ECLI:CZ:NSS:2007:4.AS.50.2006
sp. zn. 4 As 50/2006 - 124
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jana Dvořáka v právní věci žalobců: a) E.
J., b) R. J., c) J. J., d) R. J., e) K. J., a f) K. J., zast. JUDr. Vlastimilem Trojanem,
advokátem, se sídlem Praha 10, Daliborova 648/10, proti žalovanému: Český úřad
zeměměřický a katastrální, se sídlem Praha 8, Pod Sídlištěm 1800/9, o kasační stížnosti
žalobce K. J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2006, č. j. 6 Ca 262/2004
– 75,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce ad f) nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Českého úřadu zeměměřického a katastrálního (dále jen „žalovaný“)
ze dne 14. 6. 2004, č. j. 3064/2004-14/R, (dále jen „rozhodnutí žalovaného“) bylo zamítnuto
odvolání žalobců proti rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Českých
Budějovicích (dále jen „ZKI“ nebo „správní orgán I. stupně“) ze dne 23. 4. 2004, č. j. O-
16/202/2004, (dále jen „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“) a toto rozhodnutí bylo
potvrzeno. Předmětem správního řízení, v němž žalovaný vydal zmíněné rozhodnutí, byl
návrh žalobce ad f) ze dne 23. 3. 2004 na obnovu správního řízení ukončeného rozhodnutím
odvolacího orgánu, tj. Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Českých Budějovicích
ze dne 16. 3. 2004, č. j. O-12/54/2004, (dále jen „rozhodnutí ZKI ze dne 16. 3. 2004“),
kterým tento odvolací orgán zrušil rozhodnutí Katastrálního úřadu v Táboře ze dne
1. 12. 2003, č. j. OR-24/2003-308/4, (dále jen „KÚ“ a „rozhodnutí KÚ ze dne 1. 12. 2003“).
Předmětem správního řízení, v němž byla posledně dvě uvedená rozhodnutí vydána
a jehož obnovy se žalobce ad f) domáhal, byl návrh žalobců doručený KÚ v Táboře dne
17. 2. 2003, ve kterém byla obsažena opětovná žádost o provedení opravy zákresu hranice
mezi pozemky označenými podle katastru nemovitostí jako stavební parcela č. 34/1
a pozemková parcela č. 441 v katastrálním území S. S. u S.. Tento návrh na opravu chybného
údaje katastru nemovitostí KÚ v Táboře, jako správní orgán I. stupně, v řízení o návrhu na
opravu chyb podle §8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky,
v platném znění (dále jen „katastrální zákony“) posoudil věcně, když nevyhověl předtím
projevenému nesouhlasu žalobce ad f) s neprovedením opravy údajů katastru nemovitostí ze
dne 28. 4. 2003 a rozhodl tak, že „zákres hranice mezi stavební parcelou č. 34/1 a
pozemkovou parcelou č. 441 dle katastru nemovitostí v katastrálním území S. S. u S. se
v katastrální mapě nemění“. Proti tomuto rozhodnutí KÚ v Táboře ze dne 1. 12. 2003 podal
žalobce ad f) odvolání, na jehož základě v odvolacím řízení ZKI v Českých Budějovicích
svým rozhodnutím ze dne 16. 3. 2004 toto věcné rozhodnutí KÚ v Táboře zrušil, když dospěl
k závěru o tom, že řízení ve věci opravy chyb nemělo být vůbec zahájeno z důvodu existence
překážky rei iudicatae. Důvodem byla skutečnost, že o navrhované opravě chyb bylo již
jednou pravomocně rozhodnuto, když ve věci opravy zákresu hranice parcel st. p. 34/1 a p. p.
441 vydal KÚ v Táboře dne 16.10.2000 rozhodnutí pod č. j. OR 24/00-II, (dále jen
„rozhodnutí KÚ ze dne 16. 10. 2000“), které ZKI v Českých Budějovicích rozhodnutím ze
dne 17. 1. 2001, č. O-78/432/2000, (dále jen „rozhodnutí ZKI ze dne 17. 1. 2001“) potvrdil a
odvolání žalobce ad f) proti němu zamítl.
Proti rozhodnutí žalovaného týkajícího se návrhu na povolení obnovy řízení podali
včas žalobci žalobu, kterou doplnili v několika podáních, a to ze dne 25. 11. 2004,
dále v podání z blíže neuvedeným datem, označeným jako „K jednání u Městského soudu
v Praze – oddůvodnění petitu žaloby“, obsaženém na čl. 51 soudního spisu, a v podání ze dne
31. 3. 2005. Vedle podrobného popisu průběhu již výše zmíněných předchozích správních
řízení namítli, že v době, kdy probíhalo řízení o opravě chyb, ukončené pravomocným
rozhodnutím ZKI ze dne 17. 1. 2001, nebyly a nemohly být žalobcům ještě známy později
nalezené originály archivních dokumentů, a to „doklad orig. mapy SK z 8/4 2002,
který spolu s orig. zápisem 1. vkladu v gruntovní knize a dalšími archivními doklady
dokazují, že zákres hranic od počátku je v souladu se zákresem hranic v pozdějších kat.
mapách až do r. 2000, tj. před provedenou opravou KP – viz znalecký posudek odst. C1a“.
Právě tyto nové doklady byly posouzeny znaleckým posudkem č. 2557-1/2003 Ing. Z. K. ze
dne 30. 1. 2003, (znalcem z oboru geodézie a kartografie). K tomu žalobci výslovně uvedli, že
„v době po vydání prvostupňového rozhodnutí KP (tj. zřejmě „KÚ v Táboře“ – poznámka
soudu), č. j. OR-2/00II z 16/10 2000, nebyly a nemohly být ještě známy později nalezené
originály archivních dokumentů“. Rozsáhlá žaloba dále obsahovala věcné námitky žalobců
včetně označených důkazů směřujících, jak proti rozhodnutím vydaným v řízení o opravě
chyb ukončeném rozhodnutí ZKI ze dne 17. 1. 2001, tak zároveň i v řízení o jejich další
žádosti o opravu chyb, ukončeném výše zmíněným zrušujícím rozhodnutím ZKI ze dne 16. 3.
2004. Žalobci namítli, že v žádosti o obnovu řízení zopakovali všechny své námitky
z předchozího správního řízení a jak správní orgán I. stupně tak i žalovaný nepostupovaly
v souladu se zákonem, přičemž žalovaný jako odvolací orgán převzal tvrzení a závěry z
předcházejících rozhodnutí, aniž by si „ověřil jejich správnost nebo posoudil např. uplatnění
námitky na předložení orig. dokladů vyvracejících tvrzení o chybném překreslení části mapy
PK, vzniku geodetických chyb, které v té době byly z posice laika – účastníka
nepostřehnutelné a vedly až k vydání vadného a protiprávního rozhodnutí“. Žalovaný ve svém
rozhodnutí použil účelové citace a argumenty podporující závěry prvostupňového rozhodnutí
a nezdůvodnil námitky uplatněné v odvolání nebo je přešel „mlčením“. Vedle věcných
námitek proti rozhodnutím vydaným v řízení o opravě chyb, které předcházely řízení, v němž
bylo žalované rozhodnutí vydáno, uvedli žalobci i tvrzení o nicotnosti rozhodnutí ZKI ze dne
17. 1. 2001 z důvodů „vad výroku“. Žalovanému dále vytknuli, že „z úřední povinnosti“
nepřezkoumal věcnou správnost, zákonnost a pravdivost „napadeného tvrzení ZKI jak ve
věcné části, tak i tvrzení bez doložení hodnověrným dokladem a které je tudíž
nepřezkoumatelné a z jehož obsahem se ČÚZK ztotožnil v rozporu se zák. 71/67 Sb. §32“,
dále že žalovaný stejně jako správní orgán I. stupně neumožnily účastníkovi seznámit se
s podklady rozhodnutí před jeho vydáním a tím jej zbavily i možnosti vyjádřit se ke
skutečnostem, které žalobci bez vlastní viny nemohli uplatnit v původním řízení, dále že
žalovaný nepřezkoumal konstatování správně orgánu I. stupně o tom, že řízení pravomocně
ukončené rozhodnutím ZKI ze dne 17. 1. 2001 nezrušil jako nedůvodné pro vady výroku a
pro nicotnost a konečně, že napadeným rozhodnutím byli žalobci zkráceni na svých právech,
neboť došlo ke zmenšení „obrazce a výměry jejich parcel, k chybnému určení výměry p. p.
441“ a to vše v důsledku „neoprávněné změny obrazce vlastnických hranic“. Žalobci navrhli,
aby soud zrušil žalované rozhodnutí a všechna rozhodnutí jemu předcházející, věc vrátil
orgánu I. stupně k rozhodnutí tak, že se povoluje obnova řízení, a přikázal správnímu orgánu
I. stupně, aby o věci dále jednal.
Městský soud žalobu zamítl a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, přičemž v odůvodnění rozsudku k námitkám žalobců předně
zdůraznil, že je třeba rozlišovat přezkumné soudní řízení, jehož předmětem je rozhodnutí
o žádosti na provedení opravy zákresu sporné hranice pozemků, od přezkumného soudního
řízení týkajícího se rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o žádosti o obnovu řízení
podle ustanovení §62 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, v platném znění
(dále jen „správní řád“), přičemž v přezkumném řízení ohledně rozhodnutí o žádosti o opravu
sporném hranice soud přezkoumává, zda bylo o této žádosti rozhodnuto v řádně provedeném
řízení v souladu s příslušnými právními předpisy, avšak v případě rozhodnutí o žádosti
o obnovu řízení je soud oprávněn posoudit jen otázku, zda byly či nebyly dány důvody
pro povolení obnovy stanovené v ustanovení §62 odst. 1 správního řádu, když ani příslušný
správní orgán není oprávněn pro své rozhodnutí o žádosti o obnovu řízení zvažovat
jiné než zákonné důvody pro povolení obnovy. Tento základní právní názor zdůraznil městský
soud ve svém rozsudku ještě jednou, když uvedl, že nesouhlas žalobců s hodnocením
provedených zjištění správních orgánů, popř. zákonnosti jejich postupu a rozhodnutí,
nemohou být důvodem povolení obnovy, ale tento nesouhlas by mohl být namítán
pouze v žalobě podané proti pravomocnému rozhodnutí týkajícího se žádosti o opravu chyb.
Na základě tohoto právního názoru a na základě skutečností zjištěných ze správního spisu
dospěl městský soud k závěru o tom, že nebyly dány důvody obnovy podle §62 odst. 1
písm. a) – e) správního řádu. Ze správního spisu totiž soud zjistil, že již v žádosti o doplnění
a opravu údajů vlastnické hranice v katastrální operátu ze dne 17. 2. 2003, kterým bylo
zahájeno řízení o opravě chyb, v němž bylo vydáno rozhodnutí KÚ v Táboře ze dne
1. 12. 2003, a následně i zrušující rozhodnutí ZKI ze dne 16. 3. 2004, byly obsaženy
již zmíněné „nově nalezené archivní doklady“ a rovněž i výše uvedený znalecký posudek
č. 2557-1/2003 ze dne 30.1.2003, přičemž tyto podklady byly k žádosti dokonce přiloženy.
Navíc v odůvodnění rozhodnutí KÚ v Táboře ze dne 1. 12. 2003 vydaném v řízení
o této žádosti, byly zmiňovány doklady předložené žalobci a to citovaný posudek, náčrt,
zaměření poloh hranic dotčených parcel v terénu vyhotovených firmou G. E., s. r. o., ze dne
26. 7. 2001, doplněný hodnotami výměr parcel zjištěných výpočtem, kopie mapy stabilního
katastru pořízené ve Státním ústředním archivu v Praze, dva listy překladu zápisu z
„Gruntovní knihy“ a kopie dalších dokumentů uložených ve Státním archivu v Praze. Tyto
doklady, jakož i další žalobci předložené doklady v řízení o žádosti o opravu zákresu sporné
hranice, jsou součástí správního spisu. Z této skutečnosti městský soud dovodil, že uvedené
důkazy a skutečnosti, kterými žalobci svoji žádost o změnu zákresu sporné hranice podanou
dne 17. 2. 2003 odůvodňovali, sami správními orgánu předkládali; znali proto všechny
skutečnosti, na základě kterých bylo rozhodováno. Protože skutečnosti a důkazy, kterých se
žalobci v žalobě dovolávali, byly jimi uplatněny již v žádosti o opravu sporné hranice, o které
bylo pravomocně rozhodnuto v řízení pravomocně skončeném rozhodnutím ZKI v Českých
Budějovicích, o jehož obnovu žalobci v tomto řízení usilovali, nelze posuzovat, zda byly či
nebyly tyto důkazy a skutečnosti v původním řízení náležitě zhodnoceny. Žalobci totiž
v případě nesouhlasu s pravomocným rozhodnutím měli možnost podat proti tomuto
pravomocnému rozhodnutí žalobu ke správnímu soudu, a proto nebyly dány zákonné
podmínky pro povolení obnovy podle ustanovení §62 odst. 1 písm. a) správního řádu.
Městský soud se dále zabýval tím, zda nebyly dány další důvody pro obnovu řízení uvedené v
§62 odst. 1 písm. b), c), d) a e) správního řádu. Dospěl k závěru, že žalobcům nebylo
znemožněno realizovat jejich právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí i ke způsobu jeho
zjištění, popř. navrhnout jeho doplnění, neboť v daném případě bylo již o sporné hranici
v minulosti rozhodováno. Protože důkazy a skutečnosti, jimiž žalobci svoji žádost o změnu
zákresu sporné hranice ze dne 17. 2. 2003 odůvodňovali, sami správnímu orgánu předkládali,
znali proto všechny skutečnosti, na základě kterých bylo rozhodováno a měli možnost vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí ve věci, a to nejméně v odvolání proti prvostupňovému
rozhodnutí, což využili. Rovněž v odvolání mohli navrhovat další nové skutečnosti a důkazy,
přičemž v průběhu celého řízení měli možnost nahlédnout do správního spisu z vlastní
iniciativy. Proto nebyl dán důvod obnovy řízení podle §62 odst. 1 písm. c) správního řádu.
Městský soud se dále zabýval - z hlediska hodnocení zákonných předpokladů pro obnovu
řízení uvedených v §62 odst. 1 písm. d) správního řádu - tvrzením žalobce ad f), obsaženém
v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně o tom, že se v dané záležitosti „setkal
osobně s podrážděností jednání“ a „řada pracovníků má k případu averzi“. V těchto obecných
tvrzeních městský soud důvod pro naplnění zákonných předpokladů pro obnovu řízení
uvedených v §62 odst. 1 písm. d) správního řádu neshledal. Rovněž nebyl dán důvod obnovit
podle §62 odst. 1 písm. e) správního řádu, když z hlediska tohoto zákonného důvodu obnovy
se musí jednat o důkazy, o které se rozhodnutí skutečně opírá, přičemž nelze namítat
jakýkoliv důkaz, který byl při řízení proveden, ale pouze takový, který stojí v základu
rozhodnutí. Dále je pro naplnění tohoto zákonného důvodu obnovy řízení nutné zjistit
skutečnost, že rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem, přičemž tento trestný čin musí být
spáchán právě se záměrem docílit určitého rozhodnutí správního orgánu, které je důsledkem
takového jednání. Tento zákonný důvod rovněž dán nebyl, neboť žalobci nedoložili a nebylo
ani nijak zjištěno, že původní rozhodnutí se opírá o důkazy, které se ukázaly nepravdivými,
nebo že by rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem. Námitky žalobců o údajné
„nepravdivosti stavu v listu vlastnictví LV 191 změnou vlastnické hranice st. p. 34/1 a její
výměry a z toho vzniklé škody ohrožením vlastní stavby“ a o „nepravdivém stavu určení
parcel vlastníků LV 527 v důsledku neúplného měření“, které žalobci dokládali již zmíněnými
listinami a znaleckým posudkem a zdůvodňovali tím návrh na opravu předmětné hranice
v katastrálním operátu, vč. namítaného nesprávného posouzení těchto tvrzení a těchto
listinných důkazů, není zákonným důvodem obnovy řízení, neboť se jedná o námitky, které
by musely být zvažovány pouze v přezkumném soudním řízení o žalobě podané proti
pravomocnému rozhodnutí ZKI ze dne 17. 1. 2001.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce ad f) (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž předně uvedl, že se dovolává práva na spravedlivý proces podle Listiny základních
práv a svobod (její čl. 36), neboť správní orgány všech stupňů jej poškodily
na jeho vlastnickém právu. Odůvodnění napadeného rozsudku vychází z předpokladu
správnosti zjištění skutkového stavu správními orgány, avšak nepřihlédlo k vadám
a pochybením, kterých se tyto orgány dopustily, přičemž tato pochybení a porušení měla vliv
na vlastní rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §103a, b, d zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel tyto vady a pochybení konkrétně
rozvedl v části II. a III. kasační stížnosti, v nichž opětovně popsal celou historii dané věci
od roku 1988, kdy si žalobci nechali zaměřit a vytýčit hranici pozemku v terénu, vzdor řízení
o opravě chyb, ukončenému rozhodnutím ZKI ze dne 17. 1. 2001 a řízení o opravě chyb
ukončenému rozhodnutím ZKI ze dne 16. 3. 2004, jehož obnovy se stěžovatel domáhal,
až do vydání žalovaného rozhodnutí. Uvedl věcné námitky a k nim vztahující se důkazy,
o nichž se již obšírně zmínil v žalobě. Opětovně tedy poukázal na zápis v gruntovní knize,
na znalecký posudek č. 2557-1/2003 ze dne 30.1.2003, na zaměření provedené firmou G. E.
s.r.o. v P. ze dne 26. 7. 2001 a zároveň rovněž opakoval svá tvrzení obsažená nejen v žalobě,
ale i v průběhu správního řízení, ukončeném vydáním rozhodnutí ZKI ze dne 16. 3. 2004,
jehož obnovy se domáhal. Jedná se zejména o tvrzené porušení §59 odst. 1 správního řádu, a
to v řízení o opravě chyb ukončeném rozhodnutí ZKI ze dne 16. 3. 2004 a dále i porušení
ustanovení §33 správního řádu, když žalobci nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladu
rozhodnutí i ke způsobu jeho zjištění v tomto řízení. Ve vztahu k namítanému porušení §33
správního řádu a k názoru žalovaného správního orgánu o tom, že v řízení nebyly shledány
žádné nové skutečnosti a že účastník tyto skutečnosti znal, uvedl že „v tomto případě se
nejednalo o dokazování známých skutečností, ale z vlastní iniciativy o třikrát písemně (19/1,
24/2, 23/3 2004) požadované nahlédnutí do spisů, což nelze vymáhat násilím, zvláště když je
úřad 150 km vzdálen od bydliště účastníka“. Závěrem uvedl, že namítal a odůvodňoval
jednotlivé vady, odvolával se proti rozhodnutím a dokazoval konkrétními listinami jako důkaz
nesprávnosti tvrzení správních orgánů, tyto „ani v jednom případě neprokázaly jejich
nepravdivost nebo nesprávnost a přecházely je mlčením, nepřezkoumatelným vyjádřením
nebo nedoloženým spekulativním tvrzením o prvopočáteční chybě, barevném značení,
vadnými výroky, apod.“. Stěžovatel během celého řízení od 17. 2. 2003 nedostával žádné
odpovědi, nebyl vyzván k jednání a bezvýsledně žádal o nahlédnutí do spisu, tím byl zbaven
možnosti účastnit se řízení a závěr soudu, že správní orgán postupoval správně,
je „diskriminující“. Soud při jednání neodůvodnil neprovedení důkazů navržených
stěžovatelem, ani porušení zákonných ustanovení žalovaným, pouze se omezil na potvrzení
účastníka, zda trvá na žalobě a potom na vyjádření zástupce žalovaného. Tyto skutečnosti
uvedl stěžovatel v žalobě, ve vyjádření účastníka ke stanovisku žalovaného,
přičemž další důkazy a nové skutečnosti byly obsaženy při zahájení jednání soudu
advokátkou zastupující žalobce. V doplnění kasační stížnosti poukázal na již dříve tvrzenou
nicotnost a vady „nepřezkoumatelnosti výroku“ rozhodnutí KÚ v Táboře ze dne 16. 10. 2000
a rozhodnutí ZKI ze dne 16. 3. 2004. Pokud by bylo rozhodnutí KÚ v Táboře ze dne
16. 10. 2000 nicotné, tak by mělo být zrušeno a řízení by nebylo dotčeno překážkou věci
rozhodnuté, o čemž rozhodl ZKI rozhodnutím ze dne 16. 3. 2004. Dále uvedl, že „namítaná
nicotnost rozhodnutí je dána také tím, že správní orgán KP (zřejmě KÚ – pozn. soudu)
provedl změnu hranic pouze jako vlastníkům LV 191 a vydal též rozhodnutí jen vlastníkům
LV 191 a nikoliv již vlastníkům LV 527 jak je uvedeno v odst. 3 důkaz 6 e, f“. Stěžovatel
navrhl, aby soud kasační stížností napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti se žalovaný vyjádřil ke dvěma okruhům námitek
uvedených v kasační stížnosti. V případě námitky týkající se znemožnění účasti stěžovatele
na řízení, byl stěžovatel nepochybně považován ve všech stupních proběhlých správních
řízení za jejich účastníka a jako takový mohl realizovat svá práva vč. nahlížení do spisů a
vyjádření se k věci, a to v úředních hodinách daného orgánu státní správy zeměměřictví
a katastru nemovitostí, aniž by o to musel výslovně žádat, či by ho správní orgán
k takovému nahlížení pozval. Dále zdůraznil, že všechna řízení probíhala právě z iniciativy
stěžovatele, který podával návrhy na opravu chyb, odvolání a i návrh na obnovu řízení.
Uvedené skutečnosti se vztahují i pro řízení před žalovaným, který umožňoval stěžovateli
nahlížet do spisu, kdykoliv se dostavil. Dále odkázal na odůvodnění žalovaného rozhodnutí
v části týkající se nenaplnění důvody obnovy řízení uvedeného v §62 odst. 1 písm. c)
správního řádu. Předmět řízení opravy chyb byl dán ustanovením §8 katastrálního zákona
a se týkal pouze zjištění předpokladu pro provedení opravy chybného údaje katastru
nemovitostí, přičemž toto rozhodnutí opravy chyb nemá vliv na vlastnické právo k dotčeným
nemovitostem a má jen pouze evidenční účinky. Navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta
jako nedůvodná.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, přezkoumal
napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná (§109 odst. 2, 3,
§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel se ve správním řízení, v němž bylo vydáno žalované rozhodnutí, domáhal
návrhem doručeným správnímu orgánu I. stupně dne 24. 3. 2004 obnovy řízení ( §62 odst. 1
správního řádu), jehož předmětem byla opětovná jeho žádost o provedení opravy zákresu
hranice mezi pozemky označenými podle katastru nemovitostí jako stavební parcela č. 34/1
a pozemková parcela č. 441 v katastrálním území S. S. u S.. Řízení o návrhu na tuto obnovu
bylo skončeno pravomocným rozhodnutím ZKI v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2004,
kterým bylo z důvodu překážky rei iudicatae zrušeno předchozí věcné rozhodnutí o této
žádosti na opravu chyb vydané KÚ v Táboře dne 1. 12. 2003. Mezi stěžovatelem a
žalovaným v řízení o žalobě nebylo sporu o tom, že stěžovatel se svým návrhem doručeným
správnímu orgánu I. stupně dne 24. 3. 3004 domáhal obnovy řízení, ve kterém ZKI svým
rozhodnutím o odvolání proti věcnému rozhodnutí o návrhu na opravu chyb (rozhodnutí KÚ
v Táboře ze dne 1. 12. 2003) zrušil toto předchozí věcné rozhodnutí, přičemž vyslovil právní
závěr, že toto správní řízení o opravě chyb v katastrálním operátu, zahájené na základě již
zmíněné opětovné žádosti stěžovatele, nemělo být vůbec zahájeno vzhledem k překážce rei
iudicatae. Důvodem byla skutečnost, že o tomto předmětu správního řízení rozhodoval
v předchozím řízení KÚ v Táboře (rozhodnutí ze dne 16. 10. 2000) a jako odvolací orgán ZKI
v Českých Budějovicích (rozhodnutí ze dne 17. 1. 2001) již jednou a nelze vést podruhé
rozhodnutí se stejným předmětem řízení. Stěžovatel měl samozřejmě právo podat návrh na
obnovu správního řízení, ukončeného již zmíněným zrušujícím rozhodnutím ZKI ze dne 16.
3. 2004. Základním pochybením stěžovatele však byla skutečnost, že v návrhu na obnovu
tohoto řízení uplatnil námitky a navrhl důkazy, které se týkaly zejména věcného zpochybnění
správních rozhodnutí vydaných v předchozím řízení o opravě chyb, ukončeném rozhodnutím
ZKI ze dne 17. 1. 2001. Tyto věcné námitky pak žalobce uvedl i v odvolání proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně, posléze v žalobě proti žalovanému rozhodnutí a v podstatě i
v kasační stížnosti. Stěžovatel si i přes důkladné vysvětlení podané mu v odůvodnění
rozsudku městského soudu zřejmě neuvědomil smysl a význam rozhodnutí o obnově řízení
podle §62 správního řádu a rozdíl tohoto institutu od přezkumného soudního řízení, jehož
předmětem bylo rozhodnutí o žádosti na provedení opravy zákresu sporné hranice pozemků.
Proto Nejvyšší správní soud považuje za nutné se zabývat touto otázkou i v rozhodnutí
o kasační stížnosti.
Obnova řízení na základě návrhu účastníka správního řízení je podle §62 správního
řádu mimořádným opravným prostředkem, který za předem vymezených zákonných
podmínek taxativně uvedených v tomto ustanovení umožňuje zásah do existence
pravomocného rozhodnutí správního orgánu. Řízení o obnově má dvě stadia: 1. řízení
o povolení obnovy („iudicium rescindens“), ve kterém správní orgán pouze posuzuje,
zda jsou splněny podmínky obnovy řízení a rozhoduje o jejím povolení; 2. obnovené řízení
(„iudicium rescissorium“), v němž se teprve po pravomocně povolené obnově řízení
znovu rozhoduje ve věci, o které již bylo rozhodováno v původním řízení. V prvním stadiu
řízení o obnově na základě návrhu účastníka správního řízení („iudicium rescindens“)
se správní orgán může proto zabývat pouze otázkami uvedenými v ust. §62 odst. 1 písm. a)
až e), přičemž zákon mu nedává možnost zabývat se věcným přezkoumáním rozhodnutí
vydaných v řízení, jehož obnovu účastník navrhuje (v dané věci řízení ukončené vydáním
rozhodnutí ZKI ze dne 16. 3. 2004) a tím spíše není oprávněn přezkoumávat ani rozhodnutí
vydané v dřívějším správním řízení (v dané věci řízení ukončené rozhodnutím ZKI ze dne
17. 1. 2001).
Podle ustanovení §62 odst. 1 správního řádu ve znění platném a účinném v době
vydání žalovaného rozhodnutí, se na návrh účastníka obnoví řízení před správním orgánem
ukončené pravomocným rozhodnutím, jestliže a) vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy,
které mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohly být v řízení uplatněny bez zavinění
účastníka řízení; b) rozhodnutí záviselo na posouzení předběžné otázky, o níž bylo příslušným
orgánem rozhodnuto jinak; c) byla nesprávným postupem správního orgánu účastníkovi řízení
odňata možnost účastnit se řízení, mohlo-li to mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohla-li
náprava být sjednána v odvolacím řízení; d) rozhodnutí bylo vydáno vyloučeným orgánem
(§9 a §13), mohlo-li to mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohla-li náprava být sjednána
v odvolacím řízení; e) rozhodnutí se opírá o důkazy, které se ukázaly nepravdivými,
nebo rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem.
Z uvedených důvodů je nutné nahlížet na institut obnovy řízení zcela jiným pohledem,
než na možnost přezkoumání rozhodnutí správního orgánu I. stupně v odvolacím řízení.
Zmíněná „mimořádnost“ řízení o návrhu na obnovu vyplývá ze skutečnosti, že uplatnění
institutu obnovy řízení přichází až proti rozhodnutím, jenž již nelze napadnout řádnými
opravnými prostředky. Je nutné si totiž uvědomit, že ve vztahu k možnosti přezkoumání
pravomocných správních rozhodnutí je nutné přihlížet k principu právní jistoty, protože každá
změna či zrušení takového pravomocného správního rozhodnutí zcela nepochybně
představuje mimořádný zásah do existujícího právního vztahu. Právě proto zákonodárce
v zájmu zajištění tohoto principu vymezil zákonné podmínky, které jsou zákonným důvodem
pro povolení obnovy řízení. Tyto konkrétní důvody jsou specifikovány ve výše citovaném
ustanovení §62 odst. 1 pod písm. a) – e) správního řádu. Pokud tedy navrhovatel uplatní
v návrhu na obnovu řízení jiné důvody, než které jsou uvedeny v citovaném ustanovení
správního řádu, nemůže být právě s ohledem na zachování zmíněného principu právní jistoty
úspěšný. Takový navrhovatel nemůže ani s úspěchem tvrdit, že mu bylo upřeno právo
na spravedlivý proces podle Listiny základních práv a svobod (čl. 36), jak to v dané věci
tvrdil i stěžovatel. A to tím spíše, když měl právo na poskytnutí plné ochrany v přezkumném
soudním řízení, protože nic mu nebránilo, aby využil institutu žaloby proti rozhodnutím
vydaným ve správních řízeních předcházejících správnímu řízení, jehož předmětem byl návrh
na obnovu. Ochrana práv účastníka řízení podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod
totiž není „bezbřehá“ a nemůže mu z důvodu zachování zásady právní jistoty umožnit využít
institut obnovy řízení v těch případech, kdy si nestřežil svá práva sám (zásada „vigilantibus
iura“ – právo je na straně ostražitých) a to zejména v situaci, kdy uvedl věcné námitky
a označil důkazy k těmto námitkám, které znal v době vydání rozhodnutí, o jehož obnovu
žádal (tj. řízení ukončené rozhodnutí ZKI ze dne 16. 3. 2004), přičemž tyto námitky a důkazy
mohl uvést i v žalobě proti tomuto rozhodnutí. Na tomto místě je třeba stěžovateli zdůraznit,
že se domáhal obnovy řízení ukončeného zmíněným zrušujícím rozhodnutím ZKI ze dne
16. 3. 2004, nikoliv však obnovy předchozího řízení skončeného věcným rozhodnutím
ZKI ze dne 17. 1. 2001. Tato skutečnost vyplývá z obsahu návrhu na obnovu řízení
doručeném správnímu orgánu I. stupně dne 24. 3. 2004. Věcné námitky a návrhy na důkazy
stěžovatele tak mohly v podstatě pouze směřovat proti zrušujícímu rozhodnutí ZKI ze dne
16. 3. 2004, tedy mohly se věcně týkat posouzení zákonnosti uplatněné překážky rei iudicatae.
Za takové právně relevantní námitky, obsahující tvrzení o nových skutečnostech
nebo důkazech, které mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohly být v řízení
uplatněny bez zavinění účastníka řízení (§62 odst. 1 písm. a/ správního řádu) by tedy byly
považovány pouze námitky směřující proti zrušujícímu rozhodnutí ZKI ze dne 16. 3. 2004.
Proto věcné námitky stěžovatele obsažené jak v návrhu na obnovu řízení, tak v odvolání
proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně a dále v žalobě proti rozhodnutí žalovaného
a potažmo i v kasační stížnosti, které se týkaly správních rozhodnutí vydaných v řízení
ukončeném rozhodnutím ZKI ze dne 17. 1. 2001, nebylo možné považovat za právně
relevantní důvody pro obnovu řízení, ale mohly být pouze uplatněny v přezkumném soudním
řízení na základě žaloby stěžovatele; na němž záviselo rozhodnutí, zda ji podá či nikoliv.
To už byla otázka svobodné vůle stěžovatele a nikoliv okolnost mající původ
v „diskriminačním“ postupu správních orgánů. Pokud stěžovatel poukazoval, jak v odvolání
proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tak i v žalobě a potažmo i v kasační stížnosti
na „novost“ jím uváděných skutečností a důkazů (tj. zejména „nově“ nalezené archivní
doklady, znalecký posudek č. 2557-/2003, náčrt zaměření poloh hranic dotčených parcel
v terénu vypracovaných firmou G. E., s. r. o., ze dne 26. 7. 2001, kopie mapy stabilního
katastru pořízené ve Státním ústředním archivu v Praze, dva listy překladů zápisu
z „gruntovní knihy“ a kopie dalších dokumentů uložených ve Státním archivu v Praze),
přičemž stěžovatel tak činil zřejmě za účelem prokázání předpokladu pro nařízení obnovy
uvedeného v §62 odst. 1 písm. a) správního řádu, tak městský soud správně dospěl k závěru,
že se o žádné takové skutečnosti, které nemohly být v řízení uplatněny bez zavinění účastníka
řízení nejednalo, neboť tyto podklady byly součástí žádosti o doplnění a opravu údajů
vlastnické hranice v katastrálním operátu ze dne 17. 2. 2003 a byly k tomuto návrhu
připojeny, což vyplynulo nejen ze správního spisu, ale i z odůvodnění KÚ v Táboře ze dne
1. 12. 2003, v němž jsou tyto doklady předložené účastníky tohoto řízení zmíněny.
Protože se nejednalo o žádné nové skutečnosti a důkazy ve smyslu §62 odst. 1 písm. a)
správního řádu, jelikož tyto skutečnosti a důkazy byly stěžovateli známé v době řízení,
jehož obnovy se domáhal (tj. řízení ukončené rozhodnutím ZKI ze dne 16. 3. 2004,
nikoliv řízení ukončené rozhodnutím ZKI ze dne 17. 1. 2001), přičemž navíc jím dokonce
samotným byly i uplatněny, nemohl být dán důvod pro povolení obnovy řízení podle §62
odst. 1 písm. a) správního řádu. V této souvislosti neshledal Nejvyšší správní soud
za důvodnou ani námitku stěžovatele uvedenou v doplnění kasační stížnosti ze dne
24. 5. 2006 o vadě „nepřezkoumatelnosti výroků“ rozhodnutí KÚ Tábor ze dne 16. 10. 2000
a rozhodnutí ZKI ze dne 16. 3. 2004. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud
nemohl ani spatřovat pochybení městského soudu v procesním postupu, když „při jednání
neodůvodnil neprovedení důkazů navržených žalobcem, ani porušení zákonných ustanovení
žalovaným“. Navrhované dokazování a tvrzené porušení zákonných ustanovení žalovaným
se totiž týkalo zmíněného věcného přezkoumání rozhodnutí o návrhu na opravu chyb
v katastrálním operátu, kterým se žalovaný v řízení o návrhu na obnovu a potažmo městský
soud nemohly vzhledem ke zmíněným zákonným podmínkám obnovy řízení zabývat.
Konečně důvodnou neshledal Nejvyšší správní soud ani námitku stěžovatele
o nicotnosti výroku rozhodnutí KÚ Tábor ze dne 16. 10. 2000. Podle teorie správního práva
a konstantní soudní judikatury (např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96), k otázce nicotnosti řešené před nabytím
nového správního řádu (zák. č. 500/2004 Sb.), je za nicotný považován správní akt, který trpí
natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze.
Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost
rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné
správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění,
které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu,
co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí.
V případě stěžovatelem namítané vady výroku se proto nemohlo jednat o vadu způsobující
nicotnost tohoto rozhodnutí, ale o námitku, kterou mohl stěžovatel uplatnit v přezkumném
soudním řízení, na základě žaloby proti rozhodnutí ZKI ze dne 16. 3. 2004. Pro úplnost
Nejvyšší správní soud uvádí, že i kdyby se stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení
ze dne 23. 3. 2004 podaném dne 24. 3. 2004 u ZKI v Českých Budějovicích domáhal obnovy
řízení ukončeného rozhodnutím ZKI ze dne 17. 1. 2001 s nabytím právní moci dne
18. 1. 2001, tak by jeho návrh nemohl být úspěšný z důvodu zániku tříleté objektivní lhůty
pro podání tohoto návrhu, přičemž zmeškání lhůty nelze prominout (§63 odst. 3 správního
řádu).
Ve vztahu k hodnocení zákonných předpokladů obnovy řízení uvedených v §62
odst. 1 písm. c) správního řádu se Nejvyšší správní soud ztotožnil s právním názorem
městského soudu, podle kterého nebylo žalobcům znemožněno realizovat jejich právo vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí a i ke způsobu jeho zjištění, popř. navrhnout jeho doplnění,
neboť v projednávaném případě již bylo o návrhu na provedení opravy zákresu hranic
mezi výše zmíněnými pozemky věcně rozhodováno (rozhodnutí ZKI ze dne 17. 1. 2001),
přičemž důkazy a skutečnosti za účelem odůvodnění této žádosti sami žalobci a potažmo
i stěžovatel předkládali, tudíž znali všechny skutečnosti, na jejichž základě bylo rozhodováno.
Jak již Nejvyšší správní soud uvedl v rozhodnutí ze dne 30. 9. 2003, č. j. 6 A 63/2002 - 40,
smyslem institutu obnovy řízení podle §62 odst. 2 písm. c) správního řádu je nové projednání
věcí za situace, kdy účastník řízení až po uplynutí lhůty pro podání odvolání
nebo až pro proběhnuvším odvolacím řízení – případně poté, co nabylo právní moci správní
rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné – zjistí, že procesní pochybení správního
orgánu mohlo vést k vydání rozhodnutí v jeho neprospěch. Stěžovatel neuvedl relevantní
skutečnosti svědčící o tom, že by mu byla odňata možnost účastnit se řízení s přímým
následkem na zákonnost rozhodnutí. Je nutné zdůraznit, že i kdyby byla odňata možnost
účastnit se řízení, tak je nutné splnit ještě další podmínku uvedenou v §62 odst. 1 písm. c)
spočívající v podstatném vlivu na rozhodnutí a nemožnosti zjednání nápravy v odvolacím
řízení. V této souvislosti k námitce stěžovatele týkající se nahlížení do spisu je nutné
poznamenat, že z jeho tvrzení a ze správního spisu nebylo zjištěno, že by toto právo mu bylo
upřeno. Z ustanovení §23 správního řádu neplyne, že by účastník řízení měl nárok,
aby mu byly správní spisy zaslány k nahlédnutí do místa bydliště, či snad přímo
jemu samotnému, což ostatně uvedl již Nejvyšší správní soud ČSR v nálezu č. 273/1990
a na tomto názoru je možné setrvat i z hlediska současné právní úpravy obsažené ve správním
řádu. Rovněž tvrzení stěžovatele o tom, že „3 krát písemně žádal ZKI o umožnění
se vyjádřit“, a to v odvolacím řízení, nemělo oporu ve správním spisu a navíc toto právo
má účastník i bez písemné žádosti adresovaném správnímu orgánu (§32 odst. 2 správního
řádu).
Nejvyšší správní soud se konečně dále ztotožnil i s právním závěrem městského soudu
týkajícím se hodnocení předpokladu důvodu obnovy řízení podle ustanovení §62 odst. 1
písm. b) správního řádu (rozhodnutí v řízení o žádosti o opravu sporné hranice nezávisle
na posouzení předběžné otázky) a podle §62 odst. 1 písm. d) správního řádu („podrážděnost
jednání a averze“ k případu), přičemž citované tvrzení nelze považovat za okolnosti svědčící
o důvodnosti pochybností týkajících se nepodjatosti pracovníků správního orgánu ve smyslu
§9 správního řádu. Rovněž nebyl dán důvod pro obnovu řízení podle §62 odst. 1 písm. e)
správního řádu (nelze namítat jakýkoliv důkaz, který byl při řízení proveden,
ale pouze takový, který stojí v základu rozhodnutí; rozhodnutí nebylo dosaženo trestným
činem). Správný závěr městského soudu se týká i tvrzení žalobců o „nepravdivém stavu“
v LV 191 a LV 527, které nemůže být zákonným důvodem obnovy řízení, když uvedené
tvrzení nelze podřadit pod žádnou skutečnost uvedenou v §62 odst. 1 písm. a) – e) správního
řádu, přičemž tato tvrzení by mohla být pouze předmětem přezkumného soudního řízení
o žalobě podané proti rozhodnutí ZKI ze dne 17. 1. 2001.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyl dán žádný z důvodů kasační stížnosti,
pro který by musel zrušit napadený rozsudek městského soudu, a proto kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§103 odst. 1, §109 odst. 3 a §110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto neměl právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému,
kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady
řízení dle obsahu spisu nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu