ECLI:CZ:NSS:2007:4.ADS.85.2007
sp. zn. 4 Ads 85/2007 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. F.,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o
kasační stížnosti žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4.
2006, č. j. 42 Cad 61/2006 – 8,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2006,
č. j. 42 Cad 61/2006 – 8, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Přípisem ze dne 4. 4. 2006, který byl Krajskému soudu v Ústí nad Labem doručen dne
6. 4. 2006, postoupila žalovaná soudu podání žalobce, které bylo podle názoru žalované
žalobou směřující proti rozhodnutí o dávce podmíněné zdravotním stavem, jmenovitě
proti rozhodnutí o odnětí částečného invalidního důchodu ze dne 14. 12. 2005, č. X. Žalobce
své podání adresoval žalované, jíž bylo doručeno dne 6. 2. 2006, a žalobce v něm uvedl, že
důchod pobíral 15 let, k žádnému zlepšení jeho zdravotního stavu nedošlo, a proto žádá o
prošetření, nové posouzení a přiznání invalidního důchodu.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve věci nařídil „přípravu jednání“ na den 24. 4. 2006,
aniž předvolal žalobce a žalovanou. Vyhlásil usnesení: „Podání ČSSZ č. j. X, ze 4. 4. 2006,
které bylo soudu doručeno dne 6. 4. 2006, se odmítá. Nikomu se nepřiznává náhrada
procesních nákladů.“
V odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí soud konstatoval, že úkon žalobce
nelze ex officio bez dalšího považovat za žalobu, když ani jednu ze zákonných náležitostí
žaloby nevykazuje. Podle krajského soudu musí podání předložená soudu nebo správnímu
orgánu, proti jehož rozhodnutí směřují, ve zřetelné a nepochybné podobě obsahovat projev
vůle stěžovatele obrátit se na soud, což podání žalobce neobsahuje. Krajský soud podotkl,
že není vázán právní kvalifikací, kterou správní orgán učiní ohledně obdržené korespondence,
a to ad absurdum i faktury za elektřinu. Soud poukázal na skutečnost, že v řadě případů
nebylo úmyslem podatelů dosáhnout soudního přezkoumání rozhodnutí žalované, a zdůraznil
dispoziční oprávnění každé způsobilé osoby svobodně činit jakékoliv procesní úkony
podle vlastního uvážení, ať už jsou v souladu se zákonem či nikoliv. Krajskému soudu
nezbylo než konstatovat, že iniciační podání žalované je zatíženo neodstranitelným
nedostatkem podmínky přezkumného řízení, kterým je neexistence žaloby, proto soud žalobu
podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
odmítl. Krajský soud uzavřel, že nemůže žalobce poučit či navést k podání žaloby,
neboť by narušil procesní rovnost účastníků eventuálního soudního řízení.
Proti tomuto usnesení podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost,
v níž uvádí, že krajský soud rozhodoval o jejím dopise, kterým mu postoupila žalobcovo
podání, tento dopis však nemohl být předmětem soudního řízení. K žalobcovu podání uvádí,
že pokud formálně neodpovídá žalobě ve smyslu procesního předpisu, je na soudu,
aby podatele vyzval k odstranění příslušných vad. Stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalobce se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Přestože se stěžovatelka dovolává stížnostního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s., z obsahu kasační stížnosti plyne, že důvod jejího podání je třeba spatřovat
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
V souzené věci bylo předmětem úvah posouzení podání žalobce doručeného
stěžovatelce, které stěžovatelka posoudila jako žalobu proti svému rozhodnutí o odnětí
částečného invalidního důchodu.
Podle §108 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení,
ve znění účinném před 1. 1. 2006, platí, že pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí
se v řízení o důchodovém pojištění obecné předpisy o správním řízení. Podle §19 odst. 2
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů,
se podání posuzuje podle jeho obsahu. Podle §108 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném od 1. 1. 2006 platí,
že pokud tento zákon nestanoví jinak, platí pro řízení ve věcech nemocenského pojištění
a důchodového pojištění a pro řízení ve věcech pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek
na státní politiku zaměstnanosti správní řád s tím, že ustanovení o jiných úkonech správních
orgánů se při postupu organizace nebo malé organizace použijí přiměřeně a jen tam,
kde to povaha věci připouští. Podle §37 odst. 1 věta druhá zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, se podání posuzuje podle svého skutečného obsahu a bez ohledu na to, jak je označeno.
Obdobně podle §41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, se zřetelem k ustanovení §64 s. ř. s. se každý úkon posuzuje podle obsahu,
i když je úkon nesprávně označen.
V daném případě posoudila stěžovatelka podání žalobce podle obsahu jako žalobu
proti výše uvedenému rozhodnutí a v souladu s §3 odst. 1 a §32 s. ř. s. je postoupila
příslušnému krajskému soudu.
Vzhledem k tomu, že účastník může podat žalobu jak u soudu, tak u správního orgánu,
který napadené rozhodnutí vydal, není místo podání pro posouzení jeho obsahu určující.
Podání nemusí obsahovat výslovně vyjádření, že se podatel chce obrátit na soud, rozhodující
je obsah podání z hlediska ustanovení §37 odst. 3 a §71 odst. 1 s. ř. s.
Krajský soud podsouvá stěžovatelce pochybnosti o povaze podání,
které ovšem stěžovatelka, narozdíl od soudu, zjevně neměla. Jak již bylo výše uvedeno,
stěžovatelka posoudila podání v rámci své pravomoci podle obsahu jako žalobu,
kterou postoupila soudu. Stěžovatelka tak učinila v zájmu ochrany práv žalobce ve snaze
zachovat mu možnost domoci se přezkumu rozhodnutí, které žalobce svým podáním
zpochybnil. Stěžovatelka správně vycházela ze zákonného vymezení svých kompetencí,
které jí neumožňují měnit již pravomocné rozhodnutí. Za této procesní situace a vzhledem
k tomu, že jediným opravným prostředkem proti rozhodnutí stěžovatelky je žaloba
ve správním soudnictví, bylo pro žalobce nejpříznivějším řešením postoupit její podání
krajskému soudu, což stěžovatelka učinila.
Řízení ve věcech důchodového pojištění je jednoinstanční a doručením rozhodnutí
je pravomocně skončeno. Pokud tedy z žalobcova podání je patrný nesouhlas s rozhodnutím
žalované o odnětí částečného invalidního důchodu, je podle názoru Nejvyššího správního
soudu takovéto podání dostačující pro úvahu o možném úmyslu žalobce podat správní žalobu.
Jestliže stěžovatelka uvedeným způsobem uvažovala a v souladu s tím následně postupovala,
nelze jí z hlediska zákona ničeho vytknout.
Krajský soud vyslovil závěr, že žalobce nevyjádřil svou vůli obrátit se na soud,
a proto jeho podání nelze považovat za žalobu a neexistence žaloby představuje
neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Tento závěr však nelze považovat za správný.
Krajský soud, jak sám správně podotkl, není sice vázán názorem učiněným správním
orgánem o obsahu podání, má-li však za to, že z podání nelze jednoznačně dospět k závěru
o úmyslu podat žalobu, má možnost zapsat věc do rejstříku nejasných podání a činit
dále úkony podle §37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění vad takového podání. Krajský soud
však v daném případě takovým způsobem nepostupoval.
Nejvyšší správní soud k tomu dále připomíná, že ačkoliv je správní orgán,
který napadené rozhodnutí vydal (zde stěžovatelka), podacím místem pro uplatnění žaloby
s účinky zachování lhůty, je třeba poukázat na to, že je zároveň účastníkem řízení o žalobě,
a nelze tedy po něm požadovat, aby sám odstraňoval nedostatky žaloby, k čemuž ostatně není
ani oprávněn. Jediným orgánem oprávněným a povolaným k odstraňování pochybností o vůli
žalobce iniciovat soudní řízení je proto krajský soud, který měl žalobce usnesením vyzvat
k odstranění vad žaloby, tyto vady náležitě popsat a stanovit žalobci lhůtu k jejich odstranění,
a to s poučením o možnosti odmítnutí žaloby, nebudou-li vady ve lhůtě odstraněny. Krajský
soud rovněž mohl namísto „přípravy jednání“ nařídit ve věci jednání, při kterém by mohl
za součinnosti žalobce odstranit pochybnosti, které o obsahu podání měl, a odstranit případně
i další nedostatky jeho podání.
Nejvyšší správní soud doplňuje, že v případě, kdy žalobce podle §72 odst. 1 věta
druhá s. ř. s. podá žalobu u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí tato směřuje, je správní
orgán povinen žalobu neprodleně předat soudu. Řízení ve správním soudnictví
je i v takovém případě zahájeno na základě samotného podání žalobce a nikoli přípisem
správního orgánu, jímž toto podání soudu postupuje. Z uvedeného vyplývá, že přezkumné
soudní řízení nelze zahájit ani na návrh, ani z podnětu správního orgánu. V případě podání
správního orgánu tak soud nemá o čem rozhodovat. Nejvyšší správní soud k tomu pro úplnost
podotýká, že pokud by podání orgánu veřejné správy bylo způsobilé zahájit soudní řízení,
jak dovodil krajský soud, byl by tento orgán v postavení žalobce, a nabízela
by se tudíž otázka, kdo je v takovém řízení žalovaným. V dané věci krajský soud stěžovatelce
podsunul nikde nedeklarovaný úmysl zahájit svým vlastním podáním přezkumné soudní
řízení, čímž nejenže pochybil, ale zároveň popřel výše vyložené základní zásady procesu
ve správním soudnictví.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, postoupí-li správní orgán
soudu podání, které podle obsahu považuje za žalobu proti svému rozhodnutí, a soud dospěje
k závěru, že úmysl podatele není jednoznačně zřejmý, nemůže z tohoto důvodu zastavit řízení
(dnes – za účinnosti soudního řádu správního – odmítnout podání) podle §104 odst. 1 o. s. ř.
ve spojení s §64 s. ř. s. a vrátit věc správnímu orgánu k dalšímu řízení. Pochybnosti o obsahu
podání je třeba odstranit postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 2. 2005, č. j. 3 Ads 28/2004 - 20, publikovaný ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 655/2005, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatelka svým přípisem v souladu s příslušnými
ustanoveními zákona postoupila krajskému soudu podání žalobce, které považovala
za žalobu. Krajský soud se měl tedy následně zabývat obsahem tohoto podání a odstraňovat
jeho případné vady, a nikoliv odmítnout přípis stěžovatelky, jímž tato pouze realizovala
své zákonné povinnosti.
Nejvyšší správní soud se zřetelem k výše uvedenému dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, neboť napadené usnesení je nezákonné, a proto Nejvyšší správní soud
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2006, č. j. 42 Cad 61/2006 – 8,
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení krajský soud – vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku – postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s. odstraní vady podání
za účelem zjištění, zda se žalobce hodlal domáhat přezkoumání rozhodnutí stěžovatelky
u soudu ve správním soudnictví. Podle výsledku svých zjištění pak soud zvolí další procesní
postup.
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu