za zcela mimořádných podmínek. Z postižení smyslových jsou sem zahrnuta jen postižení
týkající se poruch zraku, nikoliv však sluchu. Poruchy sluchu jsou zařazeny podle přílohy č. 4
k téže vyhlášce mezi zdravotní postižení značně ztěžující obecné životní podmínky
(podmiňující invaliditu částečnou), přičemž k takovému posudkovému vyhodnocení praktické
hluchoty došlo i v případě stěžovatelky. (Pod písm. a/, č. 4, naposledy uvedené přílohy
jsou mezi zdravotní postižení smyslová značně ztěžující obecné životní podmínky zahrnuty
oboustranná úplná nebo praktická hluchota.)
Nejvyšší správní soud tudíž uzavírá, že neshledal v posuzované věci stěžovatelkou
tvrzené důvody kasační stížnosti podřaditelné pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s., a proto mu nezbylo než kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout (§110 odst. 1
s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak,
že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť stěžovatelka ve věci úspěch neměla
a správní orgán ve věcech důchodového pojištění nemá ze zákona právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1, 2 s. ř. s.).
Odměna advokátovi JUDr. Vojtěchu Veverkovi, který byl stěžovatelce ustanoven
pro řízení o kasační stížnosti soudem, byla přiznána ve výši 1904 Kč, a to za dva úkony
právní pomoci po 500 Kč (převzetí a příprava zastoupení a doplnění kasační stížnosti – §9
odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), k čemuž byl přičten režijní paušál ve výši 2 x 300 Kč
ve smyslu §13 odst. 3 vyhlášky v platném znění, a dále bylo přičteno 19 % zvýšení
této částky s ohledem na zjištění, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty. Celkem byla
odměna určena částkou 1904 Kč, která bude vyplacena zástupci stěžovatele z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě uvedené ve výroku tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu