ECLI:CZ:NSS:2007:4.AS.18.2007
sp. zn. 4 As 18/2007 - 88
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobců: a) S.
H., a b) M. H., bytem tamtéž, oba zast. JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, se sídlem Praha 2,
Sokolská 60, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Brno,
Žerotínovo nám. 3/5, v řízení o kasačních stížnostech žalobců proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 13. 9. 2006, č. j. 30 Ca 282/2005 - 29,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2006,
č. j. 30 Ca 282/2005 – 29, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Kasačními stížnostmi podanými v zákonné lhůtě se žalobci jako stěžovatelé domáhají
zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla odmítnuta jejich
žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 20. 9. 2005,
č. j. JMK 30273/2005 OÚPSŘ, jímž bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Ivanovice
na Hané č. 15/4/2005 ze dne 4. 5. 2005, č. j. 418/2003, o dodatečném povolení stavby
víceúčelové zemědělské stavby obsahující sklad hospodářského nářadí a seník, úložiště
koňského hnoje a oplocení části pozemku u rodinného domku v I. n. H., O. X, na pozemcích
parc. č. 1900/97 (oplocení), 393/1 (víceúčelová zemědělská stavba, část oplocení, úložiště
koňského hnoje), kat. území I. vydané v řízení podle §88 odst. 1 písm. b) z. č. 50/1976 o
územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). V naposledy uvedeném rozhodnutí
správní orgán prvního stupně uvedl, že dne 8. 9. 2003 byl na základě provedeného státního
stavebního dohledu zjištěn nezákonný stav spočívající v provádění a téměř dokončení výše
uvedených staveb. Stavebníci (MVDr. J. L. a J. L.) dne 22. 12. 2003 předložili správnímu
orgánu prvního stupně žádost o dodatečné povolení stavby. Prvostupňový správní orgán poté
rozhodnutím č. 17/4/2004 ze dne 20. 5. 2004, č. j. 418/2003, výše uvedenou stavbu podle ust.
§88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona dodatečně povolil. Na základě odvolání stěžovatelů
Krajský úřad Jihomoravského kraje toto rozhodnutí o dodatečném povolení stavby svým
rozhodnutím ze dne 8. 9. 2004, č. j. JMK 25562/2004 OÚPSŘ zrušil a věci vrátil
prvostupňovému správnímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí. Prvostupňový správní
orgán ve svém rozhodnutí ze dne 4. 5. 2005 dále konstatoval, že uvedené stavby nejsou
užívány na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými zájmy a dodatečně je
povolil podle ust. §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. K odvolání stěžovatelů bylo
prvoinstanční rozhodnutí změněno napadeným rozhodnutím žalovaného tak, že do jeho
výroku byly doplněny parcelní čísla pozemků na nichž se uvedené stavby nacházejí a to, že
stavby byly původně postaveny bez stavebního povolení. Žalovaný se v odůvodnění
napadeného rozhodnutí podrobně vypořádal s námitkami stěžovatele S. H. uvedenými
v odvolání ze dne 17. 5. 2005 a konstatoval, že se s jeho námitkami neztotožnil, námitky
zamítl, rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu změnil, tak jak bylo výše uvedeno
a v ostatním jej potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí žalobci podali žalobu ke Krajskému soudu v Brně
v níž namítali, že rozhodnutí žalovaného je nesprávné a nezákonné a dále konstatovali,
že podmínky, za nichž stavební úřad dodatečně stavebníkům stavbu povolil neodpovídají
obsahu vyjádření některých z dotčených orgánů státní správy a právním předpisům.
Vzhledem k tomu, že žalovaný tato pochybení neodhalil, nemůže být jeho rozhodnutí
správné. Žalovaný neodpovídajícím způsobem posoudil argumentaci žalobců ohledně
nemožnosti chovu koní v řadové zástavbě a s ní související námitkou obtěžování žalobců
imisemi prachu a zápachu nad míru přiměřenou poměrům. Žalobci nesouhlasí se závěrem
žalovaného, že závazný posudek Krajské hygienické stanice je rozhodnutím zavazující
stavebníky zakrytovat stavbu, o níž je samostatně rozhodováno stavebním úřadem,
a že tedy není třeba podmínky vyplývající z tohoto posudku stanovit stavebníkům i v rámci
stavebního povolení. Tento závěr žalovaného odporuje příslušným ustanovením stavebního
zákona. Soulad stavby s veřejným zájmem má být přezkoumáván a posuzován stavebním
úřadem v rámci stavebního řízení a nikoli osobou zpracovávající pro stavebníka projektovou
dokumentaci. Je jen a pouze na stavebním úřadu, aby na základě materiálů a jednotlivých
vyjádření dotčených orgánů státní správy soulad stavby s veřejným zájmem posoudil,
což v daném případě stavební úřad neučinil a ani žalovaný toto jeho pochybení
svým rozhodnutím nenapravil. Žalovaný nesprávným způsobem přistoupil k posouzení
žalobci namítané nesprávnosti prvoinstančního rozhodnutí s ohledem na nedostatečnou
zabezpečenost zamezení vnikání koní na pozemek žalobce. Žalobci navrhli aby krajský soud
napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a zavázal jej k náhradě
nákladů řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že má za to, že rozhodoval správně,
námitkami žalobců se dostatečně zabýval a posouzení svá i stavebního úřadu důkladně
odůvodnil. Navrhl proto, aby krajský soud žalobu zamítl a rozhodnutí žalovaného potvrdil.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 9. 2006, č. j. 30 Ca 282/2005 – 29, žalobu
odmítl, a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění usnesení konstatoval, že ustanovení §71 odst. 1 písm. d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) ukládá žalobci povinnost uvést
v žalobě konkrétně, to znamená ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná
skutková tvrzení doprovázená konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů
považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné a poukázal v této
souvislosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 149/2004,
zveřejněný pod číslem 488/2005 Sb. NSS a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 12. 2005, sp. zn. 2 Azs 92/2005. Ze žalobních bodů musí být zřejmé důvody žalobcova
přesvědčení, že napadené správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje zákonu nebo jinému
právnímu předpisu, a toto jeho tvrzení musí být náležitě odůvodněno. Dále krajský soud
konstatoval, že ve správním soudnictví se poskytuje ochrana veřejným subjektivním právům
a aby mohla být žaloba projednatelná je žalobce povinen v rámci žalobních bodů v úplnosti
namítat, jakým způsobem byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení
svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší
nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti. Podání žalobců výše uvedeným požadavkům
nevyhovělo, neboť tvrzené procesní vady nejsou dány do souvislosti s porušením hmotných
subjektivních práv žalobců a postrádá základní náležitosti vymezené v ust. §71 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Z obsahu podání je pouze patrno, že žalobci se domáhají zrušení napadeného
rozhodnutí, nespecifikují však jakým způsobem bylo zasaženo do jejich hmotných
subjektivních práv a jaké ustanovení právních předpisů žalovaný porušil. I když v žalobě
uvedli, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo nezákonné, tato námitka nebyla
konkretizována s ohledem na zásah do subjektivních hmotných práv. Z ust. §71 odst. 2
s. ř. s. vyplývá, že nedostatek podmínek řízení spočívající v tom, že žaloba neobsahuje žádný
žalobní bod může být odstraněn pouze ve lhůtě pro podání žaloby. Není však dána zákonná
povinnost soudu v těchto případech vždy vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu
ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by zjevně
odporovala zmíněné zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu,
s nimiž je tento typ řízení koncipován. Krajský soud proto žalobce k odstranění nedostatku
podmínky řízení nevyzýval, neboť dospěl k závěru, že po marném uplynutí lhůty k podání
žaloby se absentující žalobní body stávají neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podal každý z žalobců
(dále též „stěžovatelé“) včas kasační stížnost doplněnou podáním ze dne 3. 1. 2007
a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. Obě kasační stížnosti stěžovatelů
jsou totožného obsahu. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že nebyly splněny podmínky
pro odmítnutí návrhu na zahájení řízení, tak jak je stanoví soudní řád správní.
Ačkoli v žalobním návrhu ze dne 12. 9. 2005 nejsou uvedena konkrétní ustanovení právních
předpisů, jejichž porušení ze strany žalovaného je stěžovateli namítáno, tak je z uvedeného
podání zcela zřejmé jakým způsobem se porušení práva žalovaným dotýká subjektivních
hmotných práv stěžovatelů, což samo o sobě vede k vymezení konkrétních žalobních bodů,
tak jak stanoví §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovateli podaný žalobní návrh obsahuje
alespoň dva žalobní body. Prvním žalobním bodem je neodpovídajícím způsobem posouzená
otázka povolení chovu a s ní související obtěžování obydlí stěžovatelů imisemi prachu
a zápachu nad míru přiměřenou poměrům, což dle názoru stěžovatelů stavební úřad
nevyhodnotil v souladu se zákonem. Nesprávnost postupu žalovaného stěžovatelé spatřují
zejména v nesprávném posouzení podmínek pro povolení stavby v řízení o odstranění stavby
podle ust. §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, konkrétně pak v otázce stavebníkem
prokázaného souladu stavby s veřejným zájmem, na něž navazuje ust. §62 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona, ukládající povinnost stavebního úřadu přezkoumat stavebníkem
předloženou dokumentaci z hlediska souladu, mimo jiné, s ochranou veřejného zájmu
a ochranou zdraví a života osob. Žalovaný jednal v rozporu s vyhláškou Ministerstva
pro místní rozvoj č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu,
konkrétně pak s ust. §4 odst. 1 této vyhlášky, jež podmiňuje umísťování staveb
respektováním omezení, jež stanovují zvláštní předpisy chránící veřejné zájmy
(mj. zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu) a dále podmínkou zachování pohody bydlení,
zejména neobtěžováním obytného prostředí nad míru přiměřenou poměrům. Na základě
uvedených skutečností se stěžovatelé domnívají, že rozhodnutí žalovaného bylo vyneseno
v rozporu s uvedenými ustanoveními stavebního zákona, neboť dodatečným povolením
předmětné stavby je porušováno subjektivní hmotné právo stěžovatelů nalézající oporu
v uvedených zvláštních předpisech na ochranu veřejného zájmu. Za druhý žalobní bod
stěžovatelé považují vyhodnocení dostatečnosti zabezpečení ohrady pro koně tak,
aby ani v nejmenší míře nebylo zasahováno do vlastnického práva stěžovatele. Žalovaný
dle názoru stěžovatelů tuto otázku vyhodnotil v rozporu s ust. §137 stavebního zákona,
neboť ohrada pro koně na sousedním pozemku manželů L., v takové podobě, v jaké se
nachází, neposkytuje stěžovatelům dostatečnou ochranu vlastnického práva a dochází tak k
neoprávněnému zásahu do vlastnického práva ve smyslu ust. §127 odst. 1 z. č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, dle kterého se vlastník věci musí zdržet všeho, čím by nad míru
přiměřenou poměrům obtěžoval jiného, zejména pak vnikání chovaných zvířat na sousední
pozemek. Pod tento pojem je pak možno zahrnout jednání, kterého se dopouštějí koně
manželů L. tím, že okusují rostliny na hranicích pozemku, bez ohledu na hodnotu těchto
okusovaných rostlin. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu v
Brně v celém rozsahu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasačním stížnostem stěžovatelů k prvnímu žalobnímu
bodu zmíněnému v kasačních stížnostech uvedl, že stěžovateli opakovaně namítaná stavba
pro chov koní nebyla předmětem napadaného řízení o dodatečném povolení stavby.
Předmětem řízení byla víceúčelová stavba, jejíž umístění bylo ve smyslu ust. §4 odst. 1
a §13 odst. 1 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 137/1998 Sb., žalovaným důsledně
posouzeno. Stavebník podle ust. §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona prokázal soulad
stavby postavené bez stavebního povolení s veřejným zájmem. Stavební úřad
se ve svém rozhodnutí opíral o opatření navržená v doplněné projektové dokumentaci,
o stanovisko Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje a o závazný posudek Krajské
veterinární správy a jeho podmínky. K druhému žalobnímu bude zmíněnému v kasačních
stížnostech, žalovaný uvedl, že v řízení nebyl žádný důvod aplikovat ust. §137 stavebního
zákona, neboť se v případě oplocení jednalo o námitky stavebnětechnického charakteru,
o kterých byl stavební úřad oprávněn a povinen rozhodnout. Nejednalo se ani o námitky
zpochybňující rozsah vlastnického práva stavebníků, ani o nesprávnost hranice pozemku
v terénu, ani o zasahování do sousedního pozemku ve vlastnictví stěžovatelů. Žalovaný
má za to, že rozhodoval správně, námitkami se dostatečně zabýval a posouzení stavebního
úřadu a svá důkladně odůvodnil. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
a rozhodnutí žalovaného potvrdil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelé uplatnili v kasačních
stížnostech, a dospěl k závěru, že kasační stížnosti jsou důvodné.
Z textu kasačních stížností vyplývá, že ji stěžovatelé podali z důvodů uvedených
v ust. §103 odst. 1 písm. c), d) a e) s. ř. s.
Popsané důvody kasačních stížností nasvědčují závěru, že je dán toliko důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Tento důvod je totiž ve vztahu k důvodům
podle písm. a) až d) téhož ustanovení důvodem speciálním. Je-li dán důvod podle písm. e),
vylučuje to důvody podle písm. a), c) a d), neboť nezákonným je rozhodnutí o odmítnutí
návrhu (žaloby) nebo o zastavení řízení v každém případě i tehdy, byla-li v něm soudem
nesprávně posouzena právní otázka ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s, bylo-li řízení
u krajského soudu zmatečné ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. nebo je-li rozhodnutí
krajského soudu nepřezkoumatelné ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
V dané věci krajský soud žalobu vůbec věcně neprojednával, ale usnesením ji odmítl,
jelikož stěžovatelé nevymezili konkrétní skutkové a právní důvody podání žaloby
a tím nebyla splněna podmínka řízení, přičemž krajský soud stěžovatele k odstranění
nedostatku podmínky řízení nevyzýval, neboť dospěl k závěru, že po marném uplynutí lhůty
k podání žaloby se absentující žalobní body stávají neodstranitelným nedostatkem podmínky
řízení, pro který nebylo možné v řízení pokračovat [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení
s §71 odst. 1 s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud již ve svém rozhodnutí ze dne 21. 4. 2005,
sp. zn. 3 Azs 33/2004, konstatoval, že je-li kasační stížností napadeno usnesení soudu
o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody
dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí
návrhu.
Ve správním soudnictví přezkoumávají soudy rozhodnutí správních orgánů, moc
soudní tak zasahuje do činnosti moci výkonné. Jelikož se jedná o zasahování jedné státní moci
do jiné, které je nezbytné z hlediska principu právního státu, je smysluplné,
pokud zákonodárce stanovil, že se tak má stát jen na základě jasně a konkrétně vymezených
důvodů. Není tedy přípustný paušální, nekonkretizovaný zásah moci soudní do činnosti moci
výkonné, tzn. není přípustný povšechný přezkum správních rozhodnutí soudem. Funkcí
právního institutu žalobních bodů je tak vůbec umožnění konkrétního přezkumu správních
rozhodnutí soudem. Pojem žalobního bodu tak musí být interpretován z hlediska
této jeho funkce. V souladu s touto funkcí je pak požadavek konkrétně formulovaného
žalobního bodu, který jasně vymezí rozsah soudního přezkumu, a tím i míru zásahu moci
soudní do moci výkonné. S tímto závěrem jsou v souladu i další ustanovení soudního řádu
správního, zejména pak §75 odst. 2 s. ř. s., podle kterého soud napadené výroky rozhodnutí
přezkoumá v mezích žalobních bodů. Připuštěním vágně a nekonkrétně formulovaných
žalobních bodů by toto ustanovení ztratilo smysl, správní žaloba by se stala běžným
(byť mimořádným) opravným prostředkem.
Sporným v dané případě je to, zda žaloba skutečně vykazovala takové vady,
pro které nebylo možno v řízení pokračovat, jak uvedl krajský soud, a proto se Nejvyšší
správní soud v dalším koncentroval především na její posouzení.
V dané věci jde tudíž o posouzení, zda a jakou vadou žaloba stěžovatelů trpěla,
a sice konkrétně, zda byl v žalobě uveden alespoň jeden žalobní bod či nikoli. Ze žaloby
stěžovatelů lze snadno dovodit, že argumentují proti způsobu posouzení věci žalovaným.
Stěžovatelé v žalobě totiž uvedli, že podmínky, za nichž prvostupňový správní orgán
dodatečně stavebníkům stavbu povolil neodpovídají obsahu vyjádření některých z dotčených
orgánů státní správy a právním předpisům. Rozhodnutí žalovaného tak nemůže být správné,
neboť tato pochybení neodhalil. Žalovaný neodpovídajícím způsobem posoudil argumentaci
stěžovatelů ohledně nemožnosti chovu koní v řadové zástavbě a s ní související námitku
obtěžování žalobců imisemi prachu a zápachu. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem žalovaného,
že závazný posudek Krajské hygienické stanice je rozhodnutím zavazující stavebníky
zakrytovat stavbu, o níž je samostatně rozhodováno stavebním úřadem, a že tedy není
třeba podmínky vyplývající z tohoto posudku stanovit stavebníkům i v rámci stavebního
povolení. Soulad stavby s veřejným zájmem má být přezkoumáván a posuzován stavebním
úřadem v rámci stavebního řízení a nikoli osobou zpracovávající pro stavebníka projektovou
dokumentaci. Je jen a pouze na stavebním úřadu, aby na základě materiálů
a jednotlivých vyjádření dotčených orgánů státní správy soulad stavby s veřejným zájmem
posoudil, což v daném případě stavební úřad neučinil a ani žalovaný toto jeho pochybení
svým rozhodnutím nenapravil.
Podle §71 odst. 1 s. ř. s. žaloba musí kromě obecných náležitostí podání (§37 odst. 2
a 3 s. ř. s.) obsahovat označení napadeného rozhodnutí a den jeho doručení
nebo jiného oznámení žalobci, označení osob na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známy,
označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, žalobní body, z nichž musí být patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést
a návrh výroku rozsudku.
Ze žaloby (která obsahovala obecné náležitosti) bylo zřejmé, v jakém rozsahu
stěžovatelé správní rozhodnutí napadají, a rovněž důvody, proč tak činí, a bylo tak možné
považovat podmínku žalobních bodů ve smyslu ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
za splněnou, a žalobu bylo možné u krajského soudu projednat. Stěžovatelé v podané žalobě
uvedli jak právní, tak i skutkové důvody, pro které považují napadené rozhodnutí žalovaného
za nezákonné a žaloba tudíž splňovala požadavky na formulaci žalobního bodu. Ze žaloby
dále vyplývalo, že se stěžovatelé domáhají přezkoumání napadeného rozhodnutí žalovaného.
Žalobní tvrzení tedy Nejvyšší správní soud shledává jako dostatečně konkrétní z hlediska
možnosti přezkoumat soudem postup správního orgánu. Krajský soud tak pochybil,
když žalobní body považoval za vymezené výlučně v obecné rovině. Nejvyšší správní soud
v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2000,
sp. zn. IV. ÚS 406/99, č. 11, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že nepřiměřeně přísný
výklad náležitostí správní žaloby porušuje čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
a v důsledku toho i právo na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánů veřejné správy dle čl. 36
odst. 2 Listiny.
Nad rámec odůvodnění Nejvyšší správní soud podotýká, že neobsahuje-li žaloba
skutečně shora označené náležitosti, či trpí-li žaloba skutečně jinými odstranitelnými vadami,
je podle §37 odst. 5 s. ř. s. vždy povinností předsedy senátu žalobce vyzvat k doplnění
podání, popř. k opravě nebo odstranění jeho vad, a to ve lhůtě, kterou mu k tomu stanoví.
Pokud žalobce vady ve stanovené lhůtě neodstraní vůbec nebo nedostatečným způsobem,
je pro další postup soudu rozhodné, zda žaloba trpí takovými vadami, které brání možnosti
pokračovat v řízení a o takové žalobě meritorně rozhodnout. Lhůtu k odstranění vad podání
stanovenou předsedou senátu dle cit. ustanovení nelze zaměňovat s lhůtou pro uplatnění
ž a lo bn íc h námitek, resp. jejich rozšíření. Brání-li vady žaloby možnosti v řízení pokračovat
a o žalobě meritorně rozhodnout, soud takovou žalobu odmítne. V předmětné věci tomu
však tak nebylo, jelikož jak již bylo výše uvedeno, žaloba žalobní body obsahovala. Nejvyšší
správní soud tak spatřuje další pochybení krajského soudu v tom, že i přesto, že se domníval,
že žaloba žalobní body neobsahovala, ne vy z v a l stěžovatele k opravě nebo odstranění vad
podání a doplnění žaloby ve stanovené lhůtě s poučením o následcích nevyhovění a žalobu
odmítl. I v případě, že by žaloba skutečně neobsahovala žalobní body, by tak v posuzovaném
případě krajský soud nepostupoval v souladu s ust. §37 odst. 5 s. ř. s.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu nelze absenci náležitostí dle §71 s. ř. s
považovat za neodstranitelný nedostatek podání, tím spíše, nebyl-li stěžovatel k odstranění
vad vyzván.
Uvedený právní názor Nejvyššího správního soudu je shodný s dosavadní judikaturou
zdejšího soudu, neboť Nejvyšší správní soud již ve svém rozhodnutí ze dne 12. 10. 2004,
č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, publikovaném pod č. 534/2005 Sb. NSS konstatoval,
že „(…) jestliže tedy soudní řád správní požaduje, aby žaloba splňovala určité náležitosti,
nečiní tak proto, aby krajské soudy formalisticky trvaly na naplnění litery zákona, ale proto,
aby žaloba mohla být podkladem právě pro poskytování několikráte zmíněné spravedlivé
ochrany veřejným subjektivním právům v rámci soudního řízení. Krajské soudy musí mít
tento základní smysl a účel žaloby vždy na zřeteli, a dále si musí zodpovědět otázku,
jaký konkrétní smysl a účel má ta která konkrétní zákonem stanovená náležitost žaloby,
a podle obsahu (samozřejmě netoliko pouze podle slov) žaloby podané žalobcem posoudit,
zda tyto náležitosti splněny jsou či nikoliv. Na žalobu je přitom nutno pohlížet jak na jeden
celek; proto nelze jednotlivé náležitosti posuzovat izolovaně. Stejný přístup je třeba volit
i při odstraňování vad žaloby, tedy skutečných nedostatků obecných či zvláštních náležitostí
žaloby, které brání tomu, aby žaloba mohla být podkladem projednání a rozhodnutí věci.
(…) Pokud je namístě vady odstraňovat [např. žalobce neuvádí v žalobě žádné konkrétní
výtky vůči napadenému rozhodnutí, ale pouze povšechně cituje ustanovení právních
předpisů], pak soud musí žalobce vždy k odstranění těchto vad vyzvat, stanovit
mu k jejich odstranění přiměřenou lhůtu, a poučit jej jednak o následcích nesplnění
této výzvy, a jednak o tom, jak má vadu odstranit. Toto poučení přitom musí být konkrétní
[pouhá parafráze vybraných ustanovení soudního řádu správního je tedy nedostačující]
a musí být diferencované v závislosti na individuální charakteristice žalobce, vůči
němuž směřuje.“
Nejvyššímu správnímu soudu tedy z výše uvedených důvodů nezbylo, než napadené
usnesení Krajského soudu v Brně zrušit (§110 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude,
aby řádně posoudil stěžovatelem napadené rozhodnutí žalovaného, vypořádal
se s veškerými žalobními body a své závěry vyčerpávajícím způsobem odůvodnil.
O nákladech řízení o kasačních stížnostech rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu