ECLI:CZ:NSS:2007:4.AS.1.2006
sp. zn. 4 As 1/2006 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. F.,
zast. Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem Ledeč nad Sázavou, Hůrka 218, proti
žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje , se sídlem Zlín, třída Tomáše Bati 3792 , o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 23. 2. 2005, č.
j. 57 Ca 40/2004 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zruše ní
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně , kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství
ze dne 6. 4. 2004, č. j. KUZL-3647/2004/DOP/Od, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce
a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Kroměříž, odboru dopravy ze dne 21. 1. 2004,
č. j. OD-361-1010/03, kterým byl stěžovatel uznán vinným z přestupku podle §30 odst. 1
písm. ch) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“) za porušení
§5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“),
jehož se dopustil tím, že dne 18. 10. 2003 ve 00:25 hod. na ulici H. v obci H., okr. K. řídil po
předchozím požití alkoholických nápojů osobní automobil Škoda 105, RZ (registrační značka)
X, a zde byl kontrolován hlídkou Policie ČR - Dopravní inspektorát Kroměříž, která u něj
provedla dechovou zkoušku na alkohol přístrojem DRÄGER , která byla pozitivní, když
přístroj naměřil hodnotu 2,13 g/kg alkoholu, s čímž žalobce souhlasil a tuto skutečnost
potvrdil svým podpisem. Za naplnění skutkové podstaty přestupku na úseku ochrany před
alkoholismem a jiným toxikomaniemi podle §30 odst. 1 písm. ch) zákona o přestupcích byla
žalobci podle §32 odst. 2 téhož zákona uložena pokuta ve výši 12 000 Kč, zákaz činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 20 měsíců a současně mu byla
podle §79 odst. 1 uvedeného zákona uložena povinnost nahradit náklady řízení v částce
1000 Kč.
K odvolání, ve kterém žalobce namítal, že neřídil žádné vozidlo pod vlivem alkoholu,
nikdy nezavinil žádnou dopravní nehodu, ani přestupek, a že neví, kdo byl chycen
ale on to nebyl, bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalovaným potvrzeno.
V odůvodnění žalovaný konstatoval, že na základě zhodnocení výpovědi svědků považuje
přestupek žalobce za prokázaný a souhlasí s posouzením skutku tak, jak jej provedl
prvoinstanční orgán. Námitku žalobce uvedenou v odvolání, spočívající v tom, že žádné
vozidlo pod vlivem alkoholu neřídil, posoudil žalovaný jako účelovou, s cílem vyhnout
se postihu za protiprávní jednání. Svědecké výpovědi zakročujících policistů,
podle kterých byla totožnost žalobce zjištěna z jím předložených osobních dokladů,
přičemž z fotografií na občanském i na řidičském průkazu bylo zřejmé, že tyto doklady patří
žalobci, se žalovanému jeví jako vysoce hodnověrné. Příslušníci Policie ČR jsou úřední
osoby, zmocněné ust. §124 odst. 7 a 8 zákona o provozu na pozemních komunikacích
k dohledu nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích
a pro žalovaného jsou tedy osobami dostatečně věrohodnými, neboť jednají v rámci výkonu
povolání a jejich výpovědi tvoří společně s ostatním i podklady, jako je oznámení o přestupku
a záznam o dechové zkoušce, které žalobce na místě kontroly podepsal, logický celek.
Žalovaný považuje za nepravděpodobné, že by zakročující policisté záměrně uváděli
nepravdivé údaje, obvinili z přestupku osobu, kterou vůbec neviděli a nekontrolovali
a vystavili se tak vědomě nebezpečí trestního stíhání pro křivé obvinění anebo zneužití
pravomoci veřejného činitele. S ohledem na výše uvedené žalovaný uvěřil verzi policistů
o průběhu předmětné události a neuvěřil tvrzení žalobce. Žalovaný konstatoval,
že při ukládání sankce a její výměry přihlédl k vysoké společenské nebezpečnosti přestupku,
k tomu, že obviněný po požití alkoholického nápoje vykonával činnost, při které mohl ohrozit
život nebo zdraví lidí, nebo způsobit škodu na majetku, k množství zjištěného alkoholu v krvi
žalobce a dále k tomu, že přestupek byl spáchán v místě se silnějším provozem.
Jako polehčující okolnost žalovaný vyhodnotil to, že žalobce neměl ve své evidenční kartě
řidiče žádný záznam o přestupku proti bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích,
za který by mu byla uložena pokuta vyšší než 2000 Kč. Žalovaný uzavřel, že sankce uložená
prvostupňovým správním orgánem je podle jeho názoru správná a úměrná závažnosti
spáchaného přestupku.
Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu
v Brně, v níž namítal, že žalovaný nezjistil skutkový stav věci a z jeho neznalosti
potom vyvodil neodpovídající právní závěry. Žalovaný podle názoru žalobce nerespektoval
ustanovení §32 a násl. zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve věci provedl
pouze účelové důkazy, na jejichž základě pak nebylo možno zjistit přesný a úplný skutečný
stav věci. Žalobce nebyl konfrontován s policisty vyslechnutými v rámci dokazování.
Poukázal na skutečnost, že nebyl kontrolovanou osobou, neboť se dne 17. 10. 2003 zúčastnil
posezení s přáteli v obci T. (nedaleko od H.) a domů jel posledním nočním vlakem. Zanechal
automobil v T. a protože jeho poměrně již starší vůz, vykazuje drobné technické závady -
např. klíče nejdou vytáhnout ze zapalování, tak klíče zanechal v zapalování, přičemž v
automobilu bohužel zanechal i své osobní doklady spolu s doklady k vozu. Tyto věci ostatně
příslušníci Policie ČR dne 18. 10. 2003 žalobci přinesli. Celou situaci si vyložil tak, že se
jednalo patrně o nepovedený žert některého ze žalobcových známých. Pokud by žalovaný
chtěl provést doplnění dokazování na objektivním základě, musel by zadat provedení
znaleckého posudku z oboru grafologie, který by jednoznačně osvědčil tu skutečnost, že
podpis v protokolu o přestupku není žalobcův podpis. Žalobce požádal o přiznání odkladného
účinku žaloby, neboť výkon rozhodnutí by pro něj, vzhledem k tomu, že se živí jako řidič z
povolání, znamenal nenahraditelnou újmu. Navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného
ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. KUZL-3647/2004/DOP/Od, zrušil a věc vrátil žalovanému k
dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě konstatoval, že s žalobou nesouhlasí,
neboť napadené rozhodnutí vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci - v souladu
se správním řádem (§3 odst. 4 a 32 odst. 1). K dokazování bylo podle žalovaného použito
všech prostředků, jimiž lze zjistit a objasnit skutečný stav věci. Žalovaný zrekapituloval
dosavadní vývoj řízení, průběh a obsah dokazování a poukázal na skutečnost, že žalobce,
jak v řízení před prvostupňovým správním orgánem, tak v řízení před žalovaným,
se správními orgány nespolupracoval a nepřebíral jemu zasílané písemnosti. Tvrzení žalobce,
že mu nebyla poskytnuta příležitost být s policisty konfrontován žalovaný odmítá,
neboť prvostupňový správní orgán si před vydáním rozhodnutí řádně žalobce předvolal
k ústnímu jednání, při kterém by měl možnost se účinně hájit a uplatnit své návrhy . Žalobce
ale odmítl od policistů, kteří mu předvolání chtěli doručit, písemnost převzít.
Rovněž žalovaný žalobce upozornil na to, že má právo se před vydáním rozhodnutí osobně
dostavit k žalovanému a navrhnout zde provedení dalších důkazů, na což žalobce
nijak nereagoval a žádné návrhy neuplatnil. Žalovaný je tedy toho názoru, že žalobce nebyl
prvostupňovým správním orgánem ani žalovaným nijak poškozen na svých procesních
právech, neboť o provádění výslechů měl možnost se dozvědět, měl možnost seznámit
s obsahem výpovědí svědků i u žalovaného a mohl navrhnout konfrontaci. Vzhledem
ke svému postoji (nepřebírání a odmítání převzetí písemností) během celého přestupkového
řízení se však o svá práva sám připravil. Tvrzení žalobce, že vozidlo neřídil a že tedy nebyl
tím, koho policisté kontrolovali, považuje žalovaný za účelové a spekulativní. Nepravdivost
tohoto tvrzení žalovaný dovozuje jednak ze svědeckých výpov ědí zasahujících policistů,
kdy žalovaný tyto svědecké výpovědi považuje za dostatečné pro prokázání tvrzení,
že žalobce vozidlo řídil a dále také z podpisů žalobce na oznámení přestupku, na výsledku
dechové zkoušky a na všech doručenkách založených ve spise. Podle žalovaného je na první
pohled a pouhým okem patrné, že tyto podpisy vykazují shodné markanty (typická smyčka
v levé spodní části podpisu a písmeno „m” s tečkou na konci podpisu), a je tedy zřejmé,
že všechny tyto podpisy byly učiněny jednou osobou a není tudíž nezbytné provádět
grafologickou expertízu. I když je podpis žalobce na první straně oznámení přestupku
poněkud kostrbatý, je to dáno nejspíše vysokým stupněm jeho opilosti v danou dobu.
Usnesením ze dne 6. 8. 2004, č. j. 57 Ca 40/2004 – 18, Krajský soud v Brně zamítl
návrh žalobce na přiznání odkladného účinku žaloby.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 2. 2005, č. j. 57 Ca 40/2004 - 25, žalobu
zamítl a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Po provedeném dokazování vzal za prokázané, že žaloba důvodná není, neboť žalobce
se přestupku, který je mu kladen za vinu, dopustil. Žalobci se podle názoru krajského soudu
nepodařilo vyvrátit skutečnosti obsažené ve správním spise. Krajský soud se ztotožnil
se stanoviskem žalovaného, že tvrzení žalobce spočívající v tom, že vozidlo neřídil,
je tvrzením ryze účelovým. Poukázal na to, že pokud by žalobce údajně spáchaný přestupek
pokládal za nepovedený žert některého ze svých známých, měl by určitě snahu od počátku
celou situaci vysvětlit, se správními orgány spolupracovat, zvláště za situace, kdy pracuje
jako řidič a řízení vozidla je pro jeho rodinu zdrojem obživy. Musel si být vědom,
že za tak závažný přestupek ho čeká trest. Žalobce však naopak od počátku řízení
se správními orgány vůbec nespolupracoval. Prvostupňový správní orgán poté,
co se mu nepodařilo doručit předvolání k ústnímu projednání přestupku, se pokusil žalobci
doručit toto předvolání prostřednictvím Policie ČR, žalobce si však ani toto předvolání
nevyzvedl, což vyplývá ze sdělení Policie ČR ze dne 13. 1. 2004, podle kterého žalobce
jako důvod nepřevzetí uvedeného předvolání uvedl, že od Policie ČR nic nechce. K námitce
žalobce, že nemohl být konfrontován s výpovědí svědků - policistů krajský soud uvedl,
že v tomto směru nelze žalovanému nic vytknout, neboť žalobce, byl opětovně předvoláván
tak, aby se výpovědi svědků mohl zúčastnit, mohl tedy být se svědky konfrontován a klást
jim dotazy, žalobce si však opětovně předvolání k jednání nevyzvedl, a proto bylo jednáno
v jeho nepřítomnosti. Nicméně i poté, kdy se žalobce nezúčastnil výslechu svědků, mohl
se před vydáním rozhodnutí žalovaného seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí,
neboť žalovaný žalobci dne 24. 3. 2004 sdělil, aby se do 7 dnů od doručení sdělení vyjádřil
k podkladům pro rozhodnutí, případně navrhl další doplnění dokazování. Bylo mu sděleno,
že ve stejné lhůtě může také nahlédnout do spisového materiálu. Podle krajského soudu
se tedy sám žalobce zbavil možnosti se před správními orgány k přestupku,
který je mu kladen za vinu, vyjádřit. Krajský soud označil za zcela nadbytečné vypracování
znaleckého posudku znalce z oboru grafologie a uvedl, že v tomto směru se naprosto
ztotožňuje se stanoviskem žalovaného, vyjádřeným v jeho písemném stanovisku k žalobě.
Krajský soud dospěl k závěru, že správní orgány postupovaly v souladu s ust. §12 odst. 1
zákona o přestupcích a ztotožnil se se žalovaným rovněž ve výši a rozsahu uložené sankce.
Uzavřel, že skutečný stav věci byl správními orgány náležitě zjištěn, věc byla správně právně
posouzena a že správní orgány obou stupňů dodržely veškerá zákonná ustanovení,
jak správního řádu, tak zákona o přestupcích.
Ve včas podané kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel”) uvedl, že ji podává
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen s. ř. s.), jelikož řízení před krajským s oudem je stiženo vadou spočívající v tom,
že žalovaný ve správním řízení nezjistil skutkový stav věci a z neznalosti skutkového stavu
potom vyvodil neodpovídající právní závěry. Podle názoru stěžovatele provedl žalovaný
ve věci pouze účelové důkazy, na jejichž základě pak nebylo možné zjistit přesný a úplný
skutečný stav věci a pro tuto vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušit.
Stěžovatel se domnívá, že jediným způsobem, jak odstranit shora uvedenou vadu řízení,
je provedení grafologického posudku, který by jednoznačně objasnil tu skutečnost, zda to byl
skutečně stěžovatel, který předmětný přestupek spáchal. S ohledem na shora uvedené
skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 23. 2. 2005, č. j. 57 Ca 40/2004 – 25, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podle jeho názoru byl stěžovatel
ze spáchání přestupku po právu uznán vinen. Žalovaný má za to, že skutečný stav věci byl
dostatečně zjištěn a žalobce nebyl postupem správních orgánů obou stupňů nijak zkrácen
na svých právech. Poukázal na své písemné vyjádření k žalobě. K tvrzení stěžovatele,
že jediným způsobem, jak odstranit shora uvedenou vadu řízení je provedení grafologického
posudku žalovaný opakoval, že podle jeho mínění proběhlé řízení žádnou vadou netrpí
a že navrhovaná grafologická expertíza není potřebná. Z podpisů stěžovatele na oznámení
přestupku, na výsledku dechové zkoušky i na všech doručenkách je podle žalovaného na první
pohled a pouhým okem patrné, že vykazují shodné markanty, a že tedy všechny tyto podpisy
byly učiněny jednou osobou. I když je podpis stěžovatele na první straně oznámení přestupku
poněkud kostrbatý, je to dáno nejspíše vysokým stupněm jeho opilosti v danou dobu. Žalovaný
uzavřel, že podle jeho názoru se krajský soud předmětnou věcí zabýval zodpovědně
a v potřebném rozsahu a s jeho závěry se žalovaný ztotožňuje. Navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou.
Stěžovatelem tvrzených vad řízení, kterých se měl dopustit správní orgán
a pro které měl krajský soud jeho rozhodnutí zrušit, se podle názoru Nejvyššího správního
soudu žalovaný nedopustil.
Podle ust. §2 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, je přestupkem zaviněné
jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno
v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních
právních předpisů anebo o trestný čin. Přestupku na úseku ochrany před alkoholismem
a jinými toxikomániemi podle ust. §30 odst. 1 písm. ch) téhož zákona se dopustí ten,
kdo ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil požitím alkoholického nápoje,
vykonává činnost, při níž by mohl ohrozit zdraví lidí nebo poškodit majetek. Skutečnost,
že řízení motorového vozidla takovou činností je, vyplývá ze zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění, který ve svém ustanovení §5 odst. 2
písm. b) zakazuje řidiči řídit motorové vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje
nebo v takové době po požití, kdy by ještě mohl být pod jeho vlivem.
Ani Nejvyšší správní soud nepochybuje, že stěžovatel M. F., navzdory
svému nesouhlasnému postoji, v době bezprostředně předcházející kontrole příslušníky
Policie ČR v obci H. (ulice H.) řídil motorové vozidlo, a to ve stavu vylučujícím způsobilost k
takové činnosti ve smyslu výše citovaných zákonných ustanovení.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že podle úředního
záznamu - oznámení přestupku ze dne 18 . 10. 2003, č. j. ORKM-191/DN-PŘ-BER-2003,
sepsaného hlídkou dopravní Policie ČR, Dopravní inspektorát Kroměříž ve složení prap. Z.,
prap. K., prap. C., byl řidič motorového vozidla Škoda 105 L, modré barvy, RZX , na silnici
H. II/432 v obci H., v 00:25 hod., pomocí svítilny s červeným světlem zastaven a kontrolován.
V průběhu kontroly po předložení dokladů byl řidič vyzván, aby se podrobil orientační
dechové zkoušce ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem. Dechové zkoušce se řidič podrobil,
tato zkouška byla pozitivní, kdy přístroj DRÄGER naměřil hodnotu 2,13 g/kg alkoholu. S
naměřenou hodnotou řidič souhlasil a uvedl, že dne 17. 10. 2003 v době od 18:30 do 24:00
hod požil 6 piv a 1 dcl slivovice. Jízdu započal dne 18. 10. 2003 v 00:25 hod. Řidič souhlasil
s tím, aby výsledek dechové zkoušky provedený alkoholtestrem byl použit jako důkaz ve
správním řízení. Po poučení, kterému řidič porozuměl, nebylo nařízeno lékařské vyšetření
spojené s odběrem krve nebo moči ke zjištění alkoholu v krvi. Řidiči byla další jízda
zakázána. Řidič se odmítl vyjádřit a oznámení o přestupku podepsal.
V průběhu správního řízení byli dne 15. 3. 2004 jako svědci vyslechnuti všichni
členové zasahující hlídky dopravní Policie ČR, kterými byli prap. R. C., prap. K. Z. a prap. J.
K. Výpovědi těchto svědků se shodují jak v popisu zastavení vozidla řízeného stěžovatelem,
kdy policisté shodně uvádějí, že prap. K. Z. vozidlo zastavoval červeným světlem baterky a
řidič vozidla na dávané znamení zpočátku nereagoval, začal brzdit až posléze a zastavil s
vozidlem ve vzdálenosti cca 100 m od místa, kde byl zastavován. Výpovědi policistů se
shodují také v tom, že z řidičova jednání bylo zřejmé, že je silně opilý. Všichni shodně
popisují, že předložil doklady, a to občanský průkaz, řidičský průkaz a doklad o pojištění
vozidla. Z dokladů bylo dle fotografií zřejmé, že patří řidiči, který byl zastaven, tedy
stěžovateli. Poté byl stěžovatel vyzv án k podrobení se dechové zkoušce, při které bylo
přístrojem DRÄGER naměřeno 2,13 g/kg alkoholu. Dále byla hlídkou dopravní policie
provedena lustrace v evidenci řidičů za účelem zjištění, zda stěžovatel nemá stanoven zákaz
řízení vozidla. Zasahující policisté rovněž shodně vypověděli, že stěžovatel podepsal záznam
o dechové zkoušce, s naměřenou hodnotou souhlasil a podepsal také oznámení přestupku, s
kterým byl seznámen. Stěžovateli byla zakázána další jízda, bylo mu nařízeno uzamčení
vozidla a byl poučen o dalším postupu ve věci. Stěžovatel s hlídkou Policie ČR
spolupracoval, přiznal požití alkoholu před jízdou a uvedl konkrétní množství a druh požitého
alkoholu.
Z takto podchyceného skutkového stavu věci správní orgány a Krajský soud v Brně
při svém rozhodování vycházely; šlo především o úřední záznam ze dne 18. 10. 2003
pořízený výše uvedenými svědky a jejich výpovědi ze dne 15. 3. 2004. Shodně vyhodnotily,
že svědci - policisté jak v úředním záznamu pořízeném dne 18. 10. 2003,
tak při svých výsleších dne 15. 3. 2004 skutkové okolnosti vylíčili naprosto totožně
a tudíž věrohodně, přičemž neměli na věci jakýkoliv osobní zájem, konali jen svou povinnost
policejního orgánu a navzdory časovému posunu se v jejich výpovědích popisujících
skutkový stav neobjevují žádné nepřesnosti či logické rozpory.
S tímto posouzením věci se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud.
I podle jeho názoru není důvodu se domnívat, že by obsah výše uvedeného úředního
záznamu neodpovídal skutečnosti. Tento úřední záznam je plně použitelným listinným
důkazem ve smyslu §34 odst. 2 správního řádu, přičemž aplikovatelnost správního řádu
na řízení o přestupku vyplývá z odkazu na obecné předpisy o správním řízení, obsaženého
v §51 zákona o přestupcích. Tento důkaz v kontextu s ostatními, je dostatečným podkladem
pro závěr prvostupňového správního orgánu o tom, že se stěžovatel přestupku dopustil.
Žalovaný (i krajský soud) postupovali správně pokud tento důkaz akceptovali a vycházeli
z něj.
Ve shodě s přesvědčením žalovaného i krajského soudu posoudil i Nejvyšší správní
soud výpovědi svědků před odvolacím správním orgánem jako pravdivé a věrohodné a dospěl
tak k závěru, že žalovaný při svém rozhodování vycházel ze spolehlivě zjištěného skutečného
stavu věci. Žalovaný náležitě odůvodnil, proč považoval výpovědi svědků za věrohodné,
dostatečným způsobem zhodnotil důkazy. Nejvyšší správní soud tak má za to, že skutkový
stav, jejž vzal za základ právní kvalifikace případu, je prokázán dostatečně.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že hodnocení důkazů je věcí
správního orgánu a je ovládáno zásadou volného uvážení. Podle §34 odst. 5 správního řádu
hodnotí správní orgán důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
ve vzájemné souvislosti. Kritériem volného uvážení jsou zásady logiky,
přičemž v odůvodnění správního rozhodnutí musí být způsob hodnocení důkazů náležitým
způsobem popsán. Oběma těmto požadavkům rozhodnutí žalovaného vyhovuje. Žalovaný
v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně popsal skutečnosti, které vzal za prokázané, i to,
jakými úvahami se při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti řídil.
Stěžovatel svědectví svědků - policistů, jak v žalobě tak i v kasační stížnosti
sice zpochybňoval a namítal porušení ust. §32 a násl. správního řádu, s tím, že žalovaný
provedl ve věci pouze účelové důkazy, na jejichž základě pak nebylo možno zjistit přesný
a úplný skutečný stav věci. Podle stěžovatele je jediným způsobem jak odstranit shora
uvedenou vadu řízení provedení grafologického posudku. K tomu Nejvyšší správní soud
uvádí, že zcela souhlasí se závěrem žalovaného i krajského soudu, že skutkový stav byl řádně
zjištěn a grafologická expertíza není potřebná. Také Nejvyšší správní soud považuje podpisy
na oznámení přestupku, na výsledku decho vé zkoušky i na doručenkách založených ve spise
za stejné a učiněné jednou osobou - stěžovatelem, a to především s ohledem na smyčku v levé
dolní části podpisu, která je zřetelně patrná i na podpisech učiněných stěžovatelem
pod vlivem alkoholu, tedy na písemnostech (oznámení o přestupku, výsledek dechové
zkoušky), které stěžovatel podepsal bezprostředně po spáchání přestupku. Nejvyšší správní
soud v této souvislosti konstatuje, že sám stěžovatel měl v průběhu dosavadního řízení
možnost nechat vypracovat grafologický posudek, kterou nevyužil.
K osobám policistů a tím i věrohodností jejich výpovědí Nejvyšší správní soud
dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jejich tvrzení, že se přestupku dopustil
stěžovatel, neboť na rozdíl od stěžovatele neměli po licisté na věci a jejím výsledku
jakýkoli zájem, vykonávali jen svoji služební povinnost při níž jsou policisté vázáni
závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností
mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním
zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policisté v této věci uvedené
zásady překročili. Nebyla proto shledána důvodnou námitka stěžovatele, že žalovaný provedl
ve věci pouze účelové důkazy, na jejichž základě pak nebylo možno zjistit přesný a úplný
skutečný stav věci. Nejvyšší správní soud má za to, že důkazy, jež byly v posuzované věci
pořízeny „do sebe zapadají“ a tvoří tak logický celek. S přihlédnutím k tomu, že jediný důkaz
navrhovaný stěž ovatelem je důkaz grafologickým posudkem, který, jak již bylo výše
uvedeno, není pro řádné zjištění skutkového stavu potřebným, přičemž stěžovatel žádné
další důkazy nepředložil a nenavrhoval, nelze správnímu orgánu vytýkat nedostatečně
provedená dokazování. Ostatně, s ohledem na povahu věci, se již ani nenabízí možnost pořídit
jiné v úvahu přicházející důkazy.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu tedy krajský soud postupoval a rozhodl
správně, když vyšel ze spisem doloženého skutkového stavu zjištěného správními orgány,
přičemž zjištěné skutečnosti odůvodňují závěr, který učinily jak oba správní orgány,
tak i krajský soud. V odůvodnění rozhodnutí žalovaného jsou správně posouzeny rozhodující
právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně
a srozumitelně popsána a vyplývají z provedených důkazů. Námitky stěžovatele
na nedostatečné zjištění skutkového stavu neobsahují nic, co by závěry žalovaného
a krajského soudu zpochybňovalo.
Po skutkové stránce tedy nelze rozhodnutí žalovaného nic vytknout.
Ačkoliv to stěžovatel výslovně nenamítá, považuje Nejvyšší správní soud
na tomto místě za nutné konstatovat, že v řízení před žalovaným došlo k pochybení
spočívajícím v tom, že prvostupňový správní orgán, který na základě dožádání žalovaného
vyslýchal svědky - policisty, zaslal stěžovateli předvolání k výslechu svědků na adresu Z.
961, H., a to i přesto, že dožádanému prvostupňovému správnímu orgánu muselo být z
dosavadního řízení známo, že stěžovatel má trvalé bydliště na adrese Z . 873, H., neboť tuto
adresu stěžovatel uvedl v odvolání a rovněž policejní orgán (který na základě žádosti
prvostupňového správního orgánu stěžovateli doručoval oznámení o zahájení správního řízení
a předvolání k ústnímu jednání ze dne 1. 12. 2003,č. j. OD-361-1010/03), v přípise ze dne 13.
1. 2004 č. j. ORKM-37/HU-2004, prvostupňovému správnímu orgánu sdělil, že stěžovatel se
zdržuje na adrese trvalého pobytu (Z. 873, H.) a nikoli na adrese Z. 961, H. Vzhledem k tomu,
že na obálce doručované písemnosti byl vyznačen údaj „odstěhoval se bez udání adresy”,
nemohlo dojít k fikci doručení ve smyslu §24 odst. 2 správního řádu, podle kterého, nebyl-li
adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě
doručení zdržuje, doručovatel uloží písemnost v místně příslušné provozovně držitele poštovní
licence nebo u obecního úřadu a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li
si adresát písemnost do tří dnů od uložení, poslední den této lhůty se považuje za den
doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Dožádaný prvostupňový orgán se nepokusil
o opětovné doručení písemnosti na správnou adresu a je tedy potřeba vycházet z toho,
že stěžovateli předvolání k výslechu svědků doručeno nebylo, v důsledku čehož se stěžovatel
nemohl výslechu svědků zúčastnit. Takovýmto postupem dožádaného prvostupňového
správního orgánu tedy došlo k porušení ust. §33 odst. 1 správního řádu,
podle kterého má účastník řízení právo navrhovat důkazy a je jich doplnění a klást svědkům
a znalcům otázky při ústním jednání a místním ohledání.
Lze tedy konstatovat, že dožádaný prvostupňový správní orgán pochybil,
když stěžovatele k výslechu svědků řádně nepředvolal, čímž porušil ust. §33 odst. 1
správního řádu. Žalovaný však svým postupem v průběhu odvolacího řízení pochybení
dožádaného prvostupňového správního orgánu zhojil, když v souladu s ustanovením §33
odst. 2 správního řádu, podle kterého je správní orgán povinen dát účastníkům řízení možnost,
aby se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění,
popřípadě navrhnout jeho doplnění, stěžovateli zaslal přípis ze dne 22. 3. 2004,č. j. KUZL-
3647/2004/DOP/Od, ve kterém jej vyrozuměl o tom, že na základě jeho odvolání a za účelem
rozhodnutí doplnil dokazování o svědecké výpovědi zakročujících příslušníků Policie ČR –
Z., K. a C. a uvědomil stěžovatele o možnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí,
navrhnout další doplnění dokazování a nahlédnout do spisového materiálu ve lhůtě 7 dnů od
doručení tohoto přípisu. Jak vyplývá z doručenky založené ve správním spisu, tento přípis byl
stěžovateli doručen dne 24. 3. 2004. Stěžovateli tedy bylo v souladu se správním řádem
sděleno, jaké důkazy byly v odvolacím řízení žalovaným provedeny a byla mu v souladu s
ust. §33 odst. 2 správního řádu dána možnost se k nim vyjádřit, popřípadě další důkazy
navrhnout (včetně opakování výslechu svědků, popřípadě jejich konfrontace se stěžovatelem).
Tuto možnost ovšem stěžovatel nevyužil. S přihlédnutím k tomu, že v posuzované věci byly s
ohledem na povahu věci provedeny veškeré v úvahu připadající důkazy, nepovažuje Nejvyšší
správní soud zmíněné pochybení dožádaného prvostupňového správního orgánu za natolik
zásadní, aby mělo vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. K otázce doručování Nejvyšší
správní soud uzavírá, že při doručování písemností v průběhu správního řízení před správním
orgánem prvního stupně k žádnému dalšímu pochybení nedošlo, neboť, ačkoliv uvedený
správní orgán v průběhu tohoto řízení doručoval stěžovateli písemnosti na adresu Z . 961, H.,
lze považovat oznámení o zahájení správního řízení a předvolání k ústnímu jednání za
doručené, když, jak vyplývá z již výše uvedeného přípisu Policie ČR, okresního ředitelství
Kroměříž ze dne 13. 1. 2004, stěžovatel tuto písemnost odepřel od Policie ČR, která ji téhož
dne doručovala v místě jeho bydliště převzít, a to přesto, že byl upozorněn na právní následky
bezdůvodného odepření přijetí písemnosti podle ustanovení §24 odst. 3 správního řádu.
Podle tohoto ustanovení, odepřel-li adresát bezdůvodně písemnost přijmout, je doručena
dnem, kdy její přijetí bylo odepřeno; na to musí doručovatel adresáta upozornit. Samotné
prvostupňové správní rozhodnutí pak bylo stěžovateli podle doručenky založené ve správním
spise doručeno dne 3. 2. 2004.
Podle Nejvyššího správního soudu tak nevznikají pochybnosti o tom, že stěžovatel
svým jednáním porušil ustanovení §5 odst. 2 písm. b) zákona o provozu na pozemních
komunikacích, a tímto jednáním se dopustil přestupku na úseku ochrany před alkoholismem
a jiným toxikomaniemi podle §30 odst. 1 písm. ch) zákona o přestupcích, neboť ve stavu
vylučujícím způsobilost, kterou si přivodil požitím alkoholického nápoje vykonával činnost
(řídil motorové vozidlo), při níž mohl ohrozit zdra ví lidí nebo poškodit majetek.
Se zřetelem k výše uvedenému neshledal Nejvyšší správní soud námitky uvedené
v kasační stížnosti důvodnými a proto kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatel nebyl v kasační
stížnosti úspěšný a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly (§60 odst. 1 a §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu