ECLI:CZ:NSS:2007:4.ADS.64.2007
sp. zn. 4 Ads 64/2007 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: J. M.,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o
kasační stížnosti žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4.
2006, č. j. 42 Cad 59/2006 – 8,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2006,
č. j. 42 Cad 59/2006 - 8 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Přípisem ze dne 30. 3. 2006, který byl Krajskému soudu v Ústí nad Labem doručen
dne 4. 4. 2006, postoupila žalovaná soudu podání žalobce, které bylo podle názoru žalované
žalobou směřující proti jejímu rozhodnutí ze dne 8. 2. 2006, č. X. Žalobce své podání
adresoval žalované, které bylo doručeno dne 23. 3. 2006, a žalobce je nadepsal jako odvolání
proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Teplicích. Dále uvedl, že v roce
1999 prodělal těžký úraz levé ruky a měl by mít alespoň částečný invalidní důchod; podle
lékařského posudku ovšem jeho pracovní schopnost poklesla jen o 5 %. Žalobce žádá o revizi
rozhodnutí o svého zdravotním stavu.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve věci nařídil přípravu jednání na den 24. 4. 2006,
aniž předvolal žalobce a žalovanou. Vyhlásil usnesení: „Podání pana J. M. z 20. 3. 2006, ve
věci č. j. X, které bylo adresováno, dne 23. 3. 2006 doručeno České správě sociálního
zabezpečení v Praze a jí postoupeno soudu, kterému došlo dne 4. 4. 2006, se odmítá. Nikomu
se nepřiznává náhrada procesních nákladů.“
V písemném vyhotovení usnesení ze dne 24. 4. 2006, č. j. 42 Cad 59/2006 - 8, Krajský
soud v Ústí nad Labem rozhodl tak, že „Podání ČSSZ č. j. X, z 30. 3. 2006 Dal (sic!), které
bylo doručeno soudu dne 4. 4. 2006, se odmítá. Nikomu se nepřiznává náhrada procesních
nákladů.“ V odůvodnění rozhodnutí soud konstatoval, že úkon žalobce nelze ex officio bez
dalšího považovat za žalobu, když ani jednu ze zákonných náležitostí žaloby nevykazuje.
Podle krajského soudu musí podání předložená soudu nebo správnímu orgánu, proti jehož
rozhodnutí směřují, ve zřetelné a nepochybné podobě obsahovat projev vůle stěžovatele
obrátit se na soud, což podání žalobce neobsahuje. Krajský soud podotkl, že není vázán právní
kvalifikací, kterou správní orgán učiní ohledně obdržené korespondence, a to ad absurdum i
faktury za elektřinu. Soud poukázal na skutečnost, že v řadě případů nebylo úmyslem
podatelů dosáhnout soudního přezkoumání rozhodnutí žalované, a zdůraznil dispoziční
oprávnění každé způsobilé osoby svobodně činit jakékoliv procesní úkony podle vlastního
uvážení, ať už jsou v souladu se zákonem či nikoliv. Krajskému soudu nezbylo než
konstatovat, že iniciační podání žalované je zatíženo neodstranitelným nedostatkem
podmínky přezkumného řízení, kterým je neexistence žaloby, proto soud žalobu podle §46
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), odmítl.
Krajský soud uzavřel, že nemůže žalobce poučit či navést k podání žaloby, neboť by narušil
procesní rovnost účastníků eventuálního soudního řízení.
Proti tomuto usnesení podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost,
v níž uvádí, že nesdílí názor krajského soudu, a že postupovala při postoupení žalobcova
podání správně. Pokud podání formálně neodpovídá žalobě ve smyslu procesního předpisu,
je na soudu, aby podatele vyzval k odstranění příslušných vad. Stěžovatelka navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalobce se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Přestože se stěžovatelka dovolává stížnostního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s., z obsahu kasační stížnosti plyne, že důvod jejího podání je třeba spatřovat
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
V souzené věci bylo předmětem úvah posouzení podání žalobce doručeného
stěžovatelce dne 23. 3. 2006. Žalobce toto podání mimo jiné nadepsal: „odvolání
proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Teplicích“. Stěžovatelka uvedené
podání posoudila jako žalobu proti svému rozhodnutí ze dne 8. 2. 2006, č. X.
Podle §108 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení,
ve znění pozdějších předpisů, platí, že pokud tento zákon nestanoví jinak, platí pro řízení
ve věcech nemocenského pojištění a důchodového pojištění a pro řízení ve věcech pojistného
na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti správní řád s tím,
že ustanovení o jiných úkonech správních orgánů se při postupu organizace nebo malé
organizace použijí přiměřeně a jen tam, kde to povaha věci připouští. Podle §37 odst. 1 věta
druhá zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, se podání posuzuje podle svého skutečného
obsahu a bez ohledu na to, jak je označeno. Obdobně podle §41 odst. 2 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se zřetelem k ustanovení
§64 s. ř. s. se každý úkon posuzuje podle obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
V daném případě posoudila stěžovatelka podání žalobce podle obsahu jako žalobu
proti výše uvedenému rozhodnutí a v souladu s §3 odst. 1 a §32 s. ř. s. je postoupila
příslušnému krajskému soudu.
Vzhledem k tomu, že účastník může podat žalobu jak u soudu, tak u správního orgánu,
který napadené rozhodnutí vydal, není místo podání pro posouzení jeho obsahu určující.
Podání nemusí obsahovat výslovně vyjádření, že se podatel chce obrátit na soud, rozhodující
je obsah podání z hlediska ustanovení §37 odst. 3 a §71 odst. 1 s. ř. s.
Krajský soud podsouvá stěžovatelce pochybnosti o povaze podání,
které ovšem stěžovatelka, narozdíl od soudu, zjevně neměla. Jak již bylo výše uvedeno,
stěžovatelka posoudila podání v rámci své pravomoci podle obsahu jako žalobu,
kterou postoupila soudu. Stěžovatelka tak učinila v zájmu ochrany práv žalobce ve snaze
zachovat mu možnost domoci se přezkumu rozhodnutí, které žalobce svým podáním
zpochybnil. Stěžovatelka správně vycházela ze zákonného vymezení svých kompetencí,
které jí neumožňují měnit již pravomocné rozhodnutí. Za této procesní situace a vzhledem
k tomu, že jediným opravným prostředkem proti rozhodnutí stěžovatelky je žaloba
ve správním soudnictví, bylo pro žalobce nejpříznivějším řešením postoupit její podání
krajskému soudu, což stěžovatelka učinila.
Řízení ve věcech důchodového pojištění je jednoinstanční a doručením rozhodnutí
je pravomocně skončeno. Pokud tedy žalobce projevil vůli podat proti rozhodnutí
stěžovatelky opravný prostředek, v němž formálně nesprávně uvedl, že podává odvolání,
a zároveň požádal o revizi rozhodnutí o svém zdravotním stavu, je podle názoru Nejvyššího
správního soudu takováto formulace dostačující pro úvahu o možném úmyslu žalobce podat
správní žalobu. Jestliže stěžovatelka uvedeným způsobem uvažovala a v souladu
s tím následně postupovala, nelze jí z hlediska zákona ničeho vytknout.
Krajský soud vyslovil závěr, že žalobce nevyjádřil svou vůli obrátit se na soud,
a proto jeho podání nelze považovat za žalobu a neexistence žaloby představuje
neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Tento závěr však nelze považovat za správný.
Krajský soud, jak sám správně podotkl, není sice vázán názorem učiněným správním
orgánem o obsahu podání, má-li však za to, že z podání nelze jednoznačně dospět k závěru
o úmyslu podat žalobu, má možnost zapsat věc do rejstříku nejasných podání a činit
dále úkony podle §37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění vad takového podání. Krajský soud
však v daném případě takovým způsobem nepostupoval.
Nejvyšší správní soud k tomu dále připomíná, že ačkoliv je správní orgán,
který napadené rozhodnutí vydal (zde stěžovatelka), podacím místem pro uplatnění žaloby
s účinky zachování lhůty, je třeba poukázat na to, že je zároveň účastníkem řízení o žalobě,
a nelze tedy po něm požadovat, aby sám odstraňoval nedostatky žaloby, k čemuž ostatně není
ani oprávněn. Jediným orgánem oprávněným a povolaným k odstraňování pochybností o vůli
žalobce iniciovat soudní řízení je proto krajský soud, který měl žalobce usnesením vyzvat
k odstranění vad žaloby, tyto vady náležitě popsat a stanovit žalobci lhůtu k jejich odstranění,
a to s poučením o možnosti odmítnutí žaloby, nebudou-li vady ve lhůtě odstraněny. Krajský
soud rovněž mohl namísto přípravy jednání nařídit ve věci jednání, při kterém by mohl
za součinnosti žalobce odstranit pochybnosti, které o obsahu podání měl, a odstranit případně
i další nedostatky jeho podání.
Nejvyšší správní soud dále upozorňuje na to, že výrok usnesení vyhlášeného
při přípravě jednání dne 24. 4. 2006 není zcela v souladu s výrokem usnesení písemně
vyhotoveného. I když by zřejmě tato vada nezakládala zmatečnost nebo nepřezkoumatelnost
napadeného usnesení ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., je třeba dbát na to, aby výrok usnesení
vyhlášený a výrok uvedený v písemném vyhotovení byl naprosto shodný.
Nejvyšší správní soud doplňuje, že v případě, kdy žalobce podle §72 odst. 1 věta
druhá s. ř. s. podá žalobu u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí tato směřuje, je správní
orgán povinen žalobu neprodleně předat soudu. Řízení ve správním soudnictví je i v takovém
případě zahájeno na základě samotného podání žalobce a nikoli přípisem správního orgánu,
jímž toto podání soudu postupuje. Z uvedeného vyplývá, že přezkumné soudní řízení
nelze zahájit ani na návrh, ani z podnětu správního orgánu. V případě podání správního
orgánu tak soud nemá o čem rozhodovat. Nejvyšší správní soud k tomu pro úplnost podotýká,
že pokud by podání orgánu veřejné správy bylo způsobilé zahájit soudní řízení, jak dovodil
krajský soud, byl by tento orgán v postavení žalobce, a nabízela by se tudíž otázka,
kdo je v takovém řízení žalovaným. V dané věci krajský soud stěžovatelce podsunul
nikde nedeklarovaný úmysl zahájit svým vlastním podáním přezkumné soudní řízení,
čímž nejenže pochybil, ale zároveň popřel výše vyložené základní zásady procesu
ve správním soudnictví.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, postoupí-li správní orgán
soudu podání, které podle obsahu považuje za žalobu proti svému rozhodnutí, a soud dospěje
k závěru, že úmysl podatele není jednoznačně zřejmý, nemůže z tohoto důvodu zastavit řízení
podle §104 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. a vrátit věc správnímu orgánu k dalšímu
řízení. Pochybnosti o obsahu podání je třeba odstranit postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s.
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2005, č. j. 3 Ads 28/2004 - 20,
publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 655/2005,
www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatelka svým přípisem v souladu s příslušnými
ustanoveními zákona postoupila krajskému soudu podání žalobce, které považovala
za žalobu. Krajský soud se měl tedy následně zabývat obsahem tohoto podání a odstraňovat
jeho případné vady, a nikoliv odmítnout přípis stěžovatelky, jímž tato pouze realizovala
své zákonné povinnosti.
Nejvyšší správní soud se zřetelem k výše uvedenému dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, neboť napadené usnesení je nezákonné, a proto Nejvyšší správní soud
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2006, č. j. 42 Cad 59/2006 - 8,
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení krajský soud – vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku – postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s. odstraní vady podání
za účelem zjištění, zda se žalobce hodlal domáhat přezkoumání rozhodnutí stěžovatelky
u soudu ve správním soudnictví. Podle výsledku svých zjištění pak soud zvolí další procesní
postup.
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu