ECLI:CZ:NSS:2007:4.ADS.68.2007
sp. zn. 4 Ads 68/2007 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: K. K., proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační
stížnosti žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 12. 2005,
č. j. 42 Cad 253/2005 - 6,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 12. 2005,
č. j. 42 Cad 253/2005 - 6, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Přípisem ze dne 8. 12. 2005, který byl Krajskému soudu v Ústí nad Labem doručen
dne 12. 12. 2005, postoupila žalovaná soudu podání žalobce, které bylo podle jejího názoru
žalobou směřující proti jejímu rozhodnutí ze dne 21. 10. 2005, č. X. Žalobce své podání,
označené jako Žádost o přezkoumání rozhodnutí ze dne 21. 10. 2005, zn. X, adresoval
žalované, jíž bylo doručeno dne 16. 11. 2005, a uvedl v něm, že nemůže souhlasit s tvrzením,
že jeho pracovní schopnost poklesla pouze o 40 %. Při přiznání částečné invalidity žalovaná
rozhodnutím ze dne 3. 2. 2000, č. X/sul, konstatovala, že pracovní schopnost žalobce poklesla
o 50%. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za chybné, neboť jeho zdravotní stav se od té
doby zhoršil, ne zlepšil.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve věci nařídil přípravu jednání na den 30. 12. 2005,
aniž předvolal žalobce a žalovanou. Vyhlásil usnesení: „Podání ČSSZ č. j. X, z 8. 12. 2005,
které bylo dne 12. 12. 2005 doručeno soudu, se odmítá. Nikomu se nepřiznává náhrada
procesních nákladů.“
V písemném vyhotovení usnesení ze dne 30. 12. 2005, č. j. 42 Cad 253/2005 - 6,
Krajský soud v Ústí nad Labem konstatoval, že žalobce ve svém podání ani náznakem
neuvedl, že má v úmyslu obrátit se na soud a absolvovat přezkumné soudní řízení.
Podle krajského soudu musí podání předložená soudu nebo správnímu orgánu,
proti jehož rozhodnutí směřují, ve zřetelné a nepochybné podobě obsahovat projev vůle
pisatele obrátit se na soud a podstoupit řízení před ním, což podání žalobce, směřující
výslovně jen vůči žalované, neobsahuje. Soud je oprávněn odstraňovat nedostatky žalobních
podání, není však oprávněn vlastní úvahou nahrazovat chybějící projev vůle. Žalovaná
podle krajského soudu mohla žádost žalobce ignorovat a pouze opravit jeho rodné číslo
ve své evidenci, nebo mohla se žalobcem dále komunikovat, zjistit, o co mu jde, a případně
mu poradit. Žalovaná se však uchýlila k jednodušší, avšak bezdůvodné transformaci
onoho výslovně odlišného úkonu ve fiktivní soudní žalobu. Krajský soud podotkl, že není
vázán právní kvalifikací, kterou správní orgán učinil ohledně obdržené korespondence,
a to ad absurdum i faktury za elektřinu. Soud poukázal na skutečnost, že v řadě případů
nebylo úmyslem podatelů soudní přezkoumání rozhodnutí žalované, a zdůraznil dispoziční
oprávnění každé způsobilé osoby svobodně činit jakékoliv procesní úkony podle vlastního
uvážení, ať už jsou v souladu se zákonem či nikoliv. Žalobce učinil podání označené
jako žádost o přezkoumání a jeho úkon nelze bez dalšího považovat za něco jiného,
zejména ne za soudní žalobu, když není splněna žádná z náležitostí žaloby. Krajský soud
konstatoval, že iniciační podání žalované je zatíženo neodstranitelným nedostatkem
podmínky přezkumného řízení, kterým je neexistence žaloby, proto soud podání žalované
podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odmítl. Krajský soud uzavřel, že nemůže žalobce poučit či navést
k podání žaloby, neboť by narušil procesní rovnost účastníků eventuálního soudního řízení.
Proti tomuto usnesení podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost,
v níž uvedla, že pokud soud nepovažoval postoupené podání za žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu, pak měl odmítnout podání žalobce, nikoliv podání stěžovatelky, které není
návrhem ve smyslu §32 s. ř. s. Stěžovatelka konstatovala, že podání žalobce obdržela
ve lhůtě pro podání žaloby proti svému rozhodnutí ze dne 21. 10. 2005, které obsahuje
poučení o nepřípustnosti opravných prostředků ve správním řízení a o možnosti podat žalobu
s tím, že lhůta je zachována, je-li žaloba podána u stěžovatelky. Žalobce své podání nazval
„Žádost o přezkoumání rozhodnutí ze dne 21. 10. 2005, č. X, kterým byla zamítnuta má
žádost o přiznání plného invalidního důchodu“, stěžovatelka proto neměla pochybnosti o tom,
že žalobce v souladu s poučením požadoval přezkoumání rozhodnutí soudem, když jinou
možnost právní předpisy nepřipouštějí a není v kompetenci stěžovatelky vyhovět námitkám
žalobce, které směřují do posouzení zdravotního stavu. Stěžovatelka odmítla zjištění soudu,
že podání žalobce postrádá zákonné náležitosti žaloby, a namítla, že další korespondencí by
mohla způsobit uplynutí lhůty k podání žaloby. Žalobce zjevně nesouhlasí s posouzením
svého zdravotního stavu, který lze přezkoumat pouze v rámci soudního řízení, proto
stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudu, že uskutečnění soudního přezkumu by žalobci bylo
spíše ke škodě. Stěžovatelka uzavřela, že i s neumělým a ne zcela jasným podáním účastníků
řízení je povinna naložit tak, aby jim neznemožnila domoci se práva. Stěžovatelka navrhla,
aby Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalobce se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že důvod jejího podání spatřuje stěžovatelka
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
V projednávané věci bylo předmětem úvah posouzení podání žalobce doručeného
stěžovatelce dne 16. 11. 2005. Žalobce v tomto podání, které označil jako „Žádost
o přezkoumání rozhodnutí ze dne 21. 10. 2005, zn. X, kterým byla zamítnuta má žádost o
přiznání plného invalidního důchodu“, mimo jiné uvedl, že nesouhlasí s tvrzeními
obsaženými v posudku a rozhodnutí považuje za chybné, neboť jeho stav se od té doby
zhoršil, ne zlepšil.
Stěžovatelka uvedené podání posoudila jako žalobu proti svému rozhodnutí ze dne
21. 10. 2005, č. X, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o přiznání plného invalidního důchodu,
a postoupila je krajskému soudu.
Podle §108 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení,
ve znění pozdějších předpisů, platí, že pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se v řízení
o důchodovém pojištění obecné předpisy o správním řízení. Podle §19 odst. 2 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, se podání
posuzuje podle jeho obsahu. Obdobně podle §41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se zřetelem k ustanovení §64 s. ř. s. se každý úkon
posuzuje podle obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
V daném případě posoudila stěžovatelka podání žalobce ze dne 11. 11. 2005
podle obsahu jako žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí a v souladu s §3 odst. 1 a §32
s. ř. s. je postoupila příslušnému krajskému soudu.
Vzhledem k tomu, že účastník může podat žalobu jak u soudu, tak u správního orgánu,
který napadené rozhodnutí vydal, není místo podání pro posouzení jeho obsahu určující.
Podání nemusí obsahovat výslovně vyjádření, že se podatel chce obrátit na soud, rozhodující
je obsah podání z hlediska ustanovení §37 odst. 3 a §71 odst. 1 s. ř. s.
Krajský soud podsouvá stěžovatelce pochybnosti o povaze podání,
které ovšem stěžovatelka, narozdíl od soudu, zjevně neměla. Jak již bylo výše uvedeno,
stěžovatelka posoudila podání v rámci své pravomoci podle obsahu jako žalobu,
kterou postoupila soudu. Stěžovatelka tak učinila v zájmu ochrany práv žalobce ve snaze
zachovat mu možnost domoci se přezkumu rozhodnutí, které žalobce svým podáním
zpochybnil. Stěžovatelka správně vycházela ze zákonného vymezení svých kompetencí,
které jí neumožňují měnit již pravomocné rozhodnutí.
Za této procesní situace a vzhledem k tomu, že jediným opravným prostředkem
proti rozhodnutí stěžovatelky je žaloba ve správním soudnictví, bylo pro žalobce
nejpříznivějším řešením postoupit jeho podání krajskému soudu, což stěžovatelka učinila.
Řízení (správní) ve věcech důchodového pojištění je jednoinstanční a doručením
rozhodnutí je pravomocně skončeno. Pokud tedy žalobce projevil vůli podat proti rozhodnutí
stěžovatelky opravný prostředek, jenž označil jako žádost o přezkoumání rozhodnutí,
je podle názoru Nejvyššího správního soudu takováto formulace dostačující pro úvahu
o možném úmyslu žalobce podat správní žalobu. Jestliže stěžovatelka uvedeným způsobem
uvažovala a v souladu s tím následně postupovala, nelze ji z hlediska zákona ničeho vyčíst.
Krajský soud vyslovil závěr, že žalobce nevyjádřil svou vůli obrátit se na soud,
a proto jeho podání nelze považovat za žalobu a neexistence žaloby představuje
neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Tento závěr Nejvyšší správní soud nepovažuje
za správný.
Krajský soud, jak sám správně podotkl, není sice vázán názorem učiněným správním
orgánem o obsahu podání, má-li však za to, že z podání nelze jednoznačně dospět k závěru
o úmyslu podat žalobu, má možnost zapsat věc do rejstříku nejasných podání a činit
dále úkony podle §37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění vad takového podání. Krajský soud
však v daném případě předepsaným způsobem nepostupoval.
Nejvyšší správní soud k tomu dále připomíná, že ačkoliv je správní orgán,
který napadené rozhodnutí vydal (zde stěžovatelka), podacím místem pro uplatnění žaloby
za účelem zachování lhůty, je třeba poukázat na to, že je zároveň účastníkem řízení o žalobě,
a nelze tedy po něm požadovat, aby sám odstraňoval nedostatky žaloby, k čemuž ostatně není
ani oprávněn. Jediným orgánem oprávněným a povolaným k odstraňování pochybností o vůli
žalobce iniciovat soudní řízení je proto krajský soud, který měl žalobce usnesením vyzvat
k odstranění vad žaloby, tyto vady náležitě popsat a stanovit žalobci lhůtu k jejich odstranění,
a to s poučením o možnosti odmítnutí žaloby, nebudou-li vady ve lhůtě odstraněny. Krajský
soud rovněž mohl namísto přípravy jednání nařídit ve věci jednání, při kterém by mohl
za součinnosti žalobce odstranit pochybnosti, které o obsahu podání měl, a odstranit případně
i další nedostatky jeho podání. Tímto postupem by krajský soud současně zachoval žalobci
možnost vyjádřit, že jeho úmyslem nebylo vyvolat soudní přezkum správního rozhodnutí.
Takový závěr však soud nemůže bez dalšího předjímat, neboť tím žalobci zcela nepřípustně
odnímá právo disponovat řízením, které svým podáním vyvolal.
Nejvyšší správní soud doplňuje, že v případě, kdy žalobce podle §72 odst. 1 druhá
věta s. ř. s. podá žalobu u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí tato směřuje, je správní
orgán povinen žalobu neprodleně předat soudu. Řízení ve správním soudnictví je i v takovém
případě zahájeno na základě samotného podání žalobce a nikoli přípisem správního orgánu,
jímž toto podání soudu postupuje. Z uvedeného vyplývá, že přezkumné soudní řízení nelze
zahájit ani na návrh, ani z podnětu správního orgánu. V případě podání správního orgánu
tak soud nemá, o čem rozhodovat. Nejvyšší správní soud k tomu pro úplnost podotýká,
že pokud by podání orgánu veřejné správy bylo způsobilé zahájit soudní řízení, jak dovodil
krajský soud, byl by tento orgán v postavení žalobce, a nabízela by se tudíž otázka,
kdo je v takovém řízení žalovaným. V dané věci krajský soud stěžovatelce podsunul nikde
nedeklarovaný úmysl zahájit svým vlastním podáním přezkumné soudní řízení,
čímž nejenže pochybil, ale zároveň popřel výše vyložené základní zásady procesu
ve správním soudnictví.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, postoupí-li správní orgán
soudu podání, které podle obsahu považuje za žalobu proti svému rozhodnutí, a soud dospěje
k závěru, že úmysl podatele není jednoznačně zřejmý, nemůže z tohoto důvodu zastavit řízení
podle §104 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. a vrátit věc správnímu orgánu k dalšímu
řízení. Pochybnosti o obsahu podání je třeba odstranit postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s.
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2005, č. j. 3 Ads 28/2004 - 20,
publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 655/2005,
www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatelka svým podáním ze dne 8. 12. 2005
v souladu s příslušnými ustanoveními zákona postoupila krajskému soudu podání žalobce,
které považovala za žalobu. Krajský soud se tedy následně měl zabývat obsahem
tohoto podání a odstraňovat jeho případné vady, a nikoliv odmítnout přípis stěžovatelky,
jímž tato pouze realizovala své zákonné povinnosti.
Nejvyšší správní soud se zřetelem k výše uvedenému dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, neboť napadené usnesení je nezákonné, a proto Nejvyšší správní soud
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 12. 2005, č. j. 42 Cad 253/2005 - 6,
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení krajský soud - vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku - postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s. odstraní vady podání
za účelem zjištění, zda se žalobce hodlal domáhat přezkoumání rozhodnutí stěžovatelky
u soudu ve správním soudnictví. Podle výsledku svých zjištění pak soud v souladu s §110
odst. 3 s. ř. s. zvolí další procesní postup.
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2007
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu