ECLI:CZ:NSS:2007:4.ADS.83.2006
sp. zn. 4 Ads 83/2006 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: V.
S., zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2006, č. j.
18 Cad 57/2005 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „žalované“) ze dne
25. 1. 2005, č. X, byla zamítnuta žádost žalobkyně o doplacení příplatku k důchodu jejího
manžela za dobu jeho věznění od 5. 10. 1947 do 19. 6. 1948 s odůvodněním, že o příplatku k
důchodu manžela žalobkyně v rozsahu jím za jeho života uplatněných nároků bylo
pravomocně rozhodnuto již v roce 1991 a tento příplatek mu byl přiznán. Žádné další řízení
za jeho život v této věci zahájeno nebylo, přičemž po jeho smrti již toto řízení zahájit nelze,
neboť příplatek k důchodu se stává jeho součástí, takže nárok na jeho doplatek je nutno
posuzovat stejným způsobem jako nárok na doplatek důchodu. Žalovaná poukazovala v
odůvodnění na ust. §63 zák. č. 155/1995 Sb. v platném znění, které umožňuje přechod
nároku na osoby zde vyjmenované tehdy, jestliže za života oprávněné osoby bylo řízení
zahájeno, avšak neskončeno, anebo bylo sice ukončeno, avšak oprávněné osobě nebyly
vyplaceny všechny splátky, které jí v souladu s výsledky ukončeného řízení náležely.
V případě zemřelého manžela žalobkyně však žádné řízení do dne smrti neprobíhalo,
přičemž na základě žádosti stěžovatelky takové řízení již zahájit nelze.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včas žalobu, v níž uvedla, že její manžel
odepřel dne 3. 10. 1947 u Vojenského útvaru ve Znojmě výkon vojenské služby,
neboť to bylo v rozporu s jeho náboženským přesvědčením (manžel žalobkyně byl
příslušníkem církve svědků Jehovových). Rozsudkem Vojenského soudu I. stolice ze dne
15. 12. 1947, sp. zn. Vtr 758/47 – II, byl za toto jednání uznán vinným zločinem porušení
subordinace podle §§145, 146c a 149 vojenského trestního zákona z roku 1855 a byl
odsouzen k trestu žaláře v trvání 1 roku, zostřeného jednou měsíčně postem a tvrdým ložem
v den postu a samovazbou po celý šestý a poslední měsíc trestu. Rozhodnutím Nejvyššího
vojenského soudu v Praze ze dne 9. 6. 1948, sp. zn. P 4/48, byl trest zmírněn na žalář
9 měsíců, zostřený samovazbou ve čtvrtém a osmém měsíci trestu, jakož i měsíčně jednou
postem a tvrdým ložem v den postu. Manžel žalobkyně byl ve vazbě od 5. 10. 1947
do 15. 12. 1947, ve výkonu trestu od 16. 12. 1947 do 19. 6. 1948, kdy byl propuštěn
na základě amnestie prezidenta republiky. Žalobkyně poukázala především na usnesení
Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 1 Nt 801/2003, jímž byla ve shora
uvedené věci povolena obnova řízení a byla zrušena odsuzující rozhodnutí. Dále poukázala
na usnesení téhož soudu ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. 2 T 571/2003, jímž bylo podle §188 odst. 1
písm. c) trestního řádu z důvodu uvedených v §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, trestní
stíhání jejího manžela zastaveno a zároveň byla podle §33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb.,
v platném znění, vyhlášena jeho účast na soudní rehabilitaci. V důsledku toho žalobkyně
požadovala příplatek k důchodu podle §25 odst. 7 zák. č. 119/1990 Sb. v platném znění,
který náležel jejímu manželovi za dobu věznění od 5. 10. 1947 do 19. 6. 1948. Podle názoru
žalobkyně se na její případ nevztahuje ust. §63 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb. o důchodovém
pojištění, neboť toto ustanovení se vztahuje na případy, kdy oprávněný zemřel po uplatnění
nároku na dávku důchodového pojištění (pak vstupují do dalšího řízení o dávce a nabývají
nároku na částky splatné do dne smrti oprávněného postupně osoby zde vyjmenované,
na prvním místě manželka, za podmínek zde uvedených), avšak v daném případě oprávněný
zemřel před uplatněním nároku na dávku. Manžel stěžovatelky A. S. měl právo na výplatu
příplatku ke starobnímu důchodu od 1. 7. 1990 do své smrti dne 23. 2. 1996, avšak tento
příplatek za uvedenou dobu věznění mu vyplácen nebyl. Přitom podle §26 zákona o soudní
rehabilitaci právo žádat o příplatek přechází na dědice poškozeného, pokud jsou jimi
vyjmenovaní příbuzní, mimo jiné manželka poškozeného. Žalobkyně vyslovila přesvědčení,
že žalovaná aplikovala na její případ ustanovení, které se na ni nevztahuje a opomněla uplatnit
ta, která jsou pro danou situaci přiléhavá. Odepření dědického nároku označila za postup v
rozporu s ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kde se uvádí „dědění
se zaručuje“. Navrhovala, aby napadené rozhodnutí žalované bylo zrušeno a žalovaná uznána
povinnou zaplatit žalobkyně náhradu nákladů řízení.
Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě uvedla, že poškozenému,
pokud je poživatelem důchodu, zákon č. 119/1990 Sb. v ustanovení §25 odst. 7 dává možnost
zvolit se poskytování příplatku místo nároků vyplývajících z předchozích ustanovení
téhož zákona. Z dikce ustanovení je zřejmé, že příplatek k důchodu lze poskytovat výhradně
k důchodu a nikoliv samostatně. Stane-li se poškozený poživatelem důchodu až po účinnosti
citovaného zákona, poskytuje se příplatek k důchodu od data jeho přiznání. Uplatnění nároku
na úpravu důchodu, stejně jako uplatnění nároku na důchod, je osobním právem
každého občana, které zaniká jeho smrtí. Žalovaná poukázala na ustanovení §81
zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, a v souladu
s ním setrvala na svém názoru, že zahájit řízení o přiznání dávky důchodového pojištění,
jakož i o její úpravu, lze toliko na základě písemné žádosti oprávněného. Neuplatní-li
oprávněný svůj nárok, nemůže po jeho smrti tento nárok uplatnit nikdo jiný.
Tak je tomu i v případě příplatku k důchodu podle zák. č. 119/1990 Sb.,
neboť ani ten není samostatnou dávkou; po zániku nároku na důchod příplatek nelze přiznat
a dodatečně jej vyplatit dědicům. Z dikce ust. §25 odst. 7, 8 a 9 vyplývá, že může být přiznán
pouze k vyplácenému důchodu. Nárok na starobní důchod manžela žalobkyně, pana A. S.,
který mu byl přiznán od 5. 3. 1985, zanikl z důvodu jeho úmrtí dne 23. 2. 1996, a to od 8. 3.
1996. Proto již nelze provést zpětně jeho úpravu, respektive přiznání příplatku podle ust. §25
odst. 8 uvedeného zákona.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem žalobu zamítl, když se ztotožnil
s názorem žalované, že zákonná úprava neumožňuje zahájit řízení o úpravu dávky
důchodového pojištění po smrti poživatele důchodu na žádost jeho dědiců. Poukázal
na ust. §63 odst. 1 zák. o důchodovém pojištění, podle něhož, zemřel-li oprávněný
po uplatnění nároku na dávku důchodového pojištění, vstupují do dalšího řízení o dávce
a nabývají nároku na částky splatné do dne smrti oprávněného stupně manželka (manžel), děti
a rodiče, jestliže žili s oprávněným v době jeho smrti v domácnosti, přičemž z dikce
tohoto ustanovení dovodil, že vyjmenované osoby mohou vstoupit do řízení za situace,
pokud oprávněný nárok na dávku důchodového pojištění (a tedy i její úpravu) za svého života
uplatnil. Pokud tak neučinil, nelze těmto osobám nárok přiznat. Aplikace ust. §26
zák. č. 119/1990 Sb. by v daném případě přicházela podle názoru soudu v úvahu pouze tehdy,
kdyby zemřelý manžel žalobkyně podal ještě za svého života žádost o příplatek
ke svému starobnímu důchodu podle výše uvedených ustanovení. To však manžel žalobkyně
za dobu věznění od 5. 10. 1947 do 19. 6. 1948 neučinil, jak jednoznačně vyplývá
z jím podané žádosti o úpravu důchodu ze dne 7. 2. 1991. Soud nepřisvědčil ani žalobní
námitce žalobkyně ohledně tvrzeného porušení článku 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod s tím, že k takovému porušení by mohlo dojít toliko za situace, kdy by dědický
nárok byl uplatňován v souladu s příslušnými právními předpisy, což se však v daném
případě nestalo.
Kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá rozsudek krajského
soudu pro nesprávné právní posouzení věci; dovolává se tedy důvodu kasační stížnosti
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka pokládá za podstatné, že její manžel o příplatek k důchodu
podle zákona č. 119/1990 Sb. požádal. Pokud jde o specifikaci jednotlivých období,
za něž o příplatek žádal, pak stěžovatelka poznamenává, že byl za minulého režimu
nezákonně vězněn celkem 4x, přičemž v roce 1991, kdy nárok uplatnil, mohl žádost
specifikovat jen pro ta období, u nichž se mohl prokázat rehabilitačním rozhodnutím.
Pro období, které je předmětem sporu, byl však manžel stěžovatelky rehabilitován až v roce
2004, kdy již nežil. Nelze tudíž popřít, že manžel stěžovatelky projevil vůli pobírat příplatek
k důchodu podle zák. č. 119/1990 Sb. Jestliže mu byl v roce 1991 přiznán v určitém rozsahu,
zatímco nyní se ukázalo, že měl být přiznán v rozsahu větším, je to důvod k rozhodnutí
o změně dávky. Přitom s ohledem na ust. §25 odst. 4 zák. č. 119/1990 Sb., v platném znění,
nelze uvažovat o tom, že by nárok byl promlčen. Nárok stěžovatelky v tomto ohledu
podporuje i ustanovení §26 zák. č. 119/1990 Sb., neboť to z nároku pro dědice vylučuje
výslovně jen ty položky, které „podle občanského zákoníku zanikají smrtí poškozeného“.
V daném případě však nárok není uplatňován podle občanského zákoníku, ale podle §25
odst. 7 zák. č. 119/1990 Sb. v platném znění. Stěžovatelka odkázala na svá předchozí písemná
vyjádření, zejména obdobnost jejího případu s právní věcí poškozeného L. K. a v této
souvislosti na právní názor Ústavního soudu ČR v nálezu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS
565/03. Navrhovala, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v
Ostravě a věc vrátil přímo žalované k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na obsah svého vyjádření v žalobě
s tím, že souhlasí s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě a proto další vyjádření
již nepodává.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek, vázán rozsahem a důvody
kasační stížnosti podle ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a neshledal kasační stížnost důvodnou.
Uplatněný důvod kasační stížnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. může být namítán,
pokud soud posoudí určitou právní otázku nesprávně. Takovou nesprávností může být
aplikace právní normy, která na správně zjištěný skutkový stav nedopadá, a nebo aplikace
normy sice správné, jejíž výklad ale nemůže Nejvyšší správní soud z hledisek nároků
na výklad právních norem jím zastávaných, přijmout.
Pro posouzení uplatněné kasační námitky je třeba z obsahu soudního a správního spisu
konstatovat tyto podstatné skutkové okolnosti, které nejsou ovšem mezi účastníky sporné.
Z dávkového spisu zemřelého manžela stěžovatelky A. S. skutečnost, že starobní důchod mu
byl přiznán od 5. 3. 1985. Dne 7. 2. 1991 podal žádost o úpravu důchodu podle zákona o
soudní rehabilitaci s tím, že žádá o poskytnutí příspěvku k důchodu podle §25 odst. 7 zák. č.
119/1990 Sb., přičemž k žádosti připojil potvrzení doby vazby a doby výkonu trestu odnětí
svobody a pracovního zařazení pro účely odškodnění podle předpisů o důchodovém
zabezpečení na základě soudní rehabilitace, a to pro období od 4. 2. 1952 do května 1953,
dále od května 1955 do května 1961. Potvrzení obsahuje údaj, že od 4. 2. 1952 do května
1953 byl jmenovaný ve vazbě, od května 1955 do listopadu 1955 opět ve vazbě, a od prosince
1955 do května 1961 ve výkonu trestu odnětí svobody zařazen jako horník I. pracovní
kategorie v uranových dolech P. Ve spise je založeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 5. 12. 1990, sp. zn. 1 Rt 253/90 a sp. zn. 1 Rt 201/90, jimiž bylo doloženo, že manžel
stěžovatelky dosáhl rehabilitace uvedených nezákonných věznění podle zák. č. 119/1990 Sb.
Na základě obsahu žádosti pak žalovaná přiznala manželu stěžovatelky požadovaný příplatek
ke starobnímu důchodu. Žádost neobsahuje údaj, (či jakoukoliv další zmínku) o tom, že
příplatek je též požadován ještě za jinou dobu věznění, dosud nerehabilitovaného. Dávkový
spis stěžovatelky obsahuje dále její žádost o úpravu důchodu podle zák. č. 119/1990 Sb.,
podanou stěžovatelkou dne 5. 2. 2001 s tím, že požaduje příspěvek k důchodu podle §25
odst. 7 zák. č. 119/1990 Sb., přičemž v žádosti jsou uvedeny doby zajišťovací a vyšetřovací
vazby od 25. 6. 1948 do 17. 5. 1949 a doba výkonu trestu od 17. 5. 1949 do 25. 6. 1949. K
žádosti bylo dále připojeno usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 2
T 571/2003, jímž bylo podle §188 odst. 1 písm. c) trestního řádu z důvodů uvedených v §
172 odst. 1 písm. b) trestního řádu rozhodnuto o zastavení trestního stíhání manžela
stěžovatelky pro spáchání zločinu porušení subordinace podle §145, §146 písm. c) a §149
vojenského trestního zákona z roku 1855, kterého se měl dopustit tím, že dne 3. 10. 1947 u
Vojenského útvaru 5336 ve Znojmě odepřel přijmouti vojenskou výzbroj a vykonávati
vojenskou službu, tedy odepřel uposlechnouti důležitý služební rozkaz, neboť tento skutek
není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Současně bylo tímto usnesením
rozhodnuto o účasti manžela stěžovatelky na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zák. č.
119/1990 Sb. per analogiam. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že manžel
stěžovatelky byl rozsudkem bývalého Vojenského soudu 1. stolice v Brně ze dne 15. 12.
1947, č. j. VTr 758/47 – 19, ve spojení s rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v
Praze ze dne 9. 6. 1948, sp. zn. P 4/48, uznán vinným ze spáchání shora uvedeného zločinu a
byl mu uložen trest žalářem v trvání 9 měsíců zostřený samovazbou ve 4. a 8. měsíci trestu,
jakož i měsíčně jednou postem a tvrdým ložem v den postu. Manžel stěžovatelky tento trest
vykonal v době od 5. 10. 1947 do 19. 6. 1948. Dále bylo doloženo usnesení Okresního soudu
ve Znojmě ze dne 23. 10. 2003, č. j. 1 Nt 801/2003 – 25, jímž byla podle ust. §278 odst. 1
trestního řádu v této věci povolena obnova řízení a podle §248 odst. 1 trestního řádu byl
zrušen rozsudek Vojenského soudu l. stolice v Brně ze dne 15. 12. 1947, č. j. VTr 758/47 –
19, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladů.
Z uvedeného je patrno, že bylo dosaženo rehabilitace manžela žalobkyně i pro dobu
od 5. 10. 1947 do 19. 6. 1948 a pokud by v době dosažení rehabilitace žil, nepochybně by
mohl úspěšně uplatnit nárok na poskytnutí příplatku k důchodu podle §25 zák. č. 119/1990 Sb. Pro posuzovanou věc, jejíž předmět je dán rozhodnutím žalované a posouzením právní
otázky krajským soudem, je určující pouze to, zda stěžovatelka, jako pozůstalá po zemřelém
manželovi, může sama po jeho úmrtí uplatnit nárok poškozeného na tento příplatek
k jeho důchodu podle §25 odst. 7 zákona za dobu života manžela, kdy pobíral starobní
důchod, pokud předmětný nárok neuplatnil sám. Žalovaná v rozhodnutí napadeným žalobou
dospěla k závěru, že ust. §81 zák. č. 582/1991 Sb. neumožňuje zahájit řízení o úpravu dávky
důchodového pojištění po smrti poživatele důchodu na žádost dědiců. Krajský soud
se s tímto posouzením věci ztotožnil, když zdůraznil, že nárok na příplatek k důchodu
ve smyslu §25 odst. 7 může uplatnit pouze poškozený, neboť nejde o samostatný nárok,
ale dávku vyplacenou současně s dávkou důchodovou a dále dospěl k závěru, že dědic
poškozeného nemá právo žádat odškodnění podle §26 zák. č. 119/1990 Sb.
Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá, než se s tímto posouzením věci
rovněž ztotožnit.
Zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, obsahuje různé typy odškodnění
pro osoby, jež byly postiženy odsouzením za činy, jež posléze zákonodárce rehabilitoval.
V rámci této satisfakce bylo v §25 zakotveno i právo na odškodnění újmy,
která těmto nezákonně odsouzeným vznikla jako důsledek věznění též v oblasti důchodového
pojištění (neboť jejich nároky byly různým způsobem omezeny jak ve vztahu k dobám
pojištění, tak i započitatelných příjmů). Ustanovení §25 citovaného zákona je tedy speciální
úpravou odškodnění pro oblast důchodového pojištění, což ostatně zákonodárce předesílá
v úvodu tohoto ustanovení. Zvoleným řešením byla jednak možnost přepočtu důchodu
(jenž si nadále ponechal zcela svůj charakter a povahu dávky důchodového pojištění a sdílí
režim všech dávek důchodového pojištění bez jakýchkoliv odchylek), nebo příplatku
k důchodu (§25 odst. 7), jenž se ovšem podle předpisu důchodového pojištění (§98
zák. č. 155/1995 Sb.), stává součástí důchodu. Takovéto řešení bylo nutné již z toho důvodu,
aby v budoucnosti bylo možno zachovávat výhody spojené například s valorizací dávek
důchodového pojištění.
Není tudíž možno vztah úpravy obsažené v §25 zák. č. 119/1990 Sb. a předpisů
o důchodovém pojištění chápat jako vztah speciálního a obecného, ale na úpravy důchodu
z titulu soudní rehabilitace je nutno nahlížet jako na integrální součást dávek důchodového
pojištění. Pro důchody upravené z důvodu soudní rehabilitace tak nadále platí veškerá obecná
ustanovení, například o nároku či výplatě těchto dávek. Je proto třeba při úvahách
o projednávané věci vycházet z právní úpravy přechodu nároku dávek upravených v zákoně
o důchodovém pojištění, tedy z ust. §62 odst. 1 uvedeného zákona, podle něhož nárok
na důchod nelze postoupit a z ust. §63 odst. 2, podle něhož přiznané splatné dávky před smrtí
oprávněného, jemu nevyplacené do dne smrti, se vyplatí členům jeho rodiny podle pořadí
a za podmínek stanovených v uvedeném odstavci. Dávky důchodového pojištění představují
osobní nároky pojištěnců v oblasti veřejného práva, nepodléhající dědickému právu.
Postavení pozůstalých je v systémech sociálního pojištění řešeno dávkami pozůstalostními,
jak je tomu i v daném případě, kdy stěžovatelka je poživatelkou důchodu vdovského
po zemřelém manželovi.
Jak již bylo zdůrazněno, jde o dávku starobního důchodu zemřelého manžela
stěžovatelky, která mohla být upravena z titulu soudní rehabilitace, přičemž s jeho smrtí nárok
zanikl. Tento nárok však nemůže již nikdy obživnout, pozůstalá vdova má nárok
na svůj důchod, přičemž předpisy o rehabilitaci pak pamatovaly na úpravy
i těchto pozůstalostních dávek z důvodu, že osoba, jež zemřela, byla rehabilitována.
Viz rozhodnutí žalované ze dne 25. 1. 2005, č. X., jímž byl zvýšen vdovský důchod
stěžovatelky o příplatek k důchodu podle §25 odst. 8 zákona č. 119/1990 Sb. za dobu
manželova věznění od 25. 2. 1948 do 19. 6. 1948 a od 4. 2. 1952 do 7. 5. 1953 a jímž byla
zamítnuta její žádost o zvýšení za dobu věznění manžela od 5. 10. 1947 do 24. 2. 1948.
(Toto rozhodnutí není předmětem tohoto přezkumného řízení). Na tomto místě nutno
poznamenat, že též rozhodnutím žalované, naposledy ze dne 11. 11. 2005, č. X, bylo o její
žádosti o poskytnutí příplatku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., kterou podala
jako osoba pobírající vdovský důchod po svém manželovi, p. A. S., rozhodnuto tak, že se jí
přiznává od 6. 1. 2005 příplatek k vdovskému důchodu ve výši 2625 Kč za věznění manžela v
době od 25. 2. 1948 do 19. 6. 1948, od 25. 6. 1948 do 25. 6. 1949, od 4. 2. 1952 do 7. 5. 1953
a od 17. 5. 1955 do 17. 5. 1961; žádost o poskytnutí příplatku za dobu od 5. 10. 1947 do 24. 2.
1948 byla zamítnuta. Z uvedeného je patrno, že stěžovatelka dosáhla přiznání příplatku ke
svému vdovskému důchodu podle zmíněného nařízení i ve vztahu k období (byť nikoliv v
celém rozsahu), pro něž v právě projednávané věci požaduje doplatit příplatek k důchodu
jejího manžela.
Přesvědčení stěžovatelky, že má přímý nárok na příplatek, ač jde o součást starobního
důchodu zemřelého manžela, není správné, neboť úprava tohoto důchodu
podle zák. č. 119/1990 Sb. byla možná jedině a pouze ve vztahu k tomuto důchodu zemřelého
manžela. Pokud nárok na rehabilitaci ve vztahu ke spornému období neuplatnil, což bylo
bezpečně zjištěno, pak žalovaná neměla jinou možnost, než mu přiznat nárok na příplatek
za dobu, kterou uplatnil, přičemž správní řízení bylo ukončeno jejím přiznáním a doručením
rozhodnutí manželu stěžovatelky. Řízení o stěžovatelkou požadované dávce nebylo za života
jejího manžela zahájeno, a nikdo další nemůže ve smyslu ust. §81 zák. č. 582/1991 Sb.
po smrti oprávněné osoby tento nárok samostatně uplatnit. Na případ nelze aplikovat ust. §26
zák. č. 119/1990 Sb., jež obecně zakládá právo pozůstalých na odškodnění; manželka
zemřelého rehabilitovaného poživatele starobního důchodu za splnění podmínek stanovených
v §25 citovaného zákona má právo na úpravy svého vdovského důchodu z tohoto titulu.
Tím je vyjádřeno její právo žádat odškodnění, které je jinak obecně vyjádřeno v §26
citovaného zákona, přičemž nutno zdůraznit, že tohoto odškodnění, již stěžovatelka z větší
části dosáhla.
Nejvyšší správní soud ještě pro úplnost dodává, že ústavní záruky v oblasti
soukromoprávní, zakotvené v článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – právo
na dědění, nebyly napadeným rozhodnutím dotčeny. Ostatně obdobný právní názor zaujal
Nejvyšší správní soud i ve svém rozsudku ze dne 26. 7. 2006, č. j. 6 Ads 97/2005 – 30,
přičemž ústavní stížnost proti němu podaná byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením
ze dne 13. 3. 2007, č. j. IV. ÚS 609/06.
Pokud stěžovatelka odkazuje na obdobnost jejího případu s případem poškozeného –
rehabilitovaného L. K., pak nutno zdůraznit, že oba případy byly obdobné pouze potud, že jak
u L. K., tak u manžela stěžovatelky šlo o opakované odsouzení pro odepření výkonu vojenské
služby z náboženských důvodů, přičemž bylo dosaženo zrušení těchto odsuzujících rozsudků
podle zákona o soudní rehabilitaci, avšak v případě L. K. byl uplatňován nárok
podle zák. č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního
boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů
soustředěných do vojenských pracovních táborů, a o změně zákona č. 39/2000 Sb.,
o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád
a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, avšak v projednávané věci jde o nárok
na příplatek k důchodu podle §25 odst. 7 zák. č. 119/1990 Sb., uplatňovaný vdovou
po rehabilitovaném, aniž by nárok za jeho života na tuto dávku byl jím uplatněn a řízení
o něm za jeho života zahájeno a neskončeno.
Nejvyšší správní soud tudíž neshledal, že by se krajský soud dopustil nesprávného
posouzení řešené právní otázky, a proto kasační stížnost pro nedůvodnost zamítl (§110
odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto za použití ust. §60 odst. 1, 2 s. ř. s. ve vztahu
k §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Stěžovatelka
totiž neměla v řízení úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo a žalovaná
takové právo nemá v důsledku zákonné úpravy.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu