ECLI:CZ:NSS:2007:4.ADS.99.2005
sp. zn. 4 Ads 99/2005 - 97
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: J. H., zast.
JUDr. Miloslavem Černochem, advokátem, se sídlem Znojmo, Na Rejdišti 608/5, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 4, PO BOX 122, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2005, č. j. 41 Cad 28/2005 - 67,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2005, č. j. 41 Cad 28/2005 - 67,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označené
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2005, č. j. 41 Cad 28/2005 - 67, kterým byla
odmítnuta jeho žaloba, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2002.
Tomuto usnesení předcházel rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Ads 2/2004 -
33, ze dne 28. 1. 2005, kterým bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10.
2003, č. j. 41 Cad 28/2003 - 7, jímž byla rovněž odmítnuta žaloba stěžovatele požadující
přepočet důchodu. Z odůvodnění zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně
mimo jiné vyplynulo, že stěžovatel v žalobě tvrdil, že v roce 2002 vydal ministr vnitra
rozhodnutí, z něhož vyvozuje pro sebe změnu v hodnocení doby pro vznik nároku na starobní
důchod, a proto podal u žalovaného žádost (sepsanou dne 23. 8. 2002, doručenou žalovanému
dne 27. 8. 2002) o přepočet starobního důchodu (který mu byl přiznán Ministerstvem vnitra,
orgánem sociálního zabezpečení dne 18. 11. 1999, č. j. OSZ-56828-18/99, a to od 1. 8. 1999).
Žalovaný však rozhodl, že jeho žádosti nelze vyhovět, přičemž stěžovatel poukázal na dopis
žalovaného ze dne 12. 12. 2002, č. j. OSZ-56828-29/OM-2002. Z výše uvedených hledisek
však podle Nejvyššího správního soudu krajský soud žalobu neposuzoval, krajský soud
vycházel jen z toho, že rozhodnutí o přiznání starobního důchodu žalobci žalovaným ze dne
18. 11. 1999 nabylo právní moci dne 10. 12. 1999, žalobce nevyužil možnosti podat odvolání
proti uvedenému rozhodnutí, nebyly tak splněny podmínky řízení, a proto usnesením žalobu
odmítl.
Krajský soud v Brně proto po provedeném jednání a po zohlednění výše uvedených
aspektů věci opětovně rozhodl, a to usnesením ze dne 27. 7. 2005, č. j. 41 Cad 28/2005 – 67,
(které je nyní předmětem přezkumu před Nejvyšším správním soudem), kterým znovu žalobu
stěžovatele odmítl. V odůvodnění usnesení Krajský soud v Brně uvedl, že dopis žalovaného
ze dne 12. 12. 2002, č. j. OSZ-56828-29/OM-2002, není rozhodnutím, kterým by byla
zamítána žádost stěžovatele (ze dne 23. 8. 2002 o přepočet starobního důchodu),
neboť toto podání žalovaného nesplňuje náležitosti rozhodnutí, tak jak jsou stanoveny v §47
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (správní řád).
Přitom vycházel i z vyjádření zástupce žalovaného, který výslovně uvedl, že předmětný dopis
ze dne 12. 12. 2002 není rozhodnutím ve věci, a že v předmětné věci starobního důchodu
žalobce nebylo dosud rozhodnuto, neboť žalovaný neměl podklady pro vydání
takového rozhodnutí. Soud proto uzavřel, že o žádosti stěžovatele ze dne 23. 8. 2002
žalovaný zatím nerozhodl, nebylo tedy vydáno rozhodnutí správního orgánu, které by mohlo
být předmětem soudního přezkumu a tento nedostatek je neodstranitelný a žalobu bylo
proto třeba odmítnout. Dále uvedl, že žalovaný by měl o žádosti o přepočet starobního
důchodu ze dne 23. 8. 2002 rozhodnout (dle lhůt vymezených v §49 správního řádu),
a teprve v případě, že by stěžovatel byl s novým rozhodnutím nespokojen a vyčerpal řádné
opravné prostředky, může v zákonné lhůtě (§72 s. ř. s.) podat žalobu k soudu. Stejně tak soud
uvedl, že v případě, že by žalovaný nevydal rozhodnutí může stěžovatel využít ochranu
proti nečinnosti specifikovanou §79 s. ř. s.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2005,
č. j. 41 Cad 28/2005 – 67, podal stěžovatel kasační stížnost, ve které uvádí, že ač zmíněný
dopis (ze dne 12. 12. 2002) nemá právní náležitosti, nelze ze závěrem Krajského soudu
v Brně souhlasit, neboť nemůže být přisuzováno k tíži stěžovateli, že správní orgán
nepostupoval, jak mu ukládá zákon. Stěžovatel po provedené rekapitulaci věci dovodil,
že označený dopis je rozhodnutím ve věci, a to z důvodu, že z něj vyplývá, že žalovaný
nehodlá žádosti stěžovatele vyhovět, resp. že by byl připraven ve věci dále jednat a jedná
se tak o konečný úkon. Uvedl, že i když dopis ze dne 12. 12. 2002 neobsahoval poučení
o opravném prostředku ani o odvolacím orgánu, zaslal řediteli žalovaného dopis (ze dne
26. 12. 2002), kterým jej vyzval k nápravě. Na tento dopis odpověděl žalovaný sdělením
ze dne 7. 1. 2003, ve kterém jej poučil o právním postupu ve věci, a odkázal jej na správní
soud, z čehož dovozuje, že ve věci bylo žalovaným rozhodnuto. Stěžovatel v kasační stížnosti
dále výslovně uvedl, že se současně snaží předejít tomu, aby nedošlo k tomu,
co samosoudkyně (Krajského soudu v Brně – pozn. Nejvyššího správního soudu) při jednání
uvedla, a to, že by musela žalobu odmítnout i kdyby uznala, že dopis byl rozhodnutím
ve věci, protože stěžovatel nevyužil možnosti odvolání. S tím stěžovatel nesouhlasí,
neboť odvolání podáno bylo, i když připouští, že bylo podáno na nesprávné místo.
Dále uvedl, že kdyby byl důvod žalobu odmítnout pro nevyužití odvolacích možností,
Nejvyšší správní soud by Krajský soud v Brně na tuto skutečnost v rozhodnutí o první kasační
stížnosti upozornil. Dovozoval, že soud rozhodl nesprávně, protože nevzal v úvahu pochybení
žalovaného a přičetl toto pochybení k tíži stěžovatele, který se domáhal svých práv dle čl. 36
Listiny základních práv a svobod. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení
napadeného usnesení Krajského soudu v Brně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti obsáhlé vyjádření, ze kterého vyplynulo,
že podle žalovaného je kasační stížnost dle §104 odst. 3 s. ř. s. nepřípustná, jakož i to,
že dopis ze dne 12. 12. 2002 nemůže být rozhodnutím. Žalovaný dále vyjádřil nesouhlas
s tvrzením stěžovatele obsaženým v kasační stížnosti, že soud při ústním jednání vyslovil,
že by musel žalobu odmítnout i tehdy, pokud by uznal dopis ze dne 12. 12. 2002
za rozhodnutí. V dalším žalovaný zrekapituloval průběh řízení ve věci a dovodil nedůvodnost
žádosti stěžovatele o přepočet důchodu.
K tomuto vyjádření podal stěžovatel repliku, ve které uvedl, že byť výslovně neuvádí,
že se Krajský soud v Brně neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu,
vyplývá tato skutečnost z toho, že Krajský soud v Brně postupoval i při druhém rozhodování
ve věci stejně, jako v případě prvním. Dále stěžovatel brojil proti závěrům žalovaného stran
platnosti rehabilitačního osvědčení a polemizoval se závěry žalovaného.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud dále posuzoval otázku podřaditelnosti kasační stížnosti
stěžovatele pod ustanovení §104 odst. 3 s. ř. s. o nepřípustnosti znovu podávané kasační
stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je třeba projednat meritorně, neboť podmínky
citovaného ustanovení, při jejichž splnění se kasační stížnost neprojedná, splněny nejsou.
Při tomto závěru vyšel Nejvyšší správní soud i z nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 136/05,
ve kterém je mj. uvedeno, že smyslem a účelem ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je to,
aby Nejvyšší správní soud znovu se nemusel zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní
názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší
soud tímto právním názorem řídil. Vztáhnout však citované ustanovení též na případy,
kdy Nejvyšší správní soud pouze vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení,
resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav, by ve svých důsledcích mohlo vést k naprosté
zbytečnosti Nejvyššího správního soudu, neboť by mohl tento soud v každé projednávané věci
vždy prvním kasačním rozhodnutím vytknout jakoukoli (třebas i malichernou) procesní vadu
a poté v druhém kasačním řízení kasační stížnost odmítnout, a tím odmítnout i věcný přezkum
naříkaného rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva.
Nejvyšší správní soud tak přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Brně
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných stížnostních důvodů (§109 odst. 2
a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stěžejní námitkou, a sice námitkou stran
povahy dopisu stěžovatele ze dne 12. 12. 2002.
Ze spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 23. 8. 2002 žádost
o přepočet starobního důchodu z důvodu, že vyvstala nová skutečnost, a to, že mu měl být
starobní důchod přiznán při dosažení věku 55 let. Tuto žádost dne 9. 9. 2002 dále doplnil
o skutečnost, která vznik nároku podle jeho tvrzení potvrzuje. Dopisem ze dne 12. 12. 2002
žalovaný stěžovateli v reakci na označenou žádost mj. sdělil, že podle něj nevyplynuly žádné
nové skutečnosti, na základě kterých by bylo možno provést přepočet starobního důchodu
stěžovatele. Stejně tak žalovaný uvedl, že žádosti ze dne 23. 8. 2002, resp. 9. 9. 2002
o přepočet starobního důchodu nelze vyhovět. Dále z dopisu vyplývá, že obnova řízení
nemůže být s ohledem na znění §63 odst. 4 správního řádu nařízena.
V reakci na tento dopis zaslal stěžovatel žalovanému další dopis (ze dne 26. 12. 2002),
ve kterém mimo jiné uvádí, že nesouhlasí se závěry žalovaného a požaduje vydání
(nového rozhodnutí) výpočtu starobního důchodu ve lhůtě dané správním řádem.
Na tento dopis mu žalovaný odpověděl dopisem ze dne 7. 1. 2003, ze kterého vyplynulo,
že správnost rozhodování ve věci stěžovatele byla opakovaně posuzována, přičemž činnost
žalovaného je možno přezkoumat na základě s. ř. s. Stěžovatel zaslal následně ministru vnitra
další nesouhlasný dopis, na který mu odpověděl ředitel kanceláře ministra. V odpovědi
zejména uvedl, že ve věci nevyplynuly nové skutečnosti a nelze tak provést přepočet
důchodu.
K tomuto je třeba uvést, že z ustanovení §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. vyplývá, že soudy
ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné
správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou
nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech
a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy.
Ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. dále uvádí, že kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem
správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva
nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení
takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní
zákon jinak.
Ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. stanoví, že zjistí-li se,
že důchod byl přiznán nebo je vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo byl neprávem
odepřen, anebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, důchod se zvýší
nebo přizná, a to ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží, nejvýše však tři roky
nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu je přitom rozhodnutí orgánů veřejné správy
třeba chápat ve smyslu materiálním, obsahovém, tedy nikoliv formálním, který sleduje
toliko naplnění formálních znaků (v souzené věci naplnění §47 správního řádu, jak uvedl
Krajský soud v Brně) a otázkou, kterou se Nejvyšší správní soud zabýval, bylo zda citovaný
dopis ze dne 12. 12. 2002 naplňuje materiální znaky rozhodnutí a je tak i rozhodnutím
ve smyslu §4 či §65 s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že ze spisu vyplynulo, že stěžovatel podal žalovanému dne
23. 8. 2002 žádost požadující přepočet důchodu, na kterou mu žalovaný odpověděl
sice dopisem, ve kterém však uvedl, že žádosti tak nelze vyhovět, neb nevyplynuly žádné
nové skutečnosti, na základě kterých by bylo možno provést přepočet starobního důchodu,
dovozuje Nejvyšší správní soud, že v předmětné věci označený dopis naplňuje všechny znaky
označeného §65 s. ř. s. (potažmo §4 s. ř. s), neboť takové rozhodnutí, byť ve formě
dopisu, by mohlo založit, změnit nebo zrušit práva či povinnosti stěžovatele
a tím jej i na jeho právech zkrátit; jedná se tudíž o rozhodnutí, které je přezkoumatelné
ve správním soudnictví.
Závěr krajského soudu, který žalobu odmítl s odkazem, že se nejedná o rozhodnutí,
které je přezkoumatelné ve správním soudnictví, tak není dle Nejvyšší správní soudu správný
a tvrzení o tom, že dopis neobsahuje náležitosti rozhodnutí vymezené v §47 správního řádu,
je příliš formalistický. Lze tak přisvědčit stěžovateli, že forma rozhodnutí či neobsažení všech
náležitostí do dopisu nemohou být kladeny za vinu stěžovateli, ten se řádně přepočtu důchodu
domáhal. Stejně tak se Nejvyšší správní soud neztotožňuje ani s tvrzením Krajského soudu
v Brně, o tom, že stěžovatel měl využít ochrany proti nečinnosti, neb ve věci bylo, jak bylo
výše rozvedeno, rozhodnuto a tento postup by tak byl zbytečný. Podpůrně odkazuje Nejvyšší
správní soud i na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 1998, č. j. 6A 86/96 - 45,
č. 347, ze kterého vyplývá, že vyřídí-li správní úřad podaný opravný prostředek pouhým
neformálním dopisem v mylném domnění, že na řízení se nevztahují předpisy správního řádu
(zákon č. 71/1967 Sb.), nebrání tato skutečnost přezkoumání takového aktu soudem ke správní
žalobě (§244 odst. 3 a §247 odst. 1 o. s. ř.), je-li z obsahu dopisu zřejmé, že správní úřad
se opravným prostředkem ve věci samé zabýval a posuzoval, zda původní vydané rozhodnutí
je věcně správné.
Za tohoto stavu, kdy správní orgán vydal rozhodnutí (byť nikoliv ve formě
požadované správním řádem, avšak jedná se o rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s.,
které je přezkoumatelné ve správním soudnictví), a stěžovatel nebyl s tímto rozhodnutím
spokojen, a také proti němu bezodkladně podal další podání (dopis ze dne 26. 12. 2002),
na který mu žalovaný odpověděl opět dopisem ze dne 7. 1. 2003, ve kterém mj. uvedl,
že činnost žalovaného je možno přezkoumat na základě s. ř. s., lze dopis stěžovatele ze dne
26. 12. 2002 považovat za „odvolání“ proti rozhodnutí ze dne 12. 12. 2002 a dopis
žalovaného ze dne 7. 1. 2003 lze potom považovat za „rozhodnutí o odvolání“, je splněna
i podmínka vyčerpání řádných opravných prostředků, tedy podmínka vymezená §5 a §68
písm. a) s. ř. s. To vše již bez ohledu na to, že v reakci na dopis žalovaného ze dne 7. 1. 2003
zaslal stěžovatel žalovanému další nesouhlasné podání, adresované ministru vnitra.
Za této situace tak Nejvyšší správní soud napadané usnesení Krajského soudu v Brně
zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, ve které soud vyjde z výše uvedených právních názorů,
tedy věcně přezkoumá výše uvedená „rozhodnutí“ správních orgánů.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s.
napadané usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V něm je soud vázán právním názorem tak, že výše uvedená „rozhodnutí“ správních orgánů
věcně přezkoumá.
Dalším námitkami se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť by to v této chvíli bylo
bezpředmětné.
Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu