ECLI:CZ:NSS:2007:4.ADS.41.2007
sp. zn. 4 Ads 41/2007 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Ing. V.
Č., zastoupen JUDr. Branislavem Renkerem, advokátem, se sídlem Praha 2, U Kanálky 3,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2006, č. j. 42 Cad 258/2006 - 14,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2006, č. j. 42 Cad 258/2006 - 14,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátu JUDr. Branislavu Renkerovi,
se př i zn ává odměna v částce 1600 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 31. 5. 2006, č. j. X. V uvedeném
rozhodnutí žalovaná žalobci přiznala od 12. 5. 2005 starobní důchod podle ust. §31 zákona č.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění a podle čl. 13 a 39 Smlouvy mezi Českou republikou a
Ukrajinou o sociálním zabezpečení č. 29/2003 Sbírky mezinárodních smluv, starobní důchod
ve výši 2170 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal dne 25. 10. 2006 žalobu ke Krajskému soudu
v Praze, v níž uvedl, že dne 13. 7. 2006 podal „žádost o zpětvzetí žádosti o starobní důchod“,
na kterou žalovaná nereagovala. Zároveň požádal o podrobný výpis k rozhodnutí žalované,
na kterou od žalované neobdržel žádnou odpověď. Dne 18. 8. 2006 žalovaná vydala usnesení,
kterým byl přezkoumán obsah ve věci jejího rozhodnutí ze dne 31. 5. 2006, a byly zjištěny
(opraveny) zřejmé nesprávnosti v písemném vyhotovení tohoto rozhodnutí. Tyto zřejmé
nesprávnosti byly jednoznačně důvodem nesprávného odůvodnění rozhodnutí, avšak neměly
vliv na posouzení otázky nároku, výše a výplaty důchodové dávky. Podle závěrečné zprávy
zástupkyně veřejného ochránce práv JUDr. A. Š. ze dne 21. 9. 2006, dopadla na žalobce
právní úprava (Smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou o sociálním zabezpečení)
způsobem, který zákonodárce nepředvídal a v tomto směru jej poškodila. Žalobce dále
namítá, že rozhodnutím žalované ze dne 31. 5. 2006 byl porušen článek 4 Smlouvy mezi
Českou republikou a Ukrajinou o sociálním zabezpečení a to zásada rovnosti vlastních i cizích
občanů při vyřizování žádosti o důchod. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Krajský
soud v Praze zrušil rozhodnutí žalované ze dne 31. 5. 2006 a aby žalované uložil vydat nové
rozhodnutí o přiznání starobního důchodu, které bude respektovat zásadu rovnosti vlastních i
cizích občanů při vyřizování žádostí o důchod.
Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že z data převzetí napadeného
rozhodnutí žalobcem (7. 6. 2006) a data doručení žaloby Krajskému soudu v Praze
(25. 10. 2006), je zcela nepochybné, že se jedná o žalobu podanou opožděně a navrhla
proto soudu odmítnutí žaloby podle ust. §46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“)
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 12. 2006, č. j. 42 Cad 258/2006 – 14,
žalobu odmítl, a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění usnesení konstatoval, že podle ustanovení §72 odst. 1) zák. č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), lze žalobu podat do dvou měsíců poté,
kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným
zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Lhůta je zachována,
byla - li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směruje.
Podle ust. 46 odst. 1 písm. b) soud usnesením odmítne návrh, jestliže byl podán předčasně
nebo opožděně. Krajský soud dospěl k závěru, že jestliže napadené rozhodnutí žalované bylo
žalobci doručeno dne 7. 6. 2006 jak vyplývá z fotokopie dodejky, kterou žalovaná předložila
soudu, pak lhůta pro podání žaloby uplynula dnem 7. 8. 2006. Z podacího razítka vyplývá,
že žalobce podal žalobu až dne 25. 10. 2006 a tudíž opožděně. Po zhodnocení shora
uvedených skutečnosti krajský soud žalobu jako opožděnou odmítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze podal žalobce
(dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost doplněnou podáním ze dne 21. 2. 2007
a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s. Stěžovatel uvedl, že celou
dobu od obdržení napadeného rozhodnutí žalované a to od 7. 6. 2006 se s žalovanou snažil
komunikovat, pokoušel se tuto věc projednat s jejími odpovědnými pracovníky, avšak nikdo
s ním nechtěl komunikovat. Krajský soud v průběhu řízení nezjistil skutečný skutkový stav
věci. Dne 29. 6. 2006 stěžovatel žalovanou požádal o úplný výpis k otázce stanovení výše
důchodu. Touto žádostí stěžovatel pozastavil dvouměsíční lhůtu pro podání žaloby. Žalovaná
na tuto žádost odpověděla až 1. 9. 2006. Dne 18. 8. 2006 žalovaná vydala opravné usnesení
na základě auditu provedeného zástupkyní ochránce veřejných práv JUDr. Š. Stěžovatel má
za to, že žalovaná vydáním opravného usnesení ze dne 18. 8. 2006 a odpovědí stěžovateli dne
1. 9. 2006 stanovila dobu pro začátek dvouměsíční lhůty k podání žaloby a že v žádném
případě nepromeškal lhůtu pro její podání. Domnívá se, že napadené rozhodnutí žalované
bylo vydáno v rozporu se zásadou rovností vlastních i cizích občanů při vyřizování žádostí o
důchod a jeho výše neodpovídá skutečné výši, kterou stěžovatel řádně odpracoval. S ohledem
na své osobní a majetkové poměry požádal o ustanovení zástupce pro řízení o kasační
stížnosti. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2006, sp. zn. 42 Cad 258/2006 –
14, a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 15. 1. 2007, č. j. 42 Cad 258/2006 - 27, Krajský soud v Praze
stěžovateli přiznal osvobození od soudních poplatků, ustanovil stěžovateli k ochraně
jeho zájmů JUDr. Branislava Renkera, advokáta, a vyzval ustanoveného zástupce k doplnění
kasační stížnosti, spočívajícím v uvedení důvodů podle ust. §103 odst. 1 s. ř. s. a jejich
konkretizaci ve vztahu k napadenému rozhodnutí.
V doplňku kasační stížnosti zástupce stěžovatele uvedl, že důvodem jejího podání
jsou zákonné důvody specifikované v ust. §103 odst. 1, písm. e) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Z textu kasační stížnosti a jejího doplňku vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s.
Popsané důvody kasační stížnosti nasvědčují závěru, že je dán toliko důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., jak správně vystihl zástupce stěžovatele
v doplňku kasační stížnosti. Tento důvod je totiž ve vztahu k důvodům podle písm. a) až d)
téhož ustanovení důvodem speciálním. Je-li dán důvod podle písm. e), vylučuje to důvody
podle písm. a), c) a d), neboť nezákonným je rozhodnutí o odmítnutí návrhu (žaloby)
nebo o zastavení řízení v každém případě i tehdy, byla-li v něm soudem nesprávně posouzena
právní otázka ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s, bylo-li řízení u krajského soudu
zmatečné ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. nebo je-li rozhodnutí krajského soudu
nepřezkoumatelné ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
V dané věci krajský soud žalobu věcně neprojednával, ale usnesením ji odmítl,
podle ust. §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. jelikož došel k závěru, že byla podána opožděně.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že napadené rozhodnutí žalované
ze dne 31. 5. 2006 bylo doručeno stěžovateli dne 7. 6. 2006. Stěžovatel přípisem ze dne
29. 6. 2006, doručeným žalované dne 4. 7. 2006, se na žalovanou obrátil se žádostí o zaslání
podrobného výpočtu jeho starobního důchodu, který mu byl přiznán rozhodnutím žalované
ze dne 31. 5. 2006. Přípisem ze dne 3. 7. 2006 stěžovatel požádal o „zpětvzetí žádosti
o předčasný starobní důchod“.
Na shora uvedené přípisy stěžovatele ze dne 29. 6. 2006 a 3. 7. 2006 žalovaná
reagovala přípisem ze dne 1. 9. 2006, č. j. X, ve kterém uvedla, že za situace, kdy se
stěžovatel proti rozhodnutí o přiznání důchodu ze dne 31. 5. 2007 neodvolal, (poučení o
možnosti soudního přezkumu v něm bylo uvedeno), zůstává toto rozhodnutí nadále
v platnosti. Zdůraznila, že pro výpočet starobního důchodu byla mu započtena veškerá doba
pojištění, kterou potvrdil ukrajinský nositel pojištění, celkem 32 roků, 5 měsíců a 3 dny, dále
doba evidence u úřadu práce od 15. 8. 2001 do 31. 10. 2001 a od 20. 12. 2001 do 11. 5. 2005
(kráceno na 3 roky) a doba samostatné výdělečné činnosti od 1. 11. 2001 do 19. 12. 2001,
celkem tedy 35 roků a 169 dnů. Dále byl zohledněn vyměřovací základ samostatné výdělečné
činnosti stěžovatele a vzhledem k tomu, že v rozhodném období, tj. od rok 1986 do roku 2004
pracoval až do roku 1998 na Ukrajině, byly dle smlouvy mezi ČR a Ukrajinou č. 29/2003 dny
stěžovatelova pojištění na Ukrajině započteny do osobního vyměřovacího základů jako doby
vyloučené. Dále žalovaná uvedla, že důchod se skládá ze dvou složek, základní výměry
a procentní výměry. V případě stěžovatele „výpočtový základ činí 83 Kč, za 35 roků 52,50 %
činí procentní výměra 44 Kč a po snížení za 718 dnů, chybějících do dosažení důchodového
věku, o 7,2 % by činila 39 Kč/měs. Výše procentní výměry po snížení však nesmí být nižší,
než je částka uvedená v §33 z. č. 155/1995 Sb. - 770 Kč/měs”. Z tohoto důvodu byla
procentní výměra stanovena v minimální výši 770 Kč a výše základní výměry činila k
12. 5. 2005 1400 Kč/měs., celkem 2170 Kč. Na závěr žalovaná konstatovala, že výpočet výše
předčasného starobního důchodu stěžovatele byl proveden správně, dle platných právních
předpisů a nelze na něm nic měnit. K žádosti stěžovatele ze dne 3. 7. 2006, kdy požádal
o „zpětvzetí žádosti o předčasný starobní důchod“, se stěžovatelka nevyjádřila.
Podle ust. §89 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, požádá-li oprávněný před uplynutím lhůty k podání žaloby o sdělení podkladů
pro výpočet důchodu, počíná běžet nová lhůta k podání žaloby ode dne, kdy mu byly podklady
doručeny.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu stěžovatelův přípis ze dne 29. 6. 2007,
kterým se na žalovanou obrátil se žádostí o zaslání podrobného výpisu k výpočtu
jeho starobního důchodu, je třeba pokládat za žádost o sdělení podkladů pro výpočet důchodu
ve smyslu citovaného zákonného ustanovení, jak na to upozornil stěžovatel v žalobě,
kde uvedl, že „požádal o podrobný výpis k rozhodnutí žalované, na kterou od žalované
neobdržel žádnou odpověď ”. I když stěžovatel svůj požadavek neformuloval zcela přesně,
tj. slovy ustanovení §89 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., je Nejvyšší správní soud přesvědčen,
že si jeho žádost nelze vyložit jinak, než jako žádost o sdělení podkladů pro výpočet důchodu.
Určitou nepřesnost je v tomto směru třeba stěžovateli tolerovat nejen vzhledem k absenci
právnického vzdělání, ale též k určité jazykové bariéře, která je nepochybně vyvolána tím,
že až do roku 2005 byl občanem Ukrajiny a na území tohoto státu žil a pracoval do roku 1999.
Stěžovatel tak splnil podle názoru Nejvyššího správního soudu požadavek uvedený
v citovaném zákonném ustanovení, neboť žádost o sdělení podkladů pro výpočet důchodu
podal nepochybně před uplynutím lhůty k podání žaloby, která, jak již konstatoval Krajský
soud v Praze, skončila dnem 7. 8. 2006.
Podle výše citovaného zákonného ustanovení počíná běžet nová lhůta k podání žaloby
ode dne, kdy byly stěžovateli žádané podklady doručeny. Z obsahu správního spisu vyplývá,
že na stěžovatelovu žádost reagovala žalovaná přípisem ze dne 1. 9. 2006, výše již uvedeného
obsahu. Nelze říci, že by v něm sdělila stěžovateli veškeré podklady, které měla k dispozici
pro výpočet jeho starobního (předčasného) důchodu, jen uvedla obecně, že se jednalo
o podklady, které potvrdil ukrajinský nositel pojištění, dále dobu evidence u úřadu práce
a dobu evidence samostatné výdělečné činnosti stěžovatele, potvrzenou příslušnou správou
sociálního zabezpečení. Nepochybně však tímto přípisem reagovala žalovaná na stěžovatelův
požadavek, z čehož lze uzavřít, že od data doručení této odpovědi počala běžet nová lhůta
k podání žaloby. Ve správním spise sice chybí doklad o doručení přípisu ze dne 1. 9. 2006
stěžovateli, avšak lze bez nutnosti jakéhokoliv dalšího doplnění konstatovat, že i kdyby
zmíněný přípis ze dne 1. 9. 2006 byl stěžovateli doručen bezprostředně následujícího dne
(stěžovatel jeho doručení nepopírá), tj. dne 2. 9. 2006, dvouměsíční lhůta k podání žaloby
by skončila ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s. dne 2. 11. 2006. Pokud stěžovatel podal
žalobu u Krajského soudu v Praze již 25. 10. 2006, byla lhůta pro její podání zachována
a žalobu proto nelze označit za opožděnou.
Námitku stěžovatele, že žalovaná svou odpovědí ze dne 1. 9. 2006 stanovila novou
lhůtu pro začátek dvouměsíční lhůty k podání žaloby a že stěžovatel tudíž tuto lhůtu
nepromeškal, shledal Nejvyšší správní soud důvodnou, a proto mu nezbylo, než napadené
usnesení Krajského soudu v Praze zrušit (§110 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátit k dalšímu
řízení. Jelikož Nejvyšší správní soud shledal rozhodnutí krajského soudu z uvedeného důvodu
nezákonným, nezabýval se za této situace již dalšími námitkami stěžovatele.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude,
aby řádně posoudil stěžovatelem napadené rozhodnutí žalované, vypořádal se s veškerými
žalobními body a své závěry vyčerpávajícím způsobem odůvodnil.
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Odměna zástupci stěžovatele JUDr. Branislavu Renkerovi, advokátovi,
který byl stěžovateli ustanoven usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2007,
č. j. 42 Cad 258/2006 - 27, byla stanovena za dva úkony právní služby, tj. první porada
s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení (do tohoto úkonu právní služby zdejší soud
zahrnul rovněž studium spisu ze dne 31. 1. 2007) a písemné podání soudu ve věci samé
(doplnění kasační stížnosti ze dne 21. 2. 2007) podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Za výše uvedené
úkony tak náleží zástupci stěžovatele odměna ve výši 2 x 500 Kč podle §9 odst. 2
advokátního tarifu a dále režijní paušál ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu. V podání ze dne 10. 5. 2007 zástupce stěžovatele uvedl, že není plátcem daně z přidané
hodnoty, ustanovenému zástupci se tedy přiznává odměna v celkové výši 1600 Kč. Uvedená
částka bude zástupci stěžovatele vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu
Nejvyššího správního soudu.
K podání ustanoveného advokáta ze dne 10. 5. 2007, v němž advokát
vypočetl svou odměnu za zastupování na 3200 Kč, Nejvyšší správní soud uvádí,
že již ve svém rozsudku ze dne 13. 12. 2006, č. j. 1 Azs 47/2006 – 84, konstatoval, že studium
spisu není samostatným úkonem, za nějž náleží odměna, s výjimkou uvedenou v §11 odst. 1
písm. f) advokátního tarifu.). V projednávaném případě byl studiem spisu, které advokát
provedl u krajského soudu dne 31. 1. 2007, a první poradou s klientem dne 13. 2. 2007,
naplněn úkon převzetí zastoupení ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu
(takovým úkonem není pouhé převzetí obálky s usnesením ustanovujícím advokáta zástupcem
nemajetného účastníka). Úkon podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu [obdobně i úkon
podle písm. a) téhož odstavce] v sobě totiž zásadně zahrnuje určitý provázaný soubor dílčích
činností advokáta při převzetí případu a přípravě zastoupení, zejména pak takové činnosti
jako úvodní pohovor se zastoupeným a seznámení se s případem, čítaje v to i studium
relevantních podkladů, včetně těch, které jsou obsaženy v soudním spise. Jeho základní
určující charakteristikou je účel (příprava zastoupení) a to, že se děje v úvodní fázi
poskytování právní služby. Studium spisu na soudě a první právní poradu s klientem
(stěžovatelem) je tak v posuzovaném případě nutno považovat za součást přípravy zastoupení
ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu