ECLI:CZ:NSS:2007:4.ADS.77.2006
sp. zn. 4 Ads 77/2006 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jana Dvořáka v právní věci žalobkyně: Z.
O., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o
kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2006,
č. j. 41 Cad 194/2005 – 12,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2006, č. j. 41 Cad 194/2005 – 12,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 7. 11. 2005, č. X, žalovaná zamítla žádost žalobkyně o „o
obnovu vdovského důchodu“ pro nesplnění podmínek §50 odst. 2 písm. c) zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů.
Toto rozhodnutí žalobkyně napadla žalobou, v níž uvedla, že vdovský důchod pobírala
po dobu jednoho roku od úmrtí manžela, tj. do 3. 6. 1998. Poté se velmi zhoršil zdravotní stav
manželových rodičů a byla nucena o ně celodenně pečovat. Tchýně byla částečně bezmocná
a byla starší 80 let. Neměli sice společné trvalé bydliště, neboť manželovi rodiče měli pouze
jeden pokoj a malou kuchyňku, denně k nim však dojížděla a pečovala o ně. Další výplata
vdovského důchodu jí byla zamítnuta s odůvodněním, že nežila s tchýní ve společné
domácnosti. Zákon však jako kritérium existence společné domácnosti nestanoví společný
trvalý pobyt. Žalobkyně trvá na tom, že s manželovými rodiči sdílela společnou domácnost.
Ve vyjádření k žalobě žalovaná pouze zrekapitulovala předchozí procesní vývoj
a konstatovala, že postupovala v souladu s právními předpisy.
Krajský soud v Brně rozhodnutí žalované rozsudkem napadeným kasační stížností
zrušil s tím, že institut domácnosti je třeba vykládat podle §115 občanského zákoníku
a že podmínka společné domácnosti byla splněna, neboť žalobkyně se svou tchýní trvale žila
a společně hospodařily a do svého bytu chodila pouze přespávat.
Tento rozsudek napadla žalovaná (dále též „stěžovatelka“) kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
a namítá, že stěžovatelka s tchýní nemohla sdílet společnou domácnost, protože měla
svou vlastní domácnost v bytě, v němž s ní žili dcera s vnučkou a syn.
Žalobkyně – ač řádně vyzvána – se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Podle §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti;
to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené
rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí
správního orgánu nicotné. Nejvyšší správní soud – poté, co se seznámil s obsahem správního
spisu – dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné [§76 odst. 1
písm. a) s. ř. s.]; krajský soud k této skutečnosti nepřihlédl a rozhodnutí žalované zrušil
z jiného důvodu. Tím zatížil řízení před soudem vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Podle §50 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném
v době rozhodování správního orgánu, vdovský důchod náleží po dobu jednoho roku od smrti
manžela. Podle §50 odst. 2 písm. c) citovaného zákona po uplynutí doby uvedené v odstavci 1
má vdova nárok na vdovský důchod, jestliže pečuje o převážně nebo úplně bezmocného
svého rodiče nebo rodiče zemřelého manžela, který s ní žije v domácnosti,
nebo o takového rodiče, který je částečně bezmocný a starší 80 let. Podle odst. 4 nárok
na vdovský důchod vznikne znovu, jestliže se splní některá z podmínek uvedených v odstavci 2
do pěti roků po zániku dřívějšího nároku na vdovský důchod.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil obsah rozhodnutí žalované.
Jeho výrok zní: Česká správa sociálního zabezpečení Vám zamítá obnovu vdovského důchodu
pro nesplnění podmínek ustanovení §50 odst. 2 písm. c) z. č. 155/95 Sb. v platném znění.
Odůvodnění:
rozhodnutí obsahuje jedinou větu, která zní: Na obnovu vdovského důchodu
Vám nevznikl nárok, protože jste s rodiči manžela nežila ve společné domácnosti.
Takto formulované správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Citované ustanovení §50 odst. 2 písm. c) a odst. 4 zákona o důchodovém pojištění stanoví
kritéria pro opětovný vznik nároku na vdovský důchod (péče o převážně nebo úplně
bezmocného svého rodiče nebo rodiče zemřelého manžela, popř. o rodiče, který je částečně
bezmocný a starší 80 let, existence domácnosti, splnění podmínky nároku podle odst. 2
do pěti roků po zániku dřívějšího nároku na vdovský důchod). Z těchto kritérií se správní
orgán ve svém rozhodnutí zabýval pouze existencí domácnosti, a to jen tak, že se omezil
na konstatování, že žalobkyně nežila s rodiči manžela ve společné domácnosti. Nejvyšší
správní soud konstatuje, že stanoví-li právní přepis pro vznik nároku kumulativní splnění více
podmínek, postačuje za situace, kdy není splněna některá z nich, pokud správní orgán
své zamítavé rozhodnutí opře toliko o nesplnění jen jediné konkrétní podmínky a vyhověním
ostatním podmínkám se ve svém rozhodnutí již zabývat nemusí. To však správní orgán
nezbavuje povinnosti ohledně konkrétní rozhodující podmínky (v souzené věci
se pravděpodobně jedná o skutečnost, že žalobkyně netvořila se svou tchýní domácnost) uvést
zejména, jak ke svému závěru správní orgán dospěl, jakými úvahami byl veden, které důkazy
provedl, jakým způsobem je hodnotil a co z nich vyvozuje. V této souvislosti lze odkázat
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003 – 51,
(publ. pod č. 638/2005 Sb. NSS.), v němž byl zaujat názor, že „rozhodnutí správního orgánu
musí obstát samo o sobě. Pokud v jeho odůvodnění nejsou uvedeny důkazy,
na jejichž podkladě správní orgán dovozuje svoje závěry, pak nutno dospět k závěru,
že nejsou splněny podmínky ustanovení §47 odst. 3 správního řádu, a rozhodnutí
je třeba považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů … Ustanovení §47 odst. 3
správního řádu totiž zcela jednoznačně stanoví, že v odůvodnění rozhodnutí správní orgán
uvede, které skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí, jakými úvahami byl veden
při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodl.
Neobsahuje-li napadené rozhodnutí stěžovatele odkaz na jediný důkaz ve věci provedený,
nelze dospět k jinému závěru než k tomu, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů.“
Jako obiter dictum Nejvyšší správní soud uvádí, že termín „domácnost“ užitý
v ustanovení §50 odst. 2 písm. c) zákona o důchodovém pojištění je třeba podle zásady
jednotnosti právního řádu interpretovat shodně jako je tomu u ustanovení §115 občanského
zákoníku (toto ustanovení zní: „Domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí
a společně uhrazují náklady na své potřeby.“), resp. není žádný věcný důvod, proč by se měl
tento termín vykládat odlišně. K tomu zdejší soud připomíná, jak pojem „domácnost“ vnímají
civilní soudy. Z jejich judikatury (stanovisko Nejvyššího soudu ČSR Cpj 163/81, Rc 34/82)
předně plyne, že fyzické osoby nemohou žít ve více než jedné domácnosti a že žije-li fyzická
osoba v jedné domácnosti, brání její trvání vzniku jiné domácnosti. Soužití se považuje
právem za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést
takové společenství trvale, nikoliv jen na přechodnou dobu. Společné uhrazování nákladů
na životní potřeby lze charakterizovat jako hospodářské soužití, při němž osoby společně
hospodaří se svými příjmy, nejsou v něm přesně oddělovány finanční prostředky a nerozlišuje
se, kterých věcí v domácnosti smějí tyto osoby užívat. Doktrína pak „domácnost“ chápe
jako „společenství fyzických osob (právnické osoby jsou z pojmu domácnost vyloučeny),
které musí splňovat dva znaky: a) faktické trvalé soužití dvou nebo více fyzických osob
a současně b) spotřební charakter takového společenství. Jím je stav, kdy každá z osob trvale
spolu žijících přispívá podle svých možností na úhradu společných potřeb. Společnými
potřebami rozumíme potřeby vymezené rámcem domácnosti, tedy rámcem obvyklých potřeb,
společných osobám tvořícím toto společenství. Nejčastěji půjde o úhradu základních životních
potřeb (strava, bydlení atd.), navíc sem však mohou patřit i zbytné potřeby, které účastníci
společenství spojili ke společné úhradě. Pojem domácnost je tedy definován prostřednictvím
společenství fyzických osob, existence společného bydlení, ačkoli se předpokládá,
není nezbytným pojmovým znakem domácnosti.“ (Fiala, J., Hurdík, J., Korecká, V.: Občanský
zákoník - komentář. Část I. Hlava IX. Vymezení některých pojmů. Domácnost. §115. ASPI).
Bude-li tedy žalovaná v dalším řízení zkoumat existenci domácnosti mezi žalobkyní
a její tchýní, bude se muset při dokazování a zejména pak v odůvodnění svého rozhodnutí,
pokud shledá, že uvedené osoby domácnost netvořily, vypořádat, jak konkrétní situace
žalobkyně koresponduje uvedeným pojmovým znakům domácnosti.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že rozhodnutí žalované je na samé hranici
srozumitelnosti (nesrozumitelnost rozhodnutí obecně je také důvodem nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí). Žalovaná ve výroku rozhodnutí uvedla, že „zamítá obnovu vdovského důchodu“
a podobně i v odůvodnění rozhodnutí uvedla, že „na obnovu vdovského důchodu … nevznikl
nárok“. Institut „obnovy vdovského důchodu“ však právní úprava vůbec nezná. Ustanovení
§50 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění hovoří o opětovném vzniku nároku na vdovský
důchod („nárok na vdovský důchod vznikne znovu…“), v krajním případě
by se snad ještě dalo „srozumitelně“ hovořit o „obnově nároku na vdovský důchod“,
nicméně ze sémantického hlediska není obsah pojmu „obnova vdovského důchodu“,
který žalovaná užívá ve svém rozhodnutí, v kontextu právní úpravy příliš zřejmý.
Krajský soud v Brně pochybil, pokud rozhodnutí žalované pro nepřezkoumatelnost
z úřední povinnosti nezrušil a místo toho její rozhodnutí „přezkoumal“, přestože schopné
přezkumu není. Již v rozsudku č. j. 2 Ads 33/2003 – 78, (publ. pod č. 523/2005 Sb. NSS)
Nejvyšší správní soud konstatoval, že nepřihlédne-li krajský soud k nepřezkoumatelnosti
správního rozhodnutí, založí svým postupem i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
svého a z toho důvodu takové rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud ex officio
zruší. V souzené věci krajský soud nevzal nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
vůbec na zřetel. Místo toho učinil vlastní úsudek o soužití žalobkyně a její tchýně
v domácnosti, opačný závěru žalované, aniž by se ovšem stejně jako žalovaná vypořádal
s tím, jak konkrétní situace žalobkyně koresponduje pojmovým znakům domácnosti
uvedeným výše, resp. jak ke svému závěru o existenci domácnosti dospěl.
Nejvyšší správní soud proto rozhodnutí Krajského soudu v Brně podle §110 odst. 1
s. ř. s. za použití §109 odst. 3 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V něm krajský soud rozhodne vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.), tedy zruší rozhodnutí žalované
pro nepřezkoumatelnost tkvící v nedostatku důvodů jejího rozhodnutí.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Námitkami uplatněnými v kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud nezabýval,
neboť – jak již vícekrát uvedl (kupř. rozsudek č. j. 1 Afs 135/2004 - 73,
publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS) – z podstaty nepřezkoumatelnosti rozhodnutí plyne,
že usuzovat na důvodnost či nedůvodnost námitek lze jen ve vztahu k rozhodnutí,
které je přezkumu schopné a tedy není zatíženo vadou, která je činí nepřezkoumatelným.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu