ECLI:CZ:NSS:2007:4.ADS.48.2007
sp. zn. 4 Ads 48/2007 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: P. R.,
zast. Mgr. Evou Macourkovou, advokátkou, se sídlem Beroun, Kostelní 7, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o plný invalidní
důchod, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2.
2007, č. j. 42 Cad 249/2006 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 14. 8. 2006, č. X, zamítla žalovaná Česká správa sociálního
zabezpečení žádost žalobkyně o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §
38 zákona č. 155/1995 Sb. v platném znění. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že podle
posudku Okresní správy sociálního zabezpečení v Berouně ze dne 31. 7. 2006 není žalobkyně
plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její
schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 10 %.
V podané žalobě žalobkyně namítala, že posudek Okresní správy sociálního
zabezpečení v Berouně nesprávně hodnotí míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti. Poukazovala na to, že její onemocnění, diagnostikované jako tendovaginitis
stenosans postihuje obě ruce a způsobuje, že není schopna téměř žádné fyzické práce.
Je vyučena jako lisařka a tuto práci vykonávala jen krátce. Po mateřské dovolené pracovala
jako prodavačka a poté jako uklízečka. V době zaměstnání v tiskárně se u ní projevilo
onemocnění nejprve levé ruky. V březnu roku 2003 se podrobila operaci této ruky. Po zánětu
šlach na této ruce následovala druhá operace, která se však, podle závěru lékaře v Praze 5
Motol, nepodařila. Stejné problémy se u pravé ruky projevily v r. 2004. Operace této ruky,
ani reoperace levé ruky nebyla doporučena. Žalobkyně dále uvedla, že onemocnění
se u ní projevuje tak, že nemůže vykonávat žádnou fyzickou práci, a to ani práci
v domácnosti. Nemůže zvedat těžší předměty, nemůže vytírat, ždímat, loupat brambory
a ovoce, žehlit. Je odkázána na pomoc svých příbuzných i staršího čtrnáctiletého syna.
Pokud se pokusí takové práce udělat, obě ruce jí otečou a bolí. U Úřadu práce v Berouně
absolvovala kurs práce na počítači, i tato práce jí však dělala problémy. Vyslovila
přesvědčení, že uvedené onemocnění, které postihlo obě její ruce, snižuje schopnost
soustavné výdělečné činnosti minimálně o 66 %. Z vyjádření lékařů je zřejmé, že se jedná
o stav chronický, který není ovlivnitelný ani medikamentózně, ani operačně. Vyslovila názor,
že posudek, vyžádaný žalovanou, nevzal v úvahu skutečný stav jejího onemocnění
a jeho následky na pracovní schopnost. Navrhovala, aby byl vyžádán znalecký posudek
z oboru zdravotnictví. Žádala, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno s tím, že jí náleží
od podání žádosti alespoň částečný invalidní důchod.
Krajský soud v Praze po provedeném jednání rozsudkem ze dne 28. 2. 2007,
č. j. 42 Cad 249/2006 – 22, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu posudkové dokumentace
a z posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, pracoviště v Praze,
ze dne 29. 11. 2006. Z uvedeného posudku zjistil, že k datu vydání napadeného
rozhodnutí činil pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle přílohy č. 2
k vyhl. č. 284/1995 Sb., kapitoly XV., oddílu H, položky 22 písm. b), 10 %. Posudková
komise zohlednila dělnickou profesi žalobkyně, a proto podle §6 odst. 4 citované vyhlášky
zvýšila hodnocení o 10 %, takže celková míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti činila 20 %. Soud poté dospěl k závěru, že žalobkyně ke dni vydání napadeného
rozhodnutí nebyla plně invalidní podle §39, ani částečně invalidní podle §44
zák. č. 155/1995 Sb. K návrhu žalobkyně na doplnění důkazního řízení znaleckým posudkem,
soud konstatoval, že za situace, kdy Posudková komise MPSV ČR posoudila pokles
schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobkyně (i po zvýšení) ve výši 20 %,
nikoliv nejméně o 66 %, považoval provedení dalšího důkazu znaleckým posudkem soudním
znalcem z oboru ortopedie za nadbytečný. Soud uzavřel, že žaloba není důvodná,
a proto ji podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala včas kasační stížnost žalobkyně
(dále též jen stěžovatelka), a to z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Namítala, že v řízení před krajským soudem nebyl objektivně zjištěn skutkový stav.
Připustila, že soud vycházel z posudku posudkové komise ze dne 29. 11. 2006,
avšak se závěrem tohoto posudku stěžovatelka nesouhlasila a navrhla, aby byl vyžádán
znalecký posudek soudního znalce z oboru ortopedie i neurologie. Tento znalecký posudek
by měl zejména posoudit, jaký byl skutečný zdravotní stav stěžovatelky ke dni rozhodnutí
žalované o její žádosti o invalidní důchod. Dále by měl posoudit i to, zda se u stěžovatelky
nejedná o chronické onemocnění.
Stěžovatelka dále uvedla, že trpí onemocněním obou rukou, které se u ní projevilo
už v r. 2000 u levé, nedominantní ruky. V průběhu let 2003 až 2006 se však stejné
onemocnění projevilo i u pravé ruky. Již ke dni posuzování její žádosti o invalidní důchod
byl její zdravotní stav takový, že nebyla schopna prakticky žádné fyzické práce.
Nebyla už tedy schopna vykonávat práci lisařky, pro niž je vyučena, ale ani jinou fyzickou
práci. Nebyla schopna ani výkonu běžných domácích prací, přitom stále pečuje o 2 nezletilé
děti. Tyto závažné problémy se stupňovaly tak, že byla v r. 2006 doporučena k operativnímu
řešení. Stav, který vedl k operaci, však již existoval i před podáním její žádosti o invalidní
důchod. Stěžovatelka vyslovila názor, že se u ní jedná o stav chronický,
neboť ani po prodělané operaci, se její stav nezlepšil. Naopak, přes prováděnou rehabilitaci
stále pociťuje bolesti. Ruce otékají po každé činnosti a bolí tak, že v noci nemůže spát.
Na hřbetě levé ruky se jí objevila bulka a stejná i v dlani pravé ruky. Začíná mít problémy
i se čtvrtým a pátým prstem pravé ruky. Vyslovila přesvědčení, že její zdravotní stav snížil
schopnost soustavné výdělečné činnosti minimálně o 33 %. Navrhovala, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení ve svém přípise ze dne 30. 4. 2007
uvedla, že nevyužívá možnosti se vyjádřit ke kasační stížnosti stěžovatelky ve smyslu §108
s. ř. s. Poukázala na to, že se jedná o přezkoumání rozhodnutí o nároku na dávku
důchodového pojištění podmíněné existencí dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu,
jehož posouzení však žalované nepřísluší.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených
v ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti.
Byť stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně označila jako její důvod ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., je z jejího obsahu zřejmé, že kasační stížnost podává i z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť namítá nesprávné posouzení zdravotního
stavu Posudkovou komisí MPSV ČR a žádá, aby byl vypracován znalecký posudek z oboru
ortopedie za účelem objektivního zjištění jejího zdravotního stavu.
Podle §103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené b) vady řízení,
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost,
d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku krajského soudu
neshledal.
Předmětem přezkumného soudního řízení v posuzované věci bylo rozhodnutí žalované
ze dne 14. 8. 2006, jímž byla zamítnuta žádost o plný invalidní důchod pro nesplnění
podmínek ust. §38 zák. č. 155/1995 Sb. v platném znění, s odůvodněním, že stěžovatelka
není plně invalidní, neboť pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti činil pouze 10 %.
Jedním z předpokladů pro vznik nároku na plný invalidní důchod je existence plné invalidity
pojištěnce ve smyslu §39 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb. Bylo tedy třeba zjistit, zda stěžovatelka
ke dni 14. 8. 2006 splňovala podmínky plné invalidity ve smyslu tohoto ustanovení,
tj. zda pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti u ní činil nejméně 66 %,
nebo zda u ní šlo o schopnost pro zdravotní postižení vykonávat soustavnou výdělečnou
činnost za zcela mimořádných podmínek. Je tedy třeba uvést, že v daném případě se jedná
o důchod podmíněný dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a rozhodnutí soudu závisí
především na jeho odborném lékařském posouzení. V přezkumném soudním řízení ve věcech
důchodového pojištění posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů podle §4 odst. 2
zák. č. 582/1991 Sb. v platném znění Ministerstvo práce a sociálních věcí,
které za tímto účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Posudkové komise MPSV
jsou oprávněny nejen k celkovému přezkoumání zdravotního stavu a dochované pracovní
schopnosti občanů, ale též k posouzení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti,
i k zaujetí posudkových závěrů o plné či částečné invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku.
Posudkové řízení je tedy specifická forma správní činnosti, spočívající v posouzení
zdravotního stavu občana a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast sociálního
zabezpečení a důchodového pojištění. Jde tedy o postup posudkového orgánu, jehož hlavním
obsahem je posudková činnost, která předpokládá vedle odborných lékařských znalostí
i znalosti z oboru posudkového lékařství. Nicméně i tyto posudky hodnotí soud
jako každý jiný důkaz podle zásad upravených u ust. §77 odst. 2 s. ř. s.,
avšak takový posudek, který splňuje požadavek úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti
a který se vypořádává se všemi rozhodujícími skutečnostmi, bývá zpravidla rozhodujícím
pro posouzení správnosti a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Posudkový závěr by měl
být náležitě zdůvodněn, aby byl přesvědčivý i pro soud, který nemá a ani nemůže mít odborné
lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity plné či částečné závisí především.
V posuzované věci sdílí Nejvyšš í správní soud závěr krajského soudu o tom,
že posudek Posudkové komise MPSV ČR v Praze je přesvědčivým podkladem pro závěr
o tom, že stěžovatelka ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí nebyla shledána plně
invalidní (avšak ani částečně invalidní). Posud ková komise jednala v řádném složení,
za přítomnosti odborného lékaře ortopeda, jehož specializace odpovídala charakteru
rozhodujícího zdravotního postižení stěžovatelky v dlouhodobě nepříznivém zdravotním
stavu. Posudek byl vypracován na podkladě lékařských nálezů odborných lékařských
pracovišť, kde se stěžovatelka léčí. Posudková komise vycházela z odborného ortopedického
nálezu MUDr. P. ze dne 30. 3. 2006 a 8. 6. 2006, z revmatologického vyšetření MUDr. R. ze
dne 20. 2. 2006, z chirurgických nálezů MUDr. R. ze dne 22. a 24. 11. 2006. Dále bylo k
dispozici vyšetření praktického lékaře MUDr. S. ze dne 19. 7. 2006 a stěžovatelka byla
vyšetřena při jednání komise dne 29. 11. 2006 MUDr. Petrem Z.. Posudková komise rovněž
vycházela i z posudkové dokumentace Okresní správy sociálního zabezpečení v Berouně.
Posudkové závěry učiněné posudkovou komisí tedy vycházejí z řady odborných lékařských
nálezů, s nimiž nejsou v rozporu. Ostatně stěžovatelka ani takový rozpor nenamítala, tvrdila
však, že v řízení před krajským soudem nebyl objektivně zjištěn skutkový stav, a navrhovala,
aby byl vyžádán znalecký posudek.
Nejvyšší správní soud k tomuto požadavku na přibrání znalce z oboru ortopedie
a neurologie uvádí, že neshledal (stejně jako krajský soud) potřebu dalšího dokazování.
K tomu dodává, že jistě by nemohl takový důkaz odepřít, ovšem pouze za situace,
že by posudek posudkové komise byl neúplný, nepřesvědčivý a neobjektivní (viz nález
Ústavního soudu II. ÚS 92/95, z něhož vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem lze stěží
odepřít, se zřetelem k zásadě zjištění skutkového stavu věci a pro odstranění
jakýchkoliv pochybností).
K takové situaci však v posuzované věci podle názoru Nejvyššího správního soudu
nedošlo, neboť stěžovatelka žádným konkrétním způsobem posudek Posudkové komise
MPSV ČR, z něhož vycházel krajský soud, nezpochybnila. U jednání krajského soudu tvrdila,
že v době vydání napadeného rozhodnutí trpěla bolestmi ruky, což vedlo k následné operaci.
V tomto směru se Posudková komise v posudku rovněž vyjádřila, když konstatovala,
že t. č. se jedná o akutní stav po včasném operačním zákroku s tím ovšem, že operační zákrok
byl úspěšně proveden až 3 měsíce po době rozhodné pro posouzení.
K výše uvedenému a dále k námitkám stěžovatelky, v nichž poukazuje
na svůj nepříznivý zdravotní stav po operaci ruky, Nejvyšší správní soud uvádí, že je nutno
poukázat na zásadu zakotvenou v ust. §75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož při přezkoumání
rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu. V dané věci to tedy znamená, že bylo třeba přezkoumat rozsah a intenzitu
stěžovatelčina zdravotního postižení ke dni 14. 8. 2006, čemuž krajský soud zcela dostál.
Za této situace pak dále nutno dovodit, že ke změnám zdravotního stavu, které nastaly
po tomto dni, tedy po dni 14. 8. 2006, již nebylo možné přihlédnout. Se zřetelem k tomu,
že stěžovatelka svůj aktuální zdravotní stav považuje za velmi nepříznivý a dovolává se toho,
že k jeho zlepšení nedošlo, nezbývá než poukázat na to, že domnívá-li se stěžovatelka,
že ve zdravotním stavu došlo po 14. 8. 2006 k výraznému zhoršení, má možnost se domáhat
dávky plného invalidního důchodu, případně částečného invalidního důchodu, novou žádostí
u příslušné Okresní správy sociálního zabezpečení (§81 a následující zák. č. 582/1991 Sb.).
Nejvyšší správní soud pak nemá pochybnosti ani o správnosti stanovení míry poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Posudková komise postupovala při jejím určení
podle přílohy č. 2 k. vyhl. č. 284/1995 Sb., kapitoly XV. oddílu H (postižení končetin),
položky 22b, a stanovila pokles schopnosti 10 % v této položce uvedenými. Skutečnost,
že stěžovatelka vykonávala dosud dělnické profese, zohlednila postupem podle §6 odst. 4.
vyhl. č. 284/1995 Sb., kdy zvýšila pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti
o dalších (maximálně možných) 10 %, na celkových 20 %. Ostatně stěžovatelka
v tomto směru ničeho nenamítala.
Se zřetelem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka nebyla s kasační
stížností úspěšná a žalovanému správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění právo
na náhradu nákladů řízení nevzniklo (§60 odst. 1. 2 a §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu